Milá Luďko, děkuji, za podporu. Chápu, že tak jako já tzrpí asi spousta lidí, kterým oděšel milovaný človíček. Já s maminkou měla úžasný vztah, jasně, že při mém dospívání to nebylo vždy ideální, ale po mé svatbě před 10 lety se náš vztak upevníl a po té co jsme do rodiny přijali dvě krásné holčičky (vlastní nám nebyly přány) se náš vztah zintenzivnil. Bydlím asi 20 km od našich, denně jsme byli v kontaktu, každé ráno mi volala a v telefonu se mi ozval její hlas "tak co holky?" Byl to milující človíček, nenašli by jste tady člověka, který by ji neměl rád. Pro všechny byla ochotná se rozdat, hlavně pro své vnučky.
Chybí ji její hlas, chybí ji její smích, chybí mi i ten káravý pohled, kdykoli jsem něco provedla. Moc mi stále chybí. S taťkou si volám 2x denně, stále doma něco kutí, dělá, uklízí a zaměstnává se aby na mamku nemyslel, ale já to neumím. Ať dělám cokoli, vždy mi hlavou proběhne, co by na to řekla mamka...
Včera u nás docela přituhlo a mě jen napadlo "mrzne, bude jí tam zima". Připadám si jako blázen, a snad už asi jsem.
Máš pravdu, kdyby nebyly holky, nechtěla bych žít. Ale musím, musím už kvůli nim, abych jim mohla o babičce vyprávět. Jen mě napadlo, jestli si ta starší (4 roky) vůbec na babičku bude pamatovat. Ta mladší (2 roky) asi ne. Ale udělám maximum pro to aby byla babička stále s námi.
Jen je to těžké a já doufala, že časem by to snad mohlo být o něco málo lehčí. Jak tady ale čtu, tak přísloví "čas léčí rány" tady asi moc neplatí.
Přeji hodně sil v těchto těžkých dnech.
In reply to Milá Janka, najprv Ti chcem by Anonym (neověřeno)