Radka
7. září 2015
Truchlení

Odešla mi maminka

Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.

26150 lidé vyjádřili účast.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Michaela
  (kontaktovat autora příběhu)
13. srpna 2014
Určitě se maminka hrozně bojí, navíc,když už si tím prošla....všechny mamky se bály,ale věřím,že to spolu dotáhnete k dobrému konci, jste holky statečné.....prostě tu buďte jedna pro druhou, říkejte si všechny obavy a strachy a hlavně nepohřbívej maminku ani v mysli.....
spolu to zvládnete...pouto mamka-dcera je to nejsilnější pouto jaké může být!!!!!! Hodně,hodně síly........

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zlomená duše
  (kontaktovat autora příběhu)
18. února 2024
No nevím zda je pouto mamka-dcera to nejsilnější jaké může být.I ldyz ještě před půl rokem jsem si to také myslela.Mam dcery tři,všechny už jsou dospele a vždy jsme nezi sebou měly krásný vztah.Alespon z mé strany ano a byla jsem přesvědčena že to mají stejné jako já.Milovali jsme je s manzelem od prvních chvíli,co jsme se dozvěděli o ĵejich existenci.Snazili jsme se jim dát první poslední aby jim nikdy nic nechybelo.Byly to naše princezny.Pistupne dospělý a začaly zit svůj život.Nikdy jsme jim do života nijak nezasahovali.Pouze jsme občas pronesli svůj názor,obavu nebo dali radu že svých zkušeností.Ovšem vzdy jsme je nechali rozhodnout se samy.Nikdy jsme jim ani nezasahovali do jejich rozhodnutí a jejich způsobu života.Jejich názory jsme si vyslechli a řekli zase ty své.Vzdy to proběhlo v mezich slušnosti a ucty. Ovšem jednou jedinkrát jsme nejmladší dceri řekli,když s jejím manzelem u nás bydleli,že si neprejeme doma užívání návykových látek,to když jsme je opakovaně nacapali pod vlivem.Urazili se,odstěhovali a ještě nás pomluvili u starších dvou dcer.Prestaly s námi komunikovat všechny a ani vnuka od nejstarší nesmíme vidat.Jako by jsme se nějak provinili.Toto jsme si zasloužili po všem co jsme kdy pro ně udelali.Takze proto už nevěřím na nejsilnější pouto mezi mamkou a dcerou.Me dcery mne zabily,rozervaly mi srdce na kousky a má duše už se nikdy nezahoji.Vzaly mi vše pro co jsem žila,měla jsem tolik snu prani a najednou je všechno pryč a jedine me prani je zemrit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

henka
16. srpna 2014
ach milá klárka, držte sa. Mne zomrela mamina v decembri 2013. Ja som za ňou plakala strašne. Stále ma z toho bolí srdce a neviem sa radovať, niekedy by som už najradšej išla za ňou. Tento život ma moc už nebaví, najhoršie je to, že nič mi už nespôsobuje radosť. Nemôžem tomu uveriť, niekedy sa mi o nej sníva. Tiež mala tu zákernú rakovinu, zo začiatku ani necítila, že ju má. Skúste mamu ju prehovoriť, aby sa nevzdávala, pripomeňte jej s láskou, že ju veľmi potrebujete, máte len 15 rokov. Je to ťažké bojovať s rakovinou, verím tomu, že už to mamu nebaví, lebo tá liečba je náročná a pacient veľmi trpí a už ho to určite nebaví. Ale držte sa a mama nech sa nevzdáva. Prajem skoré uzdravenie a veľa síl. henka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Šárka
19. září 2014
Mě mamča umřela v sobotu 13.9.2014 :(((

In reply to by Anonym (neověřeno)

Debora
24. září 2014
Šárko, upřímnou soustrast..a i všem ostatním..mně maminka zemřela před třemi a půl měsíci..přeji hodně sil...
anička
8. srpna 2014
Nedivím se Majdo, ve mně taky. Taky jsem to nesla nejhůř, když jsme se dohadovali o pohřbu, všichni to nechali na mně. Abych to já hlavně zvládla. Tak jsme nakonec nedělali pohřeb. Já bych to vůbec nezvládla. Takže jsme měli jen ukládání urny v rodinném kruhu. Ale i to bylo hrozný.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
11. srpna 2014
Vyřizování pohřbu je hrozné.Museli jsme to řešit hned ten den, co maminka zemřela. Hledat písničky, zajištovat květiny, sepisovat proslov - a mně bylo tak hrozně, celé tělo mě z žalu bolelo, že jsem si musela dát tak tři ibaliginy, pak jsem měla z nich v noci halucinace. Maminka měla hezký pohřeb, pokud se to tak dá říct. Bylo léto a zrovinka krásné počasí a měla kolem rakve spoustu barevných květin....nacházím se teď po roce truchlení v takovém podivném stavu. Snažím se negativní myšlenky zatlačit a nemyslet. Často se pak přistihnu, že ani nechci na maminku moc myslet, abych zase nezačala mít ty hrozné stavy - stavy, kdy vidím černě, nechápu život, nevidím smysl života ani pokračování svého života a bojím se smrti a vidím rakve hořící v ohni apod. Tomu jsem se díky hezkému počasí na několik měsíců šťastně vyvarovala. Ale když si jen vzpomenu, že s nejdůležitějšího člověka, kterého jsem měla, zbyl jen popel, je mi hrozně. Vždyť já maminku stále potřebuju. Lžu si už několik měsíců, že to zvládnu, že život musí jít dál, ale je to divné....jen čekám, kdy mě vzpomínky zase srazí na kolena. Vždycky mě dostihne děsivá realita, když jsem hodně pod pracovním nebo psychickým tlakem....tenhle životní zlom (když jsem přišla o maminku) mě tak tvrdě postavil na nohy. Mám pocit, že život vidím zcela jinýma očima a mám už zcela jiné životní priority. Jeden zlom a všechno je jinak. Musela jsem dospět a poskočit o X let dopředu. Už se nedá vrátit. A možná ani nechci, byla bych moc zranitelná. Jsem ráda, že se aspoň z části o sebe dokážu postarat...před tím jsem byla na mamince zcela závislá...mrzí mě, že jsem se u ní víc nepřiučila v kuchyni....
anička
7. srpna 2014
Ahoj,
u mě je to už 16 měsíců, co maminka umřela. A pořád mám sem tam dny, kdy nenávidim svět, nenávidim lidi, co tady zůstali a moje maminka ne. Myslím si, že z toho nejhoršího jsem se už dostala, ale úplně se s tím nevyrovnám asi nikdy. Jsou dny, kdy zase brečím, něco mi ji hrozně připomene.... Nebo se mi o ní zdá a zase si tu hrůzu, že tu není se mnou naplno uvědomím.
Taky mám výčitky. Maminka umřela v hospici. Jako ty Majdo, den před tím, než upadla do kómatu jsem u ní byla. Hladila ji, pusinkovala na čele, vyprávěla jí, co jsem ten den dělala.... A přitom mi stékaly slzy po tvářích. Nemohla jsem si pomoci. Taky se mi snažila něco říct, ale bohužel nevím co. Už nemohla mluvit. Tak úpěnlivě se mi koukala do očí...... Můžu se jen domnívat, co mi chtěla. Mrzí mě to. Ještě jsem jí slíbila, že příští den přijedu zase, ale to už se neprobrala. Taky si vyčítám, že jsem se s ní ještě nešla rozloučit, když zemřela. Ale byla jsem v šoku a sestřičky i manžel mi říkali, že to není správné, abych ji viděla mrtvou. Abych si ji pamatovala jako živou. Tak nevím......

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majda
7. srpna 2014
Taky si teď vyčítám, že jsem se s tatínkem nešla rozloučit před pohřbem, že jsem ho naposledy nepohladila....ale všichni kolem mě měli strach, že pohřeb nezvládnu, odnesla jsem jeho odchod z celé rodiny nejhůř..a všichni mě od toho zrazovali....tak se to ve mě taky dost mlátí....
angel009
6. srpna 2014
Nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem byla tak slabá a o smrti nevěděla téměř nic. Lituji, že jsem se nedokázala smrti podívat do očí a mamince říct, že ji za vše děkuji a ať se o mě nebojí, že se budu snažit žít, jak nejlépe dovedu a že ji miluju...Brečela bych. Strašně. Nechtěla jsem před ní brečet. Chtěla jsem být maximální podporou až dokonce.Asi to bylo špatně.Možná by ji v tu chvíli ani slzy nevadili. Možná ji přišlo divné, že jsem se za celou dobu o smrti ani nezmínila. Nepřipouštěla jsem si ji. Nemohu si odpustit. Neumím mluvit v těžkých chvílích bez toho, aniž bych se nesložila. Místo slov jsem se snažila dělat maximum, když jsem se o ni starala....doufám, že z mých činů bylo jasně znát:"Miluji tě a neboj se o mě". Napište, jak jste se rozloučily vy?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lexy
7. srpna 2014
Ahoj Angel.V žádném případě bych tě nenazvala slabou,ba právě naopak.Jsi velmi silná a statečná mladá žena!A já před tebou hluboce smekám.Jsem o generaci starší a vzít na sebe tu zodpovědnost a postarat se o maminku,to bych nezvládla.Já jsem před ní dělala hrdinku,nechtěla jsem jí stresovat pláčem a už vůbec ne zmínit slovo smrt.A že bude nemoc postupovat tak rychle,to jsem vůbec nečekala.Loučila jsem se s ní s brekem a slovy díků její poslední den kdy už prý nevnímala(ale kdo ví).2 a půl měsíce byla v nemocnici,každé odpoledne jsem u ní byla.Až zpětně mi docházely naše rozhovory.Ona se se mnou vlastně loučila,chtěla ujistit,že to bez ní já i můj syn zvládneme.Nebydlelyjsme spolu,ale byly jsme jak jedno tělo,jak jedna duše.Tyto stránky jsem neznala,spoustu věcí bych pochopila dříve.Celý život jsem se o ní moc bála,do mých 20 let jsme spolu žily sami.Moc jsem se vždy té chvíle její smrti bála.Vyrovnávám se s tím pomalu a těžko.Ale potom co pročítám příspěvky jsem ráda,že se mnou na světě mohla být až do teď.Neumím a ani nechci si představit,že by zemřela v mých 20 letech.Je to velmi křehký věk.Vidím to u mého syna.Se smrtí babičky se vyrovnával alkoholem.Angel,z tvých slov je patrné,že to máš v hlavě srovnané,že máš v životě své plány a cíle,že se jich(i přes tu duševní trýzeň,kterou prožíváš po smrti maminky)držíš.To je moc dobře,maminka by na tebe byla velmi pyšná.Promiň mi tykání.Přeji nám všem už jen to dobré!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
20. září 2014
Milá Angel, tolik ti rozumím... Moje maminka je po smrti už 9 let, a já jsem se dodnes nevyrovnala s tím, že jsem se s ní nerozloučila. Zemřela nečekaně - prodělala mrtvici, lékařka řekla, že na umření to není (ne, nezazlívám jí to!), a já odjela na služební cestu s tím, že na návštěvách v nemocnici mě zastoupí bratr a sestra. Vždyť maminka mě bude potřebovat, až ji z nemocnice propustí... Už jsme se nesetkaly, zemřela, než jsem se z cesty vrátila. Pronásleduje mě to pořád. Druhá zkušenost je ještě horší. Můj manžel, moje láska a můj život, umíral na rakovinu mnoho měsíců. Celou dobu jsem hrála hru "to bude dobré", "až se napraví toto a toto, tak se to zlepší"... Nezlepšilo. A já se nikdy nedovím, jestli se nepotřeboval rozloučit. Nedala jsem mu šanci říct, že ví, že odchází. Neřekla jsem mu, jak ho miluju a že jeho láska tu zůstane se mnou. Bolí to, bolí a nepřestává bolet. Myslela jsem si, že to dělám pro něj, že ho chráním před černými myšlenkami - ale nedělala jsem to pro sebe? Protože jsem nechtěla připustit, že ho ztrácím? Nemůžu se s tím vyrovnat. Takže na tvůj dotaz: nerozloučila jsem se a trpím....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Janka
16. prosince 2018
ja som plakala len keď ma maminka nevidela, rok a pol som žila len pre ňu, urobila by som všetko, aj nemožné, ale bohužiaľ, všetko bolo nakoniec márne, len posledný deň som sa k nej pritúlila so slzami v očiach a povedala jej, maminka veľmi, veľmi ťa milujem, navždy budem s tebou, teraz si kladiem otázku, či som sa nebála viac ako moja statočná maminka, určite áno, zomrela mi doma a ja som pri nej sedela a objímala ju, až kým ju neodviezli a maminka, neboj, musím byť silnou a krásnou ženou, chcem byť, tak ako si bola, a si ty, mám ten najlepší vzor, si pre mňa všetkým
Majda
4. srpna 2014
Před 14 dny zemřel můj tatínek. Ani nevím, jak jsem prožila tu neděli co mi to zavolali z nemocnice....vlastně vím....opila jsem se do němoty....protože už jsem nemohla ani dýchat, ani brečet.,..nic. Nejhorší co je, že se nemůžu smířit s tím že zemřel sám...na pokoji za plentou, mezi cizími lidmi. Lékařka z nemocnice u které bratr vyřizoval papíry mu řekla, že se tatínkovi přitížilo užn ten den ráno. Proč nám nikdo nezavolal? Jezdili jsme za ním každý den....ale tu neděli zemřel dřív, než jsem stačila přijet. Psala jsem stížnost na primáře III. interny....s tak arogantním člověkem jsem se v životě nesetkala.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
6. srpna 2014
Milá Majdo, upřímnou soustrast. My jsme sice maminku měli doma až do konce, ale v tom nejhorším jsem se o ni starala já sama (je mi 21) a přestože bych to vždy udělala takto a nelituji a jsem zato ráda, je to obrovské trauma a zoufalství. Bojíte se ráno vstát a jít k nemocnému, protože už nemusí být mezi živými. Sama ho koupete, přebalujete, pícháte mu jehly. Pak vidíte, jak ho odnáší na nosítkách pod černou plachtou....a venku svítí slunce, jakoby se Vám nezhroutil svět. Hrozné. Od té doby moje duše zčernala, moje srdce puklo a každý den bojuju za sebe a za svůj vztah s partnerem, abych mohla jít dál a užila si život i bez nejdůležitějšího člověka - maminky. Chtěla jsem jen říci, že pokud je člověk v nemocnici nebo doma, vše má své pro a proti. Většina lidí umírá doma. Je mi líto, že jste se setkala se špatným lékařským personálem. Já od té doby nemocnice a lékaře nesnáším. Podle mě maminčina lékařka celou nemoc hrozně podcenila....To s tím opitím do němoty chápu, ale Váš tatínek by Vám asi řekl, ať vezmete život zase pevně do rukou a myslíte na něj s láskou a pro něj si ten život udělejte pěkný a naplněný...já vím, to se mi to říká...ale tyhle myšlenky mi pomohly překonat těžký rok...někdy jsem měla těžké depky, jindy jsem viděla to světýlko a naději, že dokážu jít dál - že maminka by chtěla, abych měla hezčí a lepší život nepromrhala ho...Majdo, nejhorší je, že mám návaly strachu a smutku a nenávisti vůči celému světu....prý je to normální...ale já si nedovedu ani představit, že budu mít někdy promoci, první práci, svatbu, děti a máma tam nebude. Kdybych teď mohla, hodím skleněnou vázou o zeď...ty emoce se hrozně mění a patří k tomu i ta zuřivost...Majdo, nevzdávejte se s tou stížností...minimálně ten doktor nebude nikdy už klidně spát....držte se

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
6. srpna 2014
Milá Majdo, špatně jsem napsala větu, že většina lidí umírá doma, chtěla jsem říct samozřejmě v NEMOCNICI. Přepsala jsem se.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majda
7. srpna 2014
Angel (asi tě oslovuju blbě, ale to nevadí). Mám stejné pocity jako ty.....připadám si pořád jako v divadle..nechápu jak je možné, že mě se zhroutil svět, uvnitř jsem roztrhaná na kousky...a lidi kolem žijou dál...a smějou se...Vím, že by to tatínek takhle nechtěl..nejhorší je, že když jsem ho viděla den předtím než umřel, strašně se snažil mi něco říct.....a já nevím co....jenom jsem ho držela za ruku a hladila po tváři. Každý den za něj zapaluju svíčku....pohřeb jsem prožila jenom díky práškům...ještě mě čeká uložení urny.
Se stížností se nevzdávám...přeposlala jsem tu arogantní korespondenci na ombudsmana nemocnice na Karláku, tak čekám co bude.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Nikol
26. srpna 2014
Prožila jsem před měsícem stejnou věc, umřel mi taky tatínek na interně, den před operací. Večer když jsem odcházela, tak se se mnou loučil a nebyl na tom špatně. Ráno mi zavolal doktor, že umřel. Údajně na plicní embolii. Nemohla jsem tomu uvěřit. Minulý týden jsem si byla pro lékařskou zprávu a také věděli, že se mu v noci přitížilo, ale nic s tím nedělali, nechali ho tam až do 5 h rána umírat a nezavolali nám. Hlavně ho ani neresuscitovali, prý kvůli malignitě. Ale on měl jít na tu operaci, neměl žádné metastáze a chtěl bojovat a oni mu nedali šanci. Nikdy se s tím nesmířím. Ten doktor na interně, co tu noc sloužil by zasloužil padáka a jak už tady někdo psal, doufám, že se na každou svini už vaří voda.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majda
26. srpna 2014
Nikol, to je hrozný..nejhorší je, že neuděláš nic..už to nevrátíš......29.8. to bude měsíc co jsem posílala stížnost na ombudsmana..nic..ticho, takže to pošlu znova, doporučeně s doručenkou a kopii pošlu na ředitelku nemocnice...tohlke prostě nevzdám....
Nikol, v které nemocnici to bylo?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majda
8. února 2015
Před půl rokem jsem psala o svém tatínkovi který mi zemřel, odešel v červenci...od září jsem na antidepresivech a chodím k psycholožce. Ve středu mi zemřela maminka, zítra máme pohřeb....a já mám pocit že tu šílenou tíhu bolesti už nejsem schopná unést.....kde je ta hranice kterou člověk je ještě schopen snést???
angel009
2. srpna 2014
Uz zase nemuzu usnout....Od te doby co mi maminka zemrela a videla jsem ji zemrit, nemohu videt nikoho milovaneho spat ( videt ze ma zavrene oci) Chce se mi pak hned brecet.A rikam si,ze jsem pitoma,co me to napada,proste jen spi.Pak vzdycky v duchu dekuju Bohu,ze ten clovek tu jeste se mnou je. Bojim se o svoje milovane,kteri mi zustali.Mam z toho zachvaty paniky.Bojim se,ze jednou nebudu dobra matka,protoze budu mit o deti porad strasny strach.
Debora
31. července 2014
Dnes už to jsou dva měsíce a já nevím, jak to, že tu pořád jsem...moje maminečka byla a pořád je pro mě všechno...moc mi chybí... pořád mi to připadá neskutečné, že to nemůže být pravda, měly jsme tolik plánů ještě a odešla mi též brzy...doma je teď takové ticho a prázdno...tak moc to bolí... a dala bych všechno za to, aby tu se mnou byla...děkuji vám, že tu jste, že jsou tyhle stránky, i když bych raději psala na jiné stránky a za jiným účelem, ale to my všechny..všem hodně sil

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
31. července 2014
Deboro,
je to právě rok, co maminka odešla. Také si říkám, jak jsem vůbec dokázala přežít bez ní. Vždyť její telefonáty byly pro mě tak důležité, říkala mi "sluníčko". Vše jsem s ní diskutovala a radila se s ní. Dávaly jsme si pusy na dobrou noc, i když už jsem dospělá. Chybí mi to. Také jsme nadávaly společně na chlapy. Ptala se mě na školu. Prostě se zajímala. Můj táta se nezajímá. Bere to tak, že si žiju svůj život a že se ho to dál netýká. Veškeré své úsilí soustředím na jakoukoliv práci a činnost. Nemám pak čas litovat se a být smutná. I když problémy jsou a vždycky budou. Už to nebude jako dřív. Bojím se jen, že budu pořád tak protivná, podrážděná a prázdná...trpí i můj partnerský vztah kvůli mě...a pokud něco neudělám, bude to zlé...Je normální být tak zlá? Byla jsem na svatbě jedné známé asi měsíc po maminčiné smrti a moc jsem si svatbu neužila. Celou dobu jsem myslela na mámu a na to, že nikdy mi na svatbu nepůjde. Nedokázala jsem to té známé přát s celého srdce. Ano, zde to mohu přiznat, záviděla jsem jí z celého srdce, že tam tu mámu měla....jsem špatná?...:(

In reply to by Anonym (neověřeno)

Debora
31. července 2014
Já jsem též dospělá a ještě jsem žila s našima...též jsme si s maminkou posílaly pusinky, ještě mám i pár takových sms od ní, kde mi jich spoustu posílá, když jsem třeba byla na víkend u přítele...chjo...moc mi to chybí..za její láska...taťka mě má též moc rád a já jeho, ale je to chlap, ten mi v sms pusu nepošle, je to jiné...moje mamka byla i mou kamarádkou, rádkyní, mohla jsem se jí se vším svěřit, moje vrba, spřízněná duše, prostě všechno...já mám teď prázdniny a snažím se pořád něco dělat, ráda tvořím, tak třeba šiju či pletu (učím se), starám se o domácnost, vařím taťkovi atd. ...nejsi špatná..já to cítím úplně stejně..minule jsem potkala spolužačku a byla těhotná, pár dní před porodem a byla s mamkou..víš, jak jsem jí záviděla...bylo mi pak moc smutno, že já tohle nezažiju...jestli někdy budu těhotná, moje maminečka u toho nebude...nebude ani na mé svatbě...a moc mě bolí, že si tohle uvědomovala a i kvůli tomu plakala, že se mnou při tom nebude...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Simona
1. srpna 2014
Angel,

nejsi. Já byla na svatbě před 14 dny a měla jsem stejné pocity. Při řeči starosty jsem se rozbrečela, ne proto, že by ta řeč byla tak dojemná, ale protože v ní zmiňoval rodiče.. a první myšlenka, která mi bleskla hlavou byla, že ty dvě židle vepředu budou na mojí svatbě prázdný...a v tu chvíli mě to přišlo strašně moc líto...Nedala jsem víc než obřad (a to jen ze slušnosti) jinak pro mě bylo utrpení být mezi tolika šťastnými lidmi...
dagmar
  (kontaktovat autora příběhu)
31. července 2014
Také tyto krute chvile zazivam na dne 10.6.2014 tak odesla maminka byl to muj milacek maminka kamaradka jeste par hodin pred smrti jsme si ve 3rano volali a pak v 7hod rana ze maminka zemrela,jen kvuli zanedbane peci,od te doby je ma psychicky stav nadne mam 4deti mamce bylo 52let clovek to mohl ješte spoustu let snami byt,musim chodit k psychiatrovi ma duse je prazdna nemam chut ani zit odeslo to nejcenejsi co me v zivote potkalo to co mi dalo vse a nevim jak to bez ni zvladnu dny i noce proplacu nespim nemam chut jist,maminka jsi prala zpopelnit tak jsme ji tak vyhoveli a ulozili na rodiny hrob,ale bez
maminky tu ani ja byt nechci zivot mi pripada tezky j bez dechubporad nemuzu uverit ze uz maminku nikdy neobejmu nepolibim a nerekmu jak mi chybi.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Debora
31. července 2014
Přeji Ti upřímnou soustrast a hodně sil...

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
31. července 2014
Milá Dagmar, držte se. Můj půl rok po maminčiné smrti byl peklo. Myslela jsem na ni 24 hodin denně. Nemohla jsem spávat. Pořád jsem brečela. V noci se mi o ní zdály sny, jak už je na tom špatně, nebo křičím a nikdo nám nepřichází na pomoc. Bylo to hrozné. Nechtěla jsem se ani ráno vzbudit. Kdykoliv když jsem slyšela písničku v rádiu, co jsme jí hráli na pohřbu, brečela jsem, ať jsem byla kdekoliv na veřejnosti. Byla jsem pořád nemocná, co týden, myslela jsem, že to moje tělo už nevydrží a taky umřu. Celý ten půl rok jsem si říkala"jít k psychologovi, nejít..." a nakonec jsem tam nešla a právě uplynul rok. Ale možná se mi to nevyhne. Stal se ze mě hrozný člověk. Reaguji na vše podrážděně. nebo hodně brečím, jsem pesimistická, jsem ošklivá na budoucí tchýni (nějak nedokážu neporovnávat ji se svou úžasnou maminkou), žárlím na přítele, že má ještě mámu, jsem prostě zlá a hnusná...cítím se mizerně, že jsem teprve a začátku svého života a budu muset všechny důležité věci zvládnout bez mámy....nesnesu představu, že by jednou moje dítě viděla dřív tchýně než moje máma...je mi to moc líto, že takto uvažuju....a nejhorší je ten strach, od té doby mám hrozné záchvaty paniky...

In reply to by Anonym (neověřeno)

heni
1. srpna 2014
milá angel, mne pred 7 mesiacmi tiež zomrela maminka. Mala rakovinu. Ja tiež podobne mám strach, hlavne v noci keď sa zobudím, tiež bývam podráždená a kamarátkam závidím, že majú maminu, svoju svokru nemusím ani vidieť a moja švagriná tiež sa stará len o to ako sa parádiť aj so svojou mamkou a mne je každý deň smutno, často plačem a večer som taká unavená, že hneď zaspím, vždy sa ale po 2 hodinách zobudím a odkedy tu nie je mama tiež som dosť vystresovaná a aj vystrašená. Smrti sa dosť bojím, ale aspoň si pomyslím, že tam hore na mňa mama čaká. Mám veľa práce okolo detí a mama mi vždy pomohla keď som potrebovala (hlavne aj po pôrodoch). Čo sa dá robiť, musíme ísť ďalej, lebo nám nič iné ani neostáva. Naše maminy by si tak želali, aj ony sa museli vysporiadať so svojimi ťažkosťami a tak sa musíme aj my. Držím všetkým palce. heni.
Katka
29. července 2014
V pondělí to bude rok, co mi zemřel můj milovaný manžel na rakovinu. Šíleně to pořád bolí, jako by to bylo včera. Jsem úplně sama, děti jsme neměli a já přemýšlím také o konci. Už se to nedá vydržet. Je mi 38, ale život mám již za sebou.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
29. července 2014
Katko,

držte se. Ta bolest je strašná, já vím. Maminka byla moje všechno a najednou tu není. Snažím se teď co nejvíc fixovat na přítele. On mě drží nad vodou. Kdybych ho neměla, bylo by to těžké, ale musela bych jít dál svým životem, protože on by to tak chtěl. Ale nikdo neříká, že by to šlo snadno. Milá Katko, moje sestra se ve vašem, věku právě rozvádí a má jedno dítě a hodně malé. Myslím ale, že kdyby si stihla do 40 někoho najít, tak ještě dítě mít může, ale ona už spíš nechce. Cítí, že nemůže můžům věřit, a už nechce být na další dítě sama. Ale vy to zvládnete. Jen nějakou dobu bych se soustředila asi na jiné věci než na muže - na sebe (knihy, sport, vzdělání). Děti jsou důležité, ale nejsou to jediné hezké v životě, na to myslete...mně tu právě hoří svíčka pro mou maminku. Je to právě rok. Rakovina je svině!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Helena
29. července 2014
Svatá pravda.Rakovina, je svině.Maminko nikdy nezapomenu, miluji tě.Tvá dcera.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlasta
31. července 2014
Moc dobře vím, jak Vás ztráta milovaného manžela bolí, protože i já, jsem letos v červnu prožila roční smutné výročí, od smrti mého milovaného manžela ! Nejsem sice sama, mám dnes 3-letého chlapečka, ale někdy právě kvůli němu, mě to uvnitř bolí ještě víc ! Manžel našeho syna miloval a právě teď, by si to s ním tak užíval a už to nejde ..... on vyrůstá bez táty a už ho nepozná ( alespoň ne v tomto životě ). Osobně mi moc pomohly knihy, o životě po smrti ....věřím, že se zase shledáme a naše velká láska bude - musí pokračovat ! Když by jste měla zájem, můžeme si zavolat, napsat ....myslím, že by i mě pomohlo mluvit s někým, kdo prožil něco podobného a cítí velikou bolest uvnitř.
Všem přeji hodně sil, k překonání životní ztráty milovné osoby !

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
1. srpna 2014
Také se nabízím ohledně písemného sdílení zkušeností, pocitů, bolestí ... Mně zemřela žena před půl rokem a ikdyž je to již "lepší" než v té době, nedokážu být šťastný a často brečím. Holt je to moc těžké, všem vám přeji... ani nevím co, snad ať se s tím naučíme žít a v pěkném vzpomínáme.
angel009
29. července 2014
Dnes je to přesně rok, co mě opustila moje milovaná maminka. Zdá se mi jako by to byla včera, co se moje duše rozpadla na milion střípků. Každý den bojuju sama ze sebou, abych šla dál. Snažím se za každou cenu neohlížet dozadu, nic si nepřipomínat. Jen vypnutí emocí mi pomáhá jít dál. Ale dnes je ten den, kdy bych měla na maminku vzpomínat a snažit se vybavit si co nejvíc vzpomínek na ni. Cítím jak se mi vzdaluje, jako by nechtěla, abych na ni myslela, jako by říkala "Už se netrap a konečně začni zase žít". Jdu se vrhnout do tichého a hlubokého rozjímání a přemýšlení nad životem....Maminko, máš moji hlubokou úctu, měla jsi těžký život od začátku až do konce a vážím si, že jsem s tebou mohla strávit krásných 20 let.Miluju tě a navždy budu. Nezapomenu. Prosím, zase navštiv moje sny, nechápu, proč jsi je tak náhle opustila bez rozloučení...Ten den před rokem nebylo nešťastnějšího člověka nežli mě. Musela jsem začít od nuly...A nyní mi dovolte citovat něco pro mě velmi důležitého z Bible:" Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její děti povstávají a blahořečí ji, též její manžel ji chválí: Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Dejte jí ovoce z jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!" Díky maminko moje za to, že jsi taková byla.♥
angel009
29. července 2014
Dnes je to přesně rok, co mě opustila moje milovaná maminka. Zdá se mi jako by to byla včera, co se moje duše rozpadla na milion střípků. Každý den bojuju sama ze sebou, abych šla dál. Snažím se za každou cenu neohlížet dozadu, nic si nepřipomínat. Jen vypnutí emocí mi pomáhá jít dál. Ale dnes je ten den, kdy bych měla na maminku vzpomínat a snažit se vybavit si co nejvíc vzpomínek na ni. Cítím jak se mi vzdaluje, jako by nechtěla, abych na ni myslela, jako by říkala "Už se netrap a konečně začni zase žít". Jdu se vrhnout do tichého a hlubokého rozjímání a přemýšlení nad životem....Maminko, máš moji hlubokou úctu, měla jsi těžký život od začátku až do konce a vážím si, že jsem s tebou mohla strávit krásných 20 let.Miluju tě a navždy budu. Nezapomenu. Prosím, zase navštiv moje sny, nechápu, proč jsi je tak náhle opustila bez rozloučení...Ten den před rokem nebylo nešťastnějšího člověka nežli mě. Musela jsem začít od nuly...A nyní mi dovolte citovat něco pro mě velmi důležitého z Bible:" Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její děti povstávají a blahořečí ji, též její manžel ji chválí: Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Dejte jí ovoce z jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!" Díky maminko moje za to, že jsi taková byla.♥
Debora
24. července 2014
Prosím Vás, jak jste věděli, že se blíží maminčin konec? Řekli Vám to doktoři? Moje maminka zeslábla, jedla čím dál méně, musela jsem ji i sprchovat, držet ji při chůzi, hodně pak už i spala...ale nenapadlo mě, že je to konečná fáze onkologického onemocnění. Naopak jsem měla naději, že se to zlepší, že jí spánek pomáhá..naposledy se snažila sníst i celou večeři, co jsem jí připravila, ještě jsem ji chválila, jak je šikovná...proč mi to doktoři neřekli?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misha
25. července 2014
Deboro,naše mamka na tom byla úplně stejně,už nechodila vůbec,prospala celé dny.Taky nám nikdo nic neřekl,vyjma toho,že má pár dnů,možná měsíců.Vzbudila se vždycky jen na injekci morfia,protože měla velké bolesti.Ten poslední den už ani to ne.

In reply to by Anonym (neověřeno)

angel009
31. července 2014
Holky, i moje maminka měla stejný průběh. Starala jsem se o ni a pořád jen spala, za den vypila třeba jen jeden Nutridrink, nejhorší je, že zapomínala,protože měla ložiska i v mozku. Ale věděla, že ji miluju, to vím. A to je pro mě podstatné. Píchala jsem jí injekce a lepila náplasti od bolesti. Umývala jsem ji, krmila a pak i přebalovala. Obešly jsme se bez nemocnice. Jsem zato ráda. Nikdy bych si to neodpustila, kdyby nebyla doma ve své posteli. Maminka měla ložiska nakonec po celém těle. Bylo to strašně těžké. Občas jsem jí něco nahmatala třeba na břiše....napište jestli jste to měli také tak...Maminka bojovala s rakovinou prsu tři roky, myslím si, že šla k lékaři pozdě, mělo to už několik cm...A jak jsme se dozvěděli, že umírá? Nějak nám to stále nedocházelo, nechtěli jsme si to připustit, každou noc jsem se modlila k andělům, dokonce jsem měla pocit, že je vidím. člověk ze zoufalství věří všemu. Já ateista jsem na několik měsíců zcela propadla spiritualistmu a Bohu a andělům. Ale nepomohli nám, nemohu na ně dál věřit. Definitivně nám doktoři řekli, že nemáme naději, až ve chvíli, kdy jsme je pořád nutili, aby ji někam posílali do nemocnice na určité procedury atd...doktoři řekli, že ji akorát tím trápíme, že už ji nic nepomůže...byli jsme na dně...

In reply to by Anonym (neověřeno)

milena
  (kontaktovat autora příběhu)
25. července 2014
Nám lékař řekl, že zdrav.stav je velmi vážný, ale že krev, ledviny a jiné orgány vše funguje normálně. Potom, tak za 14 dní přišel pan primář k posteli a normálně před maminkou mojí sestře čekl, že ať tento víkend už čeká telefon, že dle přístrojů vše nasvědčuje konci.To musí být strašné , když umírající vše vnímá a před ním se takto rozebírají fakta.Jsou strašné ty konce pro umírající ale ještě horší pro blízké, neboť to bolí strašně.Nakonec smrt je vysvobozením .To umírání je někdy strašně dlouhé, bolestivé a nespravedlivé.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petra
25. července 2014
aspoň jste si mohli říct, že je jí už líp a že už jí nebudou trápit žádné bolesti..... vím, že je to taky hrozný, ale když je to zničehonic tak si člověk nemá co říct...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misha
26. července 2014
Umírající lidé prý vnímají vše,co se kolem nich děje,i když jsou v komatu.Naše mamka v něm už taky byla(podle mě zaplať panbůh) a sestry z domácí péče nám řekly,že je to konec.My jsme mamce ten konec už přáli,protože to znamenalo konec obrovský bolesti a utrpení.I když jsme ale se smrtí počítali,připravit se na to nejde nikdy,ať je to hned,trvá to týdny,měsíce,roky.Vždycky to bolí a ta bolest trhá na kusy.Od smrti mojí mamky uplynuly 3 roky a 2 měsíce.Už to nebolí tak hrozně,jako zpočátku,není ale den,kdy bych si na ní nevzpomněla,jsem dospělá,mamce bylo 58 let,když zemřela,ale jsou dny,kdy bych ji tolik potřebovala a dala cokoliv za to,aby se nám vrátila.

In reply to by Anonym (neověřeno)

romana
7. srpna 2014
ahoj, ako tak citam vase pribehy, akoby som znova prezila ten nas..mne maminku tiez zobrala rakovina, uz je to rok aj 3 mesiace, a koniec bol najhorsi. Ja som si ani na sekundu nepripustila,ze mi maminka zomrie..aj ked doktori to naznacovali stale, jej sa rakovina vratila po 2 rokoch, mysleli sme, ze to zvladneme tak, ako aj poprve, ale bohuzial, nedalo sa. Mamina tiez vacsinu len spala, malo jedla, a posledny den, ktory nikdy nezabudnem, uz som nieco tusila, pretoze sa ma casto pytala na starsiu sestru, vzdy jej menom, ale v ten den sa spytala, kde je jej najstarsia dcera, a vtedy mi to zacalo dochadzat..Ze uz to je len horsie. Lahla si spat, a ked sa zobudila, este spapala polievku, a tiez som ju presne ako vy, pochvalila,aka je sikovna, ze jej tak chuti, co nebolo zvykom. Tak velmi sa snazila jest, lebo sme verili, ze naberie silu a vsetko bude ok. O hodinu uz nebolo nic ok. A moj zivot skoncil Uz len prezivam. Nie je minuta, kedy na nu nemyslim, uz tak velmi neplacem, snazim sa byt silna. Myslim, ze mamina mi posiela vela sily aj zhora, inak by som to tu asi nezvladla. Zostali sme zit s otcom a bratom, sestra je v zahranici. Ja si vlastne cely cas maminu smrt nepripustam, ked nie som doma, niekedy mam taky pocit, ze ma mamina caka doma pri telke, a vsetko bude ako predtym. Najhorsie je,ked si uvedomim, ze sa to uz nikdy nestane. Boli to. Taku bolest pochopi len clovek, ktory to zazil. Nikto iny. A nepomoze ani cas, pretoze mama bude chybat kazdy den mojho zivota rovnako, nikdy to nezmizne. Az ked sa stretnem tam hore, a velmi sa na to tesim. Chybas mi maminka, ale ty to vies, lubim ta.
Debora
24. července 2014
Prosím Vás, jak jste věděli, že se blíží maminčin konec? Řekli Vám to doktoři? Moje maminka zeslábla, jedla čím dál méně, musela jsem ji i sprchovat, držet ji při chůzi, hodně pak už i spala...ale nenapadlo mě, že je to konečná fáze onkologického onemocnění. Naopak jsem měla naději, že se to zlepší, že jí spánek pomáhá..naposledy se snažila sníst i celou večeři, co jsem jí připravila, ještě jsem ji chválila, jak je šikovná...proč mi to doktoři neřekli?
Petra
24. července 2014
Dobrý den, za chvilku to bude 1/2 roku, co jsem ztratila maminku, je mi čím dál hůř, bylo to náhle - jen tak, zničeho nic, pořád se mi to vrací, že jsem se nerozloučila, nepohladila, neřekla jí, jak jí mám moc ráda a moc potřebuju, moc si přála vnoučata a nedočkala se.... Bylo jí 59. Pořád jí vidím, čekám, kdy přijde, kdy na mě zavolá anebo kdy si budem vykládat. Nemám nikoho kromě manžela, ale ten to nechápe, má pořád svou maminku a nechápe, proč pořád brečím, já jsem z celé rodiny zbyla sama a přijdu si hrozně opuštěná, ani okolí to nechápe, přijde jim to už dlouho. Je mi hrozně líto, že sem se s mamkou ani nerozloučila, prostě to vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, to přece není možný, pořád tomu nemůžu uvěřit a pořád na ní čekám... tohle mi vzalo veškerou víru - bůh, posmrtný život - nic takového není a na druhou stranu se smrti vůbec nebojím a mám pocit, že taky jen přežívám a čekám až bude konec. Moc bych si přála, aby se vrátila, aspoň na chvilku, abych jí mohla všechno říct....
darina
23. července 2014
Ahojte všetci, ktoré ste na tom tak isto ako ja. Moja maminka mi umrela už pred 20 mesiacmi a ja som na tom stále psychicky veľmi zle, je to strašné, že ju už nikdy neuvidím,, že jej už nič nepoviem, ked si to uvedomím, skoro sa zbláznim. Bola to taká veľmi dobrá žena ku každému a toto si zaslúžila, kde si boh, ja v neho vôbec neverím a žiaľ neverím ani tomu, že sa na mna pozerá z neba atd,. To sú všetko len výmysly. Ja už nežijem, ja len existujem a neviem dokedy, ja viem mám deti, musím robiť všetko kvôli rodine, ale maminka moja mi tak chýba , a nikdy to nebude lepšie. My sme boli každý den spolu, bývali sme v jednom paneláku a teraz jej niet, nemám už ani otca, ani súrodencov, je to také kruté...

In reply to by Anonym (neověřeno)

rikina
24. července 2014
Ahoj, tiež som na tom ešte dosť zle. Včera to bolo 14 mesiacov a ja som sa ešte s toho nespamätala. Tiež nemôžem tomu uveriť že tu už nie je, že nepočut jej hlas, smiech. Aj po toľkých mesiacoch čakám, že raz otvorí dvere alebo keď prídem domov bude sedieť v oblubenom kresle. Ja zas hrozne verím. Viem že je tam niekde hore a verím že už je šťastná. Určite sa s ňou raz stretnem, len ten čas kým to bude sa mi zdá nekonečný. Boli dni a niekedy aj sú, keby som to najradšej urýchlila. Neviem sa dočkať toho stretnutia. Viem že dáva na mňa pozor, pár krát som sa už o tom presvedčila. Veci ktoré sa mi občas stávajú nemôžu byť len náhody, tie sa tak často nestávajú. Zajtra idem prvý krát od jej smrti preč z domu na pár dni. Neviem či to zlávdnem, každý hovorí že sa konečne odreagujem ale nie som si istá či to dokážem. Neviem na nič iné myslieť len na ňu. Tak hrozne mi chýba a tak hrozne ju ešte potrebujem. Už nikdy nebudem žiť, len prežívať a dúfam že čoskoro budem s ňou. Ľúbim ťa maminečka moja.

In reply to by Anonym (neověřeno)

milena
  (kontaktovat autora příběhu)
24. července 2014
Dnes je to 3 týdny, co mě taky odešla maminka. I když to nebylo náhle a věděli jsme že to příjde a nějaká léta už taky měla, tak i přesto to bolí a strašně mi chybí a chybět už vždycky bude. Takové prázdné místo po mamince se nedá nikým nahradit !!! Jen mě mrzí, že musela být v nemocnici a nikdo ji ani ten den nedržel za ruku. Právě ten den jsme chtěli přijet na návštěvu .Byla 6 týdnů na ARO a dostávala morfium. Tak naštěstí pro mně to není odejíti navždy, ale jen dočasné odpočinutí a znovu se s ní při 2.příchodu našeho Pána uvidíme. Tak tomu věřím já a je to velmi povzbuzující naděje.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misha
24. července 2014
Mileno přijmi upřímnou soustrast a hodně sil vtéto těžké chvíli.Drž se...
Debora
22. července 2014
Za pár dní už to budou dva měsíce, co mi zemřela maminka...je mi tak smutno a pořád mizerně...pořád si říkám, kdyby přišla, kdyby to byl jen nějaký hloupý žert,jak bych byla šťastná...vybavují se mi vzpomínky, jak nám vloni v tuto dobu bylo dobře...taky si říkám, proč jsem nevěděla, že se blíží její konec? Proč nám to někdo neřekl? Dala bych i výpověď v práci, abych s ní byla 24 hodin denně...tak na nás každý den čekala, až se vrátíme z práce...když upadla, zavolali jsme záchranku, aby ji v nemocnici zkontrolovali...řekli nám,že všechny rentgeny jsou v pořádku a že ji pustí domů..vzala jsem si v práci volno a vše doma připravila na její návrat, uklidila, uvařila jí vývar..ale taťka přijel domů sám, že mamce selhávají ledviny...celý večer jsem se tak modlila ke všem svatým, ať to maminka zvládne..a plánovala si s taťkou. že jí další den taky navštívím..ale nestihla jsem to..v pět ráno zemřela...nemůžu se smířit s tím, že mi tak pro mě náhle zemřela, že zemřela v nemocnici a úplně sama...že jsem tam s ní nebyla...přitom do té doby jsem s ní spala...a když přišla její chvíle, já tam nebyla...tak mě to mrzí...jela do nemocnice jen na kontrolu, zda si něco nezlomila..a ona mi tam umřela během dvou dní...nestihla jsem se sní ani rozloučit--ani jí říct, jak moc ji miluji....děkuji, že se tady můžu vypsat...