Milá Dagmar, držte se. Můj půl rok po maminčiné smrti byl peklo. Myslela jsem na ni 24 hodin denně. Nemohla jsem spávat. Pořád jsem brečela. V noci se mi o ní zdály sny, jak už je na tom špatně, nebo křičím a nikdo nám nepřichází na pomoc. Bylo to hrozné. Nechtěla jsem se ani ráno vzbudit. Kdykoliv když jsem slyšela písničku v rádiu, co jsme jí hráli na pohřbu, brečela jsem, ať jsem byla kdekoliv na veřejnosti. Byla jsem pořád nemocná, co týden, myslela jsem, že to moje tělo už nevydrží a taky umřu. Celý ten půl rok jsem si říkala"jít k psychologovi, nejít..." a nakonec jsem tam nešla a právě uplynul rok. Ale možná se mi to nevyhne. Stal se ze mě hrozný člověk. Reaguji na vše podrážděně. nebo hodně brečím, jsem pesimistická, jsem ošklivá na budoucí tchýni (nějak nedokážu neporovnávat ji se svou úžasnou maminkou), žárlím na přítele, že má ještě mámu, jsem prostě zlá a hnusná...cítím se mizerně, že jsem teprve a začátku svého života a budu muset všechny důležité věci zvládnout bez mámy....nesnesu představu, že by jednou moje dítě viděla dřív tchýně než moje máma...je mi to moc líto, že takto uvažuju....a nejhorší je ten strach, od té doby mám hrozné záchvaty paniky...
In reply to Také tyto krute chvile by Anonym (neověřeno)