Radka
7. září 2015
Truchlení

Odešla mi maminka

Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.

26149 lidé vyjádřili účast.

In reply to by Anonym (neověřeno)

henka
25. listopadu 2014
ahoj darinka, súcitím s tebou, mne pred rokom zomrela mama. Na rakovinu. Teraz je v nemocnici otec so zápalom pankreasu. Už mu je síce lepšie, ale uvidím, čo bude ďalej. Nemám najmenšiu chuť do života. Môj brat ma obvinil, že ja som zodpovedná za smrť matky. Brat si zobral strašne zlú ženu, ktorá ho proti mne poštváva. Je to strašné. Keď idem k bratovi na návštevu, tak moja švagriná a jej matka sa len parádia, už nevedia aké šaty a aké náušnice by si mali kúpiť, riešia len nákupy a smejú sa. Ja musím mať v duši smútok. Kde je tu spravodlivosť? A prečo musia dobrí ľudia zomierať a zlí zostávajú? Je to nespravodlivé. Darinka, drž sa a veľmi s tebou súticím, pretože stratiť obidvoch rodičov je strašné. Keď odídu obidvaja rodičia - to je už priveľa. Keby mi zomrel aj otec, neviem či by som to prežila. Držte sa všetci a so všetkými moc súcitím. henka
Anonym
17. listopadu 2014
Vždy když přemýšlím nad smrtí, vzpomenu si na jeden text. Chlapeček se ptá táty-Tati, proč odcházejí vždy ti nejlepší lidé? A tatinek-Synku, když jdeš na zahradu, kterou květinu si vždy utrhneš? ...tu nejhezčí..
Peťula
14. listopadu 2014
Dne 1.listopadu 2014 mi zemřel tatínek :-( po dvou letech se mu vrátila rakovina. Zemřel tak náhle...nejvíc mě trápí to, že skoro vůbec nebrečím a nevím proč!!! Podvědomě tuším, že ho zase uvidím, tak nevím jestli je to tím. Také jsem o tom, že by se mu něco mohlo stát, ani na sekundu nepřemýšlela. Proste jsem si říkala, že jemuse nic nemůže stát. Naši byli rozvedení a já bydlím 100 km od domova. Vždy jsem jela k mamce a tam trávila celou dobu s taťkou jsem se scházela na chvilku. Vůbec nevím čím to je a trápí mě to, že nejsem smutná nechci aby si taťka myslel že ho nemám ráda a nemyslím na něj! Mám ho moc ráda a myslím každý den a nevím co bez něj budu dělat! Bylo mu jen 53! Já prostě věřím, že až příště přijedu tak ho zase uvidím :-( pořád zde čtu jak nikdo nemůže spát a pořád brečí a já jsem takhle divná!! Měl někdo podobný problém?

In reply to by Anonym (neověřeno)

marti
16. listopadu 2014
Ahoj,je mi to lito:( ..sve pocity si nevycitej,kazdy se se smrti vyrovnava jinak. Mozna ti to jeste uplne nedoslo,nepripoustis si to. Mne pred rokem umrela maminka,bylo ji 59,zdrava jako ripa..ze dne na den(infarkt). Brecela jsem nekolik dnu, ale rychle jsem se s tim vyrovnala,protoze vim,ze se zase potkame:) tady je ten zivot jen na chvili. Nekdo tu je dele nekdo kratce, ale ceka nas zivot vecny..proto z toho nejsem uz tak zhroucena. Tenhle pohled na vec preju vsem truchlicim
Sandra
  (kontaktovat autora příběhu)
29. října 2014
Zdravím všechny truchlící...dovolte mi podělit se o mé myšlenky...Včera mi zemřela má milovaná babička...vychovávala mě od té doby co mě má nespolehlivá matka přivezla po porodu domů. Vychovávali mě spolu s dědou, do jeho smrti, to mi bylo 14 let. Babička si mě osvojila. Z doby dědečkova umírání mám zážitek, kterým se se mnou rozloučil, takže také vím, že duše existuje a že umí odejít. Babička pro mě byla opravdu vším, maminkou, babičkou, nejdražším člověkem na tomhle světě...vychovala nás 5 sourozenců. Vždy jsme pro ni byli na prvním místě. Do poslední chvíle bojovala, aspoň aby slyšela můj hlas, ještě malinko vnímala, když jsem přiběhla do nemocnice a snad se i pousmála, později usnula. Rozloučila jsem s ní, i jsem stihla zavolat mou sestru a bratra... Teď si ale vyčítám, že jsem na ní byla občas protivná, trávila u ní málo času...byla jsem asi srab a nemohla jsem vidět jak už je stařičká...starala jsem se o ni, ale nevím, zda dostatečně. Čtu tady neuvěřitelně smutné příběhy, jestli je tu někdo, kdo nikoho nemá nebo si chce popovídat s jiným truchlícím, klidně napište. I když jsem realista, tak věřím na minulé a budoucí životy a i když jsem nikdy nevěřila kartářkám apod. lidem, znám velice rozumnou paní, zabývá se právě minulými životy, kyvadlem atd. alespoň trochu mi pomohla. Již před několika lety mi řekla, že tu babičku držím já, mou myšlenkou, mým přáním (babička si vzala za cíl mě vychovat)a že jednoho dne ji musím dovolit odejít, včera u mé umírající babičky mi došlo, že tak musím učinit, že přišla ta chvíle a tak jsem babičce pošeptala, že splnila, co měla, že se o mě již nemusí starat, že již může odejít, že děkuji za vše. Babička opustila tento svět 15 min po mém odchodu z nem. pokoje.... Sláva Tobě babísku můj milovaný!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlasta
30. října 2014
Přijměte prosím upřímnou soustrast .... je mi to moc líto a ten smutek, bolest, výčitky, co jsem měla udělat, moc dobře znám. Moje milovaná babička, sice zemřela před 9-ti lety, ale myslím na ni pořád ! Moje babička, mě přesvědčila o tom, že musí existovat " něco po smrti " a to před rokem a 5měsíci, kdy jsem přišla o svou druhou milovanou osobu a to mého manžela ! I když to hrozně bolí a je to moc těžké, žít svůj život bez nich, tak pevně věřím, že se opět shledáme .....ta láska nemůže jen tak zmizet ! Držte se a věřte, že se s babičkou i dědečkem jednou určitě potkáte !

In reply to by Anonym (neověřeno)

Sandra
31. října 2014
Děkuji Vám Vlasto! Je mi také moc líto, že jste přišla již o dvě milované bytosti. Přečetla jsem několik článků o posmrtném životě a snad je to tak, že teď cítí jen nekonečnou lásku, nemusí tam nahoře mít žádné obavy, není nic co by tam mohli udělat špatně. A to jsou přesně věci, které by moji babičku uklidnily. O co víc prý trpíme v tomto životě, o to více si umíme užít lásku, kterou poté dostaneme. Pevně tomu věřím a díky tomu se ani nebojím toho, až jednou budu odcházet já. Přeji Vám, ať prožijete přes všechny ty obrovské ztráty, co nejvíce hezkých chvil.
Radek
27. října 2014
Zítra to bude měsíc co mi odešla máma, při tragické nehodě a absolutně se s tím nemůžu smířit ikdyž už musím před lidma předstírat že už nejsem v šoku, přijde mi to den ode dne ještě horší... Je mi 21, mamku jsem měl strašně rád, a dva dny před její smrtí jsem ju obejmul a dostal jsem asi možnost od Boha jí říct co pro mě znamená a ona mi řekla že je strašně štastná že mě má a úplně jí vyhrkly slzy štěstím ...... Prostě, já absolutně nevím co mám dělat, tak z ničeho nic.. A ona byla ten nejobětavější člověk na světě... I přesto že jsem věřící člověk, mamka mě tímto směrem vždycky směřovala, tak i přesto se strašně bojím smrti.. A to ani ne z toho pohledu že bych trpěl nebo že to bude bolet, ale že jednou z tohoto světa odejdu a mamku tam na druhé straně nepotkám............. Ale musím tomu věřit...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
27. října 2014
Dobrý den Radku,
přijmi upřímnou soustrast a věř tomu, že se shledáte. Tvrdím, že náš život je plný loučení a ten další bude plný vítání. Buď silný, ale nic nepředstírej. Lidi ti můžou být "ukradení", klidně buď v šoku, klidně breč, klidně se vztekej. Nikomu tím neublížíš a tobě to pomůže, protože vyjádřit pocity je důležité.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Bára
27. října 2014
Ahoj Radku, souhlasím s Karlem, nezadržuj v sobě nic, všechno, co Karel napsal, je správné. Snaž se ty emoce uvolňovat alespoň ve svém soukromí, pokud se tomu před lidmi chceš bránit. Upřímnou soustrast. Je mi moc líto, co se v Tvém životě stalo. Mám děti přibližně v Tvém věku. Nedávno mi řekly, že by neunesly, kdyby se se mnou něco stalo a já nebyla. Řekla jsem jim, že život sice je dost nepředvídatelný, ale ať počítají s tím, že i kdyby se se mnou něco stalo, že si to s "těmi nahoře" domluvím a budu jim stále nablízku, budu je chránit a budu stále s nimi. Myslím, že Tvoje maminka by Ti řekla něco podobného. My, maminky, to už tak v sobě máme ke svým dětem nastavené. Ani smrt ta pouta nepřeruší, neboj se.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
12. listopadu 2014
Ahoj Radku, upřímně s tebou soucítím. Je mi také 21 a maminka zemřela na těžkou rakovinu před rokem. Myslela jsem, že mi bude líp, ale je to pořád to stejné. Nedokážu se přes to přenést. Sice normálně přes den funguju, ale jsem častěji nemocná a míň optimistická a večer nemůžu usínat..Jsem ráda, že jsi stihl maminku obejmout. Já lituju, že jsem se neuměla rozloučit a za života, že jsem nedokázala dávat city víc najevo. Vlastně už rok pořád polemizuju, jestli jít k psychologovi nebo ne...Zatím jsem se nerozhodla. Bojím se, že by mi nepomohl. My jsme se na úmrtí "připravovali" rok, ale ty jsi to měl ze dne na den...Myslím však, že obojí je hrozné. Půl roku jsem každou noc příšerně brečela do polštáře a chtěla umřít taky.Drž se!!! Já už nikdy nebudu jako dřív...dost mě to poznamenalo. Snažím se nějak držet v kuse a fungovat. Pomáhá mi upnout se na další milovanou osobu.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
17. listopadu 2014
Milý Radku, to co prožíváš je těžká událost. Moje maminka zemřela 27.2.2009, bude tomu šest let. Bolest zůstala v mém srdci a dodnes se s tímto nemohu smířit. Moje máma, ale je tady se mnou. Když mi bylo nejhůře, něco mi v duši šeptalo směrem, kterým se mám vydat. A opravdu to byl správný směr.
I když Tvá máma odešla, její duše Tě bude dále provázet a šeptat kudy máš jít. Maminka, která své dítě hodně milovala zůstává s ním nadále. Musíš věřit.
Hodně štěstí Ti přeji Blanka
Bára
  (kontaktovat autora příběhu)
26. října 2014
Sedmnáctého září nám umřel táta. Shodou okolností jsme jej stihli v nemocnici dvě hodiny před smrtí a byli jsme s ním až do poslední chvíle. Nic tragičtějšího a smutnějšího jsem dosud v životě nezažila. Nevím, jak se s tím srovnám. Snažím se fungovat normálně, ale sama cítím, že to jakoby nejsem já, resp. ta, co jsem bývala před tátovou smrtí. I náš osud zasáhla rakovina. Táta zemřel tři měsíce od vyslovení diagnozy. Když šel do nemocnice, nikdo z nás netušil (ani on sám), že se domů již nevrátí. Je strašně těžké s tím žít a smířit se. Ne, že bych nechtěla, ale prostě mi to nejde. Nevím, co bude dál. Snažím se žít hodinu od hodiny jak nejlíp umím, ale je mi strašně špatně mezi lidmi, nejlíp mi dělá samota nebo jen komorní společnost. Někdy přemýšlím, jestli ty špatné stavy a přívaly slz někdy skončí. Všechny Vás chápu a všechny Vás zdravím. Držte se ! Já se budu taky snažit. Bára

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misha
26. října 2014
Barčo,upřímnou soustrast a hodně sil...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Bára
27. října 2014
Děkuji.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Martina
30. října 2014
Milá Barčo,
moc s tebou soucítím a vím, jak se cítíš. Dnes jsem pochovala svého tatínka, kterého nám vzala rakovina.
Bylo mu pouze 62 let. Zemřel ve velkých bolestech 2 měsíce od vyřčení této hrozné diagnózy. Bojovali jsme skoro do poslední chvíle. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Máme se sestrou opravdu malé děti a je nám tak líto, že už nebudou mít šanci s ním vyrůstat. Vím, že musím zůstat silná pro svou dvouletou holčičku a svojí maminku, ale večery nezvládám potají brečím nad tím pocitem bezmoci a ztráty.
Mohu ti jen říci pro útěchu, že duše našich milovaných jsou tu s námi dále. Loni mně jeden nezodpovědný řidič zabil milovanou babičku, která pro mě byla vším. Nebyla jsem v podstatě věřící, spíše životní realistka. Po měsíci obrovského nezvladatelného smutku a pláče jsem dostala na krátký čas dar cítit duše/energie z druhé strany. Přišla za mnou i má babička několikrát, viděla jsem její auru, když jsme její urnu ukládali do hrobu. Jsou to nezapomenutelné zážitky a změnilo to naprosto moje vnímání na tomto světě.
Moc ti přeji, abys tu šanci na setkání dostala také.
Přeji tobě i ostatním v naší situaci, abychom se zase brzo mohli upřímně radovat ze života.
Martina
veruna
24. října 2014
Dobrý den vsem, před necelými dvěma mesíci mi odesel tatínek po 4 mesicnim boji se zánětem slinivky. 4 mesíce jsme bojovali jako lvi - on i celá nase rodina. Po mesíci bylo prý jasné pro doktory, jak to dopadne, nechteli jsme to slyset. Jeli jsme dále v modu - tata se vrátí. Jedna léčitelka nám rekla, ze umre, ze je o víkendu konec, ze jeho duse odesla, tatínek vydrzel další 4 mesíce, prý ho tu udržela nase láska. Vydrzel kvůli nám, byl to dar pro nás, donutil nás si dát věci do poradku, zaopatřit maminku a uvědomit si, co je dulezite. A az jsme pripustili, ze takto by to nechtel, tak zemrel. Dva dny před jeho smrtí jsem to rekla nahlas, přiznala jsem si, ze on by nechtel lezet a být zivoucí mrtvola. V pondělí 1.9. ráno jsem strasne moc plakala, za 2 hodiny mi zavolali z nemocnice, ze zemrel. Na ten okamzik nikdy nezapomenu. Bolí to strasne moc, vrací se mi okamziky z nemocnice, nekdy si dávám vinu, ze jsem mela delat ještě víc. Pak hledám viníky zase jinde. ... Tak se to porad motá. Okamžikem jeho smrti jsem dospela, doteď jsem si připadala i ve svém veku porad decko, ted jsem skutecne zestárla a dospela. Tatínek nás vychovával do poslední chvíle, za to mu nesmírne dekuji. Po jeho smrti jsem pak zjistila, jak ho vnímalo okolí, byl to velmi uznávaný odborník, skutecný kamarád a clovek s velkým srdcem. Na pohrbu ke mne pristoupil cizí clovek a řekl mi: "Vás otec byl nejlepším člověkem na svete, kterého jsem znal." Za to mu moc dekuji, nemusel to udelat a presto udelal. Doufám, ze cas otupí bolest a ta beznadej a prázdnota se zmensí. Verím v Boha, verím v Andely a to mne drzí. Verím, ze dosel tátuv cas, neb jinak si to vysvětlit nedokázu - PROC? Nevolám ho. 2x se mi o nem zdálo a udelal v tom snu neco, po cem jsem moc touzila. Řekl mi v tom snu, ze mne miluje, ale ten sen se odehrával v nemocnici, on v tom snu umíral a já i on jsme si prožili tu bolest znova. Zmenil se nám vsem pohled na svet, na důležitost věcí a doufám, ze to ponaučení, které jsme si z tohoto mela nase rodina vzít, vydrzí. Tatínku, moc Ti dekuji a jsme Ti všichni vdecní za všechno, co jsi pro nás udelal. Milujeme Te. Vsichni, co jste nekoho ztratili, drzte se a cekejte, az to cas otupí, nic jiného se na to nedá ríct.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misha
26. října 2014
Verčo,i tobě upřímnou soustrast a hodně sil.Vím,jak to bolí,drž se

In reply to by Anonym (neověřeno)

Veruna
31. října 2014
Dekuji..
Dasule
24. října 2014
Je to už rok a půl co zemřela maminka. Zemřela během 3 dnů-tak jak si přála. Rychle a aniž by byla někomu na obtíž ....jak vždy říkala. Ale proč mi tak strašně chybí. Proč se s tím nedokážu vyrovnat. Byla u mě poslední rok života a stejně jsem jí neřekla jak moc jí mám ráda. Pořád to moc bolí. Doma na mě koukaj jak na blázna, ale já pořád brečím.
anička
20. října 2014
Taky přispěji s jednou zkušeností. Asi se mnou nebude každý souhlasit, ale je to má zkušenost, nikomu ji nevnucuji a třeba někomu pomůže. Maminka zemřela před 19 měsíci, je pravda, že už jsem trochu dál, s její smrtí jsem se již smířila. Setkala jsem se s jednou ženou (je to kamarádka mé tety, která měla k mamince také blízko jako já). Ta kamarádka se zajímá o východní filozofie, duchovno a takové věci. Sdělila nám, že není pro mrtvé dobré nechávat si vystavené jejich fotky a chodit často na hřbitov. Na hřbitově se jejich duše nezdržují, zdržují se na místech, kde to měly rády. A tím, že si vystavujeme fotky, nemají klid po smrti a pořád je to nutí vracet se zpátky. Zvážila jsem to. A před týdnem dala pryč maminčiny fotky. Nosím ji v srdci a každý den na ní vzpomínám. A je pravda, že co jsem dala fotky pryč, cítila jsem se jako by ze mě spadl další balvan a pár dnů na to za mnou přišla maminka do snu, krásně se usmívala, bylo na ní vidět, že je klidná. V tom snu jsem se dívala do zrcadla a viděla jsem ji ve svém odraze, jako by se prolínala se mnou. Vybavilo se mi, že pár dní před smrtí mi říkala, že bude vždy se mnou, že je mou součástí....... Po tom snu jsem se cítila také víc uklidněná. Asi na tom něco bude...... Hlavní pro mě je, že ONA je šťastná, že je se svými blízkými a že jí už nic nebolí. A teď jsem přesvědčená, že je stále se mnou a dává na mě pozor. Její duše našla klid....... Mami, odpočívej v pokoji a počkej tam někde na mě. Určitě se zase shledáme. Moc tě miluju a nikdy na tebe nezapomenu.

In reply to by Anonym (neověřeno)

heni
21. října 2014
ahoj anička, myslím, že máš pravdu. V decembri bude rok čo mi zomrela mama a ja som si nikdy jej fotky nevystavovala po dome a na cintoríne tiež som bola toľkokrát, že by sa to dalo spočítať na prstoch rúk. Na Sviatok zosnulých sa chystám na cintorín mame, babke a dedkovi zapáliť sviečky, viem, že tam nie sú. Ich duše sú inde. Dúfam, že sú šťastní a že na mňa čakajú. Každý má svoj čas odchodu z tejto zeme. Je ale pravda to, že za mamou je mi smutno. Rada by som ju videla aspoň vo sne a chcem veriť, že je šťastná a že ju nič nebolí. Mala tú odpornú rakovinu, ktorú ani lekári nevedia vyliečiť. Všetkým prajem veľa síl a odprúčam prečítať si svedectvo Glorie Polo - kniha "Stála som pri bráne neba a pekla". Stačí si dať do googlu "Gloria Polo" alebo "Stála som pri bráne neba a pekla". Držte sa všetci. Henka

In reply to by Anonym (neověřeno)

veruna
31. října 2014
Dobrý den, dekuji za radu, schovala jsem fotky tatínka do suplíku, vím, ze tam jsou, ale je mi lépe, ze je nemám pořád na ocích. Vždy když jsem sla okolo, tak jsem je brala do ruky a plakala. Díky za radu a díky za tyto stránky, díky Vám všem, ze sem píšete!
angel009
17. října 2014
Po půl roce jsem se zase dostala k čtení knihy Dcery bez matek od Edelmanové a musím říct, že je skutečně nutnost si ji přečíst. Není to kniha, kterou přečtete za týden, za měsíc. Čtu ji od té doby, co máma zemřela a postupně zachycuje to, jak se cítím a co se se mnou děje. Kdybych ji přečetla hned po maminčině smrti celou, asi by mi tolik nedala. Teď se k ní jednou za pár měsíců vždy vrátím, přečtu zase pár stran a u všeho kývu hlavou, že to sedí, přesně tak se cítím. Ta kniha vysvětluje, proč se chovám tak jak se chovám, co cítím, co se děje v rodině po smrti, jaké jsou vztahy mezi sourozenci a proč se například sourozenci po smrti matky naprosto vzdálí, co se děje mezi sestrami...přečtěte si a uvidíte. Ta kniha zmapovala všechno. Je to lepší než jít k psychologovi...Děkuju člověku, který mi ji doporučil - jedné hodně duchovní ženě.
Jaromír
  (kontaktovat autora příběhu)
7. října 2014
Ahoj vím jaká je vaše bolest.Moje maminka odešla před třemi dny.Ale protože vím že je smrtí život nekončí je pro mne mnohem lehčí se smířit s tím že mamka není tady ale se svojí mamkou a dědečkem,se kterým se měli moc rádi.

Jak vím že je život po životě? Měl jsem vážný úraz.A nakoukl jsem tam. Věřte že mamka jen odešla a znovu se setkáte. :-) ona tam na vás počká.Čas tam není. Nexistuje. Je těžké to popsat.

Každý zde na zemi musí žít a prožít nějaký čas. Má tu svůj úkol.Její čas nadešel. Ale váš přijde později.

To utrpení které zde prožíváme je cena poznání.Jsme tu abychom se naučili bolesti a smutku.Protože potom nás čeká hřejivá láska.Jenže bychom ji nikdy nepoznali neměli s čím srovnávat.To je osud lidské duše.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
8. října 2014
Dobrý den Jardo,
můžete mi prosím napsat na mail, moc se o toto téma zajímám. karelkarel79@gmail.com

In reply to by Anonym (neověřeno)

heni
14. října 2014
dobrý deň, p. Jaromír, chcela by som Vás poprosiť, či by ste mi mohli napísať na email (galovicova@centrum.sk) Váš zážitok, ktorý ste prežili? Veľmi ma to zaujíma. ďakujem za ochotu. heni

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
17. října 2014
Dobrý den Jaromíre,

jak jsem již níže psala. Napište mi prosím o svém zážitku na skodo.lu@seznam.cz. Chci věřit, že smrt není konec. Že svou lásku (maminku nejzlatější) ještě někdy potkám. Každou noc si říkám, že bych dala zbytek života za to, že bych ji teď na pár minut mohla objemout a dát ji pusu. Je to hrozné. Cítím hroznou bezmoc, apatii, nic mě netěší, hrozně moc věcí se změnilo, vztahy v rodině se změnili k horšímu.....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Eva
25. října 2021
Dobry den moc rada bych znala vas zážitek a doufala ze se s maminkou znovu setkam, jsme krestane ale nějak me víra opouští, protoze tolik smuly kolik mam je hruza
rikina
2. října 2014
Ahojte! Prečo to stále tak hrozne bolí? Aj po vyše 16 mesiacoch je to stále také hrozne ťažké a bolestivé. Snažím sa isť ďalej, som od rána do večera v práci,čo som si myslela že pri takomto tempe sa rýchlejšie spamätám, ale nie je to tak. V kuse myslím na moju milovanú maminku. Navonok sa snažím to tak nedávať najavo, ale stačí jediná zmienka o nej a a rozplačem sa hocikde. A to ešte keď niekto hovorí, že čo by robil keby tu mamu nemal, vtedy mám problém zostať a nerozbehnúť sa niekam ďaleko a riadne sa nerozrevať. A najhoršie keď večer otvorím dvere do prázdneho bytu, to už sa zastaviť nemôžem až dokým ako tak nezaspím. Som taká slabá to zvládnuť. A až sa hanbím za to, že nedokážem ísť ďalej a to poznám aj o do mňa mladších, ktorí nemajú buď jedného alebo aj oboch rodičov a dokázali sa vschopiť. Tak veľmi by som chcela, už len kvôli nej vedieť si znova nájsť miesto v tomto živote. Neviem či to niekedy zvládnem. Bojujem, ale zatiaľ stále u mňa vyhráva to, že aj život za to dám ju znovu vidieť, objať a už byť navždy pri nej. Hrozne mi chýba v každom okamihu môjho života. Keby sa tak dal vrátiť čas.....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
23. února 2015
Ahoj Radko, když čtu Vaše řádky, je mi moc smutno. Před měsícem mi zemřela maminka a stále tomu nemohu uvěřit. Bydlely jsme dlouhá léta spolu, protože byla nemocná a teď je všude prázdno a ticho. Vyprovázela mě do práce a když jsem se vrátila, vítala mě. Do poslední chvíle jsem dofala, že se uzdraví a že se stane zázrak, když dostala druhou mozkovou mrtvici. Zemřela v nemocnici, opuštěná, beze mne a stále mě pronásleduje zoufalý pocit, že když umírala, myslela si chuderka, že jsem ji opustila. Personál v nemocnici to moc dobře věděl, že umírá, jak jsem se dozvěděla později, ale neřekli mi nic. Mohla jsem s ní zůstat a být s ní do poslední chvilky, ale oni neřekli nic. Celý pobyt v nemocnici se k ní i ke mě chovali doktoři a sestry hnusně a myslím si, že ji prostě nechali umřít, protože odmítali všechny moje prosby, aby jí pomohli. Člověk ztratí milovanou bytost a jakoby to nestačilo, pronásledují mě stále myšlenky, co všechno se mohlo udělat, aby jí zachránili. Je to příliš kruté. A normálně se fungovat nechce. Také nevím jak dál... Myšlenka, že bych dala svůj život za to, abych mohla být s ní, mě provází každý den.
petra
24. září 2014
Ja som taka zla ,odkedy mi zomrela mamina...neviem uz asi normane žit,ked nemam nikoho...ani maminu ani ocina ani nikoho kto by na mna daval pozor.niekoho kto by mi poradil ako žit...nedari sa mi mami :( ....bez Teba uz vobec nie.nemam hodnoty v živote,nemam prioroty..žijem tak ako som nikdy nechcela..a neviem ci najdem este cestu spat..a zmysel...boli to...ze sa stracam sama sebe ...nič ma nerobi stastnou na dlho....neviem ci ma bude este niekedy....bojim sa ze tym aka som...nikdy nenajdem lasku...všetkych od seba odradim,tym aka som...neviem byt mila a niekomu verit..kazdy ma sklame....ma este nieco vobec vyznam? mamina zomrela pred dvoma rokmi a jednym mesiacom....za ten čas sa toho tolko zmenilo....ale neviem najst stastie ....ani lasku....snad sa mi to raz mami podari...bud pri mne..prosim stoj pri mne...lebo citim,ze som nestastna...mam pocit,ze vsetci sa len pretvaruju.....a ze sem nepatrim...našla som lasku ..a sklamala som sa ...mami porad mi aspon v sne.....ako mam žit .nikto iny mi nikdy nevedel poradit ako ty...chybaju mi Tvoje rady....Tvoj usmev....viem ,ze minule ten sen s Tebou bola rada určena pre mna ..dakujem Ti za nu..a budem sa nou riadit...ale este Ta potrebujem.....pridi za mnou aspon vo sne.....navzdy Ta lubim.......

In reply to by Anonym (neověřeno)

heni
25. září 2014
peťka, drž sa. Ja som tiež stratila maminu - je tomu 10 mesiacov a bola som pol roka na liekoch. Ja som tiež v poslednom čase dosť zlá. Pochopila som, že je to preto, lebo máme v duši bolesť. Ja tiež bývam dosť nepríjemná, zvyknem sa často hádať a je mi všetko jedno. Predtým som bola v psychickej pohode a teraz mi na ničom nezáleží, nič sa mi nechce, som frustrovaná. Navonok vyzerá, že som v pohode, ale vo vnútri nie. Iní majú mamy a ja nie. Tiež by som ju potrebovala, aby mi pomohla. Prajem veľa síl. henka

In reply to by Anonym (neověřeno)

petra
26. září 2014
dakujem :( aj ty sa drž....ja sa velmi hadam tiez a som nepristupna...taka,ze proste vsetko sa snazim dokazat sama.nechcem nikoho pomoc...uz...okrem rodicov som nikomu neverila a uz asi ani nebudem

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
17. října 2014
Holky,
před půl rokem jsem sem psala to stejné. Byla jsem zlá. Záviděla jsem lidem, co měli mámu. Nedokázala jsem se usmát. Rozhádala jsem se se sestrou a už se to nedalo do pořádku, ale nechovala se ani ona hezky. Vztahy jsou chladnější. Chce to čas. Odchod rodiče je pro celou rodinu asi vždycky hrozná krize a ukáže se, kdo jaký je. Moje zlost byla určitě projevem bolesti...teď spíše cítím takovou apatii ke všemu...a strach...pořád mám strach a jsem paranoidní. Je zajímavé, jak se truchlení vyvíjí....má to hloubku.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Simona
21. října 2014
Angel, to je přesné - mám pořád z něčeho strach. Vím, že to nemá logiku, ale neumím to stopnout. Tisíckrát si řeknu -vždyť je to nesmysl a stejně mě ten strach přemůže a narůstá do obřích rozměrů...:(
Michaela
  (kontaktovat autora příběhu)
22. září 2014
Mami, dnes bys měla narozeniny, tak rády bychom ti popřály a darovaly co by ti udělalo radost, posíláme obě pusy......
darina
5. září 2014
Pomaly to budú 2 roky, čo tu nie si maminka moja, keby si vedela ako mi veľmi chýbaš, jednoducho už neviem ako dalej. Maminka moja veľmi Ťa ľúbim. Bolí ma to, že nevidíš ako Ti dospieva vnučka, toľko vecí by som Ti chcela povedať. Prečo je život takýto krutý, prečo...

In reply to by Anonym (neověřeno)

heni
11. září 2014
zdravím darinka, v decembri 2014 to bude rok, čo mi zomrela mama, u vás sú to už 2 roky. Musím povedať, že mi je stále ťažko bez nej, akoby sa to stalo včera. Ja by som tiež veľmi chcela za ňou ísť, zvláštne je to, že mňa vôbec nič už nebaví a neviem sa ani radovať. Navonok to vyzerá, že som v pohode, ale keď si na mamu spomeniem, chce sa mi plakať. Iní majú mamy, len my nie. U nás v dedine tiež všetky kamarátky majú mamy, akurát niektoré moje spolužiačky nemajú otcov. Ich otcovia bolo alkoholici. Život je nespravodlivý, ja by som mamu potrebovala ako soľ. Vždy mi vedele poradiť. Teraz sa cítim opustená a som dosť protivná - ale to je preto, že mám bolesť na duši. Držte sa všetci,ktorým maminky chýbajú - prajem veľa síl. heni

In reply to by Anonym (neověřeno)

blanka
20. září 2014
Ano, tolik věcí bychom chtěli mamince říct, tolik toho s námi měly prožít....
Ani já se nemůžu smířit s tím, že maminka odešla předčasně (bylo jí 64 let), ale jako osten ve mě trčí bolestný nářek mé dcery "teď už mi nikdo neřekne Zuzanečko moje" - tak jí totiž říkala právě jen babička... Všechno to bolí, bolí napořád. Kdyby se vrátil čas a my mohli nějak zvrátit ten neblahý osud. Milé přítelkyně, nechci vás děsit, ale ta bolest nepřejde, já pláču i po devíti letech. Asi jsem poznamenaná i prohraným bojem s rakovinou u milovaného manžela, takže svět je pro mě jen černým plátnem bez barev.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
17. října 2014
Milá Darinko,
doufám, že tvoje maminka aspoň stihla vnučku vidět. Až já budu mít jednou děti, tak na ně budu s manželem sama. Maminku nemám, táta bude starý a sourozenci taktéž a navíc budou bydlet jinde. To už je život...
Maruška
3. září 2014
Pred 5 mesici odvezl tatka maminku na pohotovost,ze ji uz delsi dobu neni dobre. V nemocnici ji hospitalizovali a po par vysetrenich zjistily,ze je to nador slunivky brisni. Zdelili to mamince a kdyz jsem ji volala,byla jsem prvni komu to rekla, pri cemz plakala a uklidnovala me tim,ze pujde na operaci. Hned sem chtela za ni. Nechtela jsem tomu verit a stale se mi v hlave honila slova,operace a tim jsem se uklidnovala. Prijely jsme do nemocnice a sly za osetrujicim lekarem. Sedely tam dve doktorky,z te jedne to lezlo jak z chlupate deky, rekly jsme, at nam rekne tak jak to je, v tu chvili se otocila ta druha a rekla,ze je to proste v prdeli.... Cekaly jsme na rozhodnuti jinych lekaru,jestli tedy maminku vezmou na operaci. Kdyz prislo ze ano, nador mel zatim pouze jedno lozisko, ulevilo se mi....termin operace ji dali az za mesic. Cely mesic byla doma,az cela zezloutla,protoze mela spatne jatra a neodvadela se ji zluc. Mezitim jsme se rozhodly s pritelem,ze se vezmeme,prala sem si aby byla na me svatbe. Vse jsme co nejrychleji zaridily a maminka mi tri dny pred svatbou zdelila,ze ji doktor poslal do nemocnice,ze se mu nelibi, jak moc uz je zluta. Rikala jsem ji,ze to nevadi,hlavne aby mi ji uzdravily... Tetmin operace se odlozil a resily se jine a jine komplikace spojene s touta nemici... Maminka stale doufala a verila ze se uzdravi. Ja jsem pomalu a jiste zacala ztracet nadeji aniz bych to na sobe davala znat. Strasne me to trapilo.Byla jsem u ni kazdy volny cas co jsem nebyla v praci...po dlouhych a dlouhych tydnech ji operovali. Vsichni jsme myslely,ze to nejhorsi je za nama. Doktori nam nic nerekly, clovek je stale musel uhanet,aby se vubec neco dozvedel. Opetace nedopadla.. Vse jsem to mamince rekla ja a dodnes vidim ty smutne oci,ze kterych pomulu a jiste stekaji slzy. Dala sem ji nadeji,ze to nevzdame,budeme bojovat, verila mi. Byla tak neskutecne silna,statecna,... Kdyz maminka umirala mely jsme ji doma az do posledni chvile. Asi nemusim popisovat co se ve me odehrava,ale je to neskutecna bolest,misto srdce balvan a ve vzpominkach stale jen posledni 4 mesice jejiho zivota.stale dokola... Vecer nespim, stale brecim,neovladam emoce. Maminka umrela 25.7.14. Maminko chybis mi. Miluju te. Myslim na tebe s obrovskou laskou a uctou. Boli to. :(

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jaromír
  (kontaktovat autora příběhu)
7. října 2014
Ahoj vím jaká je vaše bolest.Moje maminka odešla před třemi dny.Ale protože vím že je smrtí život nekončí je pro mne mnohem lehčí se smířit s tím že mamka není tady ale se svojí mamkou a dědečkem,se kterým se měli moc rádi.

Jak vím že je život po životě? Měl jsem vážný úraz.A nakoukl jsem tam. Věřte že mamka jen odešla a znovu se setkáte. :-) ona tam na vás počká.Čas tam není. Nexistuje. Je těžké to popsat.

Každý zde na zemi musí žít a prožít nějaký čas. Má tu svůj úkol.Její čas nadešel. Ale váš přijde později.

To utrpení které zde prožíváme je cena poznání.Jsme tu abychom se naučili bolesti a smutku.Protože potom nás čeká hřejivá láska.Jenže bychom ji nikdy nepoznali neměli s čím srovnávat.To je osud lidské duše.

Smrt je jediná spravedlivá nikomu se nevyhne.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
17. října 2014
Milý Jaromíre,
zajímá mě Váš zážitek po úraze. Před tím než maminka zemřela, tak jsem začala věřit na anděli. Každý den jsem se modlila k Bohu (celého půl roku). Nepomohlo to. Maminka zemřela. Časem jsem přestala věřit. Teď už nevěřím v nic. Jsem zase jen realista. Na Boha nevěřím. Ale posmrtný život zajímá každého, komu někdo zemřel...přála bych si, aby existoval. Chci se mít na co těšit. Nechci věřit tomu, že je život tak surový. Napište mi prosím na: skodo.lu@seznam.cz. Mám doma několik knih o životě po životě, po smrti maminky jsem je četla, ale nyní se k nim nějak nemohu dostat, cítím, že když je čtu, otvírají mi staré nezahojené rány. Jsem ráda, že jsem se za ten rok naučila existovat...
Šarlota
30. srpna 2014
Dobrý den, včera to byl měsíc co odešla maminka. Minulý rok v září nám zdědili, že má rakovinu, zhroutil se mi celý svět, mamka nikdy předtím nebyla nemocná. Doktoři nám říkali, že už nejde nic dělat, jediná léčba na tento typ nádoru je operace, která již nebyla možná a že se maminka nedozije ani vánoc. Nakonec nastoupila chemoterapii, která byla neúspěšná, a zkoušeli jsme k tomu různé alternativní léčby, které nakonec prodloužili mamce život o pár měsíců. Poslední měsíc byl hrozný, mamka byla často v nemocnici, pak nám ji pustili domu a musela jsem ji např. Upoustet žluč z takovyho pytlíku na břiše apod. Nakonec zemřela v nemocnici, ale já, táta a brácha se ženou jsme tam s ní byli až do posledního vydechnutí. (nejdřív jsem z toho byla nešťastná, máma moc chtěla domu, ale já rozhodla o tom, že tam zůstane, ale nakonec myslím, že mi to odpustila, zemřela s úsměvem na tváři i když poslední dva dny již nebyla schopná ani mluvit.) s maminkou jsem si začala mít blízko až poslední tři čtyři roky, je mi totiž 21,a v pubertě jsem byla hrozná. Vím, že jsem silná, protože bydlím s taťkou, který byl na mamce moc závislý, a také s babičkou (máma maminky, 89) o kterou se už nějaký ten rok starám (má problémy s pohybem, a začínajícího alzhaimera ale ještě ji to docela mysli:-)), navíc jsem převzala místo v práci po mámě a ještě studuji na vysoké, abych nás 3 zabezoecila. Teď jsem ale opravdu zlomená, protože do posledního dne jsem věřila, že se z toho dostane, byla to neskutečná žena. Navíc mám bohužel problém s tím, že nemám moc lidí okolo sebe, spoustu jsem jich ztratila za nemoci maminky, a teď ještě více, protože jen málo lidí okolo dvaceti pochopí, co je někomu věnovat takovou péči, nebo zabezpečení rodiny. Maminka mi velmi chybí, vidím ji úplně všude. Nejvíce mě mrzí, až neuvidí moje úspěchy, jak by na mě byla pyšná, a moje děti. Moji neteř, svoje jediné vnouce milovala nade vše. Navíc byla jediný člověk, kterému jsem mohla říct všechno bez předsudků. I když vím, že to někdy asi bude lepší, myslím, že mě to poznamenalo a změnilo na celý život. Děkuji všem, kteří si o mém trápení přečetli a všem s podobným osudem přeji moc síly.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misha
2. září 2014
Šarloto,přijmi upřímnou soustrast a hodně sil....
Lexy
28. srpna 2014
Za 3 měsíce co zemřela maminka se toho v mém životě událo tolik nového.Tak ráda bych jí to povyprávěla.Je mi to tak líto.Stále se s její smrtí nemůžu vyrovnat.
Henka
18. srpna 2014
dievčatá, držte sa všetky. Ja som tiež stratila mamu a musím povedať, že som sa začala venovať čítaniu kníh. Odporúčam prečítať si knihu "Život po živote", alebo kniha od Márie Simmy - rakúskej mystičky - "Dostaňte nás odtiaľto". Ja sa dosť zaujímam o duchovno, hlavne teraz keď nemám mamu. Život má zmysel a nikto nemá na ružiach ustlané. Všetci smerujeme do hrobu, smrti sa žiaľ nikto nevyhne. Niekto ide skoro, niekto neskôr. Existuje aj iný svet - duchovný. Tam sa spolu všetci stretneme a aj naše mamy nás čakajú. Ja som svojej mame pri hrobe povedala, že nech na mňa počká, ja tu ešte mám deti a povinnosti a potom prídem za ňou. Moja mama tiež musela fungovať ďalej, keď stratila svoju matku, starala sa o nás a plnila si svedomite svoje povinnosti. Mama bola pracovitá, vzorná a dobrá. Ona by si nepriala aby som, ako sa hovorí "šľahala o zem a prehnane za ňou vyplakávala". Chcela, aby som sa starala o rodinu. Tak to teda robím. Všetky mamy si to tak prajú a treba plniť ich želania. Ony sa zhora na nás dívajú. Dúfam, že ma mamina hore čaká, lebo ja tu tiež nebudem navždy. Aj keď mi je stále smutno a do plaču, hlavne ráno sa budím s myšlienkou, že už nemám mamu (od decembra 2013), musím žiť ďalej a snažiť sa. Prajem všetkým veľa síl a nevzdávajte sa. Všetky maminy by si to tak priali. henka
Vendulka
13. srpna 2014
Klárko, holčičko, nevím, co poradit. Když jsem to prožívala já, byla jsem dvakrát starší než Ty. Ale řeknu Ti jednu zkušenost. I když si teď maminka myslí, že už nemá sílu, tak člověk má mnohem víc síly než si myslí. Maminka určitě bude bojovat, už kvůli Tobě. Moc prosím, zkus maminku podporovat, už jen tím, že jsi. Dej najevo mamince svou lásku. Nevím, jak poradit, ale tak strašně vám s maminkou přeju, aby jste to vybojovaly. Všechno je to moc těžké. Napiš sem, kdykoliv budeš potřebovat.
klára
13. srpna 2014
Dnes mi maminka zdělila že umírá. Už dvakrát přežila rakovinu. Doktoři ji vyléčili. Asi minulí týden si znovu nahmatala bulku pod prsem, což bylo i tenkrát co měla rakovinu po prvé. Byla u doktora a ten jí řekl, že má opět rakovinu prsa. Už prý nemá na to, se léčit. prý radši umře. Jenže je mi teprve 15 a já o ní nechci přijít. Nevím co dělat ale zase jí nechci do ničeho nutit. Vím že jí v nebi bude stokrát líp. Jenže já to bez ní nepřežiju. Už teď podléhám neskutečným záchvatům breku. Prosím poraďte , jak se s tím mám vyrovnat?