Odešla mi maminka

Práve pred rokom sa mi zrútil svet. Odišla mi najvzácnejšia osoba v mojom živote. Moja milovaná mamina. Obzerám sa späť čo som dokázala za ten rok, kam som sa pohla. Nikam. Každý mi vraví, že ako to neskutočne rýchlo ubehlo. Nechápu že pre mňa sa čas zastavil. A zo začiatku úplne. To som nevnímala nič a deň sa vliekol neskutočné pomaly. Minúty trvali hodiny. Skoro vôbec som nespávala, v kuse som preplakala dni aj noci. Keď som náhodou aj zaspala a zobudila som sa myslela som si že prešlo niekoľko hodín a to nebolo ani 5 minút. Každý deň bol nekonečný. Nevedela som si predstaviť ani jeden deň bez nej, vlastne doteraz si neviem. Život okolo plynul ja som sa ho zúčastňovala no nevnímala, všetko robila automaticky. Ani neviem kedy sa to začalo meniť. Pomaly som sa stávala zase súčasťou tohto sveta. A o to bolo ťažšie, lebo som si viacej začala uvedomovať, že život ide ďalej a ja musím tiež. No ako bez nej mám žiť? Všetko je zrazu úplne iné. Bez radosti, smiechu, šťastia. Nič čo robím mi nedáva zmysel. Jedine čo mi ešte zostalo je nádej že sa raz stretneme. Ale tie roky budú pre mňa nekonečné. Často rozmýšľam aké by to bola keby sa nič nestalo, ako by som asi žila. Možno by som si našla konečne lepšiu prácu, možno aj nejakého budúceho partnera a maminke by som dala vnúčatko. A možno by sa nezmenilo nič len by sme s maminou žili ako doposiaľ. Čo by som za to dala, keby to zostalo to tak aké to bolo pred rokom. Boli starosti tie sú vždy, no teraz sa mi zdá všetko také malicherné. Stále tomu nemôžem uveriť, nedokážem pochopiť prečo práve ona musela odísť. Neviem ani popísať tú bolesť čo mám v srdci. Áno je iná ako na začiatku. Na začiatku bola iba bolesť a plač a nič iné neexistovalo. Teraz je život, ktorý musím prežiť a tá bolesť s ktorou sa nedokážem vyrovnať. Preto je o to horšia. Aj keď sa snažím už ísť ďalej, srdce mi puká od tej príšernej bolesti. A stále plačem každý deň. Keď sa zasmejem mám výčitky, veď ako môžem keď nie je pri mne. Viem že by si priala aby som bola šťastná aby som prežila pekný život. A ja dúfam že s jej pomocou to možno raz dokážem, aby mi povedala keď sa raz stretneme, že je hrdá na mňa ako som to bez nej zvládla. Stále mi bude hrozne chýbať. Mami ľúbim ťa.

A ďakujem že sa tu môžem zdôveriť, lepšie vyjadrujem svoje pocity písmom ako slovom a viem že tu sme všetci na jednej lodi, aj keď by som bola radšej, keby nemusel nikto z nás tieto stránky navštevovať.

Je to už skoro rok, co mi zemřela maminka a cítím se spíše čím dál hůř. Ne že bych denně brečela (i když celou zimu jsem plakala a plakala a byla jsem kvůli tomu pořád nemocná - prakticky co týden mě zkolily horečky, takže jsem byla čím dál slabší), ale nyní se spíš cítím hrozně bez naděje. Můj život se otočil o 360 stupňů a už jsem někdo jiný. Bohužel. Odešlo moje všechno. Byla jsem na maminku až nezdravě fixovaná. Je mi 21 a žily jsme spolu samy. Teď mě drží nad vodou jen přítel a společná budoucnost, i když mám v hlavě totální chaos a netuším, ani co budu po vysoké škole dělat (protože mi přijde, že v ná nijak extra nevynikám). Ani nechci myslet na svatbu, protože bez maminky už pro mě nikdy svatba nebude nic veselého. A ani s vrstevníky si nemám moc co říct (kromě školy), protože většina z nich nemusela předčasně dospět a v podstatě mají úplně jinak nalajnovaný život. Litovat se nebudu. Jen jsem ze všeho strašně nešťastná a vždycky si řeknu, že je hrozně, že mám třeba před sebou 50 let života bez mámy. Bojím se, že zapomenu, jaké to bylo, když jsme ještě byly spolu a bylo nám dobře. Psali jste, že se vám o mamince zdá. Ano mě taky. Téměř pořád. Většinou jsou to zlé smutné sny, ale zdál se mi už jeden hezký, u kterého jsem se usmívala, tak to beru jako pokrok. Kéž by takových snů bylo víc. Ale je hrozné vzbouzet se a usínat se stejnou myšlenkou - že život je nespravedlivý a nevím, co si počnu, když mi odešel můj anděl, který dohlížel na můj život a pomáhal mi. připadám si hrozně neschopná a všeho se bojím. Dokonce mi občas vadí projíždějící houkající sanitka, vždycky se pak musím přemáhat, abych se okamžitě nerozbrečela....mám ze všeho hrůzu...

Chtěla jsem se zeptat - také se vám o maminkách zdá? Ze začátku to byly děsivé sny, teď jsou spíš zvláštní...

Krásný den všem, bude to pul roku, co mi ze dne na den umrela milovana maminka. NEchci v zadnem pripade zlehcovat situace tech, jejichz maminky umrely treba na rakovinu nebo jinou vleklou nemoc, ale mohli se na smrt alespon malinko pripravit, pocitat s tim, ze to prijde..moje maminka odesla z plneho zdravi (selhalo srdicko), pred 60. narozeninami. Jeste vecer pred smrti jsme si volaly skoro 2 hodiny, zadny naznak, ze by ji nebylo dobre..byla tak akcni, plna zivota, vypadala tak mlade!tesila se na svou prvni vnucku, ktera se mi narodila pred 2 mesici. To miminko a manzel me drzi pri silach, kazdy den na maminku myslim a divam se casto na jeji fotky. Je to jako by tu byla porad, jen nekam odjela. Aspon uz se nemusim bat smrti, protoze vim, ze ji zase uvidim. Byla to opravdu neuveritelna zena. Zivot je kruty:( Hodne sil vsem truchlicim!

Aj ja už som bola na cintoríne dať kvietky. Ešte minulý rok sme jej priali a dnes.... Riadne lialo ale mne to nevadilo, tiež som si povedala že aj nebo plače nad našimi maminkami. Nezabudla som ani na starú mamu, aj keď som ju nikdy nespoznala. Hrozne vás ľúbim a budete chýbať do konca života. Keď som tam išla stretávala som veľa ľudí čo niesli kytičky a šli maminám popriať, iba ja som išla smerom na cintorín. Už jedine tam môžem dať kytičku, no nemám komu dať bozk,popriať všetko najlepšie, nemám koho objať a povedať že ju ľubim a že ďakujem za všetko. Tak aspoň takto maminka moja ti nielen tento deň ale každý jeden deň poviem že ťa ľúbim a ďakujem. Ďakujem že si bola mojou maminkou, že si ma porodila, vychovala, ďakujem aj za tie roky čo som ťa tu mala, ďakujem za to že si ma milovala.

Mamička moja milá už som bola na cintoríne, zobrala som Ti len kvety, iné Ti dať neviem a to je strašné, celý den plačen aj dážd leje, je to veľmi smutný den. Dnes je tomu presne 33 rokov čo mi umrela aj babička, veľmi mi chýbate neviem ako mám žiť dalej, vôbec ma to nebaví. Všetky naše mamičky aj babičky myslíme na Vás.

Všem maminkám, po kterých truchlí jejich děti, vše nejlepší k svátku....
Maminko, hlavně pro tebe. Miška

Zajímalo by mne, zda máte někdo zkušenosti se skupinovou psychoterapií po úmrtí blízké osoby, jak to probíhá a jestli vám to pomohlo.

Strašně moc vám všem děkuju za podporu. Číst tyhle řádky je pro mě balzám na duši, protože konečně někdo chápe, jak mi je, že jsou dny, kdy nevím kudy kam...Ztratila jsem největší jistotu svého života a cítím se strašně nejistá a rozhozená. I když jsou dny, kdy jsem, dá se říct, úplně v pohodě, až se sama divím a svým způsobem se za to i vlastně stydím - jak můžu být vůbec veselá??
A pak stačí maličkost, vzpomínka, jedovatá poznámka z okolí a jsem tam, kde jsem byla...Snažím se kvůli příteli, je mi neskutečnou oporou, ale když už i já jeho jsem dostala svojí náladou do deprese, tak jsem si řekla dost...Vydrželo mi to týden, jenže poslední dny se to vrátilo a já vedu neskutečný emoční boj. Chci být zase jako dřív, chci se bavit, chci, aby byl šťastnej, protože přijít o něj, tak to už by byl opravdu můj konec..ale někdy je to neskutečně vysilující tvářit se, že je vše OK a občas cítím, že mi dochází síly...Mám hrůzu z toho jít mezi lidi...nevím proč..asi proto, že podvědomě nenávidím všechny šťastný a veselý lidi...nebo možná proto, že se mezi tolika lidmi cítím ztracená a osamělá...je to peklo pořád nad tím přemýšlet...Vědět, co je správné, ale nebýt schopná se tak chovat...Nenávidím se o to víc...Nedokážu se smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím, že už mi nikdy neudělá křížek pro štěstí, že mi nezavolá, že nemám domov...Nemám chuť vidět ani kamarádky, protože o čem se tak asi s nima mám bavit?Vyhýbám se těm, kteří nevědí, co se stalo, protože nevím, jak jim mám odpovědět na otázku jak se máš, co nového?Lhát nechci, ale říkat pravdu už vůbec ne...akorát by mě začali litovat a to by mě rozsekalo ještě víc...

Milá Simčo, upřímnou soustrast i ode mě. Přečetla jsem si příspěvky ostatních, a musím souhlasit úplně ve všem. U mě je to více jak rok, co maminka zemřela. Strašně rychle to uteklo. S bolestí se musíš poprat sama, to nikdo fakt nechápe. I já se setkala s nepochopením od lidí, od kterých jsem to nečekala. Ten, kdo to nezažije, nepochopí. A nemá cenu se s tím zabývat. Musíš se s tím hlavně vyrovnat ty sama. Mně máma neskutečně chybí, pořád na ní myslím. Ale ta bolest už není tak intenzivní. Je jiná......
A fakt, jestli ti můžu jen něco málo poradit. Když ti bude zle, tak napiš sem, je to fakt jediný místo, kde tě všichni chápeme, nemusíš se za nic omlouvat. Všichni jsme si tím prošli. Mně to hodně pomohlo, moci sem psát.

Bohužel i já jsem se před dvěma měsíci zařadila mezi Vás. Když jsem předloni četla tyto stránky kvůli tetě, která umírala na rakovinu, ve snu by mě nenapadlo, že za rok a půl se sem vrátím ne pro radu, ale pro útěchu...Nechci se rozepisovat do podrobna co se stalo a jak se cítím, protože na tom jsme vesměs asi všichni stejně, ale chtěla jsem se vás zeptat, jaké máte zkušenosti se svým okolím? Jak se říká, v nouzi poznáš přítele, tak jsem je opravdu poznala, jak v pozitivním, tak negativním smyslu slova.
Nejhorší je, že mě zklamali opravdu blízcí lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Konkrétně kolegové. Absolutně se nedokáží alespoń trochu vcítit do toho, jak mi je a ještě já jsem za tu špatnou, která se neumí chovat...Už jsem se málem dvakrát zhroutila, ne z toho, že jsem přišla o maminku, ale z toho, jak se ke mně někteří lidé v té nejtěžší chvíli zachovali a jak mě vydeptali...Myslím si, že na to, čím teď procházím, se chovám celkem dobře, že by to mohlo být mnohem horší, snažím se, tak co je sakra tak nepochopitelného na tom, že prostě občas nemám den, jsem smutná a nechci se s nikým bavit??? Proč to nedokážou pochopit a ještě se cítí dotčeně? Je mi z toho neskutečně smutno :(