Přidat komentář

Ahoj Misho,
já ty fotky potřebuju mít, mám pocit, že mám tak všeobecně horší dlouhodobou paměť a mám hroznou hrůzu z toho, že časem zapomenu. Proto občas listuju fotkama, nebo si pustím video, jak se smála. Pak sice samozřejmě brečím a říkám sakra, ještě jsi nemusela odejít, občas i řeknu "mami, jsem hrozně sobecká a vím, že se to nesmí, ale vrať se mi, ukaž se mi, chci jen vědět, že jsi někde šťastná". Byla to moje modla a největší láska a bije se ve mně strašně moc emocí. Strašně si přeju, aby vše bylo jinak, aby třeba jen odjela někam do ciziny, klidně mě opustila, ale abych věděla, že někde žije a je šťastná. Ta myšlenka že už nikde není je hrozná. Některé věci z hlavy nevymažu a noční můry mě nepřestanou provázet. "Maminko, udělala bych to znova, pro tebe cokoliv, jsem ráda, že jsem s tebou mohla být celou dobu a nemusela jsi být v nemocnici." Umírat v nemocnici bych nechtěla, ta představa, že umírám a vedle mě v místnosti leží další lidi a cizí..hrozné..Mám pocit, jakoby si Bůh lidského života ani nevážil. Jen tak vše zničí, člověk zmizí. Skoro si občas říkám, jestli nebyl jen hezký sen, mít tak úžasného člověka ve svém životě. Někde jsem četla, že nezáleží na tom, jak dlouho ti lidé s námi byli, ale že se vůbec tak svělí andělé v našem životě ukázali. a je to pravda. vždyť já jsem vlastně šťastný člověk. Moje maminka mi dala lásky tolik, že z ní budu čerpat navždy...