Táta
7. září 2015
Truchlení

Pohřbil jsem svého syna

Letos mi tragicky zahynul můj 12letý syn, je to nejhorší věc v mém životě, dodnes stale přemýšlím o tom, jestli mám vůbec na tomto světě zůstat, nebo odejít za ním. Byl to strašně hodný kluk a moc mi chybí, moc a moc ho miluju a pomyšlení, že po zbytek života budu bez něj, je pro mě nemyslitelná. Nebyl to jen můj syn, ale i nejlepší přítel. Chtěl bych ho jen jedenkrát obejmout a potom bych mohl klidně odejít(zemřít). Normálně bych sem nepsal, ale hrozně mě zajímá, jestli je šance se s ním někdy setkat ???? To je vše díky

Blanka Tomesova
  (kontaktovat autora příběhu)
10. června 2019
Dobrý den před 2 měsíci jdeme přišli o našeho synka , kterému bylo pouhých 13 let , je to pro nás moc těžké se s tim smířit, ale využila jsem medium Libu a Mišu aby se s ním spojili a raky nás naučili jak s nimi komunikovat , je to super věc.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Martin
  (kontaktovat autora příběhu)
4. května 2023
Prosím je to pravda co píšete?že můžete komunikovat že synkem
Dáša
9. ledna 2019
Dobrý den,je to už deset let,jak jste na tom nyní?prosím?stalo se mi něco podobného,dekuji
Elzbieta
28. března 2018
Taky mi umřel syn 17.11.2017. Mému milovanému Míšovi bylo 23 let. Byl nalezen oběšený v nedalekém lesíku blízko bydliště. Policie to uzavřela jako sebevraždu, ale nikdo tomu nechce věřit. Měl tolik plánů do budoucna, dobrou práci, hodně kamarádů, několik měsíců nepil, nikdy nefetoval. Prostě normální veselý skvělý kluk. Ráno byl v práci, večer se domlouval s kamarádem na kinu, ale už tam nedošel. Pro všechny to byl ŠOK. Mně se zhroutil svět. Tři měsíce jsem byla na neschopence. Odneslo to jak duševní tak i tělesné zdraví. Doslova jsem prošla peklem. Není dne, kdy nebrečím. Strašně se mi po něm stýská. Kdybych neměla další dvě děti, už bych tu nebyla, ale to jim nemůžu udělat. Už tu ztrátu bratra nesly velmi těžko. Nedávno mi kolegyně v práci vyprávěla, jak se jí narodila vnučka. Já si vzpomněla, jak se mi narodil Míša. Jako by to bylo včera a už tu není. Opět jsem se zhroutila. Ten čas tak strašně letí ale bolest nepřestává.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Nika
  (kontaktovat autora příběhu)
5. dubna 2018
Dobrý den,
naprosto přesně vím, o čem píšete, bohužel, prožívám nyní úplně stejné peklo. Dnes je tomu přesně 5 měsíců ode dne, kdy se život naší rodiny z vteřiny na vteřinu rozpadl nenávratně na dvě naprosto odlišné části- na to, co bylo PŘEDTÍM a na to, co je POTOM. 5. 11. 2017 zemřel tragicky můj nejstarší syn Lukáš. Bylo mu 19 let. Od tohoto okamžiku už nežiji, doslova jen přežívám, tuto neskutečnou bolest pochopí jen ten, kdo toto zažil, slova nestačí. Také mám ještě 2 děti, a jen kvůli nim jsem zde ještě schopna zatím nějak existovat, bez nich už bych tu také nebyla. Obdivuji mámy, které si tímto prošly s jedináčkem, já už bych v takovémto případě sílu pokračovat dále nenašla. Pro rodiče neexistuje na světě větší peklo než to, co nyní “žijeme” my zde, tahle absolutně nejkrutější bolest ze všech je, bohužel, už napořád... Hodně sil nám všem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Eva
  (kontaktovat autora příběhu)
28. července 2018
Dobrý den, 10.4.2018 mi zemřel můj jediný 19ti letý syn Honzík, kterého jsem milovala nade vše. Pocity jsou nepopsatelné. Jsou lidé, které karma dožene, ale ani to mi ho nevrátí. Nedá se s tím žít. Tohle peklo nikomu nepřeji. Hodně sil všem......

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
19. dubna 2018
Ani nevíte, jak Vám rozumím. Mého syna 31 let také našli oběšeného v červnu 2017.
Absolutně nečekaně. Na chvíli, kdy zazvonila policie, aby nám to oznámila v životě nezapomenu. Málem jsem se zbláznila. Strašná bezmoc. Chodím na psychinu, beru léky a připadám si čím dál hůř. Nedávám to, nedávám to.......... Krátce po smrti měl narozeniny, svátek, pak vánoce. Chvílemi se i divím, že jsem to zvládla a jsem ještě tady.
Bolest je obrovská, jsem stále na zhroucení. Také myslím na to, jak se narodil, ......................
Nejradši bych tady nebyla. Mám ještě mladšího syna a nyní malou vnučku. Je úžasná,
drží mě nad vodou, ale já neustále myslím na to, že jeho děti nikdy neuvidím. Nejhorší je,
že se ho nemohu dotknou, obejmout prostě pomačkat, na což jsem byla zvyklá. Zkusím ještě psycholožku, ale nevím, jestli můj mozek bude ochotný přijmout nějaké rady. Dělá si co chce. Navíc jsem přišla o práci a jsem doma. Hrozné!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Bolí to nepředstavitelně!!!!!!!!!!!!!!!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
  (kontaktovat autora příběhu)
19. dubna 2018
Ani nevíte, jak Vám rozumím. Mého syna 31 let také našli oběšeného v červnu 2017.
Absolutně nečekaně. Na chvíli, kdy zazvonila policie, aby nám to oznámila v životě nezapomenu. Málem jsem se zbláznila. Strašná bezmoc. Chodím na psychinu, beru léky a připadám si čím dál hůř. Nedávám to, nedávám to.......... Krátce po smrti měl narozeniny, svátek, pak vánoce. Chvílemi se i divím, že jsem to zvládla a jsem ještě tady.
Bolest je obrovská, jsem stále na zhroucení. Také myslím na to, jak se narodil, ......................
Nejradši bych tady nebyla. Mám ještě mladšího syna a nyní malou vnučku. Je úžasná,
drží mě nad vodou, ale já neustále myslím na to, že jeho děti nikdy neuvidím. Nejhorší je,
že se ho nemohu dotknou, obejmout prostě pomačkat, na což jsem byla zvyklá. Zkusím ještě psycholožku, ale nevím, jestli můj mozek bude ochotný přijmout nějaké rady. Dělá si co chce. Navíc jsem přišla o práci a jsem doma. Hrozné!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Bolí to nepředstavitelně!!!!!!!!!!!!!!!

In reply to by Anonym (neověřeno)

lichorerisnice
25. října 2018
Moc Vám rozumím
před 3 týdny mi 34 letý syn skočil z mostu a zabil se , bez dopisu na rozloučenou.
Odpracoval si ve fabrice odpolední směnu a místo domů si to namířil na most a skočil.
Je to strašný , byl bez dokladů/ nechal je ve skřínce/a tak po noci plné strachu a úzkosti jsme ho ráno hlásili s manželem jako pohřešovaného a policie nám oznámila , že večer kolem 22,30hod vyjížděla k sebevraždě .
Identifikovali jsme ho pouze podle fotografie zakrváceného svetru ,protože si pádem rozbil hlavu a ještě ho přejelo projíždějící auto.
Máme ještě dceru a vnoučata od ní, vnučka se stále na strejdu ptá.
Kdo to nezažil nechápe jaká je to bezmoc a jak moc to bolí.Bydlel s námi , oto je to horší , hrozně mi chybí, když se dívám na jeho fotografii , zlobím se na něj , byl tak mladý , plánoval a pak tohle, nechápu toa asi to nikdy nepochopím
mám PN léky /ted i antidepresiva , /prášky na spaní , protože noci jsou nejhorší.Přes den je tu dcera , manžel musel do práce, ale v noci ,přemýšlím pořád dokola proč a odpověd žádná, Je to k zbláznění

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
  (kontaktovat autora příběhu)
5. září 2022
Vaše články jsou tak bolestivé jako můj příběh, je to teď 5 měsíců kdy můj syn také z odpolední směny nešel domu šel se rovnou zabít. On se vysvobodit že svého zoufalství ale já nemohu žít, Nevím jak nikdy to nebude lepší. Nevěřím tomu že zase budu moc žít normální život. Není nám pomoci od té bolesti.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Radka
26. dubna 2018
Prozila jsem nedavno stejnou situaci hrozne to boli a nevim si rady se svym zivotem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Dáša
9. ledna 2019
Dobrý den Radko,také mám bolest.od loňského listopadu čerstvou,odkud jste?jak jste na tom? Dáša

In reply to by Anonym (neověřeno)

Radka
26. dubna 2018
Prozila jsem nedavno stejnou situaci hrozne to boli a nevim si rady se svym zivotem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

miluska
  (kontaktovat autora příběhu)
2. srpna 2018
21.7.2018 me umrel muj drahy synacel zdenecek v veku 22 let.Je to moc cerstve boli to hrozne moc ,nevim co mam delat.Vim cim si tady prochazite.Mam jeste jednoho synacka ,to me drzi pri zivote.Myslela jsem ze to zvladnu bez leku ,ale bohuzel to asi nezvladnu ,nemohu spat a ani nic delat.Stale na meho milacka myslim ,byl moc hodny,pracovity a kazdy ho miloval....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka Ruzickova
  (kontaktovat autora příběhu)
11. října 2021
Dobry vecer.
..
Jak to tu popisujete ,zazivam stejne peklo na zemi ,jako vy vsichni ,co tu pisete o umrti vasich deti..pred par dny
16.9.2021 ,zemrel muj 42lety syn na Covid 19.
Byl cela leta ridic autobusu a po cely tento cas ,jezdil bez nehod..Kdyz mi bylo druhym synem oznameno ,ze zemrel myslela jsem ,ze se vyboural ..
Tak ci tak ,,uz je na onom svete".
Zanecchal po sobe 2 nezletile dcery a manzelku.
Je z dvojcat a jeho 2.dvojce dcera tez nesmirne trpi.
Jsme totalne na dne.
Nevime ,jak dal .

In reply to by Anonym (neověřeno)

Tibor
15. června 2024
Velmi a velmi, soucítím s Vámi a dokážu si představit, jaký zármutek, bolest v srdcí musíte nést. Nejhorší pro Vás určitě je , že Váš syn se Vám nesvěřil s ničím co ho trápí, jak se cítí. Potom rodiče mají i výčitky zda mu mohli nějak pomoci, a ptají se PROČ ? Můj syn také umřel ve věku 36- let, a také mi neřekl nikdy jaké má zdravotní problémy, ačkoliv stále pracoval a náhle ze dne na den dostal infarkt, kdy se mu zastavilo jeho drahé, milované srdíčko a po delší době kómatu zemřel v nemocnicí. Také jsem si vyčítal PROČ mně nic neřekl , o jeho zdravotních problémech. Zjistili, že má cukrovku, zánět plic a že mu odcházejí ledviny . Víte, moc a moc se trápím také , pláču denně, je to obrovské břemeno, ztratit nejmilovanější osobu. Proto vím, že pro Vás to musí být mnohem bolestivější, když se stále ptáte PROČ si zvolil dobrovolnou smrt a odejít z tohoto světa a snad si říkáte i , že za jeho odchod můžete Vy, ale tak to není, věřte mí. On měl své vlastní důvody, o kterých se nikomu nezmínil, bylo to jeho vlastní vnitřní rozhodnutí a něco nesl těžce co se v něm vnitřně odvíjelo. Nerozumíme kolikrát svým milovaným dětem, které nosí v sobě mnohdy traumata, vzpomínky, negativní pohled na svět, obavy ze zármutku rodičů, když by se jim otevřel, a podobně. Můj syn také mně tajil svá trápení zdravotní, aby mně nezarmoutil a náš život by se musel změnit od základu. Jenom Vám na závěr mohu říci, jsem s Vámi.
Elzbieta
28. března 2018
Taky mi umřel syn 17.11.2017. Mému milovanému Míšovi bylo 23 let. Byl nalezen oběšený v nedalekém lesíku blízko bydliště. Policie to uzavřela jako sebevraždu, ale nikdo tomu nechce věřit. Měl tolik plánů do budoucna, dobrou práci, hodně kamarádů, několik měsíců nepil, nikdy nefetoval. Prostě normální veselý skvělý kluk. Ráno byl v práci, večer se domlouval s kamarádem na kinu, ale už tam nedošel. Pro všechny to byl ŠOK. Mně se zhroutil svět. Tři měsíce jsem byla na neschopence. Odneslo to jak duševní tak i tělesné zdraví. Doslova jsem prošla peklem. Není dne, kdy nebrečím. Strašně se mi po něm stýská. Kdybych neměla další dvě děti, už bych tu nebyla, ale to jim nemůžu udělat. Už tu ztrátu bratra nesly velmi těžko. Nedávno mi kolegyně v práci vyprávěla, jak se jí narodila vnučka. Já si vzpomněla, jak se mi narodil Míša. Jako by to bylo včera a už tu není. Opět jsem se zhroutila. Ten čas tak strašně letí ale bolest nepřestává.
Petr
  (kontaktovat autora příběhu)
3. ledna 2018
Vim jak se citite ,protoze pred 2 mesicema mi umrel syn.Meli jsme slavit jeho 30 narozenimy pted vanocema.Je mi stejne jak Vam a taky mam myslenky setkat se s nim co nejdriv.Mam jeste jednoho syna a manzelku a rikam si mam pravo ublizit jim jrste vice?Je to tezke a ziju ze dne na den ale verim ze se s nim jednou potkam tak jako i vy.Drzte se verte nejste v tom sam je nas plno nestastnych rodicu kteri si tohle prozili a snazi se zit dal pro ty co nas jeste potrebuji. :-(

In reply to by Anonym (neověřeno)

olga Markovičova
  (kontaktovat autora příběhu)
4. března 2018
Aj nám zomrel 29r. syn Ivko,otec dvoch malých detí.FN NITRA zbabrala operáciu.Je mi hrozne! Nechce sa mi žiť!

In reply to by Anonym (neověřeno)

olga Markovičova
  (kontaktovat autora příběhu)
4. března 2018
Aj nám zomrel 29r. syn Ivko,otec dvoch malých detí.FN NITRA zbabrala operáciu.Je mi hrozne! Nechce sa mi žiť!
miky.29
  (kontaktovat autora příběhu)
3. prosince 2016
dobry vecer.cetla jsem vas pribeh o tragedii ktera vas potkala.me se stala taky tragedie.22.10.mi nejaka zruda zastrelila v praze 5na kavalirce syna.2.11.jsme ho pochovali .je mi strasne moc smutno .mam jeste 3deti a 2vnucky ale stale ten 4mi bude do smrti chybet.napiste mi jak jste vy svou situaci zvladl.diky.kveta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Mirek
  (kontaktovat autora příběhu)
30. prosince 2017
Dobry den mame syna kterému bylo 18 strasne mu chybi deti jsme rozvedeny co mame dělat je psychicky na dne a.když by si zvyk se bojime ze to nedá přišel o syna chce si hráto z detma nic ho nebaví díky za rady

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marie Zárubová
  (kontaktovat autora příběhu)
3. března 2023
Včera 3.3.2023 se oběsil můj syn, 42let, tři děti, jediný nádherný,. vzdělaný, dobrý člověk. Nemohl se smířit s rozchodem s přítelkyní. V tom období kdy se léčil mu to neusnadnovala. Vždy ho ponižovala, záviděla mu úspěchy rodinu, neuměl bouchnout do stolu . už nemám motivaci žít.
Emilia
  (kontaktovat autora příběhu)
19. června 2016
Setkáte ,,se synem,,,možná bude ten,,kdo vás bude delat doprovod po smrti ,,do života po živote
Anebo ,,vás bude vítat v živote po živote.Ale ,určitě se setkáte,čeká ta na vás

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zdena Kolářová
  (kontaktovat autora příběhu)
26. prosince 2017
Ano, myslí si totéž. V roce 2016 nám náhle díky zavinění lékaře zemřela dcera ve svých 26-ti létech. Také si myslím, že se spolu setkáme. Moc nám chybí

majka
  (kontaktovat autora příběhu)
30. prosince 2015
soucítím velmi se všemi,kdo přišli o milovanou bytost a chápu to strašné utrpení, které člvěk prožívá , já jsem přišla o svého milovaného manžela už před 2 a čtvrt roky, neustále to bolí a nemohu se s tím smířit a uvěřit tomu,že odešel,proto mne zajímá, setkáme-li se po smrti, cítím jeho přítomnost, jako by byl se mnou,můj život ztratil smysl, jsem uplně sama, žili jsme spolu štastně 41 let, co dál, majka
Míla
20. listopadu 2014
Chtěla bych vám všem tady vyjádřit upřímnou soustrast a velký zármutek nad vaší ztrátou. Já sama jsem na tuto diskuzi psala už v roce 2005 a pak několik let občas něco připsala a průběžně četla všechny ty smutné příběhy ostatních, protože mi lépe pomohly snášet moji bolest. A nebo jsem si to jen namlouvala? Kdo ví... Kolikrát jsem nad všemi těmi příběhy plakala, protože jsem se v nich poznávala. Všechny ty pocity zoufalství a bezmoci. Věřte, že já zažila také obrovskou ztrátu v rodině a bohužel nezůstalo jen u jedné. Pokaždé jsem si říkala: "už nemůže být hůř" a jak hloupá jsem byla, neb jsem se tak moc mýlila. A nyní? Naučila jsem se s tím žít, i když jsem samozřejmě nezapomněla a pláču pro ně dodnes. Ale můžu už alespoň normálně fungovat. Když jsem otěhotněla, zakázala jsem si sem na diskuzi chodit, abych miminku neublížila a až po 2 letech jsem se sem opět odvážila podívat. Snad že je ten smutný předvánoční čas, kdy by si tady každý z nás přál jen tu jednu jedinou věc změnit. Ale víte, přečetla jsem si nějaké knihy např. od R.A.Moodyho (Život po ztrátě, Život po životě, aj.) a věřím, že ta energie z našich nejbližších jentak někam do prázdna nemizí. Nemůže zmizet, může se jen přeměnit. Díky podobným knihám na to myslím už jen když se pohne plamínek svíčky. Nejsou tu fyzicky, nevidíme je, neslyšíme je, nepohladíme je, ale můžeme je cítit. Třebaže odešli, neopustili nás! Plačte a křičte... ale neničte si svůj život léky, alkoholem nebo dokonce nedej bože myšlenkami na sebevraždu. Nemyslete si, i já tyhle pocity důvěrně znám. S odstupem času ale věřím, že každý z nás si může najít něco, co nám dá zase v životě nějaký smysl. Ať už je to někdo jiný blízký, ať už je to založení nové rodiny, ať už je to pořízení si štěněte nebo cokoliv jiného. Je to jen na nás. Dobře víte, že vždycky nějaká cesta, jak najít novou sílu, existuje a uvěřit v to znamená už její začátek. Vždycky si říkám, že jejich odchod (z nějakého pro mě zatím nepochopitelného důvodu) zřejmě nebyl zbytečný nebo bezvýznamný, chcete-li. Už vám třeba nikdy nebude úplně dobře, ale bude vám rozhodně líp, tak jako mně... Ujít budete muset možná ještě lán cesty, ale jednou... jednou se sem třeba vrátíte a pak to budete právě Vy, co budete chtít napsat něco povzbudivého pro ostatní (pro všechny, co znají opravdovou hloubku smutku) a do té doby já vám přeji hodně sil a hodně světla.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ludmila
  (kontaktovat autora příběhu)
14. prosince 2014
Dobrý den,přečetla jsems těžkým srdcem příběhy lidí,kteří prožili životní pád,stejně jako já.V roce 1992,bylo 4 dny po Vánocích vběhl můj 13ti letý syn pod auto,já jsem v tu dobu stála na protější straně se svou dcerou,které bylo 8 let.Poskytovala jsem mu první pomoc,vytáhla zapadlý jazyk,a když začal křičet,byla jsem šťastná,myslela jsem,že to bude dobré.Za 11 dní po operaci mozku mi na odd.ARO umřel.Prožívala jsem vše,přesně tak jak všichni rodiče,potřebovala jsem tu bolest vykřičet.Snažila jsem se dál žít a fungovat kvůli dcerce.A ještě jedna taková příhoda z které mrazí.Rok před touto nehodou si můj syn s dcerkou šli zabobovat,půl hodiny po tom,co přišli domů,vjel do hloučku dětí,co tam zůstaly opilý řidič.Zemřel jeden chlapec z dvojčat z vedlejšího domu a tenkrát to se mnou otřáslo.Stalo se to 28.12.1991 v 18 hodin a o rok později 28.12. kolem 18 hod(čas jsem nevnímala)r.1992 srazilo auto mého syna.Osud???????Čekalo to rok????????Od té doby nenávidím Vánoce a 28.12. si beru volno.Po 3 letech od smrti mého Marka se mi narodila holčička,dnes už má 19 let.Dcerka,která viděla také svého bratra ležet na silnici musela po létech vyhledat psychologa,když se jí samotné narodil syn a můj vnuk.Měla noční můry ze strachu,že by mohla o něho přijít.Já sama jsem onemocněla rakovinou a musela jsem svádět nelehký boj,to měla druhá dcerka 10 let.Takže pokud člověk přežije smrt vlastního dítěte,to hrozné trauma které prožijeme si svou daň vybere i když až po létech.Přeji všem lidičkám,maminkám i tatínkům a jejich rodinám,držte se.
Zuzana
19. října 2014
Dobrý den. Jen náhodou jsem našla tyto stránky i když je pravda, že jsem něco podobného zkoušela najít už dříve. Je to něco přes 4 roky co jsem pohřbila svého druhorozeného sina. Bylo mu pouhých14 dní. Ten den byl nejhorším v mém životě. Jako kdyby mi někdo vyrval kus mého srdce. A pohřeb to samé. Malá bílá rakev, kterou mohl unést jen jeden člověk. Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát zrovna mě. Následující dny byly hrozný. Kouřila jse dvě krabičky denně. Seděla v pokoji u jeho postýlky a nedala jsem nikomu na ni ani sáhnout. Voněla jsem k věcem, které měl naposledy na sobě. Ještě teď je mam schované. A pár následujících měsíců jsem nesnášela pohled na mimina. Proč ostatní drží své dítě v náručí a já nemohu!!! A kdyby nebylo mého prvního sina, který měl 3 a půl roku, nevím jak by to se mnou dopadlo. Chtěla jsem umřít a být se svojim miminkem. Ale díky bohu jsem se vzpamatovala. Můj první sin mě zachránil. Diky nemu jsem uspěla. Určitě ne zapomenout, to nikdy. Ale bolest.je menší a menší.
Jitka
23. června 2014
11.6.2014 to byli dva měsíce co mi někdo zavraždil mého milovaného syna Daniela.Bylo mu 25 let,byl slušný,hodný,starostlivý,pracovitý prostě anděl,měl dcerku necelé 3 roky.Byl pro mě i přítel co jsem mu vše říkala,celý život jsem ho hlídala a chránila a nakonec jsem mu nepomohla,nic jsem netušila,že vyhasl jeho život,bylo to v noci.Měsíc jezdil od 11.3.2014 Taxi u společnosti AAA.11.4.2014 mi volala po 8 ráno družka mého syna,že se Dáda nevrátil domů z práce a má vypnutý mobil,jen když jsem na displei viděla její jméno začala jsem se klepat,věděla jsem v tu chvíli,že se něco synovi stalo.Okamžitě jsem si sedla k pc a hledala číslo do AAA a říkal jsem co a jak a zjištovala jeho poslední rito atd.Volala 155 tam mi zjistili,že není v žádné nemocnici,volala jsem všude možně na operátory at ho hledají podle mobilu.Šla jsem se oblíkat a brečela jsem a řvala Dáda už není,stále dokola.Dcera co to mluvím za nesmysli,manžel byl jen ticho.Zavolala jsem taxika a a jeli s manželem na policii kolem půl 10 jsem tam byli,tam jsem dala pátrání po synovi,vše co jsem věděla jsem řekla.Čekali jsme venku před policií,kouřila jsem jednu od druhé.Brečela jsem a říkala stále Dáda už není už nežije,dokonce jsem řekla policajtovi,že mi syna zabili,policajt jak to vím a já že by byl doma,policajt se mě ptal 2krát jestli chci zavolat sanitku.Já odmítla.Asi ve 13 hodin přišel policajt za námi ven at neodcházíme,že jede za námi kriminálka.Pořád jsem brečela a měla špatný tušení.Přijeli asi kolem třetí zas jsem vypovídala vše znovu,já jim vše řekla a dala jak ho můžou najít,že podle mobilu a podle mobilu z AAA.Ptali se mě co měl syn na sobě.Asi za půl hodiny si mě a manžela vzali do kanceláře.Dcera šla naproti Synovo družce.Když jsem vešla do kanceláže byli tam 2 kriminalisti a jedna paní a na stole 3 kelímky s vodou,mě oči šli jen na ty kelímky proč tam jsou.Sedli jsme si a byl to konec mého života,když mi sdělili,že se syn stal obětí trestné činnosti a já na ně,ale žije a oni né.chtěla jsem utíkat nevím kam,ale manžel mě pevně držel a já řvala at mě pustí.Měla jsem nervy a chtěla jen řvát a běžet někam.Ta paní byla policejní psycholožka,vslíkala mi bundu,uklidnovala mě ani si už nepamatuji,manžel jen koukal do blba.Nejhorší den v mém životě,jak jsem celou dobu brečela tak v té chvíli mi nešli slzy asi jsem byla v šoku a nevěřila jsem a říkám tak mě za Dádou dovezte a oni že to nejde.Já řvala ,že at mi přivedou dceru tak mi jí přivedli,dcera sedla na zem a brečela.Klepala jsem se asi měsíc,stále mi byla zima. Nedá se ani ten pocit popsat.Nemohu na syna přestat myslet minutu,Zavraždil ho někdo pro nic za nic,zabil 3 taxikáře.Stále si prohlížím jeho fotky,čtu smsky,fcb,skype co mi psal.Dávám na fcb jeho fotky i z dětství.Čekám až se vrátí.Stále brečím,mám nervy na celý svět.Nedovedu si představit život bez něj,nevím co dál.Spím v jeho tričkách.Věci co nám policie vrátila po synovi co měl v autě mám vystavené.Brýle mi vrátili od krve.Stále si opakuji otázku PROČ???Chci Dádu zpět

In reply to by Anonym (neověřeno)

Kamila
4. srpna 2014
Jituš upřímnou soustrast a hodně sil přeji,je to to nejhorší co může matku potkat přijít ,tak tragicky o syna a vím,že to bude hodně dlouho bolet,prosím drž se pro vnuka a celou rodinu

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jitka
11. listopadu 2014
Mila Kamilo,dekuji za psani.Mate pravdu je to moc bolestne,kdyz vite,ze syn tu mohl byt spoustu let nebyt nejake bestie.Nemuzu se na nic soustredit stale mam v hlave jen Dadu.Zapominam na vse kam co polozim,kde kdy mam byt.Neumim se bavit s lidmi,nevnimam je.Jen chci mluvit o Dadovi,ale to nikoho nebavi.Stale nemuzu pochopit proc proc proc se to stalo.Dada byl i muj kamarad.Nechapu ani to,ze jde zivot dal.
Svet je tady moc nespravedlivy.proc?
Denis
26. února 2014
Dobrý den,
je mi 20 let a jsem z Krnova. Před 5 lety mi zemřela maminka. Měla autonehodu a na místě zemřela. Ten den se mi zastavil svět a mému otci ještě víc. Dodnes se s tím nejsem schopný smířit. Měl jsem velké psychické problémy, v noci jsem nespal, byl náměsíčný apod. Odstěhoval jsem se z Krnova s pocitem že vše změní, ale nic se moc nezměnilo. Byl jsem měsíc na léčení. Potom jsem se začal dávat trochu do normálního stavu. Píšu stále takový "deník", kde jakoby sděluju co chci matce, to mi trochu pomáhá. Celých 5 let jsem zde studoval gymnázium a žal utápěl v alkoholu a vylíval si zlost na holkách na 1 noc, ačkoliv to není vůbec můj styl, v tu chvíli mi to pomáhalo. Bral jsem v tu dobu i nějaké léky apod. Poslední rok se ale vše zlepšilo, měl jsem pocit, že mám pravé přátele a přítelkyni. Táta si našel novou ženu, s kterou měl svého třetího syna Jiříčka. Jeho nová žena mě teda nesnášela, ale to mi nevadilo, protože byl šťastný. Byl jsem i tak doma jednou za rok pomalu.
Vše se změnilo 25.12.2013 . Auto srazilo mého mladšího bratra Mikyho. Po dnu v nemocnici zemřel. Nedokážu popsat své pocity, uvažoval jsem už hodněkrát o sebevraždě. Táta se absolutně zbláznil, je na nějakém léčení, on je silný člověk. Nedokážu vyjádřit svůj žal. Vím, že sebevraždou nic nevyřeším, akorát bych tím víc ublížil tátovi, ale prostě už nevim co mám dělat. Před týdnem mě ještě vyhodili z vysoké a jsem totálně na dně.
Ani největšímu nepříteli bych toto nepřál. Denně brečím a vyčítam si to. Kdybych to udělal jinak. Kdybych tehdy s Mikym šel někam jinak.
Jinak všem upřímnou soustrast

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana p
17. května 2014
Dobrý den, nic si nevyčítejte. Jinak to být nemohlo. Ztráta maminky je nenahraditelná. A moc bolestná. To platí ale i o ztrátě sourozence. Mě tragicky umřel syn. Bylo mu 20. Nemůžu se s tím také smířit a myšlenky na sebevraždu mám denně. Ale vím, že nic neřeší, jen bych způsobila bolest příteli a rodičům. Vy jste mladý. Jednou založíte rodinu a budete šťastný, šanci máte. Tu ztrátu budete cítit vždy, nikdy nezapomenete. Ale zkuste se snažit žít pro tatínka. Pro budoucí ženu, děti, vnuky . Jste mladý muž. Máte to těžké, moc těžké. Vím, že se to snadno píše, ale věřte, že i tyto situace lépe zvládají optimisticky smýšlející lidé. Obklopte se lidmi, kterým důvěřujete a můžete vše říct i plakat a pokud chcete plačte. A zkuste třeba jinou vysokou. Hodně dělá mysl. Moc Vám držím palce a držte se
IPŠ
3. února 2014
Umřel mi tragicky můj jediný syn v pouhých 22 letech. Tím dnem se mi zhroutil svět. Nevím co dál. Jsem na úplném dně. Denně mu píšu a volám, je to 14 dní, bolí to, nemůžu se s tím smířít, nechápu to. Nevím co budu dělat

In reply to by Anonym (neověřeno)

andreastrakovaaa
  (kontaktovat autora příběhu)
5. května 2014
Dobrý den, normálně na nic nereaguji, ale chci vam říct, ze jsou to 4 roky kdy mi zemřel můj syn, bylo mu 21let. Usmrtil ho opilý řidíč. Když mi to zatelefonovali začala jsem neartikulovaně řvát jako zvíře. Zhroutil se mi totálně svět. Myslela jsem, že to nevydržím. Abych se z toho úplně nezbláznila dali mi vysoké dávky léku, které mě otupili ale ne moc . tak jsem to pravidelně prokládala alkoholem. dosáhla jsem toho, ze jsem denně spala 22 hodin. Nechtělo se mi žít, zkoušela jsem sebevraždu, ale v poslední chvili mě něco zabrzdilo. Nebudu vám lhát první dva roky jsem o sobě skoro nevěděla alkohol léky. Nevím moc co jsem dělala. Rozumím vám je to konec vašeho světa a už nikdy to nebude jako dřív. Ale vím jedno je tady s vámi, věřte mi ja to tak. Když budete v klidu a cítít co se děje ve vaší přítomnosti, ucítíte jemné mrazení na těla záchvěv něčeho co nejde popsat ale vy budete vědět, že je to váš syn. Navždy bude u vás, ale setkáte se až i vy odejdete z tohoto světa. Nejsem věřící ani jiný fanatik, ale já to zažila. Stejně je to obrovská boles, kterou máte v sobě. Přeji hodně odvahy dožít tento život a být tak štastný jak to jen pujde.

In reply to by Anonym (neověřeno)

IPŠ
17. května 2014
Dobrý den, děkuji za reakci. Myslím, že teď jsem ve fázi alkohol a prášky. Před dvěma dny jsme měli rozptyl. Vše se mi vrátilo, jsem opět na začátku. K tomu mě vyhodili z práce. Ano, je to tak, už jen dožít. Myšlenky na konec mého života mám denně. Nezlobte se, víte jaké to je. Jak jste se z toho dostala vy nakonec? Nebo to ještě není za Vámi? Vím, že by mělo být něco dál. Uzavřít to, což neznamená zapomenout . Ale jak? Hodně síly a děkuji moc

In reply to by Anonym (neověřeno)

Andrea D
19. listopadu 2014
Pani Andreo, ctu dnes si zde komentare a velmi me zaujalo jak pisete, ze vas syn je zde nadale a vlastne naporad s vami, jak popisujete to mrazeni ci zachvevy, to je moc krasne....sama jsem neco podobneho prozila, staly se mi take tragedie, nejblizsi rodina a vlastne cela rodina uz neni, take v momente vse pryc, take kazdy den myslim na ukonceni zivota, i kdyz ted po 2.5 letech nekdy uz je to lepsi, ale nedokazu si predstavit jak budu dalsich x let zit....vas text na me opravdu velmi zapusobil, take verim, ze nasi zesnuli nejblizsi milovani jsou stale s nami. Preju Vam at mate hodne sil a at se Vam v zivote, i pres veskera trapeni a utrpeni, objevuji cim dal casteji i svetle momenty, at zazijete znova pocit stesti a Vas syn at, i kdyz ne ve fyzicke podobe, se urcite bude radovat s Vami

In reply to by Anonym (neověřeno)

majka
  (kontaktovat autora příběhu)
10. ledna 2016
Milá Andreo, moc s vámi cítím, jsem také v situaci, kterou popisujete,já takénevím, co dál, alkohol, léky, myslela jsem i na odchod z tohoto světa,ale manžel mi říkal,že pokud si něco udělám, už se neuvidíme,to jediné mne tu drží, nic mne nezajímá, jen knihy na toto téma,manžel zemřel v nemocnici, kde si léččil průdušky, ale dostal agresivní virus zápalu plic, ještě večer jsme mluvili mobilem a druhý den dopoledne mi volali, abych přijela a tam se dověděla, že umírá, nevěřila jsem tomu a doufala...také úpocituji, že je se mnou a někdy si nevím s něčím rady a náhle se mi to podaří vyřešit, věřte tomu jsou tu s námi, také to tak cítím, musíme vydržet, moc vás zdravím, Majka

In reply to by Anonym (neověřeno)

alzbeta
  (kontaktovat autora příběhu)
9. června 2018
ano,je to kruta bolest,kdyz vite ,ze ten milovany syn uz nebude stat ve dverich s usmevem na rtech,ktere kazda mama rada polibi.Ja ted pisu proto ,ze i me tato ...nespravedlnost!zrada!potkala.Mam sice dalsi dva syny,ale kazde dite je jedinecne.Ja Vam v tuto chvili mohu poprat jen hodne sily a odvahy.I ja bych rada verila,ze az bude cas budeme mit moznost se s nimi setkat...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
  (kontaktovat autora příběhu)
15. dubna 2015
Dobrý večer,
19. 8. 2014 mi zemřel tragicky jediný syn při autonehodě. Bylo mu 20 let. Je to 8 měsíců a já mám stále chuť jít za ním. Jsem stále na antidepresivech, neschopná normálního života. Pracuji, proto, že se to musí, žiji v manželství s druhým mužem, který nebyl otcem mého syna a jakoby zpovzdálí sleduji, jak se vše rozpadá. Nic není jako dřív. A ani nebude, můj život ztratil smysl, zastavila jsem se v čase, nedělám nic, co jsem měla ráda, přežívám. A stále dokola se ptám, proč. Byla jsem na třech psychoterapiích, poslední dopadla tak, že jsem souhlasila s psychoterapeutickou léčbou při hospitalizaci na psychiatrii. Nastupuji za 14 dní. Byla jsem normální realistka, jsem zdravotní sestra, vysokoškolsky vzdělaná, teď jsem jen nešťastná a nevěřím, že bude jinak. Strašně bych chtěla vrátit čas.

In reply to by Anonym (neověřeno)

DANIELA
29. října 2015
dobrý den uplně s vámi cítím mě umřel taky jediný syn 7.3.2015 je to už skoro rok měl 20 , nemužu se s toho dostat, byl mi vším ,žila jsem jen pro něj ,jak to zvládáte

In reply to by Anonym (neověřeno)

Radka
  (kontaktovat autora příběhu)
17. prosince 2018
Mě také zemřel 20 let jediný syn,silny krásný inteligentní,nejužásnějsi moc se mi stýská a denně zvažuji žít či ne...nevidím význam...byl to rok 2017 ,můžeme mi prosim napsat jestli to bude časem o trošku a jen milimetr lepší?Radka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Radka
  (kontaktovat autora příběhu)
17. prosince 2018
Mě také zemřel 20 let jediný syn,silny krásný inteligentní,nejužásnějsi moc se mi stýská a denně zvažuji žít či ne...nevidím význam...byl to rok 2017 ,můžeme mi prosim napsat jestli to bude časem o trošku a jen milimetr lepší?Radka

In reply to by Anonym (neověřeno)

ema11
  (kontaktovat autora příběhu)
19. června 2016
on,o tom ví,,,prochází procesem vstupem do života po životea má tam povinnosti
Jsou,,osoby,které se nechtejí už kontaktovat se svetem,,po smrti ,mají nato svůj důvod....
A jsou osoby,které se po smrti vracejí.Chtejí naštevovat pozůstalé,naštevovat svet místa ,kde kdysi žili.Možná vas navštevuje ,ani o tom nevíte,nechce vás vylekat,má nato svůj důvod,proč vám nedáva znát : táta jsem zde,a zas přídu MÁ TO SVOU PODSTATU ŽIVOTA PO ŽIVOTE

In reply to by Anonym (neověřeno)

Silvie
  (kontaktovat autora příběhu)
2. prosince 2017
Můj syn se ve 28- ti letech zastřelil. Je tomu už víc jak 3- roky, bylo to moje jediné dítě, ale od té doby nežiju, jen přežívám. Vše ztratilo smysl. Jak dál, nevím
DARJA
18. srpna 2012
Jsou to necelé dva měsíce,co mi tragicky zemřela moje milovaná dceruška,moje holčička a nejlepší přítelkyně. Bylo jí 34 let,byla vdaná a žila v USA. Díky bohu,že neměla děti. Byla to autonehoda,kterou zavinil řidič, ten nehodu přežil,jako další dva pasažéři. Nevím jak dál,vubec nevím,jak budu bez mojí Janičky žít. Byla ještě tak mladá,plná života. CHtěla studovat angličtinu. Tak moc jsem jí milovala,i já bych jí chtěla aspon jednou,na pár minut spatřit a pak odejít za ní. Nemohla jsem ani na její pohřeb,nemohla jsem jí ani naposled vidět. Je to tak velká bolest. CHtěla bych vědět PROČ ? Proč moje holčička musela umřít. Zhroutila jsem se a ted jsem v péči psichiatra a přežívám jen díky sedativum.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Dana
18. dubna 2015
Čtu tyhle všechny velmi smutné příspěvky se slzami v očích.Nezemřelo mi dítě a nevím,jak moc to bolí,ale utěšuje mě,že pokud se to někdy stane,Bůh slíbil ve své Bibli,že brzy vzkřísí všechny mrtvé opět k životu.A lidé dostanou nádhernou možnost,žít na této zemi navždy.Tohle slíbil Bůh a udělá to,pak už nebude vůbec smrt,jen věčný život v ráji.Pro všechny truchlící,přečtěte si prosím Bibli sami.Jana 5:19 nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.A taky mluví o tom,proč lidé umírají.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Josef Němec
15. července 2019
Vážení přátelé, čtu zde vaše příběhy a cítím s vámi. Ja dnes se rozloučím ze svým druhým synem Davidem. Měl 30 let a něco. V roce 2011 jsem se v říjnu rozloučil s prvnim synem Ondřejem. Ten měl pouhých 24let. Nevím jak tohle teď ustojim. Bojím se co bude dál. Nevim. Beznaděj,smutek,smysl života je pryč. Nemám nikoho tohle peklo nikomu nepřejí. Jsem věřící a a nevim proč mém nést tak těžký kříž? Všem co trpí přeji hodně sil.Život dokáže být krutý.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
  (kontaktovat autora příběhu)
12. března 2021
Milý Josefe, o půl roku později, v prosinci 2019 zemřel můj jediný syn, přítel, smysl života. Dnes už je to rok a 3 měsíce. Stále nevím, jak přežít den a proč se domů vracet. Skoro závidím, že jste věřící. Máte víru, že se shledáte. Já vím, že to bude v prázdném nekonečnu a nemůžu tomu stále uvěřit. Ani nechci nějak hezky žít, když on nemůže. Každý paprsek slunce bolí, protože on to nevidí. Někdy se to nedá přežít, jindy přichází otupělost. Tak předstírám žití, vždyť ostatní mají právo na život. Přeji hodně sil. Alena