Radka
7. září 2015
•
Truchlení
Odešla mi maminka
Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
In reply to ahoj Ludka presne presne..ako by Anonym (neověřeno)
Ľudka
23. ledna 2013
Ahoj Peťka, napísala si to krásne, presne viem ako sa cítiš. Vieš, ja si myslím, že pokiaľ by nám nezomrela maminka, tak by sme ani my nemali pochopenie pre iných, ktorí prídu o rodiča. Zistila som, že ľudia okolo mňa boli ochotní počúvať ma a pomôcť mi tak maximálne mesiac, potom som si pripadala trápna a liezla som im na nervy. Kamošky ma vypočuli ale rýchlo bočili od témy, ich nezaujímalo aké som mala zážitky s maminkou. Takisto brat, podržali sme sa len krátko po pohrebe a keď som mu písala do smsky ako sa hrozne cítim, že stále revem, tak mi odpísal, aby som mu do sms-iek nepísala také blbosti... A ja som si začala pripadať dosť trápna, tak to držím v sebe alebo sa vyrozprávam tu v diskusii. Susedia sa po mne pozerali ako a prečo chodím v čiernom, známi ma zastavovali na ulici, vypytovali sa a mne to bolo nepríjemné. No môj žiaľ bol tak veľký, že som to tak proste cítila, že chcem držať smútok aspoň polroka. Cítila som sa v čiernom dobre, pridávala som na facebooku smutné citáty a príspevky ale nikto nemal pre to pochopenie, takže som s tým rýchlo sekla... ľudí to okolo mňa vôbec nezaujímalo a dívali sa na mňa dosť divne....
Čo ma mrzí, že máš malé babätko a nemôžeš sa podeliť z jeho radosi s maminkou. Určite by Tibola veľkou oporou ale aspoň Vás teraz z nebíčka ochraňuje. Mne maminka veľmi pomohla aj keď som bola tehotná, všetko so mnou prežívala, po pôrode prišla za mnou a plakala a silno ma objímala, lebo Jakubko po piatich rokoch vytúžené babätko. Nikdy nezabudnem ako prišla hneď ráno, pomohla mi s varením, išli sme spolu na prechádzku, alebo ho zobrala sama do kočíka aby som si doma oddýchla... ako u nás prespávala keď manžel bol na služobke a dlho do noci sme sa rozprávali.... alebo ako som ja k nej chodila na celý deň a chodili sme s drobcom do kúpeľov alebo do parku... ako vždy pri mne stála v dobrom aj v zlom, ako mi radila a pomáhala, keď mal malý horúčky alebo zvracal hneď bola u nás aby mi pomohla... ako sme si všetko hovorili, tie nekonečné telefonáty ako sme sa jedna druhej sťažovali ja na manžela a ona na nášho otca... to sú tak krásne nezabudnuteľné zážitky až mi je ľúto, že to všetko skončilo, že už viac neuvidí ako vyrastá Jakubko, ako sa mu bude dariť od sptembra v škole atď. Strašne sa s ním chcela rozlúčiť a ja som jej to nesplnila. Teraz jediné miesto kam za ňou môžem ísť je cintorín... mám pocit, že je to len miesto s jej menom na zapálenie sviečok, že ona je aj tak niekde inde, ale rada tam chodím, lebo viem, že vtedy som k nej najbližšie ako sa vôbec dá. Ostali mi po nej šperky a keď ich nosím je to ako by bola so mnou, stále mi ju to pripomína.
Peťka, skús sa viac tešiť z malého Samka, uvidíš ako ti bude robiť stále radosť, pútaj si ho k sebe ako sa len dá a daj mu všetkú lásku akú dávala aj tebe maminka. To,že raz máš veľký žiaľ a raz bude mať za tebou aj tvoje dieťa, to je na mieste, je to len znakom toho, že ste mali spolu pevné puto. Možno niektorí ľudia by aj chceli smútiť a nemôžu, lebo mali zlých rodičov...
Čo ma mrzí, že máš malé babätko a nemôžeš sa podeliť z jeho radosi s maminkou. Určite by Tibola veľkou oporou ale aspoň Vás teraz z nebíčka ochraňuje. Mne maminka veľmi pomohla aj keď som bola tehotná, všetko so mnou prežívala, po pôrode prišla za mnou a plakala a silno ma objímala, lebo Jakubko po piatich rokoch vytúžené babätko. Nikdy nezabudnem ako prišla hneď ráno, pomohla mi s varením, išli sme spolu na prechádzku, alebo ho zobrala sama do kočíka aby som si doma oddýchla... ako u nás prespávala keď manžel bol na služobke a dlho do noci sme sa rozprávali.... alebo ako som ja k nej chodila na celý deň a chodili sme s drobcom do kúpeľov alebo do parku... ako vždy pri mne stála v dobrom aj v zlom, ako mi radila a pomáhala, keď mal malý horúčky alebo zvracal hneď bola u nás aby mi pomohla... ako sme si všetko hovorili, tie nekonečné telefonáty ako sme sa jedna druhej sťažovali ja na manžela a ona na nášho otca... to sú tak krásne nezabudnuteľné zážitky až mi je ľúto, že to všetko skončilo, že už viac neuvidí ako vyrastá Jakubko, ako sa mu bude dariť od sptembra v škole atď. Strašne sa s ním chcela rozlúčiť a ja som jej to nesplnila. Teraz jediné miesto kam za ňou môžem ísť je cintorín... mám pocit, že je to len miesto s jej menom na zapálenie sviečok, že ona je aj tak niekde inde, ale rada tam chodím, lebo viem, že vtedy som k nej najbližšie ako sa vôbec dá. Ostali mi po nej šperky a keď ich nosím je to ako by bola so mnou, stále mi ju to pripomína.
Peťka, skús sa viac tešiť z malého Samka, uvidíš ako ti bude robiť stále radosť, pútaj si ho k sebe ako sa len dá a daj mu všetkú lásku akú dávala aj tebe maminka. To,že raz máš veľký žiaľ a raz bude mať za tebou aj tvoje dieťa, to je na mieste, je to len znakom toho, že ste mali spolu pevné puto. Možno niektorí ľudia by aj chceli smútiť a nemôžu, lebo mali zlých rodičov...
In reply to ahoj Ludka presne presne..ako by Anonym (neověřeno)
Ľudka
23. ledna 2013
ešte dodatok kmôjmu poslednému príspevku. Skúste si nájsť v hlavičke nejaké vysvetlenie, prečo to tak muselo skončiť, prečo prečo prečo... ja si vždy poviem, že ak by sa tu moja maminka mala naďalej trápiť v bolestiach, že je to takto lepšie,,, takto ju aspoň už nič nebolí a netrápi sa. Stačili štyri roky na chemoterapii, neustále chodenie po doktoroch, nevoľnosti, chudnutie, transfúzia krvi každý mesiac, keďže chemoška jej ničila krvný obraz... neustále vyšetrenia v Blave a v Nitre, vozenie ju po doktoroch a pod. Do toho cukrovka, pichanie inzulínu... no podľa mňa mala niekedy stavy, že sa jej radšej chcelo zomrieť, že nemala chuť stále len bojovať, keď vedela, že s jej posledným štádiom rakoviny tu nebude dlhšie ako 5rokov... Pri živote ju držal akurát môj syn, pokiaľ jej bolo dobre, bola stále veselá a usmiatá, ale bohvie čo sa v nej odohrávalo, keď bola sama, keď jej celý týždeň tiekli chemoterapie a pod. Ona sama si už mesiac pred smrťou želala zomrieť!! Hovorí sa,že Pánboh si berie k sebe dobrých ľudí lebo potrebuje anjelov... nie som moc veriaca ale asi to tak má byť... bohužiaľ. Opatrujte sa všetci
darina
20. ledna 2013
Ahoj Petra, ako čítam už sme tu zostali písať len my dve. Už sa nikto nepripája do tejto diskusie. Peťka ja si vyčítam aj to, že som nevedela presvedčiť maminku, aby išla skôr k lekárovi, bola taká tvrdohlavá. Tento týžden som bola u neurologičky, ku ktorej chodím aj ja a ona mi povedala, že keby včas zistili jej diagnozu, možno by mohla ešte žiť. No nepýtaj sa ako som išla domov celú cestu som na nič iné nemyslela, len na to, že prečo sa to takto stalo. Skoro sa zbláznim, ked pozerám mamkine fotky, vidím tú dobrotu čo z nej vyžaruje. Moja maminka bola najlepšia na svete. Milujúca, dobrosrdečná, proste si nezaslúžila umrieť taká mladá. Nemám tu na okolí nikoho, komu by teraz nedávno zomrela maminka a preto ma nikto nepochopí. Len sa na mna pozerajú, a hovoria mi aj známi, že si mysleli, že už mi je lepšie. Ale to vôbec nie je pravda. Ja sa cítim čím dalej tým horšie. Predstavím si, že už nikdy jej nič neviem povedať, zdôveriť, požalovať to je strašné . Ja to nevydržím. Chcem ísť za nou. Tam by mi bolo najlepšie. Tak strašne mi chýba. Ahoj Peťka odpíš mi prosím. §
darina
20. ledna 2013
Ahojte dievčatá, teším sa,že ste odpísali, aspon sa mám s kým podeliť so svojimi problémami. Aj ja si vyčítam všeličo, napríklad, že či som nemala mamičku zobrať do Bratislavy, predsa sú tam vačší odborníci ako v našom meste. Každý den si to vyčítam, čo keby... Ale už neviem urobiť nič a to ma ubíja. Moja mamička by pre mna urobila určite viac. Ked som mala ženské problémy a jeden doktor povedal, že mi treba vyoperovať vaječník, okamžite bežala za svojím známym doktorom, ktorý operoval aj ju a poznali sa cez môjho otca, a ten doktor hned prišiel za mnou a povedal, že to netreba len urobiť zákrok, takže mi nevyoperovali vaječník. Moja mamina pre mna urobila čo len mohla. Veľmi veľa vecí mi vybavila, veľmi ma ľúbila a ja ju. Ja si neviem predstaviť život dalej bez nej. Som úplne stratená a pritom už nie som ani taká mladá. Mamička moja veľmi mi chýbaš. Tak veľmi by som chcela byť s Tebou. Dievčatá píšte, vyžalujme sa trochu. Ahojte.
In reply to Ahojte dievčatá, teším sa,že by Anonym (neověřeno)
petra
20. ledna 2013
ja si presne robim tie iste vyčitky ako ty Darinka....mam take iste myšlienyk ,že prečo som nezobrala maminu do Bratislavy presne preto ,že su tam wacsi odbornici nie ako tu v Nitre....tu mam skor pocit,že jej sposobili to,že zomrela neviem mam pocit,že liečba mala byt ina....ved ako mozu niekto kto v jeden den si spieva smeje sa na druhy den len tak zomriet..ona by tiež pre mna urobila viac...tiez mi vela pomohla....a hlavne ja som jej slubila,že jej pomožem ab nezomrela..slubila som jej to,že jej vybavim transplantaciu,ze nech sa neboji..totiž ona mi povedala,ked bola v nemocnici,ze sa boji ze sa ani transplantacie nedozije ,ze jednoducho dovtedy nevydrži,ale ja som ejj s usmevom povedala,nech na take veci ani nemysli...nech mi veri.....a ona mi verila...a ja som ju sklamala....a ešte viac seba...pretože som si nezachranila to,čo mi bolo najviac blizke a milovane,koli sebe a mojim chybam uz budem navzdy smutna a sama na tomto svete...citim sa tak bezbranne a osamelo bez nej.....ja mam len 26 rokov,neviem si predstavit byt bez nej do trebars 50tky
In reply to Ahojte dievčatá, teším sa,že by Anonym (neověřeno)
Darinka mne to čo pišeš pride uplne rovnake ako u mna..moja mamina tiež bola strasne tvrdohlava,ked skoncila prvy krat koli tym liekom v nemocnici v juni,a zlyhavala jej pečen...tak som ju prosila nech mi dovoli jej vybavit transplantaciu a ona povedala ked ju uz pustili domov,ze jej stači ked bude drzat dietu zdravo sa stravovat,a nepotrebuje zatial transplantaciu ,lebo sa boji ze pri tej operacii zomrie a nedožije sa vnučika prveho..mojho syna aj bratovho syna..lebo naraz sme čakali miminko obydvaja chlapca,mamina žial nevidela ani jedneho,len na fotke bratovho syna,a mojho iba na ultrazvukovej fotke....tak toto boli dovody,pre ktore sa bala ist na operaciu....lenze potom ked sa jej stav zase zhorsil a uz jej zlyhavali aj oblicky aj pečen,pochopila ze je to zle a s transplantaciou uz suhlasila,lenze uz bolo neskoro...žial...ale aj tak som dufala,ze to zvladneme...ze pojde na transplantaciu a bude zit este aspon 20 rokov..mala som naivne predstavy,ale tak to byva,ked niekoho lubime...po mamine mi nič nezostalo,mala sice dom krasny novo postaveny,ale zial ten jej druh ma on obral sfalšoval este ked moja mamina zila papiere ona si myslela,ze vlastnia dom na polovicu,ale po jej smrti vyslo na javo,ze to bol falosny papier a v skutočnosti nič nevlastnila..takto ju oklamal ten hajzel..dovolil si pošpinit jej meno..takej dobrej zeny,co sa o neho strala 12 rokov o idiota...keby to maminka vedela,ze mi jej deti nič nedostaneme z jej majetku do ktoreho vrazila tolko penazia usilia,tak by radsej ani nezomrela..citim v sebe strasnu zlost na toho jej druha...nenavidim ho a proste,to ako mamine ubližoval to vsetko mi este viac stažuje tuto situaciu a to aby som aspon trosku mala v duši pokoj........
darina
19. ledna 2013
Ahojte dievčatá, teším sa, že ste sa ozvali, dáva mi to silu, Peťka čo píšeš o mamine, že ako zomrela kvôli svojmu partnerovi tak to je strašné. Aj otecka si stratila tak mladá a Tvoja mamina bola tiež veľmi mladá. Máš to fakt veľmi ťažké, ked sa mamina nedočkala ani vnúčika. Ja som sa každý den vždy modlila k Bohu, ale ako som ho prosila, aby mamina vyzdravela, ale ona ma akoby nepočul, tak ja sa na neho hnevám. Nie je to možné, aby takúto ženu akou bola moja mamka, aby jej nepomohol. Koľko ľudí sa ocitne v nemocnici, sú na tom veľmi zle a predsa sa vrátia a žijú normálny život. Moja mamina išla len na pohotovosť, odtiaľ ju poslali do nemocnice na neurologiu, ostala v nemocnici 3 dni sa cítila tak dobre, že ja som si myslela, že o pár dní príde domov. Lenže na štvrtý den sa jej prihoršilo išlo jej to na dýchanie a musela na ARO a o 3 týždne zomrela. Ja si to neviem vysvetliť, stále hľadám príčiny ako sa to mohlo stať, som zúfalá, ked to na mna prídem plačem, čo už leziem na nervy aj svojmu mužovi. On to nepochopí, je to chlap. Ja som zas veľmi citlivá žena, ktorá sa z tejto tragédie nikdy nespamatá. Viem, že mi každý hovorí, že život ide dalej, ale ja cítim, že som ako robot. Stále mám myšlienky na mamke. Pozerám aj ja fotky, aká bola krásna, z každej fotky z nej vyžaruje dobrota, láskavosť, a taká nevinnosť. Ona taká bola a ja sa s tým nikdy nevyrovnám. Už ani dalej neviem písať, tak mi tečú slzy. Ahojte. Píšte ak budete mať čas.
In reply to Ahojte dievčatá, teším sa, že by Anonym (neověřeno)
petra
19. ledna 2013
ahpj Darinka....uplne Ti rozumiem...myslim,že mna ta bolest nikdy neprejde..ja len budem asi uz teraz cely život rozmyslat co je s maminou..kde je..či je vobec niekde...alebo uz navzdy je niekede v prazdnote ....hmm.najviac ma boli pomyslenie na to ako ma lubila....strasne moc..stale mi to hovorila...je mi luto preto,že uz nemoze byt so mnou chudatko moje,...urcite jej chybam..tak ako ty tvojej maminke....určite by chceli byt velmi s nami ..dali by za to wsetko..a to ma boli ,že uz mojej mamine toto splnit nemožem..niekedy mam chut ist na cintorin a vykopat ju odtial a vystiskat je to strasne ja viem..ale mne tak chyba...ona je moje vsetko..tak to velmi boli..niekedy rozmyslam,ci sa neprebrala počas toho ako je v hrobe taketo veci ma strasne napadaju..lebo som citala v poslednej dobe clanky,ze sa prebrali ludia v hrobe po 5tich dnoch alebo tesne pred pochovanim..a ja sa s tale pytam,co ak aj ona?? vtedy mam chut sa tam rozbehnut,..obavam sa ze by si vsetci mysleli ze som sa uz zblaznila,lenze ja to tak citim...je to tazke....citit tu prazdnotu v duši.....to ako tvoja mamina zomrela je tiež strasne ale aj velmi podobne tomu ako moja mamina zomrela,pretoze tiež som si myslela,ze sa vrati z nemocnice,..v pondelok mala ist domov mali ju prepustit a dva dni pred prepustenim v sobotu zomrela....ja som v ten den za nou nebola,pretoze som myslela ze uz v pondelok pride domov tak ze pridem iba v nedelu a v pondelok pre nu..tu sobotu to bol jediny den,kedy som za nou nebola..a aj osudny.....ale 3krat som jej v ten den volala....mala taky udychany hlas..a ja som jej poslednu vec povedala...Mami odpočivaj pokojne ..dobre sa vyspi...ahoj....to bolo naposledy co som ju počula..ona mi povedala...dobre Petka musim oddychovat aby som mohla ist v pondelok domov....a nešla...v pondelok sme jej vybavovali pohreb..ja som bola v takom šoku,že som nevedela ani kde som ,či sa mi to len sniva ....ale žial nesnivalo
In reply to Ahojte dievčatá, teším sa, že by Anonym (neověřeno)
Ľudka
19. ledna 2013
Ahojte dievčatá, tiež som rada, že ste sa ozvali. Celú poobednú smenu sa teším z roboty kedy si tu prečítam niečo nové.
Vraví sa, že tí čo zomierajú, sa mi pár dní pred smrťou akoby zázrakom polepší zdravotný stav. To platilo aj o mojej mamičke. Telo jej odmietalo stravu, bola na infúziach, mala náplaste od bolesti, nič ju nebolelo. Len ležala, občas zvracala, ale nič ju nebolelo a usmievala sa na posteli. Vyzerala akoby mala ísť za pár dní domov... ALE... doktori povedali, že jej stav sa už nezlepší, že sa máme pripraviť na najhoršie... vraj má metastázi v celej brušnej dutine a napadnuté aj pľúca. Lenže ja keď som ju videla aká je v pohode, tak sa mi to ani veriť nechcelo. Síce sa cítila unavená a stále sa jej chcelo spať, vôbec nič nenasvedčovalo tomu, že za pár dní zomrie... Doktorka pvedala, že takto vydrží 2 -3 mesiace a že jej máme vybaviť nejaký hospic. Zrazu z jedného dňa na druhý dostala zápal pľúc a zhoršil sa jej stav bez toho, že nám niktonedal ani vedieť ako jej stav ostal vážny ( a to bola v nemocnici 80 km od nášho bydliska, takže by človek aj očakával, že keď sa niečo udeje, tak dajú hneď vedieť...no BOHUŽIAĽ!) Až brat keď prišiel v sobotu za maminkou, tak bola tak zhoršená, že nemohla ani dýchať, ani rozprávať a pichali jej už morfium! Vtedy sa mi zrútil celý svet, myslela som, že vyskočím rovno z tretieho poschodia! To bolo v sobotu a o 5 dní mala vybavený opatrovateľský hospic v našom meste, ale práve v ten deň vo štvrtok aj zomrela - sama na izbe, v cudzom meste, bez nás a bez rozlúčky :-( Najhoršie bolo na tom to, že nám ju už nechceli dať ani domov, doktorka povedala, že by nám mohla pri prevoze domov zomrieť a to by nebolo dobre. Kokso, ja mám dnes v hlave toľko nevysvetliteľných otázok, prečo sa to tak stalo, či som tomu nemohla zabrániť, prečo sme si ju skôr nezobrali domov, prečo som sa sňou nerozlúčila a podobne. Ja som po jej zhoršení bola za ňou v nemocnici každý deň, lenže už nekomunikovala, nevnímala nás, zle dýchala a nepríjmala už ani tekutiny. Bola doslova ako nadrogovaná a mne to prišlo strašne nespravodlivé a nefér voči nej, že takéto niečo si vôbec nezaslúžila. V deň jej smrti som si pvedala, že už nevládzem, že nemám síl ani peňazí toľko za ňou cestovať, bola som unavená, nevyspatá a bolo treba ísť aj do roboty, tak som si povedala, že pôjdem za ňou na druhý deň v piatok, lenže ona ma už nepočkala! Do dnes to ľutujem, že som tam nešla, že som tam nezostala rovno na niekoľko nocí, pretože sme mali takú možnosť zostať s ňou aj cez noc! Ľutujem a nikdy si to neodpustím!!! Nemala som ani síl povedať jej čo všetko pre mňa znamela, keďže posledné dni ani nevnímala a ja to strašne ľutujem. Stále si myslím, že som mohla pre ňu urobiť ešte niečo viac a toho ťaživého pocitu sa nikdy nezbavím. Oh, ako to strašne bolí.... Dúfam, že vy ste so svojími poctmi viac vyrovnané ako ja :-(
Vraví sa, že tí čo zomierajú, sa mi pár dní pred smrťou akoby zázrakom polepší zdravotný stav. To platilo aj o mojej mamičke. Telo jej odmietalo stravu, bola na infúziach, mala náplaste od bolesti, nič ju nebolelo. Len ležala, občas zvracala, ale nič ju nebolelo a usmievala sa na posteli. Vyzerala akoby mala ísť za pár dní domov... ALE... doktori povedali, že jej stav sa už nezlepší, že sa máme pripraviť na najhoršie... vraj má metastázi v celej brušnej dutine a napadnuté aj pľúca. Lenže ja keď som ju videla aká je v pohode, tak sa mi to ani veriť nechcelo. Síce sa cítila unavená a stále sa jej chcelo spať, vôbec nič nenasvedčovalo tomu, že za pár dní zomrie... Doktorka pvedala, že takto vydrží 2 -3 mesiace a že jej máme vybaviť nejaký hospic. Zrazu z jedného dňa na druhý dostala zápal pľúc a zhoršil sa jej stav bez toho, že nám niktonedal ani vedieť ako jej stav ostal vážny ( a to bola v nemocnici 80 km od nášho bydliska, takže by človek aj očakával, že keď sa niečo udeje, tak dajú hneď vedieť...no BOHUŽIAĽ!) Až brat keď prišiel v sobotu za maminkou, tak bola tak zhoršená, že nemohla ani dýchať, ani rozprávať a pichali jej už morfium! Vtedy sa mi zrútil celý svet, myslela som, že vyskočím rovno z tretieho poschodia! To bolo v sobotu a o 5 dní mala vybavený opatrovateľský hospic v našom meste, ale práve v ten deň vo štvrtok aj zomrela - sama na izbe, v cudzom meste, bez nás a bez rozlúčky :-( Najhoršie bolo na tom to, že nám ju už nechceli dať ani domov, doktorka povedala, že by nám mohla pri prevoze domov zomrieť a to by nebolo dobre. Kokso, ja mám dnes v hlave toľko nevysvetliteľných otázok, prečo sa to tak stalo, či som tomu nemohla zabrániť, prečo sme si ju skôr nezobrali domov, prečo som sa sňou nerozlúčila a podobne. Ja som po jej zhoršení bola za ňou v nemocnici každý deň, lenže už nekomunikovala, nevnímala nás, zle dýchala a nepríjmala už ani tekutiny. Bola doslova ako nadrogovaná a mne to prišlo strašne nespravodlivé a nefér voči nej, že takéto niečo si vôbec nezaslúžila. V deň jej smrti som si pvedala, že už nevládzem, že nemám síl ani peňazí toľko za ňou cestovať, bola som unavená, nevyspatá a bolo treba ísť aj do roboty, tak som si povedala, že pôjdem za ňou na druhý deň v piatok, lenže ona ma už nepočkala! Do dnes to ľutujem, že som tam nešla, že som tam nezostala rovno na niekoľko nocí, pretože sme mali takú možnosť zostať s ňou aj cez noc! Ľutujem a nikdy si to neodpustím!!! Nemala som ani síl povedať jej čo všetko pre mňa znamela, keďže posledné dni ani nevnímala a ja to strašne ľutujem. Stále si myslím, že som mohla pre ňu urobiť ešte niečo viac a toho ťaživého pocitu sa nikdy nezbavím. Oh, ako to strašne bolí.... Dúfam, že vy ste so svojími poctmi viac vyrovnané ako ja :-(
In reply to Ahojte dievčatá, tiež som by Anonym (neověřeno)
petra
20. ledna 2013
Ludka presne to čo pišeš presne to sa stalo mne..mamina sice bola odomna len 12 kilometrov a 20minut cesty autom...ale aj tak som v den jej smrti neprisla za nou,bola som v osmom mesiaci a povedala som si,že ju uz v pondelok pustia a bola sobota,tak ze poslem za nou len priatela on ejj dal veci ,o ktore ma den predtym prosila ako napr spodne pradlo,oprate nočne košele,jedlo som jej pripravila zdrave ake chcela presne zemiaky s petrzlenom,šalat a sojove masko...mala taku xut na to jedlo ..a ani si ho nezjedla,ked jej ho priatel vraj priniesol,nechcela vraj si ho da neskor to bolo o 12tej na obed......ked tam prisiel sedela na posteli mala vraj celkom dobru naladu aj sa presla na wc a tak dalej....ked priatel uz odnej odisiel a hned som jej zavolala,to bol ten posledny rozhovor,chcela soms nou volat dlhsie,lenze ona mi povedala Petka zle sa mi dycha a som unavena..tak som jej povedala tak pekne odpočivaj..ahoj....strasne si vyčitam ,ze tam zomrela bezomna...strasne moc si to vyčitam..chcela som byt pri nej..lenze to najhoršie som nečakala...mam pocit,ze som myslela v ten den len na seba...ze som tehotna,pritom ona mi tam zomierala...nebola sice sama na izbe mala tam spolubyvajucu ukecanu milu tetu s cukrovkou,aspon to ma teši,ze ta vzdy rozpravala vtipne veci,snad aj v ten den aspon nejak maminku rozveselila aspon na xvilku...aj ked to neni velka utecha pre mna.....
Ľudka
18. ledna 2013
Ahojte. Darinka, Ivetka, napísali ste krásne slová, cítim s vami a som rada, že aj Vy tu nájdete aspoň malú útechu ako ja. Ja som polroka bez mamičky prežila bez liekov, ale nervózna bývam dosť často a vtedy si uvedomím, že takto to k ničomu nevedie, že stále mám pre koho žiť a že je tu malý človiečik, ktorý ma potrebuje... niekedy mi stačí jeden pohľad na syna alebo jeho úsmev či objatie a hneď mi je veselšie. Snažím sa stále niečo robiť, zamestnávam si myseľ niečím príjemným, chodíme veľa von, športovať a na výlety, ale potom príde deň, keď som sama a chytí ma brutálna depka, púšťam si pesníčky, ktoré mala rada mamička, pozerám si jej fotky a plačem a plačem. Nedá sa to zastaviť, celý deň mám potom na figu, nič nevládzem robiť a som úplne niekde mimo... je to niekedy na nevydržanie, ale zase si poviem, že mamička by ma určite nerada videla smutnú a utrápenú, tak sa usmejem na jej fotku a poviem si, že život musí ísť ďalej. Pre je malým svetielkom nádeje to, že je mamička stále so mnou a že raz sa s ňou určite niekde stretnem. Veriaca síce nie som, ale na niečo medzi nebom a zemou určite verím - tri krát sa mi o nej snívalo, stále ten istý sen - videla som ju vo sne oblečenú v bielom, akoby v nemocničnom plášti, vrátila sa z nemocnice domov a bola unavená, chcela len ležať a ja som bola po prebudení celá šťastná, že sa mi aspoň vo sne vrátila.
Niekto tu nedávno písal, že treba si vedieť ten sen o mamičke správne vysvetliť... a pre mňa je to znamenie, že je stále pri mne a že sa za mnou vracia.
Prajem Vám aby sa vaša bolesť v srdiečku zmierňovala, aby Vám ostali na mamičku už len krásne a príjemné spomienky. Oni tu s nami sú a navždy aj zostanú, a nikto nikdy nám ich zo srdiečka nevezme, hoci tá jazva, tá diera v srdiečku už nikdy nevymizne... Prajem dobrú nôcku a veľa síl.
Niekto tu nedávno písal, že treba si vedieť ten sen o mamičke správne vysvetliť... a pre mňa je to znamenie, že je stále pri mne a že sa za mnou vracia.
Prajem Vám aby sa vaša bolesť v srdiečku zmierňovala, aby Vám ostali na mamičku už len krásne a príjemné spomienky. Oni tu s nami sú a navždy aj zostanú, a nikto nikdy nám ich zo srdiečka nevezme, hoci tá jazva, tá diera v srdiečku už nikdy nevymizne... Prajem dobrú nôcku a veľa síl.
In reply to Ahojte. Darinka, Ivetka, by Anonym (neověřeno)
petra
18. ledna 2013
ahoj Ludka..ja si tiež puštam stale pesničky ,čo mala mamina rada...jednou z nich je čau lasko..od Karla Gotta a Marcely Holanovej..je mi wzdy tak smutno,ked to počuvam,ale zaroven mi to pripomina ju....maminu moju najkrajšiu.........
In reply to ahoj Ludka..ja si tiež puštam by Anonym (neověřeno)
Ľudka
18. ledna 2013
Peťka, tak u mňa jednoznačne Aneta Langerová - Voda živá... maminka ju mala na mobile ako zvonenie, od pohrebu už aj ja, a keď sme boli maminku pozrieť dva dni pred pohrebom v dome smútku, práve začala hrať táto pesníčka aj v rádiu v kancelárii, kde dojednávali pohreby... hrali jej to ako na želanie a potom že neexistujú nevysvetliteľné veci... Ide mi puknúť srdce, keď tú pesníčku počujem, neskutočne som z nej smutná... a mojej maminke ju púšťam do neba
In reply to ahoj Ludka..ja si tiež puštam by Anonym (neověřeno)
petra
19. ledna 2013
Ludka to je nadherna pesnička...prekrasna ....Voda živa..jedna z mojich tiez oblubenych a aj mojej mamine sa velmi pačila....moja mamina si spievala jednu pesničku po anglicky ,ked som bola posledny den za nou den predtym ako zomrela..smiali sme sa ze ako jej je veselo vyspevovala si ju..a hovorila mi,ze ked sme boli mali ja a moj brat ze sme strasne lubili ked nam spievala na dobru noc....ja si to uz nepamatam..ale urcite to tak bolo...mala krasny hlas....nechapem ako v jeden den moze clovek spievat a radovat sa..vravela mi co jej mam uvarit a doniest do nemocnice,mala chut na jedlo co mne davalo nadej,ze uz je v poriadku..a potom na druhy den mi zavolal lekar ,ze mamina zomrela...ja som tak strasne plakala...ze som ani nevladala dychat.......
darina
17. ledna 2013
Ahojte dievčatá, každý den si pozriem túto diskusiu a vždy tu nájdem nové príbehy. Je to smutné, čo sa nám stalo aj Ty Ivetka, čo si mala len tak málo rokov a už si prišla o to najvzácnejšie mamičku. V takomto mladom veku to bolo strašnél Aj Tvoj príbeh Ľudka som si prečítala, vidím aj Tvoja mamička bola veľmi mladá. Ja neviem prečo sa nám to stalo, aj ja sy pýtam Pána Boha prečo berie takýchto mladých a starí ľudia aj 90 roční, tu trpia, ležia nič ich nezaujíma a tých tu nechá trápiť sa. Je to nespravodlivé. Ja už som ako bez duše, chodím ako mátoha, všetko musím urobiť,lebo mám rodinu, ale nič ma nezaujíma. Tak strašne to bolí. Neviem čo bude dalej, lieky ma trošku utlmia, ale inak bolesť zostáva. Odpíšte, ak budete mať čas. Ahojte.
In reply to Ahojte dievčatá, každý den si by Anonym (neověřeno)
Iveta
17. ledna 2013
Tak zase ahoj všem, kteří prožívají tu hroznou bolest jako já. Jsem ráda, že jsem tento web objevila, pomáhá mi, když se s tím smutkem někomu můžu svěřit. Mám sice o 7 let staršího bratra, ten ale už mnoho let žije 80 km od mého domova, takže smrt maminky ho tolik nezasáhla jako mě. Jsem ráda, že mám ještě tatínka, sice na tom zdravotně není nejlépe, ale vzájemně se snažíme s bolestí žít. Nebýt totiž jeho, mé dvě děti nejsou na světě. V těhotenství mi totiž lékařka vysadila léky s tím, že mít určitě žádné psychické problémy nebudu, jenže se stal pravý opak. V těhotenství ten smutek a bolest propukla v celé síle, začala jsem si uvědomovat, že mé dítě maminka nikdy nevezme do náručí, nikdy spolu nepůjdeme s kočárkem na procházku, nikdy mi už s ničím neporadí. Můj manžel se mě sice zpočátku snažil pomoci, ale pak jsem na něm viděla, že už o tom nechce mluvit, nemůže totiž pochopit tu bolest do té doby, dokud on sám něco takového nezažije. Tatínek mě tenkrát v těhotenství vzal k sobě, protože jsem na tom byla tak špatně, že jsem to miminko nejprve odmítala, málo jsem jedla, ještě v šestém měsíci na mě nebylo nic poznat. Nakonec mi lékařka léky musela znovu nasadit, naštěstí takové, které se mohou užívat i v těhotenství. Nemohla jsem vidět kočárky, časopisy s miminkama, neměla jsem zájem připravovat výbavičku, prostě nic co připomínalo porod a s tím vše spojené. Na ultrazvuku bylo podle lékařky vše v pořádku, jenže z těch stresů jsem stejně porodila předčasně, ani ne v 8. měsíci. Dcerka vážila 1,5 kg, takže jsme pak celý rok trávili u různých lékařů, protože nebyla tabulkové dítě, chodila až v roce a půl. Dnes je jí už 12 a zatím je vše v pořádku a dělá mi jen samou radost. Kéž by jí mohla obejmout moje maminka, byla by šťastná, moc se na vnoučata těšila. Druhé těhotenství už bylo lepší, léky jsme totiž nevysazovali, aby to nedopadlo stejně. I syn je zdravý. Před dětmi se snažím být v pohodě, ale jak zůstanu chvíli sama, je to strašné. Fotografie maminky mám po celém bytě, a to se ani trošku nelíbí mé tchýni, se kterou mám velmi špatný vztah. Prostě je úplně jiná, než byla moje maminka, neumí projevit city, nemá takový láskyplný vztah ke svým dětem, ani k vnoučatům. Moje maminka by je umačkala láskou, proto je to pro mě ještě těžší. To můj tatínek pro vnoučata dělá maximum, doufám, že tady s námi bude ještě hodně dlouho. To už bych asi opravdu nevěděla jak dál. V těch velkých depresích vás totiž při životě neudrží ani děti, ale to vy určitě ty pocity prázdnoty znáte. Přeji všem hodně sil.
In reply to Ahojte dievčatá, každý den si by Anonym (neověřeno)
petra
18. ledna 2013
Darinka len ti poradim neber ziadne lieky..pretože tie ti mozu po case zhoršit ešte stav..mozete ti byt smutnejsie..alebo sa mozes odnich stat zavisla ako moja mamina.....viem,ze je to tazke..ale musiem tu byt aspon my pre svoje deti čo najdlhšie..aby oni nepreživali to iste ako my......to by sme určite nechceli.....ja neverim v Boha...žial....verila som ale ako maminka zomrela..uz neverim....pretože človek ako ona nemohol zomriet ak by Boh existoval....ja sa snažim cele dni venovat synčekovi....mam aj priatela..ale on ma nechapa..podla mna niektori chlapi to nevedia tak pochopit a tak preživat..smrt niekoho blizkeho..ani moj brat neni ako ja..on mi povedal,ze život ide dalej..ale ja to až tak lahko ako on nevidim...hmm
darina
16. ledna 2013
Ahoj Helenka mne je 46 rokov, ale maminka ma porodila vo svojich 18-tich rokoch, takže ona mala 64. Ja si myslím, že je to mladý vek na umretie. Máš pravdu, že ked sú rodičia takí starší, že sa to dá ľahšie prijať. Ani my nemáme nikoho, ani svokru ani svokra, máme 12 ročnú dcéru, kebyže chceme nebodaj niekam ísť s mužom, my nemáme dať komu dcéru. Síce máme aj ešte dospelého syna, ale aj ten má svoj život. Tak strašne mi chýba tá maminka, dnes som bola na hrobe, dnes je tomu 2 mesiace, čo umrela. Aj ja len stále plačem, nechcem si to pripustiť, čo sa stalo. Už som taká schudnutá, nemám síl je mi strašne. Aj ja ked vidím takých starších ľudí, že žijú ešte, a spomeniem na mamku, tak mi to pripadá také nespravodlivé. Aj tu sú niektorí takí zlí ľudia, a tým sa nič nestane. Drž sa Helenka, ak budeš mať času tak sa ozvi. Ahoj.
In reply to Ahoj Helenka mne je 46 rokov, by Anonym (neověřeno)
Ľudka
16. ledna 2013
Ahojte dievčatá, ja sem chodím každý večer a hľadám tu akúsi útechu a vysvetlenie pre moju bolesť v srdiečku a aspoň na chvíľu pocítim niečo hrejivé, pocit, že nie som sama na svete, ktorej odišla predčasne mamička. Ja mám 35 rokov, o mamičku som prišla pred polrokom a stále sa cítim ako malé dievčatko, ktoré potrebuje pofúkať modrinu na kolene... Maminka zomrela na rakovinu vo veku 61 rokov a strašne ma mrzí, že som sa s ňou nerozlúčila, hoci som mala na to čas... no bohužiaľ síl som mala tak málo, že som to nedokázala, stále som dúfala, že sa to ešte zlepší a nepripúšťala som si jej koniec. A pritom jej želaním bolo vidieť ešte naposledy môjho 5 ročného syna a ani to som jej nesplnila....! Je to tak ubíjajúce a hrozné, tie výčitky vo mne ostanú snáď celý život... nie je jediný deň, kedy by som na to nemyslela. Stále ju mám pred očami ako ležala v nemocnici a potichu plakala a upokojovala ona mňa, aby som sa o ňu nebála. stále tomu nemôžem uveriť, že je to definitívne navždy, je to už tak dlhá doba, že mi chýba stále via a viac. Najprv som si nahovárala, že je ešte v nemocnici ale po polroku ju postrádam ešte viac - hľadám ju v byte, predstavujem si ju v posteli, pozerám na mobil či mi nezavolá, prihováram sa jej hľadiac na hviezdy, ovoniavam jej prádlo v skrini a pod. Stále sa pýtam PREČO? Môj ocino má ešte mamičku - starká má 92 rokov... prajem si aby tu bola čo najdlhšie, ale pripadá mi veľmi nespravodlivé, prečo ľudia neodchádzajú podľa veku? Aká je spravodlivosť, môže sa vôbec na toto Boh pozerať???? PREČO??? Mamička, vráť sa mi, prosím...
Helena
16. ledna 2013
Holky, právě jsem si uvědomila, že můj protivný soused, je mu 53let a má ještě maminku, která je stále vitální, jezdí autem a vypadá na šedesát let.
Jak je to možné, proč taková nespravedlnost.Je mi z toho smutno.Můj bratr říká, že hodní lidé umírají dříve, protože si připouštějí všechny starosti ostatních a žijí více ve stresu. Mysím, že má trochu pravdu, zlý lidé kašlou na vše a starají se jenom o sebe, proto jsou na světě, také déle.Hrozně nespravedlivé.Viďte.Darinko můžu se zeptat kolik je ti let, mě je 38let(měla bych být prý dospělá, po tom, co umřela maminka mi připadá, že je mi 8let a jsem stále ta malá holka co měla mámu ráda nadevše.Doufám, že se tě tato otázka neurazí.Hodně sil, přeje. Helena
Jak je to možné, proč taková nespravedlnost.Je mi z toho smutno.Můj bratr říká, že hodní lidé umírají dříve, protože si připouštějí všechny starosti ostatních a žijí více ve stresu. Mysím, že má trochu pravdu, zlý lidé kašlou na vše a starají se jenom o sebe, proto jsou na světě, také déle.Hrozně nespravedlivé.Viďte.Darinko můžu se zeptat kolik je ti let, mě je 38let(měla bych být prý dospělá, po tom, co umřela maminka mi připadá, že je mi 8let a jsem stále ta malá holka co měla mámu ráda nadevše.Doufám, že se tě tato otázka neurazí.Hodně sil, přeje. Helena
In reply to Holky, právě jsem si by Anonym (neověřeno)
Iveta
16. ledna 2013
Ahoj, mně zemřela maminka v mých 24 letech a to naprosto nečekaně ze dne na den. Prostě mi jednou ráno zavolali do práce, že je u nás sanitka, že mamince není dobře. Než jsem přijela, už nedýchala. Ten pohled na záchranáře, jak se snaží mojí maminku přivést k životu, budu mít před sebou do konce mého života. Mamince bylo jen 50 let, v nemocnici, kam jí odvezli a já ještě celou tu dobu věřila, že ji přivedou k životu, mi řekli, že to byla embolie. Stála jsem tam u ní, a nemohla tomu vůbec uvěřit, říkala jsem si, že to musí být nějaký špatný sen. Dnes je mi už 39 let, ale je to jako by to bylo včera. Každý mi tenkrát říkal, jak to časem přebolí, jak se s tím vyrovnám, ale je to pořád horší. Tenkrát jsem skončila na psychiatrii, chtěla jsem si sáhnout na život, ale léky mě na čas trochu zklidnily. Na psychiatrii chodím samozřejmě dodnes a budu už celý život. Od té doby se mi narodili i dvě krásné děti, které mi můj neustálý smutek mírní. Každý večer se mi spustí pláč, nedokážu se smířit s tím, že mé děti babičku nikdy nepoznají. Kdo tuto bolest neprožil, nemůže ji nikdy pochopit. Proto s vámi se všemi cítím. Iveta
Helena
16. ledna 2013
Ahoj Darinko,
ráda bych psala častěji, ale syn mě zaměstnává po celý den, je to velmi náročné a když konečně usne, tak k počítači zasedne dcera.Já se posadím do křesla a vzpomínám na maminku, včera jsem zase celé dopoledne brečela, vypadala jsem hrozně, pak jsem musela pro dceru do školy a každý po mě koukal, jak vypadám.Pročítala jsem si zde napsané příspěvky, uvědomila jsem si, že zde píši lidé, kdy jim maminka odešla brzo.Myslím si, že když maminka umře a je jí třeba dejme tomu 75let, člověk se s tím smiřuje lépe i když to také asi bolí, ale ta bolest musí být menší a přijatelnější, než když máma umře, když ji nejvíce potřebujeme a chceme, aby viděla vyrůstat svá vnoučata a někdy třeba malé pohlídat a potěšit se s ním.Někdy sedím a najednou si uvědomím, že už jí nikdy neuvidím a projede mě strašný strach, nikdy mi už nic nepoví, neporadí, nepohladí.Pláč mě tak vyčerpává, že se snažím už nebrečet, ale jde to těžko.Už se mi chce zase plakat, nemůžu to už vydržet,chci mojí mámu, ale vím, že už nepřijde, že vše skončilo a maminka se nevrátí.Tak to holky nějak zvládejte až bude čas zase napíši. Ahoj H.
ráda bych psala častěji, ale syn mě zaměstnává po celý den, je to velmi náročné a když konečně usne, tak k počítači zasedne dcera.Já se posadím do křesla a vzpomínám na maminku, včera jsem zase celé dopoledne brečela, vypadala jsem hrozně, pak jsem musela pro dceru do školy a každý po mě koukal, jak vypadám.Pročítala jsem si zde napsané příspěvky, uvědomila jsem si, že zde píši lidé, kdy jim maminka odešla brzo.Myslím si, že když maminka umře a je jí třeba dejme tomu 75let, člověk se s tím smiřuje lépe i když to také asi bolí, ale ta bolest musí být menší a přijatelnější, než když máma umře, když ji nejvíce potřebujeme a chceme, aby viděla vyrůstat svá vnoučata a někdy třeba malé pohlídat a potěšit se s ním.Někdy sedím a najednou si uvědomím, že už jí nikdy neuvidím a projede mě strašný strach, nikdy mi už nic nepoví, neporadí, nepohladí.Pláč mě tak vyčerpává, že se snažím už nebrečet, ale jde to těžko.Už se mi chce zase plakat, nemůžu to už vydržet,chci mojí mámu, ale vím, že už nepřijde, že vše skončilo a maminka se nevrátí.Tak to holky nějak zvládejte až bude čas zase napíši. Ahoj H.
darina
15. ledna 2013
Ahoj Petra, to čo píšeš je strašné. Tvoja mamička nepočkala ani vnúčika. Viem si predstaviť ako Ti je. Mne je ako na zbláznenie, neviem sa na nič sústrediť, nič ma nezaujíma, vždy skoro plačem, je to hrozné. Určite aj Tvoja mamička bola veľmi mladá a s tým sa tak ľahko nedá vyrovnať. Dnes som bola u neurologičky, ktorá zistila chorobu mojej mamke a povedala, že keby sme prišli skôr, ešte by mohla žiť. Ked som išla domov, celú cestu som nad tým rozmýšľala a skoro som sa zbláznila. Ved tu ešte mohla byť medzi nami, len lekári nás neposlali na správne miesto. Chodili sme po všelijakých vyšetreniach, len na neurologiu nás neposlali, až len vtedy ked bolo neskoro. Tak strašne mi chýba, že to neviem ani povedať. Pozerám jej fotku a všetko jej hovorím, čo sa stalo, akoby tu bola. Petra ani ja nemám ani otca ani súrodencov, je to veľmi ťažké. Neviem ako sa to dá vydržať ten smútok, trhá mi srdce. Ak b udeš chcieť odpíš. Ahoj.
In reply to Ahoj Petra, to čo píšeš je by Anonym (neověřeno)
ahoj Darinka...moja mamina bola velmi mladučka mala len 50 rokov,prave dva mesiace pred tym ako zomrela ich oslavovala....bola krasna,každy jej tipoval najviac 40 rokov,..pričina prečo zomrela bol jej priatel s ktorym žila...moj ocino zomrel ked som mala 14 rokov ..a ona si nasla priatela..ktory bol alkoholik..stale som jej dohovarala ,nech ho necha ,ale on aze ho lubi a nedala si povedat..vedela som ze raz ju privedie do hrobu..bol to psychopat a aj je...je stary ožran,ktory na kazdeho nadava a moja ammina bola anjel....neviem,preco s nim bola..on ju wzdy dokazal nejak ovplyvnit,daval jej alkohol ,braval ju furt do baru ked spolu začali byvat..pritom ona mala hepatitidu typu B ,to je choroba pri ktorej je chora pečen ,proste sa nesmie pit ziaden alkohol ,davat si ziadne lieky nesmie taky človek...lenze ona mala posledne tri roky problem so spankom koli tej hepatitde..vtedy clovek zle spava,proste nejaka porucha..a ten jej druh jej nosil lieky na spanie silne toxicke od jeho kamarata lekara,ktory mu ich predpisoval....ja som mu vravela,hned ako som sa to dozvedela od maminy,nech jej tie leiky nedava,lebo si na ne zvykne...a aj to sa stalo,tym ze mamina,nemohla spavat si navykla na tie lieky stala sa od nich zavisla...nechcela ich uz brat.vravela ked zistila,ze je jej po nich zle ze uz si ich neda..ale raz na jej narodeniny sa pohadala s tym jej druhom a povedala mi Petka dam si tabletky na spanie a budem mat aspon od neho klud ..pojdem spat...lenze sa predavkovala a skončila v nemocnici v juni 2012...vtedy to zvladla ..aj kied jej zlyhavala pečen..domov este prisla ..na mesiac..lenze potom jej začala uplne zlyhavat zase pečen uz aj obličky..a zase druhy krat skončila v nemocnici..ja som tak werila,ze jej vybavim transplantaciu pečene..ze to zvladne..ale nezvladla..do poslednej chvile sa smiala..tešila na vnučatko,ukazovala som jej fotky z ultrazvuku,ona si posledny den co som bola za nou v nemocnici spivala jednu jej oblubenu pesničku...na druhy den zomrela a ja som tomu nechapala..ved sršala štastim..vypadala ze vsetko zvladne...nechapem..stale plačem..aj vcera som bola s malym na vysetrenie v nemocnici ..isla som okolo jej izby..skoro mi srdce roztrhalo...tak ju lubim nekonečne............nezvladam to..bola to človek,ktory sa stale smeje ,kazdy ju zbožnoval ...bola to mlada kočka ...v podstate....plna energie
darina
14. ledna 2013
Ahojte Helenka a Daška, prečítala som si čo ste písali, je to také isté aj u mna ako u Vás. Aj moja maminka mala len 64 rokov, veľmi nám pomáhala, tiež si ľudia myslia to isté, že teraz ako si poradím. Moja mamka nechala po sebe byt a predstavte si, že som sa dnes dozvedela od jednej susedy, že moja maminka ešte ani nevychladla a už druhá suseda chcela, aby som dala do prenájmu maminkin byt pre jej syna, či sa nehanbí. Tak strašne ma to bolí, že by som sa schovala niekam, aby som sa s nikým nemusela stretnúť. Toto je hyenizmus. Ta strašne som sama, darmo deti a manžel, každý je niekde a ja som tu sama na krásne spomienky a na žiaľ.Holky ja neviem ako to vydržíme. Myslím si, že sme rovnako citlivé všetky. Môj muž už tiež nemá rodičov, jeho mamka mala len 49 a otec 79, ked zomreli, ale on to tak neprežíval. Ja som s mamkou bola každý den, niekto mi hovorí, že to bola chyba, že preto to tak prežívam, ale ja si myslím, že to bolo veľmi dobré rozhodnutie. Dobre, že som nevynechala skoro ani jeden den bez nej. Určíte aj Vy ste na tom tak. Teším sa, že som s nou mohla byť vždy, niektorí to závideli, že ako sme išli spolu všade. Teším sa, že ste napísali, veľmi mi to pomáha. Píšte aj nadalej. Ahojte.
In reply to Ahojte Helenka a Daška, by Anonym (neověřeno)
mne zomrela mamina pred 4mi mesiacmi...nekonečne to stale boli,niekedy stale viac a viac...zomrela dva mesiace pred mojim porodom..mam zdraveho krasneho synčeka a ona ho nikdy neuvidi..a pritom tak velmi sa na neho tešila,este ked lezala v nemocnici mi vravela ako sa teši na vnučatko strasne velmi..a zivot k nej bol taky kruty,že jej to nedoprial....neviem sa z ničoho tak tešit..nemam uz ani ocina,aj jeho smrt ma velmi boella,zomrel pred 12timi rokmi....ale moja maminka bola anjel..moja najlepšia kamaratka..moje vsetko..neviem sa uz tešit zo života..citim prazdnotu s sebe okolo seba..nikto ma nechape,s nikym sa o tom co citim nedokazem rozpravat,pretoze ked začnem vidim ze to nechapu....Milujem ta stale mami....stale si pre mna všetko..Nvždy.....
darina
13. ledna 2013
Ahoj Daška, tak veľmi sa teším, že si odpísala. Nie som si celkom istá, či verím v posmrtný život. Ja by som bola veľmi rada, keby som aspon vedela, že moja maminka ma vidí čo robím ako žijem a normálne by som sa s nou rozprávala, čo síce robím aj teraz. Dneska som zase skoro celý den prerevala, už sa to manželovi nepáči, že ho znervoznujem. Mna to strašne bolí, neviem Ti opísať ako, ale sama vieš a cítiš. Je to také neskutočné, čo sa stalo, neviem či to raz prijmem. V mojom okolí nepoznám nikoho, komu by teraz nedávno umrela maminka, takže nemám sa s kým naživo o tom ani porozprávať. Nikdy som v živote nezávidela nikomu nič, čo si kúpil, alebo čo mali, ale sa priznám teraz závidím každému, kto má mamku. Aký je to úžasný pocit. Moje kamarátky ma vypočujú, poľutujú, ale ani predstaviť si nevedia, ako mi je. Ledva vidím na oči také ich mám opuchnuté. Teraz ešte viac ma trápi všetko, čo mi rozprávala ešte zaživa, aké mala ťažké detstvo, ako jej otec ju bil, a ked si na toto spomeniem, tak už som úplne hotová. Trápi ma ako ťažko musela pracovať, robila 12stky, ale aj 16stky len aby mne bolo lepšie. Ona totiž chcela, aby som ja tak ťažko nemusela pracovať, a aj vnúčencom dala všetko čo im len na očiach videla. Ona proste bola anjel. Daška určite aj Tvoja maminka bola taká dobrá. Ja cítim to, že už nikdy sa ja nebudem vedieť smiať a zabávať sa ako inokedy. Ked zomrel môj otec pred 3,5 rokmi, tak maminka po smrti, čo sme ju fotili, vždy mala také smutné oči. Usmiala sa, ale nikdy to nebolo také ozajstné, a ja cítim, že aj ja budem taká. Je mi veľmi smutno, viem, že aj Tebe, každý nám radí, že musíme žiť kvôli svojej rodine, ale nie je to také jednoduché. Teším sa, že si sa ozvala, dúfam, že ešte odpíšeš. Ahoj.
In reply to Ahoj Daška, tak veľmi sa by Anonym (neověřeno)
Helena
14. ledna 2013
Ahoj holky,
dneska se mi o mamince dvakrát zdálo, krásné sny, probudím se a nic, maminka tu není, také si stále vzpomínám, jak říkala, že se mnou musí být co nejdéle, říkala alespoň pět let, aby jsem ty děti společně vychovali, říkala budu ti pomáhat a pak během týdne umřela, nevím jak dál, vím ,že to tak nechtěla,ale život je krutý, to jsem teď poznala.Když odejde manžel do práce, chodím si lehat na její postel, krásně to tam voní, jako by tu byla a nikdy neodešla.Přijde mi, že chlapi to nechápou, jaká je to pro nás ztráta, že nám odešlo všechno, co jsme v životě milovali, s kým jsme si mohli promluvit, asi je to tím, že manžel má ještě oba rodiče, říkám si pro sebe, však ty to taky poznáš, jak to bolí, počkej.Jeho maminka to nebyla,i když ji měl rád, myslím si, že to nemůže cítiit, jako já.Cítím se strašně sama, uvažuji, že si nechám napsat nějaké prášky, aby to trochu přestalo bolet, ale nevím.Jsem nervozní, nic mě nebaví, někdy křičím i na děti a pak mě to mrzí, oni za nic nemůžou,říkám si, maminka na mě taky nekřičela a začnu brečet.Je to bludný kruh, kde snad pomůže jenom čas, ale jak to přežít u nemůžu,ta samota mě pomalu ničí, bojím se lidí, dívají se na mě, jak to ta holka snáší, jak asi, bolí to strašně, lidé jsou zlý a myslím, že říkají pomohla jí dost, tak ať se teď stará sama.Mamince bylo 64 let, myslím, že byla na tuto dobu mladá na umření, ale nemoc si nevybírá.Moc, ale moc mi chybí.Helena
dneska se mi o mamince dvakrát zdálo, krásné sny, probudím se a nic, maminka tu není, také si stále vzpomínám, jak říkala, že se mnou musí být co nejdéle, říkala alespoň pět let, aby jsem ty děti společně vychovali, říkala budu ti pomáhat a pak během týdne umřela, nevím jak dál, vím ,že to tak nechtěla,ale život je krutý, to jsem teď poznala.Když odejde manžel do práce, chodím si lehat na její postel, krásně to tam voní, jako by tu byla a nikdy neodešla.Přijde mi, že chlapi to nechápou, jaká je to pro nás ztráta, že nám odešlo všechno, co jsme v životě milovali, s kým jsme si mohli promluvit, asi je to tím, že manžel má ještě oba rodiče, říkám si pro sebe, však ty to taky poznáš, jak to bolí, počkej.Jeho maminka to nebyla,i když ji měl rád, myslím si, že to nemůže cítiit, jako já.Cítím se strašně sama, uvažuji, že si nechám napsat nějaké prášky, aby to trochu přestalo bolet, ale nevím.Jsem nervozní, nic mě nebaví, někdy křičím i na děti a pak mě to mrzí, oni za nic nemůžou,říkám si, maminka na mě taky nekřičela a začnu brečet.Je to bludný kruh, kde snad pomůže jenom čas, ale jak to přežít u nemůžu,ta samota mě pomalu ničí, bojím se lidí, dívají se na mě, jak to ta holka snáší, jak asi, bolí to strašně, lidé jsou zlý a myslím, že říkají pomohla jí dost, tak ať se teď stará sama.Mamince bylo 64 let, myslím, že byla na tuto dobu mladá na umření, ale nemoc si nevybírá.Moc, ale moc mi chybí.Helena
Daška
13. ledna 2013
Ahoj Darinko, moc Te zdravím.
Celé dny přemýšlím nad tím že už maminka tady vážně není.
Mozek jako by to chvilemi chápal, ale srdce nikoliv.
Dnes se mi stala vec o kterou jsem se chtěla podělit s mamčou a automaticky jsem sahala po telefonů že ji zavolám.Teprve až jsem měla telefón v ruce mi došlo, že už mi to nikdy nezvedne...nikdy se s ní o ničem nepodelim at už se to týká čehokoliv.
Nepomůže, neporadí...ach jo.
Mám strach, že nic nezvladnu...padá na mě snad už vsechno.
Byla mi vším...maminkou ,nejlepší kamarádkou...a teď tu není a už nikdy nebude...to není snad možný.
Veris na posmrtný zivot?????
Budu ráda když napíšeš.
Drž se jak nejvíc můžeš.
Pa Dáša
Celé dny přemýšlím nad tím že už maminka tady vážně není.
Mozek jako by to chvilemi chápal, ale srdce nikoliv.
Dnes se mi stala vec o kterou jsem se chtěla podělit s mamčou a automaticky jsem sahala po telefonů že ji zavolám.Teprve až jsem měla telefón v ruce mi došlo, že už mi to nikdy nezvedne...nikdy se s ní o ničem nepodelim at už se to týká čehokoliv.
Nepomůže, neporadí...ach jo.
Mám strach, že nic nezvladnu...padá na mě snad už vsechno.
Byla mi vším...maminkou ,nejlepší kamarádkou...a teď tu není a už nikdy nebude...to není snad možný.
Veris na posmrtný zivot?????
Budu ráda když napíšeš.
Drž se jak nejvíc můžeš.
Pa Dáša
darina
11. ledna 2013
Ahojte kočky moje, veľmi dobre mi to padne, ak píšete do tejto rubriky, prečítam si aj Vaše trápenie a vidím, že fakt Pán Boh berie len tie najlepšie maminky na svete. Píšete, že aj Vaše maminky boli veľmi dobré. Poznám však aj také matky, ktoré svoje deti nemajú radi, nestýkajú sa s nimi, alebo sa veľmi ani nestretávajú. Ja si to neviem predstaviť, že by som svoju mamku navštívila len raz týždenne alebo aj menej. Ja som tiež na maminke bola závislá, strašne mi chýba, a moje oči sú už také, akoby som v nich mala piesok,pretože stále plačem. Moja maminka hovorievala vždy, že radšej si sebe ublíži, akoby mala niekomu inému. Stále len upratovala, varila, bola precízna, no skrátka taká žena sa len tak ľahko nenájde. Každý aj o nej hovorí, len to najlepšie a tiež mi to pripadá, že na druhý svet idú len tí najlepší. Kočky je to strašné čo sa nám stalo a ja dúfam, že ked sa takto vyrozprávame , že sa navzájom podržíme a trošku nám bude ľahšie. Píšte aj nadalej ahojte.
darina
10. ledna 2013
Ahoj Helenka ,verím Ti, čo cítiš ako sa máš, pretože aj ja som v tom podobne. My sme žili tiež s maminkou v jednom činžiaku ona bývala pod nami, takže akoby sme bývali spolu. Aj ja chodím do jej bytu a volám a plačem, nech sa vráti, že ja to už nevydržím, chcem ísť za nou a tiež sa vôbec smrti nebojím, ako kedysi. Teraz by som už chcela aj ja byť tam, ale tiež mám deti a muža. Musím sa o nich starať pokiaľ budem vládať. Som na to veľmi zle psychicky, beriem aj lieky, ale veľmi nepomáhajú. Ked som v mamkinom byte, asi si povieš, že som už úplne trafená, ale ja je voniam šaty, kabát, ktorý mala na sebe naposledy, a pritom revem. Asi už nie som normálna. Tak veľmi mi chýba, že to neviem slovami vyjadriť. Súcítim veľmi s Tebou, sme na tom asi rovnako. Ja ale nemám už ani otecka a ja som jedináčik, čo je ešte ťažšie asi. Ja som rada už aj vtedy, ked sa mi s maminkou aj sníva, čo sa mi stalo aj túto noc. Videla som ju vo sne akoby tu bola zdravá, ale ráno som sa zobudila, a je všetko po starom. Tak Helenka, ked budeš chcieť, odpíš. Budem sa tešiť. Ahoj.
In reply to Ahoj Helenka ,verím Ti, čo by Anonym (neověřeno)
Helena
11. ledna 2013
Ahoj Darinko,
myslím, že opravdu právě teď prožíváme obě strašnou životní bolest, nedá se to vydržet, také chodím mamince do skříně prohlížím si její věci, které nosila a pláču.Dnes se mi o ní také zdálo, ale když se probudím projede mnou velký smutek a uvědomím si, že už jí nikdy neuvidím a prožívám hrozný smutek, který nejde vydržet.Bohužel, ani já už nemám ani tatínka, umřel také na rakovinu, ale ta bolest, byla sice silná, ale dala se vydržet, protože tu byla osaba mě nejdrašší maminka, mohla jsem za ní přijít a promluvit si o tom, teď jsem strašmě osamělá, někdy už si povídám i sama pro sebe nebo mluvím jako s maminkou a pak si uvědomím, že už mě neslyší a rozbrečím se.Nevím zda to vydržím, asi jsem na ni neměla být tak závislá, ale byla to máma a teď mi chybí.Je to k zbláznění, nevím jak dál.Musím končit, syn si zase vyžaduje péči a já jsem již tak unavená, že bych jenom ležela a myslela na maminku, ale musím, mamka by to nechtěla abych se trápila, měla vnoučata moc ráda a moc mi pomáhala, teď jsem na vše sama, dvě děti,domácnost.Loučím se a přeji alespoň trochu klidný den, já už se těším na noc, třeba přijde mamika a já budu šťastná a budu myslet, že je tu stále s námi.Helena
myslím, že opravdu právě teď prožíváme obě strašnou životní bolest, nedá se to vydržet, také chodím mamince do skříně prohlížím si její věci, které nosila a pláču.Dnes se mi o ní také zdálo, ale když se probudím projede mnou velký smutek a uvědomím si, že už jí nikdy neuvidím a prožívám hrozný smutek, který nejde vydržet.Bohužel, ani já už nemám ani tatínka, umřel také na rakovinu, ale ta bolest, byla sice silná, ale dala se vydržet, protože tu byla osaba mě nejdrašší maminka, mohla jsem za ní přijít a promluvit si o tom, teď jsem strašmě osamělá, někdy už si povídám i sama pro sebe nebo mluvím jako s maminkou a pak si uvědomím, že už mě neslyší a rozbrečím se.Nevím zda to vydržím, asi jsem na ni neměla být tak závislá, ale byla to máma a teď mi chybí.Je to k zbláznění, nevím jak dál.Musím končit, syn si zase vyžaduje péči a já jsem již tak unavená, že bych jenom ležela a myslela na maminku, ale musím, mamka by to nechtěla abych se trápila, měla vnoučata moc ráda a moc mi pomáhala, teď jsem na vše sama, dvě děti,domácnost.Loučím se a přeji alespoň trochu klidný den, já už se těším na noc, třeba přijde mamika a já budu šťastná a budu myslet, že je tu stále s námi.Helena
In reply to Ahoj Darinko, by Anonym (neověřeno)
hana
11. ledna 2013
Dobrý večer Helenko,
pročítám vaše i Darinky zprávy. Je to velice těžké smířit se a přijmout odchod milované osoby. Ta obrovská rána v srdci zůstane napořád. Moje maminka mi odešla před 17 ti měsíci, není dne abych si nevzpomněla. Já věřím na posmrtný život a vím, že naši drazí odejdou tam "domů" a stále nás ochraňují, různými způsoby. To že maminka přišla k vám do snu je krásné, i mně několikrát do snu přišla. Důležité je, abyste pochopila co vám ve snu chtěla vzkázat, zda se usmívala, zda byla smutná, zda vám něco radila...Zcela určitě by si nepřála, abyste zanedbávala svým žalem rodinu, já tehdy když maminka zemřela, strašně moc plakala, dobré tři týdny jsem nebyla schopna probírat její věci, co věc v ruce, to ohromný pláč, nemohla jsem jíst, byla jsem jako tělo bez lduše, ale protože rodina fungovat musela, tak jsem automaticky plnila úkoly, které byly zapotřebí.Ale pláč očišťuje, to si zapamatujte, proto, nebraňte se plakat. Každý den k mamce promlouvám v duchu, aby byla nahoře sťastna obklopena láskou, že ji za všechno co pro mne a pro všechny udělala, moc děkuji a bude-li to možné, ať na nás nahoře počká. Co se týká snů, i tatínek měl několikrát nádherné sny o mamince, jeden z nich byl fantastický, šel po krásně rozkvetlé louce, hrála krásná hudba a před ním šla silueta, byla to maminka, šel za ní, ona zrychlovala až se mu ztratila v ohromné záři. Co to znamenalo? Pro mne a tátu jednoznačně - chtěla ukázat, že tam kde nyní je, je spokojena a nemusíme se o ni bát. Těch snů bylo více, jen je nutné si umět jejich sdělení vysvětlit, objasnit, pochopit. Jenom ji zoufale nevolejte k sobě, bylo by to z vaší strany sobecké, plačte, vzpomínejte na pěkné věci,mne když přepadne ohromný žal a smutek pomůže, že jdu na hřbitov sama bez táty a sestry a tam se jí vypovídám, nebo zapálím doma svíčku a v duchu k ní promlouvám, pobrečím si , to je jasné, ale tím se uvolním a mám pocit jakoby maminka byla u mne a hladila mne nebo držela za ruku. Pak se cítím dobře. Nezapomeňte, ona je s vámi pořád, smrtí opravdu nic nekončí, naši milovaní s námi stále jsou a budou sledovat každý náš krok a různými způsoby dají o sobě vědět, jen je třeba různým náznakům porozumět. Nashledanou Hana.
pročítám vaše i Darinky zprávy. Je to velice těžké smířit se a přijmout odchod milované osoby. Ta obrovská rána v srdci zůstane napořád. Moje maminka mi odešla před 17 ti měsíci, není dne abych si nevzpomněla. Já věřím na posmrtný život a vím, že naši drazí odejdou tam "domů" a stále nás ochraňují, různými způsoby. To že maminka přišla k vám do snu je krásné, i mně několikrát do snu přišla. Důležité je, abyste pochopila co vám ve snu chtěla vzkázat, zda se usmívala, zda byla smutná, zda vám něco radila...Zcela určitě by si nepřála, abyste zanedbávala svým žalem rodinu, já tehdy když maminka zemřela, strašně moc plakala, dobré tři týdny jsem nebyla schopna probírat její věci, co věc v ruce, to ohromný pláč, nemohla jsem jíst, byla jsem jako tělo bez lduše, ale protože rodina fungovat musela, tak jsem automaticky plnila úkoly, které byly zapotřebí.Ale pláč očišťuje, to si zapamatujte, proto, nebraňte se plakat. Každý den k mamce promlouvám v duchu, aby byla nahoře sťastna obklopena láskou, že ji za všechno co pro mne a pro všechny udělala, moc děkuji a bude-li to možné, ať na nás nahoře počká. Co se týká snů, i tatínek měl několikrát nádherné sny o mamince, jeden z nich byl fantastický, šel po krásně rozkvetlé louce, hrála krásná hudba a před ním šla silueta, byla to maminka, šel za ní, ona zrychlovala až se mu ztratila v ohromné záři. Co to znamenalo? Pro mne a tátu jednoznačně - chtěla ukázat, že tam kde nyní je, je spokojena a nemusíme se o ni bát. Těch snů bylo více, jen je nutné si umět jejich sdělení vysvětlit, objasnit, pochopit. Jenom ji zoufale nevolejte k sobě, bylo by to z vaší strany sobecké, plačte, vzpomínejte na pěkné věci,mne když přepadne ohromný žal a smutek pomůže, že jdu na hřbitov sama bez táty a sestry a tam se jí vypovídám, nebo zapálím doma svíčku a v duchu k ní promlouvám, pobrečím si , to je jasné, ale tím se uvolním a mám pocit jakoby maminka byla u mne a hladila mne nebo držela za ruku. Pak se cítím dobře. Nezapomeňte, ona je s vámi pořád, smrtí opravdu nic nekončí, naši milovaní s námi stále jsou a budou sledovat každý náš krok a různými způsoby dají o sobě vědět, jen je třeba různým náznakům porozumět. Nashledanou Hana.
In reply to Ahoj Darinko, by Anonym (neověřeno)
Dáška
11. ledna 2013
Ahoj Helenko, ted jsem si přečetla tvůj příběh.
Moc mě mrzí co se stalo a vím jak Ti je.Zažívám úplně to samé co ty a všichni tady.Lépe jsi to ani popsat nemohla..jsem úplná kopie.
Píší zrychlene, protože mi to nedalo Ti nenapsat.
Teď jdu uspat malýho, protože mel dávno spát.
Jestli budeš chtít tak napíší jak to jen bude možné.
Jinak tím děkuji i Hance, jejíž článek mě trošičku uklidnil.
Holky držte se!!!!!
CÍTÍM S VÁMI
Zatím pa, pa Dáša
Moc mě mrzí co se stalo a vím jak Ti je.Zažívám úplně to samé co ty a všichni tady.Lépe jsi to ani popsat nemohla..jsem úplná kopie.
Píší zrychlene, protože mi to nedalo Ti nenapsat.
Teď jdu uspat malýho, protože mel dávno spát.
Jestli budeš chtít tak napíší jak to jen bude možné.
Jinak tím děkuji i Hance, jejíž článek mě trošičku uklidnil.
Holky držte se!!!!!
CÍTÍM S VÁMI
Zatím pa, pa Dáša
Helena
10. ledna 2013
Ahoj holky,
mě moje drahá maminka umřela letos 26.12. na vánoce,pročítám si zde vaše příspěvky a snažím se trochu uklidnit, zemřela na leukémii, tak rychle, že se z toho nemůžu stále vzpamatovat, stále jenom pláči a chodím si prohlížet maminky věci a vzpomínán na dobu kdy byla se mnou, ta bolest je neskutečná, nevím co dělat, když nám řekli, že umřela chtěla jsem odejít s ní, ale mám dvě děti a ty musím také vychovat, jako maminka vychovala mě s bratrem, bydlela s námi takže jsme spolu byli každý den, povídali si a teď mi to chybí, s dětmi si tak nepopovídám a manžel to tak neprožívá, protože on má ještě oba rodiče a já mu to strašně závidím (ale strašně).Nevím jak dál žít, ta bolest mě pomalu ničí, už o sebe ani nepečuji, nebaví mě to , nebaví mě nic, chci jenom maminku zpátky a stále ji volám:Mami vrať se mi prosím.
Omlouvám se, že jsem vám vnikla do vašich příběhů, ale já už opravdu nevím jak dál,chce to prý čas, každý říká, ale jak to přežít.Dříve jsem se stašně bála smrti a teď už popoháním čas ať jsem co nejdříve s maminkou i když na posmrtný život moc nevěřím, ale co když existuje.Mějte se krasně při vzpomínkách na na naše maminky.
mě moje drahá maminka umřela letos 26.12. na vánoce,pročítám si zde vaše příspěvky a snažím se trochu uklidnit, zemřela na leukémii, tak rychle, že se z toho nemůžu stále vzpamatovat, stále jenom pláči a chodím si prohlížet maminky věci a vzpomínán na dobu kdy byla se mnou, ta bolest je neskutečná, nevím co dělat, když nám řekli, že umřela chtěla jsem odejít s ní, ale mám dvě děti a ty musím také vychovat, jako maminka vychovala mě s bratrem, bydlela s námi takže jsme spolu byli každý den, povídali si a teď mi to chybí, s dětmi si tak nepopovídám a manžel to tak neprožívá, protože on má ještě oba rodiče a já mu to strašně závidím (ale strašně).Nevím jak dál žít, ta bolest mě pomalu ničí, už o sebe ani nepečuji, nebaví mě to , nebaví mě nic, chci jenom maminku zpátky a stále ji volám:Mami vrať se mi prosím.
Omlouvám se, že jsem vám vnikla do vašich příběhů, ale já už opravdu nevím jak dál,chce to prý čas, každý říká, ale jak to přežít.Dříve jsem se stašně bála smrti a teď už popoháním čas ať jsem co nejdříve s maminkou i když na posmrtný život moc nevěřím, ale co když existuje.Mějte se krasně při vzpomínkách na na naše maminky.
darina
10. ledna 2013
Ahoj Daška, som rada, že si mi napísala, pretože to trJeošku dodá silu včera sme mali za maminku omšu, celú som skoro preplakala. Je to hrozné, čo sa nám stalo, obe naše maminky boli veľmi mladé, mohli ešte si požiť a to ma trápi veľmi. Bola som aj na cintoríne, lebo aj my ju máme v urne, ale je pochovaná v hrobe vedľa otca jej rodičov. Cítim sa strašne, urobím všetky domáce práce ako stroj, ale nič ma nezaujíma. Ked vidím kamarátky, ako si volajú s maminou, srdce mi ide puknúť. Ja som veľmi citlivý človek, mne to bude trvať asi večne, ja na nu neviem zabudnúť ani na chvíľku. Moja maminka bola tá najlepšia žena na svete. Mala ťažké detstvo, otec bol veľmi zlý, veľa trpeli, potom sa vydala a mala sa lepšie, ale ani môj otec jej nedal toľko lásky, koľko by si zaslúžila. Súrodencov nemám a preto som svoju maminku nikdy neopustila. Skoro všade kam sme išli s rodinou tak sme ju brali so sebou. Nechcela som ju opustiť a nechať takú samú a ona takto opustila mna. Ked si na toto všetko spomeniem, cítim sa ešte horšie. Tak som ju tu chcela mať ešte, veľa vecí som sa jej chcela spýtať, a už sa to nedá. Mám veľmi veľké trápenie. Ja som sa Ti trošku vyžalovala, a pritom aj Ty máš obrovské trápenie. Cítim veľmi s Tebou ak budeš mať čas odpíš. Ahoj.
In reply to Ahoj Daška, som rada, že si by Anonym (neověřeno)
Dáška
11. ledna 2013
Ahoj Darinko.Moc Te zdravím a chápu jak se citis a co prožívaš.
Trápení a bolest která svírá srdce je nepopsatelná a vůbec neubírá na své intenzitě.
Pořád si kladu otázku proc tomu osud tak chtěl??? Nechápu to.
Přijde mi, že ti nejlepší lidé odcházejí dříve...
Bez maminky je to tak prázdné..pořád čekám telefón kdy zavolá nebo zazvoní na zvonek a bude tady, ale bohužel zůstávají jen vzpomínky.
Nebylo by lepší si vyměnit email a psát si přes něj???
DRŽ SE! Opatruj se! Byla bych ráda kdyby jsi se ozvala.
Pa, pa Dáša
Trápení a bolest která svírá srdce je nepopsatelná a vůbec neubírá na své intenzitě.
Pořád si kladu otázku proc tomu osud tak chtěl??? Nechápu to.
Přijde mi, že ti nejlepší lidé odcházejí dříve...
Bez maminky je to tak prázdné..pořád čekám telefón kdy zavolá nebo zazvoní na zvonek a bude tady, ale bohužel zůstávají jen vzpomínky.
Nebylo by lepší si vyměnit email a psát si přes něj???
DRŽ SE! Opatruj se! Byla bych ráda kdyby jsi se ozvala.
Pa, pa Dáša
darina
7. ledna 2013
Ahoj Daška, díky, že si odpísala, veľmi mi to pomáha, ked je niekto so mnou v tejto strašnej tragédii, čo sa stalo. Ja Ti veľmi držím palce, aby si všetko zvládla. Neviem, ale ja som na tom čím dalej, tým horšie, aj dnes som skoro celý den preplakala. Už ani neviem odkiaľ mám toľko slz. Bolí ma hlava, nič ma nebaví. Už každému asi leziem na nervy. Moja maminka bola premna všetkým. Bola to moja kamarátka, každý den sme boli spolu, a teraz som bez nej ako nikto. Veľmi som ju ľúbila, ale nikdy som jej to nehovorila, len vtedy, ked už bola na ARE, pretože ona bola pri vedomí, len nevedela rozprávať, lebo mala hadičku cez hrdlo, ale všetko vnímala. Aspon takto som jej povedala, čo som mohla hovoriť celý život. Daška drž sa veľmi cítim s Tebou a dúfám, že mi ešte odpíšeš. ahoj.
In reply to Ahoj Daška, díky, že si by Anonym (neověřeno)
Daška
8. ledna 2013
Ahoj Darinko, moc Te zdravím a děkuji za zprávu.
Věř, že já s tebou soucitim.Mam to tak i ja....
Není den kdych si nevycitala co jsem vsechno mamince neřekla, nepoděkovala ji všechnu starost co s nami měla, za tolik lásky kterou nám dávala a hlavně jsem ji dlouho neřekla to hlavní a to je to že ji milujíi a znamená pro mě strašně moc.
Člověk v dnešní době řeší spousty problémů a jiných situaci, že na vyznání blízkým není čas a nebo si nepřipouští že se něco tak hrozného může stát...pak už je pozdě.
Věřím, že maminka na mě kouká z nebe a je muj další anděl strážný.
Hodně pomáhá že si s ní povídám (když nebrecim) a když se rozbrecim tak se dívám na její fotku a řeknu si:neplakej, maminka by se tím určitě trápila.
A tak dojde pořád dokola..připadám si ve všedních věcech jako automaticky stroj a v duchu jsem úplně někde jinde..s maminkou.
Darinko, držím Ti pěstí ať to vše zvladas a DRŽ SE!!!
Věřím, že Tvoje maminka věděla jak moc ji miluješ.
Budu ráda když odepises.
Zatím pa, pa
Věř, že já s tebou soucitim.Mam to tak i ja....
Není den kdych si nevycitala co jsem vsechno mamince neřekla, nepoděkovala ji všechnu starost co s nami měla, za tolik lásky kterou nám dávala a hlavně jsem ji dlouho neřekla to hlavní a to je to že ji milujíi a znamená pro mě strašně moc.
Člověk v dnešní době řeší spousty problémů a jiných situaci, že na vyznání blízkým není čas a nebo si nepřipouští že se něco tak hrozného může stát...pak už je pozdě.
Věřím, že maminka na mě kouká z nebe a je muj další anděl strážný.
Hodně pomáhá že si s ní povídám (když nebrecim) a když se rozbrecim tak se dívám na její fotku a řeknu si:neplakej, maminka by se tím určitě trápila.
A tak dojde pořád dokola..připadám si ve všedních věcech jako automaticky stroj a v duchu jsem úplně někde jinde..s maminkou.
Darinko, držím Ti pěstí ať to vše zvladas a DRŽ SE!!!
Věřím, že Tvoje maminka věděla jak moc ji miluješ.
Budu ráda když odepises.
Zatím pa, pa
darina
6. ledna 2013
Ahojte Andy a Daška, ked som čítala Vaše príspevky, tiekli mi slzy, ledva som to dočítala. Dneska som si pozerala zase fotky o maminke a celú dobu som plakala. Neviem, či sa raz ja stým zmierim. Daška aj Ty si mala veľmi mladú maminku a verím Ti ako s môžeš cítiť. Podľa mojej skúsenosti je to zo dna na den horšie a horšie. Raz som aj ja tak, že to pochopím čo sa stalo a muselo to tak byť, ale v druhej chvíli už revem ako pavián. Oči ma pália, darmo sa sťažujem u kamarátok, oni to akoby nechápali. Vy ma aspon pochopíte ako sa mám. Vy máte veľmi malé deti ešte, tie Vás zamestnajú, moje deti sú už veľké, majú svoj program a ja sa nemám s kým ani porozprávať. Jasné je tu manžel, aj dnes sme sa boli trochu prejsť, ide so mnou na cintorín, ja viem, že sa snažia, ale aj tak mne chýba ONA. Andy čo si písala, že sa nelíčime, kašlime na to to teraz nie je podstatné. Mne je všetko ukradnuté. Ja mám svoj obrovský žiaľ, a neviem, či to čas zahojí. Ahojte.
In reply to Ahojte Andy a Daška, ked som by Anonym (neověřeno)
Dáška
7. ledna 2013
Ahoj Darinko, jsem ráda, že tady najde člověk pochopení pro své trápení.
Bolest, smutek a utrpení nikdy nepreboli..jen se zmírní a člověk se s tím asi bude muset naučit nějak žít, ale jak?!
Dnes jsem byla zařizovat pohřeb a říkala si, jak budu statečná a nebudu plakat... Jen co jsem otevřela dveře, tak to na mě dopadlo ještě víc a propukl u me pláč, který nešel zastavit. Vyšla jsem že dveří na ulici, mela rozmazane oci, bilá jak stena, lidi na me koukali jak nechci rict co...to mi bylo a je uplne jedno.
když se nejbližší okolí snaží co nejvíce utěšovat a pomáhat jak nejvíc to jde a jsem jim za to vděčná vůbec to nepomáhá.
Nikdo se nedokáže do mě vcítit..a vlastně do nikoho tady z nás.
Chvílemi mám pocit jako by tady u mě maminka byla a koukála na mě a pokaždé mnou projede tak zvláštní hrejivy pocit...nebo už blbnu.
Darinko, zatím pa, pa
Bolest, smutek a utrpení nikdy nepreboli..jen se zmírní a člověk se s tím asi bude muset naučit nějak žít, ale jak?!
Dnes jsem byla zařizovat pohřeb a říkala si, jak budu statečná a nebudu plakat... Jen co jsem otevřela dveře, tak to na mě dopadlo ještě víc a propukl u me pláč, který nešel zastavit. Vyšla jsem že dveří na ulici, mela rozmazane oci, bilá jak stena, lidi na me koukali jak nechci rict co...to mi bylo a je uplne jedno.
když se nejbližší okolí snaží co nejvíce utěšovat a pomáhat jak nejvíc to jde a jsem jim za to vděčná vůbec to nepomáhá.
Nikdo se nedokáže do mě vcítit..a vlastně do nikoho tady z nás.
Chvílemi mám pocit jako by tady u mě maminka byla a koukála na mě a pokaždé mnou projede tak zvláštní hrejivy pocit...nebo už blbnu.
Darinko, zatím pa, pa
Dáška
6. ledna 2013
Zdravím všechny kteří prožívají stejně trápení jako já.
Nevím vůbec kde mám začít...
1.ledna 2013 jsem se s přítelem a naším skoro 3letým synem odpoledne vraceli autem od tchýně do Prahy..čekala nás 3, 5hod cesta.
S maminkou jsmě si každý den pravidelně volaly, a i proto jsem věděla že k ní půjde 1.1 odpoledne na návštěvu muj brácha s přítelkyní a tak jsem si rekla ze ji zavolam k veceru az budeme na ceste..Po 10.min cesty ji volám a místo ní to zvedl brácha, který mi řekl že před chvíli volali mámě záchranku, protože ji bolela hlava a nebylo ji dobré a po chvíli už nereagovala.
V tu chvíli jjsem byla jako ,, opařená"
Byla to ma nejdelší cesta v životě...
Maminka byla hospitalizována na ARU s těžkým krvácením do mozku.Následující den jsme tam s braskou,mým malým synem i jejim druhým manželem jeli a po rozhovoru s ošetřujícím lékařem jsme se dozvěděli že není žádná šance, ani neni nejmenší naděje na zlepšení ci přežití.Vyšetření ukázala že mozek je mrtvý a bez přístrojů by to sama nezvládla.
Koukala jsem na doktora a nevěřila svým uším co slyším.
Chodili jsme tam 2×denně..hladila jsem ji, držela za ruku, pusinky na celicko dávala a prosila i boha ať mi ji vrátí...marně.
4.1 jsme ji viděli naposled...zemřela ve věku 56
Nejde ani slovy popsat jak se v posledních dnech cítím...je mi strašně, bolest ne a ne přestat, nemůžu v noci spát, pořád čekám na telefón že mi zavolá, přijede na návštěvu a budeme se smat, pohladi mě, vyslechne mě trápení...byly jsme největší kamarádky.
Blízcí z rodiny mi říkají ať se držím, jednou tam všichni musíme, to bude dobry atd...nemůžu ty fráze ani slyšet.
Jediným mým slunickem je muj syn, který mi dělá radost a odvádí me myšlenky alespoň na chvilku jinam a přítel který je mi oporou a snaží se mi pomáhat.
Mám tak strašnou bolest v srdci...maminko, chybis mi.
Nevím vůbec kde mám začít...
1.ledna 2013 jsem se s přítelem a naším skoro 3letým synem odpoledne vraceli autem od tchýně do Prahy..čekala nás 3, 5hod cesta.
S maminkou jsmě si každý den pravidelně volaly, a i proto jsem věděla že k ní půjde 1.1 odpoledne na návštěvu muj brácha s přítelkyní a tak jsem si rekla ze ji zavolam k veceru az budeme na ceste..Po 10.min cesty ji volám a místo ní to zvedl brácha, který mi řekl že před chvíli volali mámě záchranku, protože ji bolela hlava a nebylo ji dobré a po chvíli už nereagovala.
V tu chvíli jjsem byla jako ,, opařená"
Byla to ma nejdelší cesta v životě...
Maminka byla hospitalizována na ARU s těžkým krvácením do mozku.Následující den jsme tam s braskou,mým malým synem i jejim druhým manželem jeli a po rozhovoru s ošetřujícím lékařem jsme se dozvěděli že není žádná šance, ani neni nejmenší naděje na zlepšení ci přežití.Vyšetření ukázala že mozek je mrtvý a bez přístrojů by to sama nezvládla.
Koukala jsem na doktora a nevěřila svým uším co slyším.
Chodili jsme tam 2×denně..hladila jsem ji, držela za ruku, pusinky na celicko dávala a prosila i boha ať mi ji vrátí...marně.
4.1 jsme ji viděli naposled...zemřela ve věku 56
Nejde ani slovy popsat jak se v posledních dnech cítím...je mi strašně, bolest ne a ne přestat, nemůžu v noci spát, pořád čekám na telefón že mi zavolá, přijede na návštěvu a budeme se smat, pohladi mě, vyslechne mě trápení...byly jsme největší kamarádky.
Blízcí z rodiny mi říkají ať se držím, jednou tam všichni musíme, to bude dobry atd...nemůžu ty fráze ani slyšet.
Jediným mým slunickem je muj syn, který mi dělá radost a odvádí me myšlenky alespoň na chvilku jinam a přítel který je mi oporou a snaží se mi pomáhat.
Mám tak strašnou bolest v srdci...maminko, chybis mi.
darina
5. ledna 2013
Ahoj Andy, teším sa,že si napísala, aj ja sa cítim ako blázon, dnes som bola u jednej kamarátky, dobre som sa vyrozprávala aj som si poplakala. Moja maminka je tiež spopolnená a urnu sme uložili vedľa otecka do rodičovského hrobu. Ja so tiež takej povahy, že maminkine šaty voniam, a slzyTak rada by so ju cítila,objala, ale už to nie je možné. Ja mám maminkin byt pod nami, takže tam musím chodiť a ked tam vojdem plačem ako blázon. Musím vidieť všetky jej veci, ktoré používala, ktoré nosila no proste na umretie. Každý den hovorím, že by som najradšej umrela a ležala pri nej. Len moja rodina už na mna kričí. Ja viem, že sa chovám sebecky, ale ja to tak v srdci cítim. Už sa mi stalo tiež, že som sa dobre zasmiala, ale o chvíľu mám myšlienky zas len pri nej. Máš to ťažké aj Ty ako hovoríš, že sa stretávaš s ľudmi, ktorých poznala, tak isto som na tom aj ja. Každý mi hovorí, že aká mladá zomrela, a mna to bolí ešte viac. Niektorí ľudia sú veľmi zlí, mne už povedali aj to, že vyzerám hrozne, aby som sa namaľovala a starala viac o seba, lebo, ženy sú prefíkané , a môžu mi odvábiť manžela. Mne to ale je jedno, čo sa stane. V takejto ťažkej situácii by som nikomu takéto nepovedala. Cítim sa tak sama a prázdna. Ak budeš mať čas odpíš. Ahoj.
In reply to Ahoj Andy, teším sa,že si by Anonym (neověřeno)
Andy
6. ledna 2013
Ahoj Dari, Je to těžší a těžší. Dneska jsem o tom mluvila i s manželem, ale nijak jsem nepochodila. Mně zas vytáčí, jak mi každý vykládá, jak mám být silná, že mám děti a život jde dál. Vím to, nejsem blbá. Ale jak i Ty jistě víš, srdce to má jinak. Snažím se, jak jen to jde, ale není dne a hodiny, abych si nevzpoměla. Večer jdu s mámou spát a ráno jí patří moje první myšlenka. Každý jsme v podstatě sobec. Pro naše blízké, je to v mnoha případech vysvobození od trápení a bolesti, smrt je pro ně úleva. Ale nám se stýská a moc nám chybí. Myslím, že je to naprosto přirozené, když je chceme mít u sebe. Nechápu, jak Ti někdo mohl říct, že vypadáš hrozně...:-(, nevím, jak bys měla vypadat, když tak trpíš..na člověku se to prostě podepíše. Taky jsem se přestala líčit. Ráno jsem ráda, že se vyhrabu z postele, protože po těch příšerných nocích jsem pořád strašně unavená. Základní hygiena, vlasy do culíku a tím to pro mě končí. Stejně bych se nemohla malovat. Vypadala bych pořád jak strašidlo, když neustále brečím. A to, že Ti někdo řekne, že by Ti mohl manžel dejme tomu být nevěrný...to by mohl, i kdyby ses o sebe kdoví jak starala. To prostě záleží na něm. A na vašem vztahu. Ale normální chlap, který miluje svou ženu je jí ve všem oporou, i když to třeba nedokáže dát najevo. A podle mě i v této těžké chvíli, ať vypadáš, jak vypadáš Tě má stále rád a chápe, že nemůžeš vypadat jak z titulní stránky. Nic si z toho nedělej. Jak jsi řekla, lidi jsou zlí a těm, co se k Tobě tak chovají se vyhýbej. Nepřejme nikomu nic zlého, ale na každého dojde...a myslet v této době zrovna na tohle je taky absurdní. Třeba by sis s ním mohla o tom popovídat. Taky je mi na jednu stranu jakoby jedno, co se stane...ale na stranu druhou vím, že jsou tu lidi, kteří mě potřebují, tak se snažím. Ta bolest nepřejde. Prý se jen časem otupí a naučíš se s tím žít. I když mi to teď přijde naprosto nepravděpodobné. Většina lidí to tak má. Dneska je den, kdy je mi strašně smutno, ale dokážu reálně uvažovat. Jsem strašně náladová..jeden den jsem ubrečená až běda, další den je v pohodě, pak jsem zas protivná...sama nevím, jak to mám...nevyznám se v tom...papa
darina
4. ledna 2013
Milá Andy, ked je to tak ako píšeš, tak fakt darmo máš otca aj sestru,ale fakt si v tom sama. My sme s maminkou bývali v jednom činžiaku a ked idem do jej bytu chytí ma taký plač, že skoro umriem aj ja. Viem čo cítiš aj Ty, lebo aj ja mám také isté pocity. Aj teraz tu sedím, píšem Ti, ale myslím stále na moju maminku, aká bola dobrá, láskavá, ako mi bolo dobre, ked som bola malá a nemala som žiadne problémy. A teraz by som najradšej umrela. Beriem lieky, chodím na injekcie, ale mne nič nepomáha. Z Tvojho textu vidím, že sa máš podobne ako ja, máš to ťažké ako ja. Na Vianoce sme s rodinou odišli k mamkinej sestre do čiech, myslela som si, že to bude lepšie, ale teta nie je moja maminka. Ked som si prečítala Tvoj text, ešte viac som sa rozplakala. Vianoce so tak isto vnímala ako Ty, stromček so nechcela ani ozdobiť, urobila som to len kvôli dcérke. Neviem ako bude dalej, ked budeš mať silu, tak mi odpíš prosím.
In reply to Milá Andy, ked je to tak ako by Anonym (neověřeno)
Andy
5. ledna 2013
Ahoj Dari, včera jsem si byla pro urnu. Byla jsem ráda, že ji mám konečně u sebe. Mám zpět i její snubní prstýnek a ještě jeden, který nosívala a jak zemřela, museli jí je rozstřihnout, tak jsem je musela dát spravit. Teď jsem šťastná, že už je mám zpět. Hodně jí na nich záleželo a přála si, ať si je nechám a nosím je. Včera jsem měla báječnou náladu, dokonce jsem se po dlouhé době i od srdce zasmála, ale dnes? Dnes je to zas zlé. Prstýnky mě tíží a pokaždé, když si uvědomím, že je mám, chce se mi brečet. Protože by měly být na její ruce. Dnes jsem zajela i za tátou. Jediné, co jsem zvládla bylo, že jsem vyvlékla její peřiny z povlečení. Pak jsem tam zůstala sedět, nos zabořený v polštáři a snažila jsem se zachytit její vůni...z očí potoky slz. Cítím se naprosto neschopná. Svojí sestře závidím, že je pryč od všeho. Ona si popláče, ale nemá to tak jako já. Já se tady setkávám s lidmi, které ona znala, chodím cestičkami, které ona měla vyšlapané, dokonce máme i stejného lékaře. Pracuji jako vedoucí prodejny a denně jsem v kontaktu s mnoha lidmi. Nejhorší na tom je, že denně potkávám právě "našeho" lékaře, zdravotní sestry, které se o ni v posledních chvílích staraly...a ony ví, kdo jsem. Vždycky, když je vidím. mi dojde řeč. Rozbuší se mi srdce a je mi na zvracení. Vrátí se mi všechno na začátek a v hlavě mám zas celý koloběh...nemocnice, smrt, pohřeb...;-(. Nemůžu od toho utéct ani kdybych stokrát chtěla....Dnes mi táta předal i projev, který měla maminka na pohřbu. Poprosila jsem paní, která nám jej četla, aby mi jej přepsala. Tak jsem to četla znova a znova...a pořád mi to přijde neskutečné. Schovávám si všechno od účtenek po drobnosti. Dokonce mám schované i stuhy z věnců. Možná jsem praštěná, ale chci to všechno mít. Možná to časem vyhodím, ale teď nemůžu. Urnu příští týden povezu tátovi. Ještě nemáme hrob a ani nevím, zda ji tam chci dát. On si ji teď přeje u sebe. Možná počkám, až zemře i on (ne že bych si to přála, je jediný rodič, kterého mám). A pak je tam dám spolu. Šílená představa...;-(. S urnou si povídám, jako by to byla máma...vždycky ji pohladím a trošku se mi uleví. Ale ne na dlouho. Taky nevím, co bude dál. Někdy si připadám jako blázen...
darina
2. ledna 2013
Milá Andy bude to 7 týždnov, čo mne umrela maminka, ale Ti poviem,že je to čím dalej tým horšie. Už ani tie lieky nezaberajú čo beriem. Aj ja sa tak isto cítim, ako si to opísala, že všetko čo robím robím ako stroj, tak automaticky, ale nič tak nevnímam. Píšeš, že má tatinka aj súrodenca, ale ja nemám ani ich. Je to o to ťažšie, lebo sa nemám s kým ani vyplakať. Mám manžela a deti, ale tí to tak neprežívajú ako ja. Aj ja čakám, kedy to bude lepšie, ale nie je to tak. Je mi strašne.8
In reply to Milá Andy bude to 7 týždnov, by Anonym (neověřeno)
Andy
3. ledna 2013
Darinka, já sice mám tatínka i sestru, ale moje sestra je daleko, je obklopena manželem, synem a má úžasnou tchyni, která jí je velkou oporou. Můj otec je, bohužel, velký sobec a vždycky byl. Byli spolu 35 let, ale maminku spíše využíval, co se peněz týče a byl na ni občas i hrubý. Přesto se ho její smrt dotkla a taky jej zasáhla, ale mám pocit, že má hroší kůži a otřepává se z toho docela rychle. Možná se mýlím, nevím. Já mu všechno odpustila, protože vím, že i tak jej maminka milovala a nepřála by si, abych na něj byla zlá, či mu něco vyčítala. Ale svou bolest s ním neřeším. Nemluvíme o tom. Jsem mu oporou, snažím se mu pomáhat, ale to je tak vše. Se sestrou si často voláme, ale ona je o 13 let starší a má na spoustu věcí jiný názor. Taky ji to samozřejmě bolí...ale já byla s mámou v kontaktu každý den...ona občas dojela nebo zavolala. Taky mám pocit, že jsem v tom sama. Stejně jak píšeš, ani můj manžel to tak neprožívá. Po dětech nemůžu chtít, aby to nějak prožívaly. Babička jim samozřejmě chybí, ale mají ještě jednu. A moc mě mrzí, že ten nejmenší ji nepoznal vůbec, protože teď má rok a půl a je mi jasné, že si ji pamatovat nebude. Taky chodím po doktorech, nemám chuť jíst, nemůžu spát. Brzo usínám, protože jsem unavená, ale v jednu, ve dvě ráno jsem zas vzhůru a už neusnu. Doma jsem obklopena spoustou jejích věcí. Co mi táta dal, ať si vezmu, knížkami, které milovala, oblečením...Pořád se nemůžu dokopat vyklidit její skříně, nevím, kam s jejíma věcma. Vždyť to bylo její, jak to můžu dát pryč...porcelán...vždyť to patří domů...jí...nikam jinam...Jsem z toho nešťastná a přestože mám blízké, taky se nemám s kým vyplakat. Nechci před dětma, ani před manželem. Pro manžela to jakoby pohřbem skončilo, dál to neřeší...nechápe, jak moc to bolí. Ještě má oba rodiče a další tři sourozence. Nebýt dětí, tak nemáme ani stromek, dárky...bylo to strašné. Musela jsem se přetvařovat, jak je všechno super a skvělé, ale ve mně to všechno křičelo, že chci pryč a chci mámu a pořád jsem měla před očima vánoce jako dítě, když jsem byla malá a co všechno jsme s mamkou dělaly, jak jsme chodily do lesa...už se to nikdy nevrátí...;-(. Nedokážu si vůbec představit, jak to bude dál...nevím, jak bez ní žít. Před pár dny jsem řešila nějakou situaci a automaticky jsem sáhla po telefonu, že zavolám mámě...a pak mi to došlo, přišla strašná bolest, nepopsatelná. Často chodím na hřbitov, ale ona tam ještě není. Pořád čekám na urnu. Tak ani nevím, kde mám mámu "navštěvovat". Strašně moc jsem si přála, abych ji viděla tak jako paní dole v příspěvku. Slyšela jsem o lidech, kteří jsou tyto výjevy schopni vidět. Možná jsem praštěná, ale taky věřím, že něco mezi nebem a zemí je. Přestala jsem se bát smrti. Naopak jsem se přistihla, že se těším. A doufám, že mámu znovu uvidím. Chybí mi její pohlazení, polibky, objetí...to přece nemůže být pravda, pořád tomu nevěřím....;-( Uzavřela jsem se do sebe, nechce se mi s nikým mluvit, nemůžu se smát...
In reply to ja sa pripájam, neostali ste by Anonym (neověřeno)