Odešla mi maminka

Simono, tady tě skutečně nikdo deptat nebude...tady jsme na tom všichni stejně.....zkušenost s okolím? Špatná....všichni se na mě vykašlali...nikdo nezavolal,nepřišel, tak na ně kašlu taky...jim to bylo jedno už dřív mě teď už také.
Ten vnitřní boj stejně musíme bojovat každý sám!!!!

Ahoj Simono,

Upřímnou soustrast. Opravdu s Tebou soucítím a myslím, že jelikož jsem a jsme na tomto fóru skoro každý den, tak další slova nejsou potřeba, jsme s Tebou...

Ohledně Tvého dotazu - já mám snad ty nejhorší zkušenosti. Nejenomže většina mé rodiny nás s maminkou nechala naprosto samotného v téměř tříletém boji o její život, ale měli tu neskutečnou drzost mi ještě dělat problémy bojem o zasr*** majetek, kdy ještě žila apod (její bratr apod). Tak moc mě dorazilo, když lidé, se kterými jsme se tak často setkávali a kterým maminka tolik dala svoji péči, ani nepřišli na pohřeb, ani kytičku neposlali, prostě nic. Mé okolí mě nechápalo a nechápe, tedy kromě těch, kteří zažili něco podobného a měli tak milý a hezký vztah s rodičem jako já. Můžu Ti říct jen jedno - s odchodem maminky odešel i zbytek rodiny (ve smyslu nemůžu jim to odpustit) a já procitl snad jako nikdy předtím. A přátelé - no, z deseti zbyli dva, kteří u mě stojí a pomáhají mě tím, že mě chápou. Nic jiného než pokoru a pochopení v srdci jsem po nikom nechtěl. A to se nechovám nijak špatně či depresivně (relativně normálně ve společnosti existuji). Ale dozvědět se od nejlepšího přítele, že "abych se z toho neposr** - omlouvám se za expresivní výraz, když on má oba rodiče, oba sourozence (můj jediný bratr zemřel a pochoval jsem i babičku i dědečka v posledních 5 letech), tak to mi jaksi nedalo pár dní spát. Ex-přítelkyně se se mnou rozešla 3. den po maminčině smrti.....Poslední rok ze mne na jednu stranu udělal naprostou psychickou trosku, na druhou jsem procitl a udělal jsem velice rychlý proces. S těmito lidmi se nestýkám, jasně jsem jim řekl proč a naopak vyplynuly na povrch cizí lidé, téměř zcela neznámí, kteří mě zastaví na ulici (aniž bych to nějak vyžadoval) před panelákem a řeknou "mladý muži, vaši maminku jsem vídala každý den s pejskem. Krásně jste se o ní staral a je na vás určitě pyšná. Nemůžu vám nijak pomoct, ale soucítím s vámi".....Ušel jsem pár metrů a byť mám skoro dva metry a popral bych se i s medvědem, tak jsem brečel jako želva......Lidé dokáží být neskutečně hnusní (hodně jsem cestoval, Češi jsou v tomto jedničky, ale je to o povaze) a každý si jen hraje tu svoji roličku a jen málokdo opravdu chápe a soucítí, protože si tím jaksi porušuje ten svůj vnitřní komfort (každý má dost svých starostí). V lidské společnosti hodně chybí empatie, ochota pomoct aspoň slovem.....Jsou ale jedinci, kteří jsou pravým protikladem a často jsou to na první pohled nevýrazní lidé, avšek lidé s výrazným srdcem.....Takže moje rada je taková, že s lidmi, kteří Tě deptají, se vůbec, ale vůbec netrap. Jsou to lidé, kterým nevadí ublížit, lidé neschopní pokory, empatie a ochoty pomoci zdarma, bez protislužby.... Ale mlýny boží melou pomalu, ale přesně....Rád bych Ti popřál hodně síly, protože život jednotlivce se po odchodu milovaného člověka vydá ultimativně na další etapu života. Drž se a hodně štěstí. Petr

Simčo,upřímnou soustrast.Stejně,jak píšou ostatní,tady všichni víme,jak ti je,všichni jsme to zažili a zažíváme.Ten,kdo to nezažil,nemá páru,co prožíváme a jak moc nás nemoc a smrt maminek a otců změnila.Nikdy už nic nebude jako dřív...,ani my.Nepokoušej se jim Simčo nic vysvětlovat,je to zbytečný a marný.Já mám dvě sestry a bráchu,všichni jsme s mamkou byli od začátku nemoci až do konce,jen s nima o tom můžu mluvit,jen oni"ví".Ani s přítelem už se po marných pokusech nesnažím na tohle téma zavést řeč,on má oba rodiče a jeho názory jsou na poblití.V jiných věcech si rozumíme a je hodný.Simčo,drž se,mě mamka zemřela před 3 roky,teď 18.května to budou 3 roky.A pořád jsem občas smutná,hrozně mi chybí a nikdy se s její smrtí nesmířím,vždycky to bude bolet.Když nebudeš vědět,s kým se podělit o to,jak ti je,napiš sem,my tě chápeme a jsme s tebou.Hodně sil..

ahoj Simonka úprimnú sústrasť a ver mi, že nie si sama, ked máš takéto zlé skúsenosti s ľudmi. Ja som stratila moju maminku pred rokom aj pol a predsa tá bolesť u mna nie je iná ale stále rovnaká. O ľudoch by som sa radšej nevyjadrovala, sú veľmi zlí a ešte aj tí najbližší. Ja na rozdiel od vás nemám ani sestru ani brata, nemám sa komu posťažovať. Deti to tak nevnímajú, hoci babku milovali, ale predsa žijú si svoj život a tak to má byť. Ale mna nechápe ani manžel, veľa sa hádame, vykričí mi to, že som úplne sa zmenila po mamkinej smrti. Ja viem, že som ešte viac citlivá než predtým, ale ked ma už vlastný manžel nechápe, tak už neviem. Ja sa cítim akoby som bola úplne na podlahe a ešte domna ľudia aj kopnú.

Ahoj Simonka, úprimnú sústrasť. Za pár dni to bude rok čo mi odišla moja milovaná maminka. A bolí to stále rovnako silno. Myslela som si že časom to prejde, ale to nie je pravda. Žila som s ňou 34 rokov v jednej domácnosti a teraz som zostala sama. Za rok sa nedá len tak jednoducho naučiť žiť bez niekoho kto tu bol pre teba tak dlho a kto ťa miloval zo všetkými chybami, nedokonalú, proste takú aká si. A či ma chápu alebo nechápu iní neviem povedať. Som v takom štádiu že si myslím že nikto ma nechápe aj keď to prežil, že nikto ani len netuší ako hrozne mi chýba, čo prežívam, aj keď viem že to nie je pravda. Jeden kamarát mi aspoň na rovinu povedal a nehral sa na nič, že on to nemôže pochopiť, lebo nezažil. No mám okolo seba kamarátky ktorým zomrela mamina. Vidím na nich že každá z nich to prežíva inak, a ja mám pocit že som na tom stále horšie ako kedy boli ony. Jedna z nich sa mi prvé mesiace vyhýbala, nechápala som prečo ale potom mi to povedala. Nechcela tu stratu prežívať znova aj keď tu maminu už nemá 17 rokov, stratila ju keď ešte nebola dospela a musela sa starať o mladšieho brata. Je dosť silná osobnosť a dokázala sa s tým vyrovnať pomerne rýchlo hlavne na taký mladý vek, no so mnou sa jej občas vracajú spomienky tak si aj poplačeme. Ale stále jej chýba a čím je staršia tým viacej. Ja si neviem predstaviť že toľké roky tu budem bez nej. Stále neviem pochopiť že ten život funguje aj keď už ona nie je jeho súčasťou. S ďalšou kamarátkou sa o tom nedá tak rozprávať, tej zomrela pred vyše dvoma rokmi a pred 20 rokmi aj otec, má dieťa a priateľa vyzerá že sa s tým dokázala zmieriť, jej priateľ zažil niečo podobné ako ona a pritom sa dokážu radovať zo života. Neviem kde berú tú silu. No a ešte mám jednu, u ktorej to budú dva roky, a tá je na tom asi podobne ako ja, ona ma najviac chápe s ňou sa dokážeme dlho rozprávať o našich maminách. Má malé dieťa, ktoré malo tri mesiace keď jej mama zomrela. Má dôvod bojovať. Sama mi povedala že keby ho nemala nevie ako by dopadla. A ja som zostala sama, mám súrodencov ale tí sú mimo a majú svoje rodiny a tiež mám pocit že sa s tým už zmierili. Takže iba 4 steny mi robia spoločnosť. A mne tak príšerne chýba každú minútu môjho života. Nikdy sa s tým nezmierim.

Barborka, prajem úprimnú sústrasť a veľa veľa síl proti boju so smútkom. Viac ma v tejto chvíli nenapadá čo by stálo za zmienku. Každý sa s tým vyrovnáva inak, i ja som si prešla ťažkým obdobím po smrti maminky a všetkým nám zostáva len jediná možnosť - naučiť sa žiť bez maminky alebo tatina. Buď silná a musíš si veriť, že to zvládneš!

Báro,přijmi ty i tvoje sestry upřímnou soustrast.Je a bude to těžké.Věř ale,že čas pomůže.Bolet to bude pořád,ale bolest bude snesitelnější.Přeju hodně sil..

Přeji upřímnou soustrast, Barborko.

My mame zatim tatku doma. Tohle nedokazu...

Milý Aleši,
znáš ten výrok: když umírají rodiče, ztrácíme svou minulost, když umírá dítě, ztrácíme svou budoucnost.
Bohužel, život je prostě krutý, ovšem záleží na okolnostech za jakých nám rodiče zemřou a když se k nim zdravotnický personál chová jako k dobytku. Takovou zkušenost mám já....a nikdo si nezaslouží,aby se k němu někdo takto choval,(navíc pokud je to jeho práce)....a už vůbec ne moje mamka.....to je prostě k zešílení.

Aleši,
jsem ráda, že jsi napsal, že maminka v rakvi vypadala skoro jak živá. Já jsem měla strašný strach, viděla jsem maminku zemřít a bála jsem se, že další hrozný pohled bych už nezvládla. Do teď mě pronásleduje myšlenka, že jsem ji ještě naposledy měla vidět....za jakoukoliv cenu...moc mě to mrzí...prý vypadala jakoby se jí velmi ulevilo...kéž by

Aleši,přijmi upřímnou soustrast.Bolí to a bolet bude,proto přeji v rámci možností hodně sil....

Také přeji upřímnou soustrast....

Ahoj Helenka, prekrásne si to napísala, aj ja som si myslela, ked ešte žila moja maminka, že je to samozrejmé, že mi toľko pomáha, že pre moje deti urobila všetko na svete, že ju tu mám a tak to má byť. Lenže ked sa to stalo, tak všetko pominulo, ja som si tiež vtedy uvedomila, že ona bola pre mna všetko a tak aj ja som už prišla o všetko. Nevládzem dalej tak veľmi mi chýba, že ....

Moc hezky jsi to napsala. Mně je 21 a brzy bude rok od smrti maminky. Netěším se na to. Po tom roce můžu říct toto: člověk se s tím naučí žít, protože každý máme v sobě jakýsi pud sebezáchovy, ale nikdy myšlenky na milovanou osobu nevymizí a budou dny, kdy se nám bude vše vracet a bude nám strašně a budeme na dně a nebudeme chtít žít a budou dny, kdy budeme šťastní aspoň tak, jak jsme schopni v dané situaci být a budeme chtít bojovat za svůj život, protože maminka by nechtěla, abychom ho promarnili. "Mami, nepřestanu za svůj život bojovat, byla jsi velká bojovnice a mohu říct, že jsem aspoň na 20 let měla ve svém životě anděla - Tebe". Nezáleží na tom, jak dlouho ten člověk v našem životě byl, ale že se tam aspoň mihl a můžeme být pyšní za to, že jsme s tak skvělým člověkem mohli strávit náš drahocenný čas...

V pátek mi zemřela maminka,v pondělí jsem vyřizovala pohřeb a musím do konce měsíce vyklidit a vrátit městský byt ve kterém bydlela.Jsem na vše sama.U zaměstnavatele jsem pochopení nenašla,volno na zařízení pohřbu ze zákona smetl ze stolu,žádost o dovolenou taktéž.Vše zvládám s vypětím všech sil a díky pomoci a podpory přátel.Bez nich bych zřejmě skončila v blázinci.Stesk a pláč v sobě celý den dusím,večer se zhroutím a smutkem a žalem mi snad pukne srdce.A ráno s oteklýma očima a jako robot jedu na novo.Dnes jsem likvidovala její oblečení,boty atd.Není to ani týden co navždy odešla a já jsem na konci sil.Bojím se budoucnosti,vím,že to jednou muselo přijít,ale ta realita je neskutečně bolestná.Také já přeji všem hodně síly a držte mi ,prosím,palce,abych toto nelehké období zvládla ve zdraví.

Ahoj, úprimnú sústrasť. Bude to ešte veľmi ťažké a tá bolesť len tak ľahko nezmizne. Prajem veľa sily, budeš ju potrebovať.

Ahoj Madlo,přijmi ode mne upřímnou soustrast, vím,jak moc to bolí a ještě dlouho bolet bude, musíš být silná i když já se o to snažím už přes rok, ale popravdě je to stále horší,hlavně teď na jaře, všechno kvete, stromky co maminka sázela, dívám se na ně a myslím na maminku,vidím ji, jak sedí na lavičce a raduje se z jara.Přeji ti hodně sil, máš chlapečka a pro něj musíš žít.

Ahoj Madlo,

Přijmi ode mě prosím upřimnou soustrast. Všichni, co jsme tady, jsme tím prošli a stále procházíme a soucítíme s Tebou. Přeji Ti hodně síly a věř, že maminka je a bude stále s Tebou. Petr

Uprimnu sustrast. Mne moja milovana maminka odisla vcera o druhej. Cely cas som bola pri nej a neviem ako mam bez nej zit. Vnucatka nadovsetko milovala. Jeden ma uz 4 roky a stale sa na nu pyta. Az do poslednej chvile som verila, ze sa to nestane. Ze sa to predsa nemoze vstat. Kazde rano a kazdy vecer mi napisala ako ma lubi, ze sa na nas tesi. A uz nic. Zrazu ziadna sprava. Ziadny jej usmev. Ona bola jedina, ktorej som mohla vsetko povedat. Dnesne rano bez nej sa neda ani opisat.

Madlo,přijmi upřímnou soustrast.Jak už všichni psali,víme,čím procházíš.Přeji ze srdce hodně moc sil...

...je tady někdo?Jak všichni bojujete?

Heleno, takové výčitky mít nesmíš.......
bohužel,spoustu věcí nelze ovlivnit.....také jsem s mamkou večer v nemocnici nebyla,byli jsme za ní s tátou odpoledne, ale jak říkáš,mazala jsem za dcerou...
Ale být ta situace jiná, kdyby umíraly naše babičky a naše mamky by měly doma malé dítě....udělaly by to také tak. Ne všechny máme stoprocentní partnery,kteří by v těchto situacích pomohli.....mě tedy nepomohl a dceru jsem doma samotnou nechat nemohla......
Bohužel jiná možnost nebyla......