Ještě měsíc a bude to rok, co den se proměnil v noc.:( Připadá mi to jako včera. Dříve mi rok připadal neskutečně dlouhý, teď ne. Nebyl den, kdy bych si na maminku nevzpomněla a nezaleskly se mi aspoň na okamžik oči. Snažím se ten pocit prázdnoty jakkoliv přebít, ale strašně moc mi chybí ta její láska. Jediné co mi pomáhá je práce všeho druhu. Kdybych se měla na delší dobu zastavit, tak je to můj konec. Můj mozek si stále nepřipouští, že už je to nevratné, že toho úžasného anděla už nikdy neuvidím. A nevěřím na žádný posmrtný ani budoucí život. Není tu žádná útěcha pro mě. Žiju jen z myšlenky, že jednou si udělám svou vlastní velkou rodinu. Nedokážu si však sebe představit jako matku, matka má být silná a umět si vždy poradit. Já mám 3 roky řidičák a nejsem schopna začít řídit zcela sama (bez rad přítele). Mám strach, že máma odešla moc brzo a nenaučila jsem se skutečně o sebe postarat. Vařit se učím taktéž sama z internetu a tak co mě napadne, ale není to ono. Pokud bych ztratila přítele, tak bych ztratila poslední pevnou půdu pod nohama. Už by nebylo nic. Nemohla bych dál, i když ani on mi není schopen zajistit ten klid, co dokázala máma. Máma byla klidná pevná a stabilní loď - nepotopitelná. Tak proč se mohla potopit? Najednou cítím zlost, že mladí hodní lidé umírají a špatní lidé zůstávají...
