Pohřbil jsem svého syna

Honzo, vím přesně, jak se cítíte. Už půl roku žiji tenhle život. Moje dcera Adélka zemřela na rakovinu, bylo jí 24 let. Nejraději bych s tímto životem skončila, jenže mám ještě další děti, vnučku po dceři, mámu, muže... to už by je zničilo docela. Vím ale, že bolest už tu stále bude, někdo říká, čas hojí všechny rány, ale bojím se, že takovou nikoliv. Děsím se budoucnosti. Do listopadu loňského roku jsem byla šťastná ženská. Jestli Vám pomůže alespoň trošku se vypsat ze svého bolu, podívejte se na stránky Dlouhá cesta. Pokud to chcete a dokážete, dejte tam vzpomínku na Vaše chlapce. Je nás tam hodně a podporujeme se. Zdravím Vás a držte se. Pavla

Dobrý den Honzo.Čtu Váš příspěvek a pláču. Je to šílené, co někteří z nás za svůj život zažijí. Vím přesně co prožíváte. Já jsem před lety přišla o bratra, který zemřel na rakovinu. Před 6 lety se mi tragicky zahynul synovec při nehodě na motorce a stejným způsobem před třemi lety můj milovaný syn.
Tehdy jsem si myslela, že je to můj konec. Bylo mi jasné, že skončil můj šťastný a bezstarostný život a nedokáži se už nikdy z ničeho radovat.Chtěla jsem jít za ním, ale neměla jsem dost odvahy. S odstupem času se člověk naučí s tím břemenem žít dál, ale nikdy ne stejně.

Přeji Vám hodně síly

Honzo, hleďte vzhůru! Je mi jasné, jak se cítíte. Takový je hold život. Nemyslete si, že mám radost z toho, co se Vám stalo, ale myslím, že i utrpení má v životě nějaký význam, to je osud - co se má stát, to se taky stane. A jste duchovně založený? No, trochu blbá otázka, když jste doktor (málo doktorů věří na duchovno), ale já věřím,že Vaši synové žijí na druhém břehu dál, jsou spolu, odpočívají a jsou spokojení. Duše je nesmrtelná, smrtelné je jen tělo. Prostě už svůj úkol v tomto životě splnili, vypršel jejich čas, a proto se to stalo. Nic není jen tak, to si pamatujte.
Já na duchovno věřím a Vy se po Vaší smrti s klukama opět uvidíte a budete zase spolu a šťastní, máte se na co těšit. Třeba spolu budete i v dalším životě, určitě jste spřízněné duše. Hlavně si život nijak nezkracujte, to nemá smysl, Váš čas ještě nepřišel a tak tu ještě musíte zůstat, přestože je to pro Vás hrozné, ale nic není tak černé. Vy musíte žít dál! Já Vám přeju hodně síly, jste určitě silný, zvládnete to!
A klidně udělejte klukům vzpomínku na dlouhacesta.cz, tedy pokud chcete.
Přeji hodně štěstí! Uvidíte, bude líp.

Milý Honzo!
Bude to pět let, co jsem přišla o svého milovaného syna.Úplně chápu Vaše pocity. Velice těžko se s touto bolestí žije. Kdo nezažije nepochopí..Pět let se ptám, proč právě já? Co jsem komu udělala? Jaká je na světě spravedlnost? Rodiče nemají přežívat své děti. Po nešťasné události jsem myslela,že umřu. Nemohla jsem jíst,spát. Zhubla jsem během tří týdnů o 10 kg.Do té doby jsem nevěděla co je to deprese,ta udeřila v plné síle. Nakonec jsem se díky antidepresivům a pomoci lékařů naučila znovu jíst a spát. Život se změní, je to velká zkouška všech vztahů, v rodině,mezi kamarády. Nejlepším lékem je znovu najít smysl života a to se mně podařilo.Narodil se mně druhý syn a otevřely se mně dveře do nového života. Jsem maminka ve středních letech,což někteří kritizují, neboť to není společenská norma..ale, kdo nezažije nepochopí.Jsem ráda,že mohu někomu dát svoji lásku,jsem ráda,že mně můj malý syn říká mami,že zase toto slovo,které jsem brala v životě s takovou samozřejmostí,denně slyším. Mému prvnímu synovi by bylo 21 let.Honzo,dítě, dítětem nenahradíte,ale vrátí se Vám smysl života. Zkuste přemýšlet,zda nová rodina by Vás neposunula dál.
Romana

Nejhorší pro rodiče je, když přijde o dítě. Vy jste přišel o obě své děti a to naprosto zbytečně. Sama mám dítě a nedovedu si představit, čím vším jste si musel projít a co prožíváte za bolest. Nikdo, kdo to nezažil si to nedokáže představit. Je o hrozné neštěstí. Při čtení vašich řádků mi slzy tekly proudem. Je mi vás moc líto a strašně ráda bych vám nějak pomohla.

Honzo, ta bolest, kterou jste tu vypsal, je tak nezměrná, že s Vámi mohu jen... mlčet...

Dobrý den,
moc dobře vás chápu,mě taky zavraždil nějaký vrah mého milovaného syna Daniela,bylo mu 25let.V červenci 11 to bude 3 měsíce.Jsem na dně,nechci tomu stále věřit.Pocity se střídaj,smutek,bolest,nervy.Čekám až přijde nebo zavolá,napíše.Pak si to zas uvědomím a je mi zle.Není dne abych nebrečela a minuty abych na syna nemyslela.Syn byl slušný,pracovitý,spolehlivý,hodný nikdy nikomu ani slůvkem neublížil.Vše mi ho připomíná.Prosím Božíčka at mi sny vrátí a čekám stále na zázrak.Syn se rozhodl,že bude pracovat jako taxikář a šel jezdit do AAAtaxi,jezdil pouhý měsíc od 11.3. a 11.4. ho někdo zavraždil.střelil ho do hlavičky ze zadu tak se popravují mafiáni,ale né obyčejní lidé.Policie vraha nemá a to zabil ještě 2 taxikáře.Také jako vy spím v Synových věcech,stále koukám na fotky,čtu si co jsme si psali na fcb,skype a smsky.Dávám na fcb syna fotky i z dětství a dokonce mu píšu i když vím,že neodepíše.Píši mu,že ho miluju,že se mi stýská a tak.Posílám pusinky a srdíčka.Někdy si říkám to není pravda Dáda se mi vrátí,je to jen zlý sen,nějaká zkouška.Uklidnuji se,že je ted Dáda na lepším místě než je tu na zemi,ale po chvilce zas to samý trpím.Mám ho před očima,a co nechci tak se mi ukazuje jeho hlavička a zbran jak střelí to mi je hrozně.Modlím se a prosím Božíčka at mi syna vrátí a čekám na zázrak a stále nic.Opakuji si otázku PROČ,PROČ,PROČ???A není na ní odpověd.Asi se z toho zblázním.Mám ještě dceru 22 let jí bude.Taky je zdrcená,mluvíme o synovi stále,když se sejdem,bydlí s přítelem.Já děti celý život hlídám,volám,píšu stále jestli jsou v pořádku.Chráním před ostatníma a ted tohle nechápu,že jsem spala,když se to synovi stalo.Já mu říkala od začátku Dádo ty nemůžeš jezdit taxi rozčilovala jsem se,že jde.Syn byl hubený 55 kilo,říkala jsem mu to musí jezdit jen vysoký mohutný chlap a syn neboj já dám zloději všechno i auto,nikdo jsme netušili,že se zrovna objeví sériový vrah.A to nemůžu pochopit,že z tisíce taxikářů co jezdí i 30 let zrovna vraha naloží můj syn po měsíci ježdění.Když už nastoupil tak jsem říkala at bere lidi jen z drátu a né z ulice,ale bral,protože firma mu dávala málo zakázek.Já mu nic synovi nevyčítám,jen mě mrzí,že neposlechl a že jsem nebyla tvrdší,aby mě poslech.Měl družku a dcerku skoro 3letou tak mi říkal,já už jsem dospělý.Já mu,že vím,ale že pro mě bude dítě navždy.Také si vyčítám,že proč jsem nic netušila špatného nebo neřekla Dádovi udělej si dnes volno a něco nevymyslela proč si ho má udělat.Jestli jsem doma,v obchodě,v autobuse nebo kdekoliv tak brečím,když to na mě přijde.Bojím se lidí,stále po nich koukám a kdo mi nesedí si říkám třeba to je ten vrah.Nikdo nesmí zamnou stát to mi vadí.Navzdy budu mit Dadu v srdci i kdyz odeslo s nim i pul meho srdce a nikdy uz pro me nebude hezky den:Skoncil pro me zivot odchodem meho milovaneho syna:Drzte se vic vam nemohu poradit nevim si sama rady:Preskakuje mi klavesnice tak se omlouvam za konec meho psani:Jitka

Dobrý den pane Honzo,
ráda bych se zeptala, jak se Vám daří a zda-li se Ve Vašem životě našla nějaká radost? Přeju hezký večer...

Dobrý den, pane Honzo, je to 7 let, co jste sám, možná máte alespoň přítelkyni, která je Vám oporou v životě, možná máte i novou rodinu, děti. Alespoň nějakou radost, která přebije smutek a žal. Z vlastní zkušenosti vím, že když se rodič stará svědomitě o děti, je na nich závislý a tu závislost nejde jen tak zrušit, přetrhnout, je to pouto. Jako je pupeční šňůra fyzicky, tak je toto pouto je duševně. Je v nás pořád, jsme navázáni, ať už v našem světě, nebo jsme propojeni i do jiné dimenze, kde jsou naše děti. Přestože si i uvědomujeme, že děti jsou v nekonečné lásce a bezpečí, jsou šťastné- měli bysme být šťastni i my, naše lidská podstata je jakoby naprogramována na smutek a stesk. Prostě je nám po nich smutno. A každý člověk je jiný, stejně tak i každý sám po svém zvládá samotu, to prázdno, které zbyde a je všudypřítomné. Pomůže se vybrečet, unavit se tím a pak vyspat. A tak pořád dokola, mezitím se buď pracuje, nebo jde mezi lidi, ale smutek zůstává, vrací se jako toulavá kočka. Kdo se o někoho staral, hledá, o koho by se mohl zase postarat, hledá smysl života, pro koho žít. Málokdo umí žít jen sám pro sebe. Většina lidí žije pro druhé. Je to potřebnost a vzájemnost, co člověka naplňuje. A proto přeji všem, aby nalezli ve svých dnech to, co jim přináší radost a pocit štěstí. A taky naději, že až přijde jejich poslední vteřina, shledají se se svými dětmi a blízkými, a budou všeci naplněni blahem a nesmírnou láskou. Já osobně se na to moc těším. S láskou Petra

Dobrý den, předem bych se chtěl omluvit za své jméno, protože mě velice bolí když se někdo jmenuje stejně jako moji synové. Je mi velice líto co se Vám přihodilo. Je strašné, když zemře někdo, kdo za nic nemůže, moje syny srazilo auto, když šli do školy po chodníku. Vnímám to jako něco nepochopitelného, proč se to stalo? Nevím, nedokážu pochopit jak někdo může udělat tak hroznou chybu a někomu tak ublížit, kvůly nedbalosti. Proto vím jak se cítíte, vím co to znamená být bez syna. Obdivuju Vás v tom že jste se byl podívat na místo, kde se to stalo, já se tomu místu vyhýbám, ani po dvou letech nejsem schopen se tím směrem podívat. Strašně si přeju abyste měl štěstí s dcerou, je to to nejdůležitější co můžete mít = další dítě. Přeju Vám hodně síly a štěstí.

milá jengy, je mi to strašne ľúto,čo sa stalo, aj mi je ľúto ti teraz povedať, že panebože, 2 mesiace sú nič, zhola nič proti tej hrôze, tomu neuvereniu, tej strašnej bolesti. Môj otec zomrel, už je to rok aj 3 mesiace, a ja plačem každý deň, denne naňho 100x myslím. Fungujem ďalej navonok ako dovtedy, akurát že nechdím do kina, do nákupných centier, kde ma to ubíja, nepočúvam hudbu. Ešte som sa nezasmiala odvtedy. Tá bolesť pri srdci a ten stiahnutý žalúdok. Ach, aký bol život dovtedy fantastický, brala som to ako normálnu vec. Teraz nemá nič zmysel. Neviem, čo by som ti poradila, samna by som potrebovala nejakú zázračnú formulku, že ako ďalej. Skús si stále pripomínať len to pekné, vyber si nejakú peknú spomienku naňho, a na to sa upni. Snaž sa nerozmýšľať o tom aute, lebo sa z toho nikdy nedostaneš. Ja mám tiež stále pred očami len tie 2 týždne posledné s mojim tatom v nemocnici na ARO, vtedy mi je najhoršie, furt sa v tom šťúram. Keď sa mi podarí odpútať na niečo pekné, čo mi povedal, ako sa pri tom usmial, tak mi je hned trochu lepšie. To by bol taký návod aj pre teba: Vyber si tú peknú spomienku, a na tú sa upni. Držím ti pri tom všetkom palce.

Evo, jsem také máma, co přišla o dítě. Mám ještě dvě další dcery, miluji je, to je jasné, ale uvědomuji si, zvlášť poté, co jsem si přečetla Vaše slova, že je opomíjím. Bolest Vaší maminky je nezměrná, ta nejhorší věc, co se jí mohla stát, noční můra všech maminek. Vy teď prostě jen buďte u ní, řekněte jí, že jí máte ráda, pořád jí to říkejte. Víte, my jsme si to moc neříkali, v naší rodině se to nedělá, ale určitě se to ví, jenže teď mi to trápí, že jsem to dceři měla často říkat. A snad časem se bolest trošku otupí, i když nikdy nic nebude jako dřív. Tedy já alespoň doufám, že se trochu otupí, protože jinak by to nebylo ani k žití.

maminko je mi moc líto že zase někdo přibyl jestli budete chtít doporučuji vám stránky dlouhá cesta tam je nás hodně.

Modlím se teď za Vás,ani už to nemohu dál číst,tolik bolesti a já bych Vám chtěla poslat tolik síly.Trpím ztrátou svého milovaného tatínka,ale když si Bůh vezme k sobě i naše děti,na tohle už má vůle žít dál nestačí..Skláním se před Vámi,kteří jste to prožili a snažíte se nějakým způsobem přežít to tady na tom světě dál.A zcela sobecky prosím Boha,ať moje děti ne...Klaním se Vám a budu se za Vás modlit.Kéž je Vám jednou lépe.Alespoň malinko.Věřím,že se s nimi poté shledáte.Shledáme se tam se svými milovanými.Láska nemůže vymizet jentak.Duše žijí dále.Oni tam budou.Na všechny z vás teď myslím a vím,že tuhle noc nestrávím spánkem.Opatrujte se.Jste neskuteční bojovníci,nosíte odkaz vašich andílků dál na tomhle světě.Pro mě jste právě vy hrdinové.Vy,jež to unesete a naopak si ještě pomáháte tím,že o tom mluvíte..Děkuju,že jsem to mohla číst.Má bolest z tatínkovi smrti je teď menší.

A vy i poté co se stalo dokážete věřit v to, že ona teď někde žije? bohužel s tím mám také své zkušenosti a ta představa, že teď někde je je velmi ale velmi ubíjející :-(

V knížce Dále nevyšlapanou cestou píše americký psycholog Martin Scott Peck:" Máme překrásnou květinovou zahradu, o kterou léta pečujeme. Květinová zahrada vyžaduje enormní množství času, lásky a péče. Bylo by nemyslitelné sednout do buldozeru a jednoduše tu zahradu, do které jsme vložili tolik péče, zlikvidovat. A totéž cítím k životu po smrti. Jelikož znám boží efektivnost, připadá mi naprosto nesmyslné, že by On vynaložil takovou energii na stvoření nějaké duše jen proto, aby ji potom vymazal, aby ji zmařil. Musí tu být něco víc."
Tolik významných inteligentních lidí věří v Boha a tím i ve věčný život, proč bych zrovna já tomu věřit neměla? Věřím, že se sejdeme.

Je mi to moc líto a vím co prožíváte....1.8.2007 mi také tragicky zahynula vnučka Laurinka...snad jen Ti co to prožili ví jak strašné to je se dozvědět tu nezvratnou událost...Nikdy se s tím nesmířím a vím,že do konce života mi bude moje prvorozená vnučka scházet.Nemohu vám ani slíbit že to časem přebolí....nepřebolí jen se s tím budete muset naučit žít.Přeji Vám ať máte tu sílu a naději se s tím vyrovnat. Hanka

Milá Alenko,
vím jak Vám je. To stejné prožívám i já. Můj milovaný syn se jel projet na motorce a už se nám nevrátil. NIkdy nezapomenu na výraz policistů stojících u našich dveří. Ta beznaděj je šílená a smutek nikdy neskončí. Budou to už skoro dva roky a pořád se nemůžu podívat na žádné jeho fotky. Je to hrozné. Nevím co bude dál.
Přeji Vám i sobě hodně síly.
Jana

dobrý den,pročítám si tyto stránky... v květnu mi zemřel 30 letý syn. pořád taky po něčem pátrám ,jestli někde je, proč se tak stalo? kdo tohle nezažil nepochopí.....tyto knihy nemůžu číst,zajímalo by mě čeho jste se dopátrala.....

právě tu knihu čtu věřím tomu že se stkáme jinak to ani nejde to by sme se museli všichni zbláznit kdyby neexistovala jiskřička naděje.protože jsem věřící a můj syn byl také dává mi tato kniha odpovědi na moje proč.ale pořád to nic nemění na tom že to srašně bolí

jani je mi to moc líto já vám neumím poradit to co vy píšete prožívám taky a není na to žádný lék.někdo říká že každý to prožívá jinak já si myslím že to prožíváme všichni stejně ztráta dítěte je nejhorší bolest na celém světě prožila jsem smrt rodičů i sourozence ale tohle je nejhorší.to odešlo kus mě a taky vás a to už nám asi na tomhle světě nikdo neodpáře.přeji hodně síly

karolíno moc se omlouvám už jsem si to přečetla.čekáte na to samé co já modlím se a čekám až mi bůh dá vědět a ukáže mi mého syna a já ho obejmu a políbím a věřím že se to stane.taky čekám že se probudím a zjistím že se mi to jenom zdálo ale když se probudím a kouknu na jeho postel a on tam není tak se začnu nenávidět že žiju

Milá Dášo,
zítra to bude týden, co jsem pohřbila svoji sestru a moji rodiče svoji dceru.
Je to neskutečná ztráta, kterou stále všichni nemůžeme pochopit, uvěřit...vyrovnat se a smířit. Jak píšete, to se opravdu nedá. Doufám, že čas bude milosrdný a tu největší bolest vyléčí... Síla myšlenky je obrovská a já věřím, že "na tom místě, kde teď je", cítí, jak moc na ní myslím...
Kdo v životě nepřišel o svého blízkého, nedokáže pochopit tu najednou vzniklou bolest, prázdnotu, neskutečný smutek a trápení... Dášo, přeji Vám a Vašim blízkým hodně síly...