77

TEENS – Truchlení náctiletých

TEENS – Truchlí taky – ExtrémnĚ – Náctiletí – Sorry

Poslední aktualizace stránky proběhla dne 23. 6. 2022

Proč se to stalo? Proč umřel? To se nemělo stát! Všechno okolo běží dál. Lidi si žijou dál svoje životy, jako by se nic nestalo. Je toho na mě moc. Kámoši řeší blbosti. Mámě to nemůžu říct, nikdo mě nechápe. Jsem v tom sám…

Vyslov to

Někdy je to horší a někdy je to lepší. Někdy se cítíš špatně a někdy ne.

Říct si o pomoc není ostuda, ale síla

Možná tě trápí, že jsi něco mohl udělat jinak. Takové myšlenky napadají každého, ale nikdo z nás nemá moc zastavit smrt.

Nejsem blázen

Někoho ztratit nevyvolává jen smutek, ale také naštvání a vztek, pocit prázdna, bezmoc. Ať prožíváš cokoliv, můžeš to říct nahlas.

 
To, že mi někdo zemřel, mě změnilo. Ale nejsem jenom ten, komu někdo umřel.
Je v pořádku se někdy vykašlat na všechen ten smutek a jen tak se bavit. Poslouchat hudbu, psát, kreslit, pustit si film, jí na koncert, smát se.

Bára K. (16 let):
„Ahoj, tak už to taky víte.
I když o vás nevím vůbec nic, přeci jen máme něco společného. Přišli jsme o někoho, na kom nám záleželo, koho jsme milovali. A ta osoba tu už není, tedy ne fyzicky. Je už jen v našich myšlenkách a vzpomínkách.
Pro mne to byl šok, když mi bylo řečeno, že člověku, který mi dal život, už léčba nepomáhá. Bylo mi 16 let. První věc, co jsem na to řekla, byla otázka „Jak dlouho?“
Táta zemřel za dva měsíce od chvíle, co jsme se to dozvěděli. Sice tátovi už nebylo pomoci z té nemoci, ale přeci jen jsme mohli pro tátu něco udělat. Moc to pro něj i nás (já, brácha a máma) znamenalo. A tím bylo užít si spolu ten čas, když tu ještě s námi je. Měli jsme tátu doma.
Tátovi i nám, byli oporou nejen blízcí a přátelé, ale také domácí hospic. Terapeutická pomoc, která nám byla nabídnuta, a my ji přijali, je součástí podpory hospice.
Měla jsem slona v pokoji.
A občas přijde na návštěvu.
Ale já ho už nevidím jako slona, vidím ho taky jako kus cesty, kterou jsem prošla, jako studnu, ve které jsem byla na dně a po žebříku jsem dělala krůček po krůčku, až jsem vylezla ven na světlo.
Nedostala jsem se z toho sama. Říct si o pomoc a nechat si pomoct není ostuda, ale síla. Mně pomohli kamarádi, rodina, a hlavně odborníci, kteří jsou přímo specializovaný na to podpořit lidskou duši.
Slon, který ke mně občas chodí na návštěvu, není už strašidelný, je to krásné zvíře mojí velikosti. A dá se s ním i hezky povídat. Přichází, když vzpomínám a pláču, ale i když se moje slzy netýkají jen ztráty táty.
Slon je vlastně takový symbol štěstí. Asi je zvláštní si říkat, jaké štěstí po smrti blízké osoby? Ale štěstí je to, když nám může někdo pomoci k tomu, abychom zase měli úsměv na tváři a dokázali se za sebe bít.
Pak můžeme být na sebe pyšní. A oni to vidí. Ptáte se, kdo to vidí?
Můžou to vidět příbuzní, přátelé a lidi kolem, že máte více dobrých dnů než těch špatných. Ale vidí to hlavně ti, kteří nám tak strašně chybí. I když už tu fyzicky nejsou, posouvají nás pořád dopředu.
Nikdy bych nečekala, že bude tak příjemné být v rukou odborníka. Člověk si myslí, že když je na dně, že se v tom bude tak nějak plácat sám.
Pro mě žebřík ze studny byla pomoc terapeutky a psychiatra. Nikdy by mě nenapadlo, že je budu potřebovat. V 16 letech? Říkala jsem si, že to není možný. Pomohli mi v těch nejtěžších chvílích a slíbili, že se budu jednoho dne zase smát. A víte co? Vážně to tak je. Opravdu se zas směju a zas žiju jako normální student střední školy.“

V pokoji je slon.
Je zavalitý a obrovský, takže se skoro nedá obejít.
Přesto se kolem něj pokaždé nějak protáhneme
a říkáme přitom. „Jak se máš?“ a „Díky, jde to.“
A tisíc podobných prázdných frází.
Mluvíme o počasí.
Mluvíme o práci.
Mluvíme o všem možném – jen o tom slonovi ne.
V pokoji je slon
Všichni o něm víme.
Mluvíme spolu – a myslíme přitom na něj.
Neustále nám lelží na mysli.
Je to totiž opravdu hodně velký slon.
Všechny nás zranil.
Jenže my o slonovi v pokoji nemluvíme.
Prosím, vyslov její jméno.
Prosím, řekni ještě jednou „Barbara“.
Prosím vás, pojďme si povídat o tom slonovi v pokoji.
Protože když budeme mluvit o její smrti,
třeba dokážeme mluvit i o jejím životě.
Mohu před vámi vyslovit jméno Barbara,
aniž byste odvrátili tvář?
Protože jestli ne, tak jste mě tu nechali
samotnou…
v pokoji
se slonem….

Terry Kettering

Slon v pokoji: O smrti a zármutku pro dospívající (Earl A. Grollman, vydala Cesta domů, 2017)