Odešla mi maminka

Milý Petře,
drž se kvůli přítelkyni a tátovi!!!! Vyděsil mě tvůj příspěvek. Jim bys přeci tolik ublížil a víš sám jak to bolí. Poper se s tím, určitě to zvládneš. My všichni tady prožíváme taky bolest, víme, jak ti je. Ale proboha, nevzdávej to!
Nabízím ti taky schůzku, jestli by si chtěl a promluvit si. Ale nevím, odkud jsi. Já jsem z Prahy.

Ahoj, je to 2 měsíce co mi něčekaně zemřela maminka moc jsem ji milovala a hrozně mi chybí. Chodím jak tělo bez duše nic mě nebaví , z ničeho nemám radost nežiju,jen přežívám . Pořád tomu nemůžu uvěřit, tak moc to bolí měli jsme tolik plánů,které už neuskutečníme jen chdím a brečím bez prášků na spaní neusnu cítím s vámi se všemi nevím jak budu bez ní žít dál nedovedu si to představit

Měla bych dotaz na ty z vás, u kterých je to už více jak rok, co zemřela maminka.
Taky máte někdy dny, kdy máte pocit, že je to všechno neskutečný a vrátí se?
Myslím si, že už jsem smířená, snažím se žít dál a vím, že umřela. Ale někdy mám dny, kdy mám zase pocit, že se to vůbec nestalo a že se vrátí. A když se kouknu na fotky, tak mi to naplno dojde a brečím.
Budu ráda za Vaše zkušenosti....

Včera som opäť navštívila tieto stránky a po prečítaní všetkých nových príspevkov som nemohla dlho zaspať. To, že aj po takmer dvoch rokoch sa mi od mamkinej smrti často o nej sníva, na to som zvyknutá, ale dnes do rána som mala taký desivý sen, že sa budem báť dnes večer ísť spať... zdalo sa mi, že zomieram, ležala som na posteli na chrbte, nemohla som dýchať, hlasno a pomaly som dýchala a uvedomovala som si, že sú to moje posledné nádychy... zo sna som sa prebrala na svoje hlasné dýchanie a už som preľaknutá nemohla zaspať... Stalo sa mi to prvý krát, mám z toho strach, čo keď sa mi to znovu zopakuje... mala som pocit akoby som naozaj zomierala, akoby som prechádzala telom aj dušou kamsi na druhý breh... bolo to tak reálne, až sa toho desím. Stalo sa to už aj vám? Máte niekto podobnú skúsenosť, prosím?

Již rok pročítám tyto stránky, ale píšu poprvé. Za měsíc to bude rok, co mi zemřel můj milovaný manžel a dva roky, co zemřela moje milovaná mamka. Oba byli mladí, mamce bylo 63let. Strašně to bolí, jsem sama, děti jsme neměli a nemám už nikoho. Tady na těchto stránkách jsem na jedné lodi a jistě pochopíte jaká je to strašná bolest a bezmoc. Nevím co mám dělat, ani po roce se to nelepší.

Je mi tak smutno :o( ... proč mi ji někdo nemůže vrátit? proč se to vlastně stalo? ... tak mi chybí ... nemůže to být přece pravda, že už ji nikdy neuvidím ...

...procitam si tady prispevky uz pres 2 roky, v kvetnu 2012 moje maminka nahle, necekane, behem nekolika vterin odesla navzdy, mely jsme tak blizky vztah jako dve sestry, navic jsme zustaly jen sami uz, ostatni clenove nasi male rodiny zemreli drive, vetsinou rakovina nebo jina nemoc, ale reknu vam, zavidim tem, kterym zemrel ten neblizsi prirozenou cestu, mysleno nasledkem nemoci..vite, kdyz vam nejblizsi a jedina milovana osoba zmizi v jedinem okamziku z povrchu zemskeho, je to sok, ze ktereho jsem se dodnes nevzpamatovala, take nasledkem toho jsem zacala jinak pohlizet na svet, zvlastni, ze se ted nebojim vubec smrti...nekdy si ji bohuzel i preji, clovek si rika, ze by to bylo vysvobozeni z toho nekonecneho utrpeni...a co je na teto situaci nejhorsi, ze malokdo neco podobneho zazil (tragicke umrti nejblizsiho a jedineho cloveka, k tomu rodice) a lide vam proste vubec nerozumi, nechapou a ani nemuzou chapat co to je za bolest... Mam zkusenost s umrtim v rodine nasledkem nemoci (rakovina, 3 mesice) a s mamkou po tragicke nehode, a muzu vam rict, budte radi, ze jste se s vasi maminkou mohli rozloucit, pohladit ji a drzet za ruku na jeji posledni ceste...mne to bohuzel nebylo doprano, vim, zni to asi zvlastne, ale co bych za to dala kdyby mamka zemrela 'prirozenejsi cestou' treba nasledkem nemoci. Odesla totiz v plnem rozkvetu sil, zcela zdrava a mohla tu se mnou byt dalsich 30 let...byly jsme nejlepsi kamosky a ted jsem zustala uplne sama, sourozence uz taky nemam, rodinu take ne. Par tydnu pred mamcinou smrti jsem se totiz zrovna rozesla s pritelem, toho ale nelituji, to, ze je jako partner nevhodny a ze jsem udelala dobre se nakonec potvrdilo kdyz me po mamcine odchodu vubec nepodporil, nepomohl, naopak svymi komentari v den umrti, kdy mi rekl 'to vis, zivot neni vzdy pericko, zvykej si' me jeste vic zdrtil. Ach jo, dnes mam tezsi den, od rana placu, ale nastesti uz se to trochu zlepsilo a hrozne dny k nevydrzeni kdy si clovek mysli, ze se vazne zblazni (doslova), nejsou uz tak casto, jeste pred rokem to bylo kazdy den a mamku jsem mela pred ocima temer 24 hod denne, tedy krome spanku, to jsem resila bylinkama, ted uz spim dobre, bylinky pomahaji a za to jsem rada. Abych ale nebyla jen negativni, i pres vsechny nesnaze se snazim neco delat, zmenila jsem praci tak abych delala neco smysluplne, misto manazerske prace ted ucim, sice zatim jen par hodin, ale casem snad i vic a bude se darit. Vsem vam preju at se se ztratou vasi maminky vyrovnavate co nejlepe, i kdyz sama vim jak neskutecne tezke to muze byt..preji hodne sil vsem, opatrujte se a dobrou noc...

Ještě měsíc a bude to rok, co den se proměnil v noc.:( Připadá mi to jako včera. Dříve mi rok připadal neskutečně dlouhý, teď ne. Nebyl den, kdy bych si na maminku nevzpomněla a nezaleskly se mi aspoň na okamžik oči. Snažím se ten pocit prázdnoty jakkoliv přebít, ale strašně moc mi chybí ta její láska. Jediné co mi pomáhá je práce všeho druhu. Kdybych se měla na delší dobu zastavit, tak je to můj konec. Můj mozek si stále nepřipouští, že už je to nevratné, že toho úžasného anděla už nikdy neuvidím. A nevěřím na žádný posmrtný ani budoucí život. Není tu žádná útěcha pro mě. Žiju jen z myšlenky, že jednou si udělám svou vlastní velkou rodinu. Nedokážu si však sebe představit jako matku, matka má být silná a umět si vždy poradit. Já mám 3 roky řidičák a nejsem schopna začít řídit zcela sama (bez rad přítele). Mám strach, že máma odešla moc brzo a nenaučila jsem se skutečně o sebe postarat. Vařit se učím taktéž sama z internetu a tak co mě napadne, ale není to ono. Pokud bych ztratila přítele, tak bych ztratila poslední pevnou půdu pod nohama. Už by nebylo nic. Nemohla bych dál, i když ani on mi není schopen zajistit ten klid, co dokázala máma. Máma byla klidná pevná a stabilní loď - nepotopitelná. Tak proč se mohla potopit? Najednou cítím zlost, že mladí hodní lidé umírají a špatní lidé zůstávají...

Milá Iko, i ode mě přijmi upřímnou soustrast.
Jak napsala Lexy, tady na těch stránkách se můžeš vypsat ze svých pocitů. Tady tě nikdo neodsoudí. Všichni jsme si tím prošli...... Takže, když budeš potřebovat, napiš sem. Mně to hodně pomohlo!

Včera mi zemřela maminka. S rakovinou se prala skoro rok. Vlasstně poslední týden se už neprala. Byla strašně vyčerpaná a plakala, že už chce odejít. Vždy jsem se bála bouřlivé reakce na smrt maminky. Ale kde je. Mozek mi prostě odmítá vzít , že maminku už nikdy neuvidim. Jsem celkem klidná. V noci jsem sice nespala, bylo mina zvracení, ale nemohu brečet. Chybí tu pořád ten pocit poznání, že je maminka pryč. Je to normální?

Ahoj, taky přispěju se svými zkušenostmi. Já po smrti maminky brala Lexaurin. Dali mi ho tedy ještě v hospici než maminka umřela, když sestřička viděla jak se hroutím. Není to moc silné, ale zase zároveň to opravdu otupí. Takže jste ve stavu, že jste schopné fungovat, ale je vám tak nějak všechno jedno.
Když jsem ho vysadila (po pár měsících), tak jsem já kráva zkoušela alkohol, ale to bylo strašný, bylo mi samozřejmě ještě hůř, takže to zásadně ne!!!! Chodila jsem i chvilku k psychologovi, jen tak se vypovídat.
Jinak teď po roce a něco...... Ta bolest není tak strašná, jsem schopná fungovat, chodit do práce atd. Musím. Každodenní starosti mě do toho života zase vtáhly. Ale máma mi chybí pořád. Když mám velký starosti, tak je to horší, to brečím a říkám si sakra, potřebuju mámu, aby mi poradila co mám dělat nebo mě aspoň utěšila. No, nějak to vyřeším, popláču si a život jde dál. Snažím se si říkat, že máma je se mnou, vzpomínám, co mi říkala, jak mi radila a to mi pomáhá. Já vím, že to je individuální a záleží na každým z nás, jak se s tím vyrovná. Třeba to někomu dodá trochu síly..... Akorát mám problém na hřbitově, vždy, když tam jdu, tak brečím jak želva. Sednu si na kraj hrobu a brečím a brečím, dokud vše nevybrečím. Pak zapálím svíčku a povídám mámě všechno, jako kdyby byla vedle mě a poslouchala mě. Vždy mě to uklidní, nevím..... Když odcházím ze hřbitova, mám v duši takový zvláštní klid..... Strašně špatně se to popisuje.

Ahoj, nemáte prosím někdo zkušenosti s prášky na uklidnění (např.: Neurol)? Jak to funguje, jestli není člověk po tom hodně ospalý? Chci něco, aby mě věci, co se kolem mě dějou tolik nebolely (abych byla pasivní) a mohla jsem se soustředit jen na svou práci. díky