Odešla mi maminka

Moje maminka odešla před čtyřmi dny. Jsem šťastná, že jsem jí stačila říct, co pro mne znamená, jak moc jí mám ráda. Ty chvilky nám už nikdo nevezme a já pevně věřím, že odcházela smířená s tím, co nastává. Nikdy nezapomenu na její slova: "Ivko, ty tu nebreč, mně bude líp a ty musíš žít svůj vlastní život. Cítímjií kolem sebe, její energii, její sílu i čistou duši. Zůstaly mi nádherné vzpomínky a i když ta tíha u srdce bolí a slzy tečou, přece jen vím, že teď už jí nic nebolí, nebojuje o každé nadechnutí. Bude se mnou a ve mně napořád.

Je to 14 dni co nas necekane z hodiny na hodinu opustila maminka.Nic ji nebylo,bylo to tak necekane a takovy sok ,ze tomu jeste ted nemuzu uverit.Proste srdicko se zastavilo z niceho nic.Navzdy si budu vycitat,ze jsem na ni kdy kricela,byla zla a nebyla posledni den s ni,ale nevedela jsem,ze je to den jejiho odchodu.Byla tak hodna a skvela mama a kamaradka a hlavne perfektni milujici babicka.Tak moc to boli a citim s vami vsemi tak jako pro vas vase maminky,tak pro me moje maminka byla taky ta nejlepsi pod sluncem.Maminka je jen jedna a nikdo ji nenahradi.Zavidim vsem co byli na sve maminky hodni a byli s nima az do posledni chvile.Tolik jsem ji toho chtela rict a uz to nejde.Necht je Buh prijme a ochranuje a moc si preju dali Buh at se s nimi setkame na onom svete.

Ještě to nejsou ani dva týdny, co mi umřela maminka. Hrozně to bolí a asi ještě dlouho bude. Tak bych ji tady potřebovala! Jsem ráda, že si alespoň na chvíli mohla užít své vnučky, i když ta si ji už pamatovat nebude. Soucítím s vámi všemi, komu už máma odešla. Prostě mámu už nikdo nenahradí.

Dobrý den,
na tyto stránky jsem narazila úplnou náhodou. 16. 11. 2009 mi umřela maminka. Dnes je to přesně 15 dní. Nechci tady nějak detailně popisovat náš vztah - byl velice intenzivní, byly jsme na sobě asi až nezdravě závislé. Já si tu situaci asi ještě pořádně neuvědomuju, je mi 21 let a zůstala jsem sama s tatínkem.. Byl to šok pro nás, pro celou rodinu, kamarády, známé.. Maminka nebyla nemocná, pouze před 5 lety měla ledvinové kameny. V sobotu 12. prosince si ji odvezla záchranka - mamince nebylo celý týden dobře, volala mi do Prahy (studuju tam, takže jsem tam přes týden), že se necítí dobře a má zase chřipku. Věděla, že na víkend nepřijedu, přesto mi každý den volala, že mě chce vidět. Jako by něco tušila.. Shodou náhod jsem nakonec opravdu na víkend přijela. V sobotu ráno měla maminka bolesti břicha a zad a než přijela rychlá, začala zvracet krev. Nešlo o ledviny, jak jsme se prvně domnívali, první diagnóza zněla praský žaludeční nebo dvanácterníkový vřed. Ležela u nás na JIP, odpoledne jsme za ní byli. To jsem ji naposled viděla. V noci mi volala, že ji převáží do Brna, jelikož má prasklý jícen a u nás na to není potřebné zařízení. To jsem ji naposledy slyšela.. Podle lékařů se jednalo o malou dírku, léčili ji antibiotiky. Odjela jsem tedy do Prahy, v úterý mi tatínek volal, že stav se rapidně zhoršil a od neděle!!! byla na 3 operacích. Kdybych o závažnosti jejího stavu věděla už v neděli, zůstala bych doma, byla s ní.. Ale přes telefon lékaři moc sdílní nejsou, takže o jejím stavu jsme měli jen útržkovité informace. Táta pro mě přijel do Prahy.. lékař, který ho už znal, byl do telefonu upřímný. Maminka dostala těžkou sepsi, selhaly jí ledviny a plíce, byla uvedena do umělého spánku.. Ještě ten večer jsme kontaktovali léčitele (později mi táta řekl, že půl hodiny potom léčitel volal, že nemůže nijak pomoci..), celá rodina jsme na ni mysleli. Nic jiného se dělat nedalo. Ve středu jsme za ní jeli. Tam nám lékař sdělil, že její stav je neslučitelný se životem. Kdyby jí operovali jícen, nepřežila by, bez operace nepřežije taky kvůli sepsi. Byla to otázka hodin nebo dní, prý. Tatínek se za ní byl podívat, já ne.. Zhroutila jsem se. Zpětně si říkám, že by jí moje přítomnost nepomohla, když už lékaři označili její stav za beznadějný. Ještě ten den, ve středu v 15:35, maminka umřela.. Pořád čekám, že se otevřou dveře a ona se vrátí, že je jen třeba na "dovolené".. Postupem času mi začíná docházet spousta věcí.. Maminka měla určité "věštecké" schopnosti.. o tom ale asi až někdy příště, to je také na dlouhé povídání. U nás v rodině se věří na posmrtný život, vím, že maminka mě zeshora sleduje, cítím ji tady pořád. Zdá se mi o ní vždy z úterý na středu v noci - poprvé se se mnou přišla rozloučit, pak mi zase něco sdělovala.. Vím, asi to zní bláznivě. Teta mi tvrdí, že už asi splnila svůj úkol tady, ale já o tom nejsem moc přesvědčená - nebude na mojí promoci, svatbě, neuvidí moje děti.. :( je to opravdu příšerná bolest..

Moc děkuji p.Zdeniče,za pěknou podporu při ztrátě své milované maminky,nikdy na ní nezapomenu,byla obětavá a proč musela tak trpět při skonání!!!To mě moc bolí a moji dceru...díky Zdeni a držte se !!!

1.11.2009 mi náhle zemřela na lůžkovém oddělení interny maminka, ve věku 59let. Odešla tak, jak jsem si nepřála ani já, ani otec. Má zde někdo podobnou zkušenost, o kterou by se mohl se mnou podělit?

Dobrý den, 6.10.09 mi zemřela babička.Její smrt byla naprosto zbytečná, byla zdravá a silná jen asi zasáhl osud nebo nevím co..spadla na schodech-velké poranění mozku, kterému po 3 dnech v nemocnici podlehla.Nemůžu stále pochopit proč, nemůžu se srovnat s tím, že už tu není. Zjištění, že je mrtvá bylo taky děsné, přišla jsem za ní na návštěvu do nemocnice, sice byla v kómatu,ale já věřím že tito lidé nás slyší, tak jsem měla připravené co všechno ji řeknu ale bohužel již se nestalo, doktor mi řekl že v noci umřela...to taky nedokážu pochopit měli v nemocnici asi 5 tel. čísel kam zavolat kdyby něco a oni stejně nezavolaly, opravdu jsem prožila šok a nemůžu se s tím vyrovnat.pořád ji vidím, jak jsme spolu vařily, chodily ven, jezdily na výlety a teď už tu prostě není...................

Naše milovaná maminka odešla 23. září . Bojovala několik let se spoustou diagnoz a jedna z nich byla rakovina.S bratrem jsme se o ni s láskou ze všech sil starali .Držela se statečně ale bohužel její tělo vlivem spousty chorob chřadlo až nastal poslední den.Stáli jsme u její postele , hladili ji a drželi za ruku.Šeptali jsme ji ať se nebojí že jsme u ní a modlili se aby to slyšela.Pořád ji mám před očima a nemohu uvěřit že už tu není.Byla to velice hodná žena,která nikdy neublížila slovem natož činem.Pořád na ni myslím a moc mi chybí.I když už mám sama dospělého syna ,tak se cítím jako malé děcko které čeká že se maminka vrátí. V životě který pro nás nebyl lehký nám s bratrem byla velikou oporou a proto jsem ráda že jsme jí její lásku a péči mohli oplatit a postarat se o ni.Život už nebude jako dřív navždy v něm maminka bude chybět. Snažím se s tím vyrovnat jde to velice pomalu ale snad to překonám.Oporou mi je má rodina.Když jsem četla příspěvky v diskuzi tak jsem zjistila že nejsem sama se svými pocity a smutkem,přeji všem i sobě ať čas zahojí rány na duši .

Dobrý den,
Před 8 lety, tři dny před Vánocemi, mi zemřela má maminka. Mě bylo tehdy pouhých 11 let, našla jsem ji mrtvou ležet v posteli, zrovna když sem jí přišla oznámit s velkou hrdostí že jsem zvladla udělat těsto na cukroví. Pamatuji si když jsem přišla do pokoje a zjistila že nedýchá. Zburcovala jsem celý dům a Ti okamžitě volali záchranku. A nechali mě s ní samotnou, víte byl to strasny pocit. Rvala jsem z plnych plic, a prosila at zustane a nenechava mne tu samotnou. Den před Vánocemi mi bylo oznámeno že mamka opravdu zemřela. Byla to strasna bolest nemohla jsem dychat spat mluvit a snad nejhorší byl pocit, že za to můžu. Nikdy to nepřestane bolet, ale bolest se otupila a já můžu žít. Byl i čas kdy jsem mamku nenáviděla za to že mne tu nechala, teprve nedávno jsem pochopila jakou bolest cítila když jí zemřel manžel- můj taťka, Ja mohu jen dekovat za to ze mi dovolila prožít s ní ty nejkrásnější chvilky. Moc děkuji za tento web

Dobrý den všem a především Adéle,
v neděli to bude čtrnáct dní kdy moje milovaná mamuška zemřela na bronchogenní karcinom.
Stále nemohu uvěřit a pochopit co se stalo!
Svou maminku jsem miloval z celého srdce, bral jsem ji jako svůj vzor a myslim si že tak dobrého člověka, kterým byla ona, nikdy nepotkám.
S maminkou jsme k sobě měli neuvěřitelně blízko, opravdu jsme měli intenzivní vztah. Vážil jsem si jí a stále vážím jako někoho kdo mi dával smysl v mém životě. Obdivoval jsem se její osobnosti i jejímu nadhledu. V případě kdy se trápila mamka, trápil jsem se také a naopak...Nechci být patetický, ale těžko se dá napsat do pár vět něco podobného.
Maminka zemřela měsíc po stanovení diagnozy s tím že nemocná byla půl roku, ale RTG plic se provedlo až po zjištění meta ložisek na mozku. Maminka byla hospitalizována nejdříve na interně, poté měsíc na psychiatrii a na onkologii se dostala až s deseticentrovým nádorem na pravé plíci.
V posledních chvílích jejího života jsem byl každou volnou minutu svého času s mamkou. Ona (jako zaměstnanec vfn) i já (o něco později) jsme věděli, že máme pro sebe moc málo času. Mlčky jsme spolu seděli a já si v duchu počítal medián přežití a děkoval bohu za každou minutu, co tu ještě byla. Maminka nám zkolabovala doma na propustce, její vychrtlé bezvládné bílé tělo a pronikavé modré oči nezapomenu do své smrti stejně jako její převoz do nemocnice a pohled jak se dáví hlenem na JIPu.
Nekladu si otázku proč se něco takového muselo stát mě a mamince. Neptám se proč jsem před 14ti dni vybíral rakev pro svou maminku. Neptám se jakto, když jsem byli spolu minulé léto na dovolené a smáli se spolu. Myslím že to je život, myslím že nejsem ani první ani poslední komu se něco takového stalo (soudě podle dalších příspěvků zde). Myslím že dřív nebo později prožije podobnou bolest asi každý?
Já se ptám co bude dál?? Docházím k psychiatrovi, beru 1x Citalec denně (již od začátku stanovení diagnózy - cca přes měsíc) první týden 1x Frontin 0,5 denně.
Cítím se každým dnem hůře...hluboce se trápím.. bojím se že takovou ránu osudu já nezvládnu. Jsem přesvědčen že čas bolest otupí, ale nejsem si jistý kolik takového času bude muset uplynout? Budu někdy vůbec schopen prožít radost, štěstí? Co mám dělat teď? Neumím si představit normální život..vše dělám tak nějak automaticky protože musím. Měl bych změnit prostředí, práci? Měl bych někam odjet na dlouhou dobu?
Mám milující přítelkyni, tátu, přátele..jsem snad i alespon trochu racionální, ale já stále čekám až maminka odemkne klíčem, otevře dveře a začne nadávat jak nestála noční za nic...
Ještě bych chtěl poděkovat za tento web
Jindra (27)

Dobrý den všichni,

letos, 14.3.2009 mi odešla ve svých 49 letech moje maminka. Prohrála boj s rakovino, který trval pouhé 3 měsíce. Celou dobu jsem ji měla u sebe doma a starala se o ni. Vzhledem k tomu,že nikdy nebyla nemocná, nikdy ji neskolila ani pitomá chřipka, byl to pro nás obrovský šok. Zůstala jsem tady já 23 let, 18 letá sestra a táta. Bolest, kterou nyní prožívám, je nepopsatelná. Vím, že jí tam je mnohem lépe než tady. Celý život se kvůi otci natrápila. Celou tu měsíční hůrzu,kdy maminka vážila pouhých 30 kilo, nechodila, metastáze na mozku se zvětšovaly, mám neustále před očima. nemohl byste mi prosím někdo pomoci alespoň touto formou, jak se se vším vyrovat?Pořád se snažím vžívat do jejích pocitů, jaké asi měla, když věděla, že umírá. Vím,že jsem jí poskytla plnou péči, která si zaslouží obdiv. Ale ten obraz jejího bezvládného těla mám neustále před sebou. Vím,že vše chce čas a ten vše zahojí. Nemám ale nyní žádný smysl života. Pokud máte někdo podobné zkušenosti, prosím, napište, jak tyto myšlenky vyhnat. Děkuji, Adéla.

Moje máma umřela před pár týdny po dlouhém boji s rakovinou. Na její smrt jsme se všichni připravovali, ale ve skutečnosti se na to připravit nedá. Myslím na ní skoro celý den, každou noc se mi o ní zdá. Myslela jsem, že se to časem spraví, ale je to pořád stejné, snad horší. Asi jsem moc netrpělivá. I když bojovala dlouho, ke zhoršení jejího stavu a smrti pak došlo doslova ze dne na den. Pořád jsem vyčkávala s rozloučením, chtěla jsem jí poděkovat za to, jak statečně bojovala a že jsme tu s ní díky tomu mohli být několik let navíc..až najednou bylo na rozloučení pozdě. Stihla jsem jí sice ještě říct, že jí mám ráda a ona mi odpověděla, ale už byla pod vlivem sedativ a bylo to spíš jakoby mluvila ze sna. Do několika hodin po té zemřela.
Tolik toužím po jejím obětí, vyčítám si tolik věcí..že jsem se s ní pořádně nerozloučila dokud byl čas. Několik dnů před svou smrtí mi řekla že už tu dlouho nebude, ať se nebojím, že pak začnu nový život..a já jí na to dokázala říct jen ať nestraší, že to dobře dopadne..nechtěla jsem před ní brečet...tehdy byla ta pravá chvíle a já o ni přišla. Je mi tolik smutno. Lidé z okolí se mi sice snaží pomoct, ale nikdo z nich neví jaké to je. Navíc pro ně je to už dlouhá doba co se to stalo a těžko chápou, že se trápím pořád stejně a pomoc potřebuji stejně intenzivní jako na začátku.

Ahoj! Je to měsíc a půl, co mi zemřela moje milovaná maminka, je mi 22 a už mám jen babičku. Přítel a kamarádka mi hodně pomáhají, ale přesto těžko dokážou pochopit, jaké to je přijít o maminku a nemít už skoro žádnou rodinu, zároveň i přijít o místo, kterému sem říkala domov. Byla bych moc ráda, kdyby se mi ozval někdo v podobné situaci, moc bych ocenila popovídání s člověkem, který z vlastní zkušenosti dokáže pochopit a vcítit se do mojí situace. Díky Petra

bolest, kterou právě cítíte bude už zřejmě na svém vrcholu a už by měla jen ustupovat. Nevím jak to cítí ostatní, ale ten pocit prázdna už nezmizí, jenže na druhou stranu Vás každodenně donutí si na maminku vzpomenout, prožívám to dnes a denně když třeba vařím, jdu nakoupit, jedu tramvají prostě vždy, když mé myšlenky bloudí v prázdnu, zabloudí až k mamince.Je asi správné, že dnes skoro na chlup po dvou letech už mi na tváři vyloudí vzpomínky spíše úsměv, protože se vždy rozpomenu na nějakou příhodu, kterou jsme s mámou zažili a jelikož máma byla veselý člověk a nepokazila nikdy žádnou legraci, je čemu se usmívat a vzpomínat...
Zkuste i Vy spíše truchlení nahradit třeba nějakou fotkou a zkuste si vzpomenout na ten okamžik kdy fotečka vznikla, uvodíte, že výsledek bude prima.
Držím palce všem, aby se vyrovnali se ztrátou blízkého člověka co nejlépe a aby ho nepřepadaly myšlenky jako Vás Jano o bytí či nebytí, protože život už je prostě takový, ale vždy máme něco nebo někoho za co stojí žít a své milované jež nás už opustili si stejně navždy uchováme v tom malém tepajícím orgánu...

Může mi, prosím, tady někdo říct, jestli je pravda, že čas tu bolest ze ztráty milované osoby trochu zmírní? Mamka mi odešla náhle v prosinci a já mám pocit, že je to čím dál horší. Přestávám to zvládat a nejradši bych tu ani nebyla...

MILÁ ŠÁRKO, OBČAS SE VRACÍM NA TYTO STRÁNKY, UPLNĚ S VÁMA CÍTÍM, VÍM JAK VÁM JE. V ČERVNU TO BUDOU 2 ROKY, CO UŽ TADY MAMČA S NÁMA NENÍ. PRVNÍ ROK JE NEJHORŠÍ. VŠECHNO SI ČLOVĚK OPAKUJE VÁNOCE, NAROZENINY KTERÉ SE SLAVILY S MAMINKOU A VŠECHNO OSTATNÍ A MNOHÉ. TEĎ UŽ JE TO TROCHU LEPŠÍ, ALE STEJNĚ TO BOLÍ, ALE UŽ JINAK. A STEJNĚ VY JAKO JÁ, MÁME VÝHODU VTOM ŽE MÁME DĚTI, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ MAMINKU, A MYSLÍM ŽE NÁS TÍM DRŽÍ A POSILUJÍ. JE MI TAKÉ MOC LÍTO, ŽE UŽ JI TADY NEMÁME. ÚPLNĚ VÁŠ SMUTEK PROŽÍVÁM, TAK JEN SNAD AŤ SE DRŽÍTE A AŤ VÁM TEN ČAS CO MÁ LEČIT UTÍKÁ MNOHEM RYCHLEJI. Z POZDRAVEM LENKA

11/2/09 mi umřela milovaná maminka...po šíleném stavu, který tady všichni znáte, přišel útlum...mám malou dcerku, pro kterou musím žít dál. Přes den se mi to daří, ale večery...a noci...jsou hrozné.
Ani o tom nemůžu psát - ani mluvit - chtěla bych ji moc zpátky. Nikoho už nemám, kromě sestry. Mrzí mě, že moje malá nepozná babičku, byla to skvělá osoba. Hodná, empatická, milující.
Snad na mojí holčičku dává shora pozor.
Šárka

ani nevím jak mám začít, pročítám si Vaše zkušenosti, které snad neminou nikoho. Když odejde někdo, koho opravdu milujete, taková nefalšovaná a upřímná láska tedy z mého pohledu, je láska mateřská. A to jak ze strany dcery a syna k rodičům, nebo rodičů k dětem. Mně umřel Taťka před dvěma lety a za ním po 10 měsících Maminka, pořád se stím nemůžu smířit, ale vím, co by mě ted řekla mamča, která sama přišla hodně brzy o maminku, když ji bylo 15let, a tatínek, to sem byla hodně malá když si vzpomenu. Sama mám dva malé kluky, které potřebují mámu a tátu. Ale jaká nespravedlnost, že nepoznají tak užasnou BABIČKU a DĚDEČKA, jako byli moje rodiče. Mocbych si přála je obejmout a říct jim MAMI TAŤI moc Vás miluju a chybíte mi a odpustíte mi, že sem Vám přidělávala moc starostí a problému. To nejhorší mám snad za sebou, naučila sem se hodně věcí, vážit si věcí, které dřív byly samozřejmostí, trápit se malichernostma, je teď zbytečné. Je pravda, že už není to co dřív, ale jsou tady se mnou a dohlížejí na nás, moc je miluji, a jsem vděčná, že jsem měla takové rodiče.

Nejprve přijměte projevení soustrasti a myšlenku na Vás. Budu reagovat jen velmi krátce. Věřte mi, že od teď budete s maminkou hovořit mnohem více než kdy předtím, a jsem přesvědčený, že Vaše slova se neztratí jen tak ve vzduchoprázdnu.. Soudím podle sebe, kdy jsem po smrti mé milované mámy, pochopil, že je na světě mnohem více důležitějších a podstatnějších záležitostí než lidské problémy se sebou samým... Zkuste někdy později, až malinko přebolí ta prvotní nesnesitelná bolest, se jen tak posadit, zavřít oči a připomenout si ve vzpomínkách krásné okamžiky s maminkou a pak na ní začněte mluvit, není to jen můj výmysl, konzultoval jsem to s mnoha lidma a funguje to, uvidíte, že to bude fungovat i Vám a budete moci mamince říci vše co jste nestihla... přeji Vám ať se co nejdříve naučíte s touto nevratnou ztrátou žít a třeba i za pomoci mnou popsané berličky..

Moje maminka byla také hodně nemocná. Ve třech letech ji operovali pro vrozenou srdeční vadu a celý život nevyšla najednou více než deset schodů, aniž by si nemusela odpočinout. Pak prodělala nespočet gynekologických operací. Ve třiapadesáti letech slyšela pouze s naslouchátkem. Když jí před měsícem a půl zjistili těžkou cukrovku, náhodně při předoperačním vyšetření kvůli nehybnému a velmi bolestivému rameni, tak jsme byli všichni otřeseni. Po začátku inzulinové léčby se jí ze dne na den zhoršil zrak tak hodně, že nepřečetla vůbec nic ani s brýlemi a lupou zároveň. Je to dvacet pět dní, co nám maminka umřela. Byla tak statečná, celý život bojovala se všemi nemocemi a s mým sebestředným a sobeckým otcem a stejně v ní bylo tolik lásky a pochopení. 1.9. by jí bylo 56 let. Taky nevím, jak to bez ní zvládnu, jak teď mám prostě chodit do práce, dodělat školu, splácet hypotéku a plnit všechny povinnosti.
Umřela sama na podlaze na chodbě, nikdo u ní nebyl, aby ji pohladil...Je mi moc líto, že už se do těch jejích něžných očí nikdy nepodívám. Moc mi chybí. Je mi strašně.