Zdravím podobně postižené a přeju hodně síly.
Dne 14.4 ve 22.00 mi zemřela maminka ve věku 77 roků. Poslední rok jsem zažil víc neštěsti než za celý předchozí život dohromady. JIž od roku 2010 se máma pohybovala na berlích po zlomenině stehenní kosti, kdy byla přepadena lupičem a také měla osteoporózu.
Ještě to však šlo. Vloni v červnu, červenci u maminky propukla jako blesk alzheimerova choroba ( byť určité náznaky tam mohli být již o 4-6 roků dříve. Objevila se agresivita, přeludy, halucinace, prostě během pár týdnů úplně jiný člověk. Také se jí radikálně zhoršila chůze. Nakonec máma skončila na interně z úplně jiných důvodů. Bylo provedeno neurologické vyšetření a demence se potvrdila.
Starali jsme se o maminku doma jak jsme mohli, ale komunikace nebyla lehká, stále nějajaké podezvřívání z loupeže peněz brýlý, klíčů. Během té doby přišlo několik drobných mrtviček o kterých jsme vůbec nevěděli a stav se vždycky trošku zhoršil.
Až nakonec 30.3 přišla skutečná mrvička a do toho zápal plic. Máma přestala skoro mluvit a byla částečně ochrnutá na půl těla. Když jsem ji viděl na Jipce, chtělo se mi zemřít. Stav se pak trošku zlepšil, ale za pár dní znovu přišel zápal plic a maminka po pár dnech na LDN umřela, poněvadž byla celkově slabá.
Ale i přes její špatný stav v posledních dnech maminka stále vnímala a pošeptala mi do ucha, že chce umřít a další den umřela. Cítím se jako bych umřel s ní, cítím prázdno, nedokážu si představil, že už nikdy nepřijde. Jsem úplně zoufalý. Žádná jiná žena vám mámu nenahradí, máma je jen jedna.
Já nebýt již od lońského října v péči psychyatrické ambulance, tak asi už nežiju. Maminka sice již nebyla mladá, ale 5-10 let tady být klidně ve zdraví být ještě mohla. Máma byla vždy laskavá a dobrosrdečná než ji začaroval doktor alzheimer. Ale bral bych s tou nemocí a všema deseti, jen kdyby s námi byla.
