Smutek
Pokud si blízký člověk vezme život, bývá truchlení přirozenou reakcí na ztrátu mnohdy intenzivnější než v případě, kdy blízký zemře nenásilnou smrtí. Objevovat se mohou typické projevy jako stálý smutek a skleslost, návaly plačtivosti, podrážděnost a nechuť se pouštět do běžných činností, horší spánek i další fyzické projevy. Okolnost, že blízký člověk zemřel vlastním rozhodnutím, může zkomplikovat a prodloužit proces, na jehož konci bývá přizpůsobení životu bez něj.
Neodbytnost otázky „Proč?”
Zaobírání se příčinami smrti blízkého člověka bývá běžným projevem truchlení. V případě pozůstalých po sebevraždě může být potřeba porozumět příčinám intenzivnější. V opakovaném přemítání nad tím, proč to dotyčný udělal, proč si neřekl o pomoc, proč zvolil ten či onen způsob a podobně, se snaží pozůstalí najít odpověď na vnitřní nejistotu. Potřeba pochopit je přirozená.
Nalezené odpovědi někdy přináší další otázky a zabývat se jimi nutně nemusí přinášet víc jistoty do života pozůstalého. Někdy může dlouhodobé přemítání, proč k sebevraždě došlo, nejistotu jen zesilovat a komplikovat proces adaptace na ztrátu. V případě sebevražd často nebývá možné plně porozumět motivaci a jednání zemřelého a není nikdo, kdo by vysvětlení mohl podat. Přijetí takových „slepých míst” v příběhu může být důležitý moment.
Stud a osamocenost
Když někdo zemře v důsledku nevyléčitelné nemoci, okolí většinou s pozůstalými soucítí. Na sebevraždu se ale stále hledí s určitým stigmatem, bývá obestřena řadou mýtů a předsudků. V důsledku toho mohou pozůstalí zažívat stud. A protože se třeba obávají odsouzení a nepochopení, raději nesdílí svůj zármutek s někým dalším. To může prohlubovat pocit izolace a proces adaptace na ztrátu komplikovat.
Smrt s sebou často přináší osamocenost, u úmrtí vlastní rukou obzvlášť. Lidé v okolí dokáží poskytnout dobrou podporu, umí naslouchat, ale často nevědí, jak do toho. Jakkoliv to může být obtížný krok, sdílení s přáteli, širší rodinou nebo jinými známými může být podpůrné. Úlevu může přinést také vyhledání odborné pomoci či podpůrné skupiny. Obzvláště sdílení s lidmi, kteří podobnou zkušeností prošli a pro které není pozůstalý nijak „divný”, ale naopak „jeden z nás”, může ulevit a otevřít nové způsoby prožívání ztráty blízkého člověka.
Vina
Někdy si lidé kladou otázku, jestli mohli sebevraždě blízkého nějak zabránit, nebo si jeho smrt kladou za vinu. Obzvláště ve chvílích, kdy smrti dotyčného předcházel nějaký vzájemný konflikt, se mohou objevovat výčitky, že k tomu pozůstalý nějak přispěl nebo dokonce sebevraždu blízkého zavinil. Ke všem tíživým pocitům přibývá ještě pocit viny. Odpovědnost a vina mohou být také přisuzovány někomu dalšímu jako členům rodiny, přátelům nebo odborníkům, kteří pro zemřelého „neudělali dost”.
Pocity viny souvisí s výše zmíněnou přirozenou potřebou pochopit, proč se blízký k sebevraždě rozhodl. Nalezení viníka může být zdánlivou odpovědí. Pozůstalí mohou viníka hledat sami v sobě, protože jiné vysvětlení není dostupné. Je proto dobré mít na paměti, že ve světle tragické události mohou pozůstalí přisuzovat jednotlivým událostem a situacím předcházejícím sebevraždě nadhodnocený význam. Drtivá většina lidí, kteří sebevraždu nakonec dokonají, o ní přemýšlí delší dobu. Dlouhodobé zvažování se obvykle odvíjí od hlubšího duševního zranění, přetrvávající nenaplněnosti, deprese a bezradnosti, pocitu bezmoci nebo bezvýchodnosti. Zásadní vliv na rozhodnutí vzít si život mívají právě tyto důvody. Zpravidla se jedná o kombinaci mnoha faktorů.
Hněv
Když si blízký člověk vzal život, jednou z emocí, která se u pozůstalých může projevit, je zesílený hněv. Doprovází ho často otázky „Jak mi to mohl/a udělat?”, „On/a si takhle odejde, a co já teď tady s tím vším?”. Spolu s truchlením a smutkem po zemřelém se na něj pozůstalí často zlobí. A to pak může vést k výčitkám, že takhle by neměli o mrtvém smýšlet.
Hněv v takové situaci je přirozený a pochopitelný. Jakákoliv myšlenka i emoce, která přichází v souvislosti se zemřelým, je v pořádku. Není nutné si je zakazovat, vyčítat nebo se jim bránit.
Touha po zemřelém a sebevražedné myšlenky
Pozůstalí po sebevraždě mohou někdy sami uvažovat o ukončení života, třeba z pocitu zoufalství a nedostatku sil dál žít. Svou roli může hrát také touha být zemřelému blíž.
Je důležité vědět, že sebevražedné myšlenky jsou poměrně běžné - má je přibližně každý desátý člověk - a jejich přítomnost automaticky neznamená jejich uskutečnění. Odborníci doporučují se s těmito myšlenkami někomu svěřit. Ačkoli to může být obtížné, může to přinést úlevu.
Pokud při čtení tohoto textu právě prožíváte období s intenzivními sebevražednými myšlenkami, neváhejte využít nabídky krizové pomoci.
Důvěra v bezpečný svět a vztah k zemřelému
Úmrtí blízkého vlastní rukou zpravidla otřese důvěrou pozůstalých v to, že svět je bezpečné, předvídatelné místo a že nad svým životem mohou mít kontrolu. Mohou se objevit prožitky tísně, pochybností o sobě samých, o své schopnosti situace dobře vyhodnocovat nebo ochránit své blízké. Přijít mohou také pochybnosti o hodnotě vztahu se zemřelým, případně pocit zrady. To vše je přirozené.
Co může pomoci
- Vytvořit si přijatelný příběh o sebevraždě, pokusit se nahlédnout s odstupem všechny faktory, které se na situaci podílely, a nalézt realistické a spravedlivé vysvětlení toho, co se stalo, přijmout „slepá místa”.
- Snažit se obnovit vztah k zemřelému, který sebevražda přetrhla a často proměnila. Smířit se s věcmi, které zůstaly nedořešené.
- Vzpomínat na celý život blízkého, nejen na okolnosti jeho úmrtí.
- Najít si čas, místo nebo aktivitu, kdy pozůstalí dokáží chvilku netruchlit, a svoji intenzivní bolest si tak dávkovat.
- Pokud pozůstalí vnímají sdílení svého prožívání jako úlevné, najít si cestu, jak o svých pocitech mluvit s někým blízkým nebo s odborníkem.
Jako u každého truchlení platí, že každý jej prožívá po svém a tak dlouho, jak potřebuje. Je to tak úplně v pořádku.
Užitečné odkazy
I v případě truchlení po někom, kdo si vzal život sám, často platí, že snáz se jím prochází s někým dalším. Níže uvádíme organizace, které nabízejí pomoc pozůstalým po sebevraždě blízkého:
