Odešla mi maminka

Vazeni ctenari,

pred 5 mesici jsem prisel o maminku, ktera zemrela na rakovinu behem 3 tydnu po zjisteni diagnozy. Bylo to tak rychle a bolestne, ze jsem se nestihl na situaci vubec pripravit. Cely zivot jsem byl zvykly s ni zit. Prestoze jsem uz davno dospely a vira mi pomaha prezit hrozne okamziky zalu a osamoceni - zustal jsem bydlet totiz sam, citim se cim dal hur. Prvni mesic po smrti jsem byl zrejme v soku, ale postupne si uvedomuji, ze uz se na tomto svete s ni nikdy nepobavim, vzajemne si nepomuzeme, po navratu domu ji nemohu pozdravit atd. Jsem v depresi, hlavne o vecerech.

Snad by mi pomohlo, kdybych nasel cloveka se stejnym osudem, ktery by mi poradil co delat. Predem dekuji.

Zdravím všetkých, ktorí sem chodíte pravidelne ale aj tých, ktorí nedávno pribudli do klubu a prajem úprimnú sústrasť... chodím sem často ale už nepíšem tak ako kedysi. bolesť po roku a pol trochu povolila a tak ako píše Misha, je to iná bolesť ako na začiatku, hoci nikdy nepominie. ja som už celkom v pohode, vyhľadávam spoločnosť, chodím do práce ledva stíham ostatné a večer s vyplazeným jazykom a rukami po zem si spomeniem na maminku a poviem si, že ďaľší deň bez nej som zvládla. najviac na ňu myslím večer v posteli, predstavujem si celé svoje detstvo, kam sme chodili a čo sme robili a koľko lásky mi stihla dať za 35 rokov. posledné chvíle jej života boli utrpenie, myslela som, že to budem mať pred očami už navždy, no posledné mesiace si na ňu spomínam teraz už len v dobrom a tie pochmúrne myšlienky akosi trochu upustili. sníva sa mi o nej často, vidím ju ubolenú v nemocnici alebo doma v kuchyni ako varí či na posteli s bolesťami. neviem čo tie sny znamenajú, inokedy je to sen o hľadaní hrobu alebo niečo s cintorínom a ja si potom nahováram, že ma maminka volá k sebe. nedá mi a musím ísť na cintorín, inak by som nemala vnútorný pokoj. stáva sa mi, že robím alebo hovorím veci ako kedysi ona a že moje správanie sa čím ďalej tým viac podobá jej správaniu. manžel mi nedávno pri varení povedal, že som už len taká obyčajná mama... a mne to pripomenulo moju maminku, ktorá nám s takou láskou a radosťou varila a bola tiež len taká obyčajná, až som ju za tú jej jednoduchosť strašne zbožňovala. v lete to budú dva roky od jej smrti a mne sa nechce veriť, že to tak rýchlo ubehlo. neskutočne mi chýba a chýbať navždy bude. nič sa nezmenilo, vidím a cítim ju rovnako ako predtým a som rada, že sa mi aspoň v snoch vybavuje živá. vymazať sa z pamäti nedá ale človek sa časom naučí žiť bez niekoho koho stratil. musíme ísť ďalej, čas sa nzastavil a musíme myslieť na tých, ktorí tu zostali. nikdy mi nezáležalo na otcovi ako práve teraz a môj 6 ročný syn mi dodáva neskutočnú silu, energiu a chuť žiť aj naďalej. život musí ísť ďaelj či sa nám to páči alebo nie. keby ma aspoň niekto presvedčil o tom, že maminka o mne vie ako na ňu stále myslím....

Ahoj angel009
viem že by to bolo lahšie keby som mala niekoho pri sebe, o niekoho sa oprieť a hlavne sa na niekom vyplakať. Alebo deti o koho by som sa mohla starať a stále nemyslieť len na ňu. Zatiaľ to šťastie nemám, verím že raz aj to príde, aj keď to už nikdy nebude také aké som si to predstavovala. Že budem s mojou maminkou kočíkovať moje deti, že mi bude pomáhať. Mám súrodencov a aj priateľov, no tí sú preč a ja som zostala v byte úplne sama. My sme dlho žili s maminkou spolu skoro samé, sestry sa vydali ešte keď som bola podstate dieťa a brat robil v zahraničí, prišiel len raz za čas domov. Som rada že jej aspoň sestry dopriali vnúčatá, ktoré k nám dosť často chodili na prázdniny alebo mi ku ním. Teraz sú už dospelé, teda väčšina z nich. Len ja a brat sme jej to nedopriali. Koľkokrát nám vravela že sa ich už ani nedožije a my sme jej na to že čo by nie a však ich má 5 či jej nestačí a podpichovali sme sa. Teraz mi je to tak ľúto, že mala pravdu. Nikdy by ma nenapadlo, že odíde tak skoro. Hlavne keď nebola nejak vážne chorá. Len si myslela že prechladla, keď prišla sobotu z práce. V pondelok jej doktor dal nejaké lieky na bolesť ruky a poslali ju na infuziu na zmiernene bolesti a utorok sme išli na ortopédiu tam ju tiež napichali niečim. Pritom možno mala infarkt, (ževraj naň aj zomrela) na ktorý asi 4 doktori u ktorých bola ani nepomysleli pri bolesti ľavej ruky. A my sme im tiež verili. A v stredu keď mi ju z bytu odvádzala sanitka ležala na zemi pokojná, normálne dýchala ako keby iba spala. Taká bolá pekná a spokojná, ešte hovorila doktorovi, že jej je dobre že ju bolí iba tá ruka, na všetko pokojne reagovala a odpovedala. Ešte som stále verila že sa s toho dostane. Veď iba prechladla. To bolo naposledy čo som ju videla živú. Už nás k nej nepustili, že je to s ňou zle, že robia čo môžu. A v štvrtok ráno nám oznámili najhoršiu správu v mojom živote.Doteraz neviem na čo presne zomrela. Nejdem opísovať s akým chladom nám to oznámili ešte mi nadali keď som sa tam rozplakala, že však sme to mali čakať. Asi preto nemávam zlé sny, lebo som ju videla takú pokojnú a vyrovnanú. Na jednej strane som rada že dlho netrpela, no na druhej sme neboli pripravený bolo to náhle. Nie som schopná to pochopiť. V kuse sa pýtam prečo. Na psychológa mám podobný názor ako ty (pri tom ju mám vyštudovanú, no nie klinickú s tej som mala len semester). Jedine možno v tedy keby si prešiel niečim podobným, že by niekoho blízkeho stratil Ako ti môže pomôcť niekto kto to nezažil. Prvé dni som mávala pri sebe vždy niekoho aspoň na pár hodín. No potom si asi pomysleli že už je toho dosť a už nemám právo smútiť a čoraz menej chodili. A tak som zostala v našom byte sama, teda cez deň, na večer chodí domov brat no ten niekedy ani nepríde, má byt s priateľkou. Tie tabletky si občas dám,bez nich by som to asi nezvládla,zo začiatku častejšie, ale teraz len keď je to fakt neznesitelné. Mám okolo seba rodinu, priateľov no podstate som sama. A príšerne to bolí.

A také vás i měsíce a roky po odchodu milované maminky pronásledují zlé sny? Mám pocit, že to nikdy nepřestane a možná ani nechci, aspoň je se mnou, objevuje se mi....takže prožívám stále dokola totální psycho, ale začínám už být proti tomu odolná, a jak jsem řekla, bylo by mi líto, kdybych ztratila její tvář. Děsím se dne, kdy si nebudu umět vybavit hlas nebo gesta nebo úsměv. To je to nejhorší. Přijít o vzpomínky by bylo strašné....

"Dobrý" večer,
je to už 6 měsíců, co tu maminka není. Mám všude její fotky po bytě. A po celou dobu svého truchlení sleduji, jak se ono truchlení proměňuje. Na začátku to bylo hrozné, pořád jsem brečela, neviděla jsem smysl života, byla jsem neustále fyzicky nemocná, protože to neustálé brečení mě hrozně oslabilo. Pak jsem si ale řekla, že pokud se nedám do kupy, tak onemocním hůř a už to nepůjde vrátit a to by maminka nechtěla. Snažila jsem se myslet na to, co by chtěla ona. Vnímat to že jsem naživu zodpovědně. Nosila mě v břiše, porodila, vychovávala mě. Vím, že jí hodně dlužím. A jelikož už tu není, tak jí to musím vrátit skrz svůj život. A tato myšlenka mi hodně pomohla a postupně jsem za těch X měsíců změnila spoustu náhledů na život, začala jsem se zajímat o věci, o které jsem se dřív nezajímala. Tak to byla fáze, kdy jsem se soustředila hlavně na sebe a přestala jsem brečet. Pak bylo i pár dnů kdy mi bylo vyloženě dobře a snažila jsem se na nic zlého nemyslet a k ničemu se nevracet. To mi pomohlo se trochu psychicky a hlavně fyzicky zotavit. Ale teď po 6 měsících mám dojem, že se mi některé věci vrací zpět. Během dne mi vyskakují vzpomínky, občas slyším v hlavě, co by mi říkala, když něco dělám špatně, jindy si zase říkám:"mami, za těch 6 měsíců jsem ušla obrovský kus svého života. Jsem jiná. Naučila jsem se být ve svých mladých letech samostatná. Dokázala jsem to a to...." a pak si říkám, co by na to asi řekla. Asi by byla šťastná, že jsem rozumná a že vím, že musím jít dál. ALE NAVZDORY TOMU...jsou dny, kdy bych se rozbrečela i v tramvaji, dny kdy jsem děsně hnusná na své okolí, kdy nevidím smysl života, kdy si říkám :" mami, sakra vrať se mi", "mami, řekni že jen spím, že to je jen zlý sen". Pochopila jsem, že člověk nikdy nebude 100% šťastný a že vždy docení věci, kterých si nevážil až s odstupem času, a pak lituje. Kolik času člověk promrhá nespokojeností ze svého života, a pak až je hůř, tak si uvědomí, jak skvěle se měl. Navždy mi bude moje milovaná maminka chybět. Byla tak moudrá, laskavá. Nikdo mě už nikdy tak v životě nepodrží, nikdo mi neporadí, tak jak ona to uměla. Prostě teď žiju tak, že jsem jednou dole a jindy nahoře. Jeden den se směju a druhý den si uvědomím, že nemám důvod se smát. A hlavně nesnáším, když okolí se tváří jako že život jde dál. Jde, ale nikdy už nebudu kompletní, nikdy už mi nic nezahojí tu nepřestávající bolest. Ztráta je se mnou každou sekundu mého dne, vím že tam někde vzadu v hlavě mi neustále bliká kontrolka "maminka", i když dělám normální běžné denní věci, které prostě musím dělat, aby se mi život nesložil jako domeček z karet úplně. Napište jestli se cítíte podobně. M.

Před rokem jsem měla za sebou poslední víkend se svojí maminkou. Byla ještě v Motole, koukaly jsme spolu na Vraždy v Midsomeru, ten seriál měla moc ráda. Ležela jsem s ní v posteli, tulila se k ní. Hladila a pusinkovala. Jako bych věděla, že to je naposledy. Už byla hodně utlumená morfiem, tak pospávala. Ale i tak jsme si i povídaly. Řekla mi pár posledních věcí, na které do smrti nezapomenu.
V pondělí (dnes) před rokem jsem za ní šla naposledy do nemocnice, v úterý (zítra) jí převážely do hospice. Ještě si přála, abych jí přinesla dortík s borůvkami. Už ho ani nesnědla, tak moc byla slabá. Pořád se mi to vrací, musím na to myslet.
Ani nevím, jak ten rok uběhl. Moc mi chybí!!!!!!!

Dnes jsou to přesně tři měsíce co mi mamka umřela....byl to pátek...odpoledne jsme za ní byli s tátou v Motole a doktorka(jediná, kterou jsem za tři týdny konečně dohnala) řekla, že je to poslední víkend....
šli jsme domů...táta byl u nás...........ve čtvrt na deset zazvonil telefon.................tady nemocnice Motol, musíme Vám oznámit................................mami, tak moc se mi stýská!!!!!!!! Miška

Zdravím všechny. Čtu si Vaše příspěvky. Jsem na tom stejně. Taky nesnáším staré lidi. Proč tu oni jsou a moje maminka ne? Pořád to nechápu. Dnes je to přesně rok, co jsme mamku odvezli do špitálu, odkad se už nevrátila. Navíc by dnes měla 62. narozeniny. Od rána je mi zle, pláču. Vybavuju si ty poslední dny před rokem, co jsme si s mamkou říkaly, jak byla silná a já slabá. Moc mi chybí, každý den, každou hodinu, minutu. Je to hrozný, uvědomit si, že už se ke mně nikdy nevrátí. Držte se!

Ahojte všetci, čo ste zúfalí ako ja, píšem sem občas, vyrozprávam sa vám, ved mám len vás, nikto iný to nevie pochopiť. Každý den bojujem so sebou, lebo sa mi nechce žiť, ale bojujem lebo mám deti. Podľa mna sa ja nikdy nezmierim, s tým, čo sa stalo, pretože ja som taká slabá a veľmi citlivá. Na druhej strane som odporná a hnusná, lebo nenávidím staršie ženy než bola moja maminka, ved aj ona by tu mohla byť ešte s nami. Ale nie je asi som si zaslúžila túto ukrutnú bolesť neviem prečo, moje kamarátky sú také šťastné, že majú rodičov, strašne im závidím. Ano závidím a zároven aj nenávidím všetky staršie ženy. Moja bolesť sa nikdy nezmierni. Nikdy to nepochopím prečo sa to muselo stať práve mojej maminke. Dievčatá napíšte mi niečo, či aj vo vás je nenávisť alebo len ja som taká odporná.

Ahoj holky,tak jak to zvládáte?Já nic moc,vzhledem k tomu,že se po 22letech závislosti snažím přestat kouřit, Nekouřím měsíc a je to fuška.Tak jsem ještě nervnější,protivnější a přecitlivělejší.Já už řvu i u reklam.A to jsem nikdy cíťa nebyla.

Ahoj holky,tak jak to zvládáte?Já nic moc,vzhledem k tomu,že se po 22letech závislosti snažím přestat kouřit,Jsem Nekouřím měsíc a je to fuška.Tak jsem ještě nervnější,protivnější a přecitlivělejší.Já už řvu i u reklam.A to jsem nikdy cíťa nebyla.