Odešla mi maminka

Nevím proč,ale zobrazilo se mi to dvakrát:-(

Misho, ono se to někde to vnitřní napětí musí zobrazit....myslím teď tu krizi ve vztahu.....ale přežene se to...uvidíš....vše kromě smrti je vratné.
Já si denně prohlížím mamky mobil,mám ho u sebe, jestli jí třeba někdo nevolal...nebo nějaké znamení....nevím....
Já se také bojím rakoviny plic...vlastně každé rakoviny....nechci udělat dceři to samé co mě udělala mamka.....jenže jsem moc velký nervák...musím mít nějakou berličku....je to vážně těžké!!!!
Zvládneš to,krize se přežene, už jsi zažila mnohem horší věci!

Jen mne napadlo....škoda,že jsme se nepotlaly na nějakém jiném serveru, při jiné příležitosti...mohly jsme se štengrovat, která je na tom hůže....v této situaci jsme obě na tom stejně.....obě v háji!!!!

To jo,Míšo,to jsi vystihla a není co k tomu dodat :-(

Ahoj Misho,děkuji ti moc.Helí, mi říkala maminka,stále mi zní v uší jedna z posledních vět, co mi řekla.Helí, vem tam ten hrneček od kafe.Také stále vidím, jak stojím v nemocnici před její postelí,už mě nevnímala,hladila jsem její upracovanou ještě teplou ruku a za vše jí děkovala, večer zemřela a já nebyla s ní,protože jsem měla doma malého syna a ten mě potřeboval, nikdy si to nepřestanu vyčítat, ale co jsem měla dělat,bála jsem se jí vidět trpět.Stále si říkám,že maminka by se nezlobila, měla svého vnoučka moc ráda a chtěla to tak,ale i přesto mě to mrzí,tolik toho pro mě v životě udělala.Budu na to myslet celý zbytek života,přeji ti hodně sil,myslím na tebe,musím se teď postarat o děti.

Ahoj holky, já mám schované věci,které měla mamka v nemocnici...právě kvůli její vůni.
Mě je hodně smutno..hodně se mi stýská...život je tak moc zamotaný a mamka už mi ho nepomůže rozmotat, jak to dělala 34 let. A drhnou i maličkosti..dřív jsem třeba něco vařila...najednou jsem si nevěděla rady...zvedla jsem telefon a Helča poradila, zachechtaly jsme se a bylo fajn. Neznám jiného člověka s tak úžasným smyslem pro humor.
Když třeba jedu tramvají a vidím podobnou bundu....tak na chvilku mě napadne.....je tam, čeká na mě....ba ne už nečeká...a nikdy nebude.
Mamko......počkej na mě někdy třebas u školky.....uděláme si zase holčičí den,ok?

Já raději ani o tom jestli něco zavinili doktoři nepřemýšlím, protože mamce zjistili rakovinu před rokem a na chemo nemusela prej vše vyooperovali, no ale začalo to metastázovat a to byl konec, takže si vyčítám,že jsem jí nevzala do nějakého onkologického centra např. Brno a třeba by postupovali jinak,ale to je právě to kdyby a já se v tom nechci nimrat, protože jí to život nevrátí a já bych byla zralá do blázince. My jsme se všechno o zdraví mamky dozvídali z lékařských zpráv,žádný doktor nám nepodal pořádné info.Taky si myslím,že veškerá léčba je o penězích, zadlužené nemocnice, šetří se kde dá, samozřejmě si nemyslím,že je všechno špatně,ale myslím,že o těch penězích je to hodně. Já jsem si říkala,že bych si nějaké knížky s takovou tématikou koupila, někde v jiné diskuzi jsem četla,že to někomu pomohlo se vypořádat nebo spíš pochopit nějaké souvislosti, no prostě chci zkusit všechno,protože nevím jak žít bez ní,vím,že musím,ale ona pro mě byla vše spolu s mýma dětma. Tady tyhle stránky jsou skvělé, člověk (bohužel) zjistí,že spousta lidí má podobný osud a může vše sdílet.

Ahoj rikino,
napsala jsi to hezky. Jsem dnes jakási nalomená, takže mi to vehnalo slzy do očí. Mám doma strašně moc knih o životě po smrti a umírání, spoustu z nich jsem přečetla, ale nyní po půl roce mi nedělá dobře to číst, jakobych otvírala staré (nové) rány. Akorát bych pak brečela. Jsem v fázi, kdy ztrácím víru, že něco po životě je a zároveň mám takový vztek na celý svět. Přemýšlím nad vším. Nemohu usínat. Představuju si, jak asi probíhá kremace, jestli je pravda, že do té urny dají jen něco a zbytek se vyhodí. Slyšela jsem tolik různých fám. Chtěla bych vědět, že se s těmi ostatky nezachází nelidsky, ale nevěřím tomu. Mučí mě to každý den. Přesto jsem pro kremaci. Ale chtěla bych slyšet názory lidí na to, jestli jim přijde lepší pohřbívat klasicky a nebo ta kremace....Slyšela jsem o jedné zajímavé knize: Ćeho lidé před smrtí nejvíce litují. Možná její přečtení by nám ukázalo, že máme žít jak nejlíp dokážeme a nebýt zlí atd...kéž bych to uměla neubližovat slovy.

Ahoj darino,
už zase pláču. Napsala jste to velmi výstižně. Cítím to také tak. Nejvíc vnímám to nechápavé okolí, přítele kterého nebaví mě pořád vidět uslzenou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že taková rodinná tragédie nepoznamená partnerský vztah. On to tady nikdo asi ještě nezmínil, ale jak je člověku do pláče, tak nemá chuť na nic, ani pracovat na vztahu, sbližovat se. Někdy si připadám hrozně sobecky. Občas si myslím, že jestli mě maminka vidí, tak na mě asi moc hrdá není, ale jindy si řeknu, že asi hrdá je, že se snažím. Je mi 21 a starám se o sebe úplně sama. Jiným lidem v mém věku ještě matky dělají svačiny. Lhala bych, kdybych řekla, že jim to aspoň trochu nezávidím. Závist je zlá, ale já přesně poslední dobou cítím jen samé špatné a zlé emoce: závist, nenávist, nespokojenost, frustraci, chaos,paniku, strach, zoufalství....

Ahoj Misho, úplně s tebou souhlasím (viz. můj příspěvek). Vše mi leze na nervy. Mám pocit, že je každý šťastný a má super život a já ne. Nejradši bych vše rozkopala a každýmu kdo si dovolí být šťastný nakopala zadek....jo to je špatný období...nejhorší je, že musím dělat, že už jsem to všechno překonala, abych zbytečně nezpůsobovala starosti rodině...Máš to také tak?

Ahoj Angel.Spoustu věcí cítím stejně jako ty,mívám stavy,kdy mi hrozně vadí lidi.Přistihla jsem se i u toho,že příteli závidím,že mámu ještě má.Samozřejmě jí nic zlýho nepřeju,ale nemůžu si pomoct.Taky jsem útočná,někdy až jedovatá,sarkastická.Pak si uvědomím,že ti lidi za to nemůžou.Ale netvářím,se,že už jsem v pohodě,že už jsem to překonala,abych náhodou někomu neublížila.Nebudu v sobě dusit to,že mě to bolí a bolet bude až do konce mýho života.Proč ubližovat ještě sama sobě,když už tak neseš tolik bolesti,že tě to trhá na kusy?Drž se..

Ahoj Angel.Spoustu věcí cítím stejně jako ty,mívám stavy,kdy mi hrozně vadí lidi.Přistihla jsem se i u toho,že příteli závidím,že mámu ještě má.Samozřejmě jí nic zlýho nepřeju,ale nemůžu si pomoct.Taky jsem útočná,někdy až jedovatá,sarkastická.Pak si uvědomím,že ti lidi za to nemůžou.Ale netvářím,se,že už jsem v pohodě,že už jsem to překonala,abych náhodou někomu neublížila.Nebudu v sobě dusit to,že mě to bolí a bolet bude až do konce mýho života.Proč ubližovat ještě sama sobě,když už tak neseš tolik bolesti,že tě to trhá na kusy?Drž se..

Ahoj Míšo,

Děkuji za odpověď. Netuším, proč ani vlastně v té nejsmutnější chvíli lidského života, jakým je ultimativní odchod milovaného člověka, si muží nepřestávají hrát na hrdiny (resp. bezcitné nuly). Asi to souvisí s tím, že projevovat city se prostě u chlapů nenosí a že to máme dané geneticky (vyhrává ten nejsilnější a nejsilnější nebrečí a city neprojevuje - ve smečce). Ale znám dost mužů, kteří jsou lidsky citliví a dokáží pochopit. V každém případě jsem já svoji přítelkyni, která byla stejně bezcitná a jakkoliv mě odmítla pár dní po smrti mámy pochopit či podpořit, ze svého života vypakoval tentýž týden. Nemohu mít vedle sebe člověka, který v sobě nenajde ani zrnko empatie a není ochoten moji situaci pochopit....Jak tady psali už jiní: "Maminko, měla jsi pravdu, nebyla pro mě, měl jsem Tě poslechnout".

Taktéž jsem přečetl pár knížek o tom, co se může dít po smrti, protože si myslím, že žádná energie se nedá zničit, pouze se přemění na energii jinou...a duše je myslím energie....tělo je jen schránka, která bez duše (či jak to nazvat) okamžitě uvadá.....Chtěl bych opravdu věřit v to, že se s maminkou setkám. Chtěl bych být přesvědčený, že existuje, že tu někde je. že to není ultimativní konec......Chtěl bych se tak vrátit zpět...

Víš, možná to není místo pro tuto diskusi, ale ve svých 35 letech jsem viděl umírat už svého brášku, babičku, dědu, otce i maminku. Vždy jsem si myslel, že smysl života je žít pro druhé a že život jednotlivce (myslím být opravdu sám schválně a žít jen a jen pro sebe) prostě žádný smysl nemá. A vidět je umírat v bolestech a být u toho bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil. Pocit totální beznaděje, kdy lékaři Ti sdělí pravdu až tehdy, kdy je pozdě, pocit totální ztráty smyslu existence, to vše mě navždy změnilo......Ale věřím tomu, že když člověk umírá, tak v tom okamžiku věřím ve světlo na konci tunelu, pocity bezpečí, tepla....Chci v to věřit. Horší je ta cesta k umření, pokud není rychlá - ležet na lůžku poslední dny je hrozná věc.

Kremace - asi drsné téma, ale taky často přemýšlím, co a jak. Taktéž jsem slyšel, jak to probíhá, a bylo mi do breku (resp jsem řval), když na mě padlo rozhodnutí, co a jak. A ať si každý říká, co chce, rozhodl jsem se, že maminku chci mít u sebe. Chtěla by to tak. Urnu mám doma, zapálím každý den svíčky, když jsem doma, koupím květiny, které tak milovala, myslím na ní, a tak to prostě je. Nevidím na tom nic špatného. Vlastně se cítím lépe než kdyby to tak nebylo. Uklidňuje mě to, že tu tak nějak má své místo.

Je moc dobře, že si říkáš, že musíš ží dál a dokázat své mamince, že tu máš své místo. Protože to jediné, co by si Tvá maminka přála, je, abys šla dál a byla šťastná a spokojená. Všechny naše maminky by to chtěly...

Omlouvám se, že se opět mísím do Vaší diskuze, ale prožívala jsem také hrozné představy o tom, co se dějě po smrti, pohřeb, kremace..... Tím se nezatěžujte a nemyslete na to, tělo je jen schránka, jakoby kabát duše, která je nejdůležitější, a kterou budete mít navždy ve svém srdci. Také jsem nevěřící, v dnešním přetechnizovaném světě těžko uvěřit, že někde nahoře sedí nějakej dědek na mraku, čumí dolu a řídí to, to je samozřejmě nesmysl.
věřím ale, že něco mezi nebem a zemí existuje, myslím tím, že energie, která tvoří osobnost a vytváří za života hodnoty, ,,duše,, se přeci nemůže vytratit a zaniknout. Věřím, že se inkarnuje znovu. Opravdu jsem realista, ale na toto věřím. Kde by se jinak vzala telepatie, sny, intuice, předtuchy, pocity, že určitou situaci už jste někde viděli, či zažili - jsou to zůstatky z minulých životů. Četla jsem nedávno někde toto : neplač nad mým hrobem, já tam nejsem..... A mne to opravdu nikdy netáhlo na hřbitov a ni na hrob, kde člověk vidí u urny fotku, přišlo mi to vždy jen jako divadlo a povinnost, směšné
Milovaného máme přeci kdykoli chceme a myslíme na něho v srdci, nikoli někde na ohraničeném k tomu určeném místě, kam chodí všichni ostatní. Můžeme si sním povídat, vzpomínat. Teď Vám povím příhodu, v době beznaděje a neustálého přemýšlení ,,proč,, jsem šla ke kartářce, která mi řekla, že můj otec se inkarnoval do sousedního státu, že teď svůj život žije vedle v cizině. Doma jsem si pak vzpoměla, že nějaký měsíc po tátově smrti jsem šla kolem hotelů, který mimochodem kdysi on s kolegy stavěl, no a u toho hotelu stál autobus s cizinci, rakušáci či němci, nevím a vedle autobusu stál hlouček turistu, a asi metr od nich stál táta, koukal jak procházím s dcerou, já koukala také, ale neodvážila jsem se otočit, bylo to tehdy dost čerstvé. Táta byl ve věku, ve kterém zemřel, jeho klasický ležérní postoj s rukama v kapsách. Zemřel tragicky předčasně, takže si asi přišel svůj život ,,dožít,, ale jinam. docvaklo mi to vše až po návštěvě kartářky, tato příhoda se mi stala už před 10 ety, kartářku jsem navštívila dlouho potom, mozřejmě, že ona o mé příhodě nemohla tušit. Utvrdilo mne to v mém pocitu, že smrtí ,,duše ,, nekončí, měla zde svůj úkol a pak jde dál, může se vrátit do vašeho okolí, dětí, či jinam, záleží ¨na okolnostech.
Ještě pro pana Petra : když Vaše partnerka se chovala takto sobecky, její duše ještě není na takovém stupni vývoje, aby soucítila s druhým a jeho neštěstí. Také jsem si to tenkrát prožila s člověkem, který mi po smrti otce řekl doslova toto: Ty naděláš, život jde dál. Síla co? Takoví lidé jsou primitivní a nestojí ani za to, aby se snimi člověk rozčiloval. a nicil se, i když to dost dobře nejde. Ale na každého dojde, lidé co se dokážou vcítit jsou o dost výš než ti chudáci, co žijou jen materiálnem. ale to je jejich problém, jsou to primitivové, jak jsem již psala, nejsou hodny našeho času a naší společnosti

Ahoj Honzo,

Moc Tě zdravím a děkuji za Tvá slova, opravdu hezky jsi to napsal, sdílení zásad, radosti a stejných hodnot je moc důležité. Mrzí mě, že Tvá maminka taky odešla.....Je zvláštní, jak některé osudy lidí jsou tak podobné. Já přišel z práce, zapálil svíčky, zase si prohlédl fotky, zavzpomínal a brečel, takže asi tak. Máma měla malého pejska (fenku), nikdy bych nevěřil, že jí přežije. I v ní maminku tak vidím, zrovna na mě kouká svými očima a chce pamlsek, tak jí něco dám a v noci vyrazíme na dlouhou procházku....Na smrti je opravdu nejhorší, že tu zůstanou Ti, kteří milovali a byli milováni. Drž se a snaž si dělat i malinké radosti. Petr

Ahoj Michaela, to čo si napísala, presne toto cítim aj ja, žijem len preto, lebo tu mám deti a muža, ale inak nenávidím celý svet, ani ja neviem odpúšťať hlavne lekárom, a sestrám z ARA, pretože sa zachovali k mojej milovanej mamičke veľmi zle. Nenávidím celý svet, som hnusná odporná, neverím v boha, to čo píšeš, že boh povoláva takýchto dobrých ľudí k sebe, lebo ich má rád, ano je to hovadina, naše maminky mali ostať ešte tu kde sme ich milovali a teraz nevieme bez nich žiť. Ja neviem ako mám ísť dalej, som stratená. Srdce mám tak polámané na tisíc kúskov, moja maminka tu nie je 14 mesiacov a tak to veľmi bolí...

Ahoj, mě zemřel manžel v nemocnici v Motole. Měl rakovinu žaludku. Bylo to šílené, hlavně přesně jak píšeš - ty arogantní krávy. Můžu se prosím zeptat, jaké máš zkušenosti s lékaři? Já velice špatné např. "doktor" Batko, Pikus, Urie. Je to půl roku a při pomyšlení na Motol stále brečím - proč jsou lidi tak zlý. Děkuji

Ahoj Lenko, jsem ráda, že je tu někdo, kdo je stejně starý jako já. Protože si myslím, že v každém věku je truchlení trochu jiné. My jsme ještě mladé, potřebujeme mámu trošku jinak než ženy nad 30 a výš (promiňte). Když budu mluvit za sebe, tak někdy se ještě cítím jako malé dítě. Malé dítě je hluboko ve mně. Během toho, co byla máma nemocná jsem moc rychle dospěla, přeskočila jsem úplně etapu chození pařit a tyto pro mě nesmyslné věci. Musela jsem se starat o domácnost a o několik let nemocnou maminku. Dělala jsem to však ráda. Rodina vždy byla u mně na prvním místě. Ale abych se vrátila k tomu "dítěti v sobě", občas potřebuji moc moc lásky, obejmout, poradit, občas potřebuji, aby mi někdo dal radu do života nebo na mě zařval, že toto nesmím a takhle se chovat je neslušné atd... Naštěstí mám moc hodného přítele, který mi tak nějak nahrazuje úplně všechno. Je anděl. Ale samozřejmě máma je máma. Je nenahraditelná. Mám všude po bytě její fotky v rámečcích a vytvořila jsem si tím takové malé oltářky. Dokonce na Vánoce jsem si k fotce dala malý Vánoční stromek. Je to to nejmenší, co můžu udělat a cítím se lépe, jestli se dívá, tak ví, jak moc ji miluju. Občas jí napíšu i nějaký vzkaz. Nevím, co na světě je pravda, jestli existuje nebe atd, ale nezpochybňuji nic. Tajně doufám, že se dozvím pravdu...jednoho dne. Přesto však v Boha jako takového nevěřím. Víra je však mocná. Kdo věří, žije se mu lépe. Musímě se s tou naší bolestí naučit žít, protože truchlení je celoživotní, zasáhne člověka kdykoliv znovu a znovu v plné intenzitě - třeba za 30 let. Doporučuju ti přečíst si knihu: Dcery bez matek. Čtu ji postupně od té doby a je napsána hlavně pro dcery, které ztratili maminku brzy (i klidně jako děti) a nacházím se v těch řádcích, moje pocity tam mají své vysvětlení....

Radko přijmi upřímnou soustrast a ze srdce přeji hodně sil vám všem

Radko, přeji sílu a odvahu zvládat rány osudu....mě obojí chybí...