Odešla mi maminka

Milá Zuzano,
přimi mou upřímnou soustrast. Vím moc dobře jak ti je. Přeji hodně sil.

Pred mesiacom mi navzdy odisla najblizsie a najdrahsia osoba - maminka. Ani nie tri mesiace pred odchodom jej zistili rakovinu s metastazami v poslednom stadiu. Bola som s nou od zaciatku do konca. Od momentu ked som ju ako "zdravu" priviezla na CT vysetrenie a dozvedela sa tu spravu az po posledny vydych doma. Maminka bola este relativne mlada, plna zivota, laskava a dobra ku vsetkym, zila ukazkovo zdravo. Boli sme ako dvojcata, nesmierne som ju milovala, nebola dna kedy by sme neboli v kontakte. Posledne tri mesiace jej zivota boli o to intenzivnejsie. Bojovala statocne a odhodlane. Do poslednej chvile sme verili, ze sa stane zazrak a uzdravi sa. Po dvoch mesiacoch v nemocnici, sme sa rozhodli vziat ju domov. Odisla tisko, v mieri s blazenym vyrazom na tvari na svojej postielke a medzi svojimi najblizsimi. Maminka moja najdrahsia je mi za tebou velmi smutno.

Nakonci júla mi zomrel otec................celkom nečakane.Mal nehodu.............bol plný života, plánov, niečo po 60...............celkom zdravý, neuveritelne opatrný....a predsa....................nezmierim sa s tým do konca života...........neviem ako dalej...............bol najdôležitejšou osobou v mojom živote........

...kračam si žiwotom ,pozeram do neba....mami pozri sa na mna...ako sa mi dari,mam usmew w twari.....nič ma uz nepoloži...a ked ano twoja laska,ktoru si mi ty cely žiwot dawala ma držiii...pri žiwote mami....aj ked to nepojde,pozriem sa na tebba na twoju milu twar....na fotku,ktoru stale pri sebe mam.....a srdce sa mi zase oslobodi,...na duši mam jazwu,nikto ju newidi,wzdy zaboli,ale mami napriek wsetkemu dokazem ist dalej,....widim uz cestu wpred,....idem wpred..nič ma nedržiii....sloboda je to čo citimm...lasku som stratila,duša sa zranila....cestu wpred som ale zazrela.....je tam tolko lasky mami,tolko štastia,tolko toho čo ma este čaka.....za to wdačim Tebe.....Ty si mi to dala,moj žiwot,a to čo som.......som člowek,silny,plny lasky,ktoru dawam dalej.....som tu stale pre Teba,bola so taka ubolena bez Teba,taka uplakana .....ale stale myslim na Teba,...aj ked moje oči už tolko neplaču,stale ma tu maš taku wdačnu ..za wšetko čo si mi dala,za wšetko za to že si ma mala.......že si pri mne stala,..ked sa pozriem spat...jedine čo chcem...si Ty.....!!! ked sa pozriem wpred...jedie čo newidim si Ty.......!!! nawzdy bude minulost a buducost prepojena Tebou ...moj žiwot si mi dala,a uz ked som bola mala,jedineho čoho som sa bala ....bolo,že Teba stratim..dnes uz wiem prečo...pretože ta bolest je najwačšia a moja duša to už dawno wedela....... nič nie je nahoda ....ty si moj osud.....naučila si ma žit..za to Ti dakujem,nezabudem...nawzdy Ta milujem....Mami.....!!!

Ahojte..4 augusta prešiel rok...odkedy mi zomrela naimilowanejšia osoba na swete...Moja mamina,ktoru neskutočne lubim...wčera sa mi sniwal nadherny sen na ktory som čakala ,odkedy zomrela.....poniektori,ktori semm chodite často wiete,ze som sa s maminou nestihla rozlučit,chodila som za nou kazdy den so nemocnice,ale ten zrowna ten posledny som za nou neprišla...wyčitala som si to....bbolelo ma,že odisla bezomna...bez rozlučky....wčera sa mi nad ranom sniwalo....bolo to take žiwe skutočne....zawolali a z nemocnice,ze mamina zormiera...ze ak to zwladnem mam sa snou prist rozlučit....bežala som za nou....po ceste som rozymslala,či to zwladnem,ale potom som si powedala,ze ano!!! zwladnem to!!! wed je to moja mamina,ktora ma lubila wzdy a nikdy by ma neopustila....kračala som do jej izby...otworila somm dwere,zabolel ma pohlad na nu...citila som to....To že zomiera..wsade naokolo bol ten pocit...blizkost smrti....prišla som k jej posteli,mala zawrete oči....bola schulena,ubolena....potriasla som nou..a ona otworila oči,strašne silno sme sa objali.....citila som ju,citila som zase ten pocit jej objatia,jej lasku,jej wonu.....a moju lasku......powedala mi len ... Petuška moja......a ja som jej powedala,...Mami ak nechces nemusiš odist...zostan tu so mnou...nikam nemusiš ist.....a zobudila som sa....z toho sna mam pocit,že tu predsa len so mnou ostala....stale je tu so mnou......Lubim Ta.Mami...nawždy....!!!

Milá Soňo, přijmi prosím mou upřímnou soustrast. Všichni víme jak ti teď je. Drž se, bojuj a vydrž! Hlavně ti přeji hodně sil, nebude to teď pro tebe snadné.

Ahoj všem.....30.7.2013 mi umřela maminka....Nedokážu se ani nadechnout.....ta bolest se nedá zvládnout....Byl to těžký boj s rakovinou a ona tak strašně bojovala,ale v sobě ve svém srdíčku to vzdala....Nikdy neřekla,že jí něco bolí byla tak statečná.....a smířená....Važte si každý den sváho života a lidí kteří milují vás a vy je.....Sona

Nádherná básnička Romano!!!

Slovami sa nedá vyjadriť tá bolesť, ktorú cítim,
kde sa pozriem, tvoju tvár vidím,
bola si pre mňa všetko, čo som potrebovala,
viem, že nechceš, aby som plakala.
No slzy máčajú moju tvár,
ty si bola moja superstar.
Si a navždy ostaneš pre mňa hrdinkou,
myslíme na teba s celou rodinkou,
prečo tu nie si, už sa nepýtam,
veľký kus teba v sebe mám.
Navždy budeš moje slniečko a ja tvoj pampúšik,
ako mi chýbaš, tu písať nemusím.
Ľúbim ťa, maminka, a navždy budem,
niet sekundy, kedy si nespomeniem,
aká si bola úžasná a skvelá,
pre všetkých znamenáš tak veľa.
Teraz ťa prosím, stráž nás zhora,
ty naša najväčšia opora.

Som stratená, bez Teba v tomto svete. Neviem ako ďalej, neviem ako žiť. Ty si bola mojou láskou, dušou, oporou a životom a teraz? Nechala si ma tu samú a opustenú. Ja viem že to nie je až tak pravda, že si stále pri mne. No nevidieť, neobjať Ťa, to hrozne bolí. Maminka život je krutý a ešte krutejší keď Ty tu nie si. Viem že musím žiť, Ty si mi darovala život, viem že ho nemôžem premárniť. Neviem či tu vôbec budem aspoň toľko rokov čo ty. Ale určite by si chcela aby som život prežila tak aby si bola na mňa hrdá, aby som nepremárnila ani jeden deň. Snažím sa o to, no zatiaľ mi to moc nejde. Učím sa znova žiť, nie len prežívať. Ty mi dávaš silu z hora, Ty ma chrániš. Už len kvôli Tebe to musím zvládnuť. Aj Ty si to musela, keď Ťa tvoja maminka opustila. Hrozne mi je ľúto že som ju nepoznala, ale viem že teraz si konečne s ňou. Už si sa jej nevedela dočkať, preto si sa ponáhľala za ňou. Nezazlievam Ti to, lebo teraz chápem a viem ako to bolí žiť bez maminky. Maminka ani ja už sa teraz neviem dočkať, kedy Ťa opäť uvidím. Viem že teraz sa mi to zdá strašne dlha doba, ale čas beží neuveriteľné rýchlo. A ja chcem prísť za Tebou pripravená, chcem Ti tam povedať, že som nepremárnila Tvoj dar života a snažila som zvládnuť všetko čo mi život pripravil. Aby si mi povedala, že si bola na mňa hrdá a tešila si sa so mňa. A potom sa budeme radovať naveky spolu. Hrozne mi chýbaš. Ľúbim Ťa a nikdy neprestanem na Teba myslieť.

Koukám na fotky, kde je maminka s naším pejskem. Nechápu......
Nechápu, že už tady není. Ten čas tak hrozně letí, za pár dní to bude 5 měsíců..... Mám pocit, jako by to bylo 5 let. Vůbec nevím, jak jsem těch předchozích 5 měsíců žila.

Ondro, přijmi ode mě dodatečně upřímnou soustrast. Drž se a bojuj!

Je již rok co maminka umřela. Byla to banální operace, já byl tehdy v USA. Řekla mi ať se nevracím, je to jednoduchý zákrok, vše bude ok. Nebylo.
Nastalo krvácení do mozku a mamka se již nikdy neprobudila. A za dva dny umrela. Od zjištění problému k operaci to bylo cca 15 dni. Přítelkyně ma taky samé problémy v rodině a abych ji ještě nepritezoval tak to v sobě dusim. Maminka mi hrozne chybi, ikdyž se navenek smějutak ve skutecnosti jsem uvnitř kompletně umřel. Dny plynou, no asi to lepší už nebude.
Táta se na nás vykašlal když mi bylo asi 5, teď je mi 24 let a každy kolem mě tu maminku porad ma. Nejhorší je přijít pak do domu kde byl před tým život který mu dávala.
Teď když tam přijdu je ten dum mrtvy, vidím věci které jsem ji dával skutečně s láskou, měla z nich upřímnou velkou radost. Teď tam ti věci proste jen jsou. ..úplne bez vyznamu.
Najednou to všechno ztratí smysl.


Nejhorší je, ze jsem ji nedal osobne ani poslední sbohem.


Za diakritiku se omlouvám, ipad.

Plynú dni, týždne, mesiace a je to horšie a horšie, mamička moja kde si, pýtam sa, ale mi nikto neodpovedá som úplne zúfalá a bez duše. Tak veľmi by som Ťa tu chcela mať, ale nedá sa. Rozumom som to pochopila, ale srdcom nikdy. Mamička moja drahá vráť sa mi, neviem takto existovať, to sa nedá. Bez Teba maminečka moja žiť je len týranie. Ja sa len týram a neviem myslieť na nič dobré. Stále myslím len na Teba a iné ma vôbec nevie zaujímať. NIKDY to nebude lepšie, až príde den kedy aj ja odídem za Tebou a to bude moje vykúpenie.

Milý Miloši,
přeji upřímnou soustrast. Moje maminka také zemřela na rakovinu, v březnu. Naprosto chápu, jak ti je. Když jsem si přečetla tvůj příspěvek, jako bych viděla sebe a moji maminku. A neboj, maminka určitě věděla jak moc jsi jí měl rád. Drž se! Hodně sil přeji.

Udeřila smrt. Rakovina si nebere servítky. Moje maminka zemřela po marném boji s rakovinou v nedožitých 54 letech před čtyřmi měsíci. Sedím a promítám si v hlavě vše co se za tu dobu událo a přemýšlím jak se s tím smířit. V mozku mám zmatek a spoustu otázek. Jedna z nich. Proč musela zrovna moje maminka, která nikomu nikdy neublížila zemřít v bolestech trpící jako zvíře?! Já vím, je to klišovitá otázka dokud se nedotkne vás. Člověk to chce zakřičet, ale kam a nebo komu se s tím svěřit? V téhle "moderní" době je člověk zasažený rakovinou cenný asi jako kus plesnivého chleba.
Ten příběh jménem rakovina znají všichni, kteří si tím prošli. Diagnoza, šok, operace, léčba, beznaděj a potom stereotyp každodenního umírání-bolesti, zvracení. Nikdy nezapomenu jak se na mě ve svých posledních dnech dívala svýma velkýma očima a bylo v nich napsáno. " Jsem odepsaná, umírám." Ještě teď se mi klepou kolena nad její statečností. Jak se kousala do rtů samou bolestí, ale nestěžovala si. Já bych se rozbrečel jako želva a chtěl umřít, ale ona o smrti nechtěla slyšel ani slovo. Nemohl jsem ji ani pohladit po vlasech jak byla citlivá na bolest a tak jsem ji jen držel za ruku. Bílá tenká ručka protkaná modrými žilkami. Když jsem vedle ní seděl na kraji postele a měl ruku položenou na jejím obrovském břichu a díval se na její stržený obličej, říkal jsem si, že se musím probudit. Tohle přece není pravda! Ještě před půl rokem hrála u nás na zahradě badminton s mojí neteří a teď... Z vašeho nejmilovanějšího člověka zbude jen pár kilo bolestných chomáčků. Smrt se vám směje přímo do očí. Nemůžete dělat nic...jen sedět a čekat.
Velmi mě trápí i to, že jsem jí spoustu věcí neřekl, nepoděkoval za to jak se o mě starala. Že jsem ji měl hrozně rád a vždycky jsem se domů vracel s teplem u srdíčka, že mě někdo obejme. Je pryč. Zmizela jako mráček na obloze a já musím jít dál. Sbohem maminečko. :(
Dobří lidé. Smiřte se se všemi svými blízkými a buďte s nimi zadobře, protože nikdy člověk neví kdy je na řadě. Smrt je přirozená věc a nikdo nemá záruku devadesátiletého života. Jak říká klasik John Donne." A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě."
S pozdravem Miloš

Zdravím,
tak mám za sebou uložení urny. Bylo to moc hezké a důstojné rozloučení, jaké si maminka zaslouží. Teta jí dokonce přečetla básničku. Byli jsme tam jen ti nejbližší, přesně takhle by si to maminka určitě přála. Trochu jsem si poplakala, ale nebylo to tak hrozné. Bála jsem se toho mnohem víc. Myslím si, že na tom měl velký vliv ten můj sen. Cítila jsem celou dobu takový zvláštní klid v duši. Půjčila jsem si také knihu Život po ztrátě od Raymonda Al Moodyho, mohu vřele doporučit. Člověk pochopí spoustu věcí.
"Maminko moje nejdražší, chci ti poděkovat za to, že mi dáváš sílu a jsi se mnou. Já vím, že jsi. Jsem moc ráda, že se máš teď už dobře a jsi šťastná. Jsi s tatínkem a s rodiči a s našimi pejsky. Já to vím. A moc ti to přeji. Jen tě moc prosím, buď i nadále se mnou. Moc tě miluju maminečko a nahoru ti posílám milion pusinek."

zajtra to budu dva mesiace, co tu nie je.. a ked mi este raz niekto povie, ze cas vylieci vsetko, poslem ho kade lahsie.. ja som sa po maminkinej smrti tak netrapila ako teraz..asi som si to neuvedomovala, asi som stale cakala,ze sa zjavi medzi dverami, ze sa mi vrati. a cim dlhsie to trva, tym viac to boli. vy vsetci tu viete, ako velmi to boli, nemusim to ani pisat. zacinam si uvedomovat, aky bude moj zivot prazdny bez nej. nepojde mi na svadbu, teda ak sa vobec budem vydavat, nebude mi mat kto pomahat s detmi,ak nejake budem mat. uz tu nebude nikdy. to slovo nikdy boli akoby mi niekto nozom bodal do srdca.. ja to tu bez nej nezvladnem. kazdy mi hovori,aka som silna. ked som v praci, kecam s kolegami, smejem sa, akoby sa nic nedialo. a deje sa toho sakra vela. v mojom vnutri, kde je schovane male dievcatko, ktore chce natiahnut ruku k svojej mamicke, objat ju, povedat jej ako ju lubi a potrebuje. do toho myslienka,ze to uz nikdy nikomu nepoviem. nikdy ma mama neobjime,nechyti za ruku, a nepovie, ze bude vsetko v poriadku. tak strasne by som chcela, aby sa mi s nou snivalo,ako niektorym z vas. a nic. najhorsie je,ze sa mi stale dokola sniva jej smrt. ten moment, ked som bola pri nej. v snoch sa mi to opakuje. budim sa, a zle sa mi spi. niekedy si dam tabletku,vtedy sa vyspim. a tak velmi tuzim aspon raz ju este vidiet, hoci len vo sne. vidiet,ze sa ma dobre. ze sa uz netrapi. a povedat jej,ako ju lubim. a ako mi chyba.