Přidat komentář

Milá Deboro,
držte se. Pohřeb a vše okolo je opravdu velmi smutná záležitost. Doporučuju dobře vše promyslet. Já dodnes mám výčitky, že jsme maminku nechali dát na rozptyl na loučku, která se údajně přestane udržovat (kosit atd). Maminka nám nestihla říct, co chce a my jsme podlehly jednomu slovu její sestry. A teď je to tak, že maminka je na loučce, ale fotku má stejně na hrobě své maminky, takže je to asi celé špatně a možná si z nebe maminka klepe na čelo, co jsme to vyvedly. Snad se na nás nezlobí. Nemůžu na to přestat myslet. Sama nevím, co je nejlepší, jestli být rozptýlen nebo pohřben klasicky. Co myslíte? Rozptyl se setkal s velkou nevolí s jedné strany rodiny, berou to jako neúctu apod a čím víc nad tím přemýším, tím míň se mi kremace zamlouvá, ale to je tak strašně těžké téma. Ať tak nebo tak, držte se a přeji hodně sil, protože ten rok bez maminky byl pro mě hrozný a teď je to tak, že sice nebrečím, ale jsem strašně prázdná, jak bez života, všem závidím, že mámu mají a já ve svém mladém věku už ne a plácám se ve svém celkem obyčejném životě, ale říkám si, že musím zamakat a budu se mít zase líp, maminka by si to přála....A ještě k tomu telefonátu, naštěstí jsme měli maminku doma, byla jsem u ní až do konce. Je to velmi traumatizující, ale aspoň vím, jak přesně to bylo. že byla doma, v posteli, v teple a vše bylo klidné, nikdo ji nerušil, žádní jiná pacienti ani zdravotní sestry....tak bych si to také jednou přestavovala. Ze všech sil se poslední půl rok snažím zatlačovat špatné myšlenky, nemohu na to myslet, nemohla bych fungovat a skončila bych na lécích na uklidnění. Mně na duševní bolest pomáhá práce - duševní nejlépe (protože pak nestíhám myslet na nic jiného než na práci)....