Odešla mi maminka

Je to 14 dní, co mi zemřela máma. Přesně 10 dní před Štědrým dnem. Byly to nejhorší vánoce v mém životě. Bylo jí 70 let. V dnešní době žádný věk. Najednou se necítila dobře. Dovezla jsem ji 19. listopadu pro dezorientaci do nemocnice. To bylo pondělí. V úterý jsem jí dovezla věci a tehdy s ní naposledy mluvila. Spěchala jsem do práce. Odpoledne za ní byl táta a k večeru dojela sestra, tak jsem jí ještě slíbila, že se stavím ve středu,aby nebyla tak unavená. Ve středu ráno jsem doběhla do nemocnice, jen pro občanský průkaz, abych mamince něco vyřídila. Zdr. sestra mě vedla na JIP za lékařkou. Tak jsem si myslela, že tam mají uložené doklady. Když jsem však viděla výraz lékařky, došlo mi, že se něco stalo. Lékařka mi oznámila, že maminka měla v noci patrně mrtvici a oni ji nyní převáží rychlou na CT mozku, na výsledky, že si mám zavolat odpoledne. Maminka byla v bezvědomí a reagovala prý pouze na silné bolestivé podněty. Krve by se ve mně nedořezal. Podlomily se mi nohy a udělalo se mi strašně zle. A pak jsem ji uviděla. Ležela na Jipu, v divné poloze, bílá jak stěna a strašně studená. Políbila jsem ji, zašeptala, jak moc ji mám ráda a pak pro ni dojela sanita. Odpoledne jsem si jela pro informace, osobně. Prognóza byla velmi špatná, silné krvácení do mozku, možná i způsobené nádorem. Maminka ten den spala. Občas pohnula rukou, nohou. Reagovala na mě zvednutým obočím a když jsem jí vykládala o dětech, tekly jí slzy. Byl to hrozný pohled. Další den se probrala, ale byla na celou pravou polovinu ochrnutá, nemluvila, špatně polykala a byla hodně unavená, spavá. Lékaři mi oznámili, že se nedá nic dělat. Dávali jí nějaké kapačky, zavedli sondu na výživu, ale nic se nedělo. Zlepšení žádné. Pořád jsem si říkala, že se to určitě zlepší, že je to zlý sen...Jezdila jsem za ní každý den, povídala jsem jí ledacos, nevím, zda věděla, kdo jsem, nevím, zda vnímala, co říkám...poslední den, kdy jsem ji viděla živou, byla taková jiná...oči bez lesku, matné, koukla na mě jen jednou. Už ani ruku mi neudržela...Odcházela jsem, políbila ji a slíbila, že zítra dojdu zase. Ale už jsem šla jen pro její věci. Ráno mi volali do práce...a na tu větu nikdy nezapomenu, že maminka zemřela...ve spánku, bez bolesti. Přišlo mi to divné. Zvládla jsem vyřídit pohřeb, i ten samotný jsem ustála, i tu slavnou neslavnou hostinu (kar, jak se tomu říká)...ale teď je mi čím dál hůř. Vyčítám si, že jsem měla něco udělat, nutit lékaře k nějaké akci, že jsem za ní měla chodit častěji...měla, měla, měla nebo slova kdyby, kdyby, kdyby...mi zní v uších čím dál častěji. Nedokážu se s tím srovnat. Mám tři děti - 13, 9 a 1,5 roku. Nějak se nedokážu starat ani o ně. Všechno dělám tak nějak automaticky, jsem jak stroj...večery a noci, kdy nedokážu spát jsou nejhorší...Vím, že je to pro ni vysvobození. Takhle by žít nechtěla. Mozek mi to takhle pobere, ale srdce, srdce to má jinak...nevím, jak to zvládnu...a někdy chci být s ní za každou cenu...Skončí to někdy? Přebolí to?

Milá Petra,keby som aj ja určite vedela, že moji rodičia ma vidia a všetko vnímajú čo sa deje s nami, bola by som aj ja vyrovnanejšia. Aj ja verím v niečo čo možno je na druhom svete a preto sa veľa rozprávam s ich fotkami. Každý den im hovorím čo sa stalo s nami , vyplačem sa inak nemôžem a čakám kedy mi bude trochu lepšie. Petra veľa síl Ti želám.

Milá Petra,keby som aj ja určite vedela, že moji rodičia ma vidia a všetko vnímajú čo sa deje s nami, bola by som aj ja vyrovnanejšia. Aj ja verím v niečo čo možno je na druhom svete a preto sa veľa rozprávam s ich fotkami. Každý den im hovorím čo sa stalo s nami , vyplačem sa inak nemôžem a čakám kedy mi bude trochu lepšie. Petra veľa síl Ti želám.

Pročítám si tuto diskusi, protože mi právě v těchto dnech umírá maminka. leží na onkologii a lékaři jí nedávají už víc než pár dnů života. Vůbec nevím, jak se vyrovnám s tím, až to přijde. Jsme u ní celé dny a každý den, když tam jdu, tak se bojím, že už ji tam třeba nenajdu... Rozumem vím, že i s takovou hroznou věcí se člověk časem vyrovná (před sedmi lety mi zemřel na rakovinu tatínek, první roky byly strašné, ale dnes už jsem schopná na něj vzpomínat bez slz a připomínat si jen to hezké z jeho života), ale vůbec nevím, jestli budu mít sílu se vyrovnávat. Maminka pro mě znamená strašně moc, nemůžu unést ji tam teď vidět na pokraji smrti...

Zaujal mě tady příspěvek Zdenky, která psala o zážitku své dcerky, která viděla v noci svou zemřelou babičku. Úplně mě to roztřáslo, protože mi to připomnělo zážitek, který jsem měla asi rok po smrti mého tatínka. V té době jsem měla několikaměsíční miminko, vnučku, kterou tatínek už nestačil uvidět. Jednou v noci jsem měla dcerku u sebe v posteli, když nemohla spinkat, já jsem napůl pospávala vedle ní a najednou mě probral pohyb dcerky, která natahovala ručičky ke dveřím, radostně se vrtěla a smála se, stejným způsobem, jako když chtěla přivítat někoho blízkého z rodiny, koho měla ráda. Manžel byl tenkrát na služební cestě, byly jsme doma samy, takže mě ta reakce překvapila a hned jsem nadzvedla hlavu, jestli se třeba nečekaně nevrátil muž. Ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech - a bylo to přesně stejné, jako popisovala Zdenka. U naší postele jsem jakoby v bílé světlé mlze zřetelně uviděla postavu mého tatínka, přicházelo od něj příjemné teplo a jakoby příval pozitivní energie. Natahoval ruce směrem k dcerce a ona se opravdu upřeně dívala směrem k této postavě a mávala k ní ručičkama. Já jsem jenom vydechla: "Tati?" A on na mě pokýval, zamával na dcerku a otočil se směrem ke dveřím a najednou celý tento výjev zmizel byla zase tma. Myslela bych si, že jsem úplný blázen, že vidím přelud, ale vrtala mi hlavou reakce miminka, které muselo taky něco vidět a pozitivně na to reagovalo. Nikomu jsem se s tímto zážitkem nesvěřila, ale byla jsem od té doby přesvědčená, že tatínek opravdu někde je a bdí nad námi.
A to, co teď čtu, mi vehnalo slzy do očí - že to snad opravdu nebyl přelud, ale mohlo se to stát. Snažím se z toho teď načerpat útěchu a sílu, že i moje maminka za krátko nezemře, jen odejde někam jinam, kde bude o nás pořád vědět. Kéž by se mi to povedlo! Jsem moc ráda, že jsem si to tu mohla přečíst.

den před Štědrým dnem mi po dlouhé 4leté nemoci umřela maminka, do poslední chvíle jsem nevěřila, že se to stane. Bylo jí 55, když vážně onemocněla. Nevím ani jak jsme přežili Vánoce, snad jen díky práškům. Moje 4letá dcerka pořád nechápala, kde babička je a proč děda a já pláčeme. Už nikdy nebude nic jako dřív, už navždy mi v srdci zůstane velká bolest...
všem s podobným příběhem chci popřát upřímnou soustrast...

Je hrozný to tu číst..zvlášt teď, jsme na tom totiž úplně stejně. Je to něco přes měsíc co nám tatínek odešel, na rakovinu:( vůbec si nedokážu představit jaký ty Vánoce budou, vlastně je ani nechci. Všechno teď pro mě ztratilo smysl. Nějak se nám to teď nedaří zvládat já se odstěhovala, ségra bydlí taky jinde a všechny jsme teď s mamkou samy..vídáme se málo ale víc to nejde, mám novou práci. Vlastně je teď všecko špatně ani jedný z nás ta samota na ničem nepřidává. Já se úplně uzavřela do sebe a nemůžu ani nechci komunikovat s kamarádama z rodnýho města..nejde mi to. Víte pro každýho z nás je náš táta ten nejlepší, ale já a tatínek jsme měli prostě jinej vztah, byla jsem a pořád jsem na něm závislá a vůbec to tu bez něj nezvládám. Už od malička, vlastně až do teď mi všichni říkali jaká jsem tatínkova holčička, jeho mazánek..a teď? Neumim, nechci a nemůžu tu bez něj bejt:(( nevim jak pomoct mámě a ani sobě..celou tu jeho nemoc jsme si procházely s nim a i já (vystudovala jsem zdravotnickou školu)jsem pořád doufala, v tu chvíli jsem vůbec nefungovala jako sestra..samozřejmě, že jsem se o něj starala, ale ohledně myšlení jsem úplně vypla. Nikdy bych nevěřila tomu, že takhle odejde. Na jednu stranu jsem ráda, že už se netrápí a na druhou? Chtěla bych aspoň chviličku s nim. Jenom chvilku, zase ho držet za ruku a říct mu jak moc ho miluju:( Vim, že musim jít dál, ale nejde to nevim jak na to..začínám bejt dost podrážděná, nevyspalá..kolikrát i nepřiměřeně protivná. O záchvatech breku ani nemluvim...Vůbec nevim jak se dát do kupy:( poraďte

Nejhorší den v mém životě 20.12.2012 zemřela mi maminka. Včera jí nebylo dobře,byla nemocná se srdcem,omdlela,ale podařilo se mi jí hned vzkřísit. Záchranku nechtěla,že je jí už dobře. Dnes uvařila a měli jsem jet i s tátou na nákup......a ......Nebyl jsem s ní doma,byl jsem v práci....nemohl jsem jí pomoci,ale kdyby včera.....možná tu byla s námi.....pro mě ten konec světa platí....a to datum je démonické....maminko miluji tě a nikdy nezapomenu.....

aj mne umrela maminka pred mesiacom, skoro sa zbláznim nič ma nezaujíma, chcela by som zomrieť. beriem aj lieky .ale mi nepomáhajú. stále len plačem a neviem čo bude bez nej.prosím vás odpovedzte mi niekto,lebo sa zbláznim.

Nevím jak začít, tak začnu rovnou. Slzy se mi koulejí po tváři a pořádně nevidím na klávesnici.
23.11 mi zemřela maminka ve věku 60 let. A já se s tím nedokážu vyrovnat.
Maminka byla úžasný človíček, sluníčko, které nosilo radost, úsměv a štěstí kamkoli přišla. A najednou tu není, nedokážu se podívat na její fotku aniž bych nezačala brečet, nedokážu se podívat na věci, které mám od ní.
Jak to začalo: Měla velkou nadváhu (máme to v rodě) a v létě pocítila bolest kolen a kyčle. Tak se rozhodla pro zhubnutí. Známá ji doporučila firmu Herbalaif, a maminka se toho chytla. Vše by probíhalo dobře, kdyby ale nezačala být posedlá tím, že hubne a nechtěla ještě víc. Za 3 měsíce zhubla 20 kg, kdyby jste ji slyšeli jak byla šťastná, jak mi volala nadšeně, že má zase další kg dole. Pak nastal zlom, přestala hubnout a začala mít pocit nechutenství. Na naše prosby aby s tím na měsíc přestala reagovala tak, že se rozplakala, že se bojí, že zase přibere. Taťka ji nakonec přesvědčil, ale už bylo pozdě. Vlivem nekontrolované diety sice zhubla, ale vodu a bílkoviny. Rozjel se ji opět problém se štítnou žlázou (který byl pod kontrolou). Navíc oslabila si tak organismus, že pak stačila jedna pitomá bakterie ve střevech a v plicích a neměla šanci. Když doma zkolabovala, taťka volal záchranku. I tehdy ho prosila, že nechce do nemocnice, měla panickou hrůzu ze své postavy a nechtěla aby tu postavu okukovali lékaři, sestry a personál. Zkolaboval nejen trávicí trakt, ale i ledviny a pak dostala sepsi. Stále jsme doufali, že lékaři najdou vhodná antibiotika a bude dobře. Na žádné nereagovala. Byla rezistentní vůči jakýmkoli antibiotikám které dostávala. Musela být na dialíze, a plicní ventilaci. Později se lékařům podařilo zprovoznit ledviny a částečně i trávicí trakt. Pro nás to byla dobrá zpráva. Ovšem již od počátku tam byla sepse. Dočetla jsem se, že jsou tři druhy a ta třetí (nejhorší) je když selže jeden či více orgánů a je na ni největší úmrtnost. Nepřestávali jsme do ní hučet, že musí bojovat. Bohužel se ukázalo, že sepse zasáhla i svaly, tedy i srdíčko. I když ji lékaři podporovali jak srdce tak plíce (nevím, nerozumím tomu, jen jsem se dověděla, že snad dostaávala 10 jednotek adrenalinu aby udrželi srdce v chodu) a u plic to bylo 45 něčeho co normálně je 20. Po 14 dnech ten boj prohrála.
Ten den jsem za ní s tatínkem byla, usmála se, dokázala mrkat, pootočit hlavu a vypláznout jazyk. Když mě viděla usmála se na mě, donesla jsem ji od dcerek plyšáka (slona s chobotem nahoru, pro štěstí) bohužel to nestačilo. Mám dvě malé holky 4 a 2 roky, babička je vbelmi milovala a ony milovaly ji a já věřím, že ta myšlenka na ně ji držela těch 14 dní. Doma máme 90% hraček a oblečení pro holky od babičky, a já se na ty věci koukám a řvu jako želva.
Stále vidím jak je napojená na ty hadičky a jak se na mě usmívá, když přijdu do jejího království u nich doma, vidím jak sedí u počítače, jak plete svetry pro vnučky, bolí to bolí.
21.12 by měla 61 let, bude to kruté. Jak na to?

Ahoj Pavko,je mi moc líto,co vás potkalo,je mi moc líto tvého táty,ani se nedivím,že chce mít urnu s maminkou u sebe,určitě se hrozně trápí,jistě spolu prožili spoustu let,tak není divu.Můj syn nesl smrt babičky taky moc těžce,když mamka zemřela,bylo mu 5let.Když jsem mu řekla,že mamka umřela,začal doslova křičet,že chce babičku zpátky a pak jsme brečeli oba.Moji rodiče byli rozvedení už 22 let,mamka byla sama, taťka má už několik let přítelkyni.Ale když mamka onemocněla,moc nám pomáhal,vozil mamku na chemoterapii,potom,když mamka zemřela,tak vlastně platil i pohřeb.mamka má urnu na hrobě ve vesnici,kde se narodila,kde je pohřbená jají babička i máma.Je tam moc hezky.Pavko i mě je po mamce pořád moc smutno,strašně mi chybí a často na ni myslím.Zlepšilo se to,že ji v představách vídám tak,jak vypadala,když byla ještě zdravá a ne tak,jak byla zubožená a ztrápená bolestí.Pavko věř,že čas tu bolest trochu otupí a přijde i čas,kdy se budeš moci zase smát.Naše mamky nám budou chybět pořád.Držte se,ty i tvé děti a táta.

Všechny vás moc zdravím. Též patřím k vám, letos v únoru mi zemřel manžel doma u mě v náručí, měli jsme ho doma čtyři měsíce - rakovina slinivky. Manžel byl velký bojovník, tolik chtěl žít - měl obrovské bolesti, docházela jsem do centra bolesti a dělala s dětmi, co se dalo... děti byly též moc statečné! Manžel věděl, že má rakovinu, ale nevěděl - nechtěl vědět - nechtěl se o nemoci bavit, že je to nevyléčitelné... my jsme to věděli od samého začátku. Zemřel letos v únoru je listopad a je pravda, co tady skoro všichni píšete ... čas nic neléčí - je to naopak horší a horší.Prázdnota, smutek, tolik se mi po něm stýská, kamarádi přestali volat... děti mají své lásky, což je v pořádku... a já na něj stále myslím - usínám pod práškama s myšlenkou na mého milovaného manžela a ráno se probouzím s myšlenkou na mého milovaného manžela a čekám, že se vrátí a vím, že se nevrátí. Když mi bylo 18 na rakovinu mi zemřela maminka, pak přišla láska - můj muž a děti, pak mi zemřel tatínek a teď moje láska můj manžel... žiju ne přežívám kvůli dětem ... ale je mi tak smutno a cítím se moc sama...

Mně zemřela maminka náhle před 6. měsíci ve věku 54 na plicní embolii, před tím ji vůbec nic nebylo, ani nebolelo, bylo to z minuty na minutu, nikdy jsem nevěřil, že něco takového může být, když se člověk cítí dobře a najdnou bez varování takový zlom, a místo toho abych se z toho dostával, tak mi přijde, že je to čím dál víc horší :(, přestávám to zvládat.

Také mi odešla maminka, je to teprve 24hodin, dnes jsme byli zařídit pohřeb.Přivezli jsme si věci z onkologie.Je to strašně těžké, nevím jak to zvládnu.Sice všichni říkají,musíš to zvládneš a takové ty řeči okolo......
Maminka upadla do prvního komatu 31.8., 13.9. ji operovali nádor v hlavě,byla při vědomí, od října byla na chemoterapii, dostala pouze 3dávky + nějaké ozářky, do poslední chvíle věřila uzdravení a my také....Vozily jsme si ji na víkend domů, měla radost z paruky....Ale přesto preze všechno, nedokázla si odpustit cigaretu, i když jí to zabíjelo, tiše, pomalu ale jistě.Budiž nám utěchou, že upadla do komatu a už se netrápila.Bojovala ještě skoro celý den, než vydechla naposled.Byli jsme se s ní rozloučit, už spinkala, mozek nefungoval, a dali jí poslední SBOHEM...........Večer jsem volala na JIP , zda se stav nezlepšil, bohužel svůj boj s těžkou nemocí prohrála dne 17.10.2012 v 17hodin.Večer se se mnou rozloučila.....Už jí je lehká zem a je zase u své maminky a tatá´ínka v nebíčku...
Maminko, miluju tě , já i Tvůj Fanoušek, vnučky Karolínka a Anetka,
Sbohem Tvoje Pája

CHtěla bych touto cestou vyjádřit svojí bolest,kterou v srdci mám,stále jsem se z bratrovi smrti nedostala.Byl štastně ženat a narodil se mu syn,ale nebylo mu přáno a manželka mu v 26letech zemřela na rakovinu a můj bratr byl natolik neštastný,že jeho syn přišel o matku,malému bylo tehdy 1,5.Všecna péče omalého zbyla jen na něj i když jsme mu jako rodina pomáhala,ale bratr se vnitřně trápil a snažil se aby nic nebylo na něm poznat i tak rozdával tolik lásky a nejvíce svému synovi,kterýmu pak po roce našel novou matku,ale to se bratrovi stalo osudným,odstěhoval se daleko od nás všech a začal nový život,byl tak pracivitý,že postavil nádherný barák a žil si spokojeně,ale časem jeho vztah začal skřípat a nebylo to jako dřív?Pořád jsem ho prosila at se vrátí zpět k nám kde měl nás setry a rodiče.Pořád váhal až nakonec se tajně rozhodl,že přijede za námi a taky se stalo.Po vánocích tajně dorazil a byl u mě dva dny,byli to fajn prožité dny měl mi toho tolik vyprávět.Pak musel odjet zpět domů a to byla jeho poslední návštěva,dnes vím že se přišel semnou rozloučit a snad něco NĚKDE JE?že jsem měla možnost bratra ještě vidět a moje tajné modlení někdo vyslechl....Bratr zemřel náhle usnul a už se neprobudil bylo mu pouhých 36let a jeho syn zatím zůstal u jeho opatrovnici,ale věřím tomu že jednou přijde k nám,pořád se tajně modlím...Věřte mi že denně mu nosím květiny na hrob a cítim že je blízko mě.4.1 2012 zemřel,nikdy na něj nezapomenu byl to můj milovaný bratr

1. září začalo celé maminčino trápení, odvezli ji do Olomouce s cévní mozkou příhodou a protože měla navíc aneuryzma, tak jí nemohli dát trombolýzu. Celou noc jsem protrpěl v obavách, další den byl jako zázrak, lepšila se, večer jsem jí dovezl časopis, reagovala, byla i sama na míse. Už jsem zařizoval následnou rehabilitaci, celodenní starost o ni atd. Od dalšího dne ale došlo ke změně, odpovídala jednoslabičně, měla stále zavřené oči, nemohla polykat, prostě obrat o 180 stupňů, pořád ale jsem věřil, že se všechno spraví (resp. byl jsem smířen, že zůstane ochrnutá na lůžku, ale budu se o ni moci starat a být s ní). Když otevřela oči, byl jsem v sedmém nebi, pak zase večer zhoršení, v pondělí se plánoval překlad na odd.dlohodobě nemocných, byl jsem vše domluvit, podívat se, jaká je tam péče, byla domluvena její sestra, že se se mnou bude střídat. Překlad zvládla, v úterý večer další zázrak, sice bezvládnou, ale posadili jsme ji na křeslo a vyvezli na terasu - byl krásný podvečer, chvíli se pak i koukala na televizi. Ve středu jsem s ní strávil spoustu času, na křesle jsme zajeli do parku, podívali se na fontánu, stavili se na další středu objednat ke kadeřnici atd. Odjížděl jsem v euforii a těšil jsem se na odpoledne na další návštěvu. Když mi sestra s divným výrazem sdělila, ať počkám na lékařku, na nic jsem nečekal a utíkal za ní na pokoj, kde jsem ji našel již zabalenou (ještě měla teplé ruce a obličej), loučil jsem se s ní v slzách, nechápal jsem absolutně nic. Další dny jsem prožil jak v tranzu, postaral jsem se o rozloučení, nad otevřenou rakví jsem se s ní i dotykem ještě rozloučil, promluvil jsem k přítomným. Teď ji mám v urně doma, řeším na hřbitově místo uložení a cítím se každý den hůř. Zůstal jsem sám jen s otcem, který je na tom již rovněž velice špatně po zdravotní stránce, jelikož jsem nezaložil rodinu, uvědomuji si o to více prázdno a nevím, jak se s tím vyrovnám. Pořád se ptám, jestli jsem udělal vše, co jsem mohl, jestli byla ve svém životě šťastná, prostě otázky, na které není odpověď se mi honí hlavou. Kdybych byl věřící, měl bych jistotu, že vše nějak pokračuje. Ale pro bezvěrce je vše mnohem horší, uvědomuju si konec, nevím, jak dál žít. Myslel jsem, že se mi trochu uleví po vypsání, ale pro slzy nevidím a je mí stále mizerně.