Ahoj Darinko,
ráda bych psala častěji, ale syn mě zaměstnává po celý den, je to velmi náročné a když konečně usne, tak k počítači zasedne dcera.Já se posadím do křesla a vzpomínám na maminku, včera jsem zase celé dopoledne brečela, vypadala jsem hrozně, pak jsem musela pro dceru do školy a každý po mě koukal, jak vypadám.Pročítala jsem si zde napsané příspěvky, uvědomila jsem si, že zde píši lidé, kdy jim maminka odešla brzo.Myslím si, že když maminka umře a je jí třeba dejme tomu 75let, člověk se s tím smiřuje lépe i když to také asi bolí, ale ta bolest musí být menší a přijatelnější, než když máma umře, když ji nejvíce potřebujeme a chceme, aby viděla vyrůstat svá vnoučata a někdy třeba malé pohlídat a potěšit se s ním.Někdy sedím a najednou si uvědomím, že už jí nikdy neuvidím a projede mě strašný strach, nikdy mi už nic nepoví, neporadí, nepohladí.Pláč mě tak vyčerpává, že se snažím už nebrečet, ale jde to těžko.Už se mi chce zase plakat, nemůžu to už vydržet,chci mojí mámu, ale vím, že už nepřijde, že vše skončilo a maminka se nevrátí.Tak to holky nějak zvládejte až bude čas zase napíši. Ahoj H.
