Lenka
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Truchlení

Jak se s tím vyrovnat?

Je to už druhý měsíc, co mi zemřela babička, a já se z toho pořád ještě nemůžu vzpamatovat. Byla to užasná žena, kterou měl každy rád, ale já ovšem nejvíce! Umřela na rakovinu, a já se pořád ptám, proč právě ona? Onemocněla před 4 měsíci, a já jsem celou dobu byla s ní, nejhorší bylo vidět člověka, jak se trápí a neumět mu pomoc! Celé noci jsem proplakala, jak jsem jí viděla, jak se kroutí v bolestech! I když spousta lidi si myslí, že se dá na smrt připravit, není to pravda! Tak se sama sebe ptám, kdy to přestane bolet?

Jirka
18. února 2018
Ahoj je mi 13 let a nechci se delit jenom chci soucítit s tímto člověkem.dnes 18 unora 2018 22:00 mi zemřela babička. Byla to jako tvoje babička užásná žena duvod proč zemřela je, že moc kouřila. Jenom chci tímto soucitit s tebou.
Niki
  (kontaktovat autora příběhu)
18. září 2016
Ahoj já mám tátu s rakovinou, žiju s ním sama a máme tu ještě babičku ale jinak jsme samy před něakou dobou jsem se to dozvěděla. Utekla jsem a při útěku jsem potkala svého kamaráda on je dospělí, byla jsem na dně myslela jsem si že už se nevzpamatuju ale on mě za 5 minut uklidnil, myslela jsem že už budu v pohodě ale ne den co den tajně brečím a příjdu si slabá stačí mi jen myšlenka že už tu nebude že už ho neuvidím a jdu k zemi ale po něaké té chvilce mi bylo trochu líp a další šok sestra taky roztroušená skleróza byla jsem v hajzlu ne nedá se na to připravit nikdy!! Ale i tak nemusíš být nutně na dně rozjeď se hudba tužka do ruky papír a kresli kresli co cítíš buď v krebách žij tam to co cítíš a tady ve světě buď silná a kdykoli tě někdo srazí na zem vstaň a kresli nenech se tím srazit!!
Jana
14. července 2015
Je to přesně 50 dní co mého přítele zabil na dálnici nepozorný řidič. Bylo mu 51 let. Je to přesně 50 dní co hledám pomoc kdekoliv, jak se s tak obrovskou bolestí vyrovnat. Největší zoufalství je v tom, že pomoc není. Tu bolest si musíte odžít.

In reply to by Anonym (neověřeno)

jana
  (kontaktovat autora příběhu)
17. července 2015
Jak dál žít?

In reply to by Anonym (neověřeno)

tyna
  (kontaktovat autora příběhu)
18. března 2016
Dobry den me pred 2 dny zemrela kamaradka na leukemii a bylo ji teprve 12 let byly jsme si hodne blizke kazda z nas vedela te druhe tajemství a trable. Jak se stim mam vyrovnat ? prosim poraďte

In reply to by Anonym (neověřeno)

Mmm
1. října 2016
Zkuste se zaměřit na ty osoby, které vám tu zůstaly. Nic jiného nepomůže. Jak řekl jeden invalida, není důležité, co jsme ztratili, ale to, co nám zůstalo.

In reply to by Anonym (neověřeno)

tyna
  (kontaktovat autora příběhu)
18. března 2016
Dobry den me pred 2 dny zemrela kamaradka na leukemii a bylo ji teprve 12 let byly jsme si hodne blizke kazda z nas vedela te druhe tajemství a trable. Jak se stim mam vyrovnat ? prosim poraďte

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zdeňka
  (kontaktovat autora příběhu)
25. června 2022
Na tyto situace nás bohužel nikdo v životě nepřipraví. Já přišla o syna v jeho 23 letech. Dodnes nevím proč a co se stalo. Není to snadné, jít a žít dál. Otázky, pocity, city a ostatní denně pracují na 110 %, ať chceme, nebo nechceme. Přišla jsem v životě o dvě děti. Nevím, neznám a nikdy nebudu vědět. Jen doufám, že tohle nezažijí ostatní rodiče na celém světě. A to, že když se usmějeme, to ještě neznamená, že v srdci i v sobě neneseme velikou bolest.
maryz
18. června 2015
Je to 2 a pul mesice, co me zemrel tatka na rakovinu a nemohu stale premoct bolest,kterou citim z jeho ztraty. Moje rodina dela jakoby se nic nestalo,kdyz zacnu mluvit o smrti,ze to nebudou jiz resit a pitvat se v tom. Moc by me pomohlo si ale o tom s nekym promluvit,o pocitech, o bolesti. Budu rada,kdyz me nekdo se stejnym problemem napise.

In reply to by Anonym (neověřeno)

maryz
18. června 2015
email je maryz@tiscali.cz
máma
14. května 2015
Před dvěma měsíci spáchal sebevraždu můj syn. Bylo mu 34 let. Léčil se na psychiatrii, ale evidentně mu nedávali vhodné léky a nepomohli mu. Přišlo to nečekaně jako rána do hlavy. Zvenku pro nás vypadal jeho život jako idyla, ale on to tak necítil. Nikdy jsem si neuměla představit, jakou hrůzu a bolest může máma zažít. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že už nikdy nepřijde, že jeho malé děti definitivně přišly o tátu a jeho žena o manžela. Bolí to tak,strašně, ze se to nedá popsat. Kdybych nebyla trvale pod práškama, tak nevím, jak bych dopadla. Mám hrůzu z toho, jak dlouho tyhle stavy můžu vydržet. Lidi by neměli mluvit o skutečných depresích nebo dalších psychických onemocněních, kdyz o tom nic nevědí. Syn se léčil, celá rodina ho podporovala i kamarádi. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli a dokázali, přesvědčovali ho o naší pomoci i o tom, že jeho "problémy" všichni společně zvládneme.
Komu se tohle nestalo, tak nikdy nepochopí, jaká nezvladatelným hrůza to pro nás je.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zdena
  (kontaktovat autora příběhu)
28. září 2015
Přečetla jsem si Váš příspěvek a slzy mě opět stekaly po tváři už to bude skoro 7 týden co zemřel náš syn bohužel také neunesl svůj život nedal nám ani šanci po našich slibech že mu pomůžeme dát si život do pořádku že není na nic sám že jsme sním , máme ho moc rádi a pomůžeme mu v životě i se postaráme aby dostal syna do vlastní péče ale jeho srdce bylo tak bolavé že nechtěl čakat .Také to byla taková rána z čistého nebe dlouho vše dusil v sobě než se nám svěřil .Já se na něj nezlobím a má naše odpuštění že se rohzodl k dobrovolnému odchodu ..... srdce máme bolavé už po zbytek našeho života stím se nedá nikdy smířit to už ted vím .V hrudi mě bije srdce , ale je tam strašně velká díra , prázdnota jako bych tam neměla ani duši , žiju a nežiju , chápu a nechápu.Jediné co musím příjmout , že je to nezvratný fakt který se stal a nedá se nijak změnit ....stalo se to , ale je otázka jestli to někdy příjmu ??? Ani ve snu by mě nenapadlo že když jsem dostala před 31 lety ten vzacný dar poprvé do ruky , že zažiju někdy takovou bolest a ztrátu .Vždy mě bylo velmi líto rodičů kteří si tímto procházeli , snažila jsem se pochopit jak těžké to pro ně musí být ,ale neuměla jsem si to představit a moc jsem byla vděčná že mě nic tak bolestného nepotkalo .... ano kdo nezažil ten nepochopí ted to vím i já že toto nikdo nedokáže pochopit pouze ten kdo zažil. Ke vší té bolesti co máme tak jsem musela ještě čelit hyenismu s kterým jsem se setkala a nepochopila jsem ho a ještě budu muset bojovat soudně o styk s vnukem .
Nikola
14. dubna 2015
jeto pár měsíců co dědu začali pobolívat záda ,nejdřív jsem tomu něják nekladla velký důraz.Jenže se to všechno postupně začalo zhoršovat a jednoho dne se už nemohl ani pohnout .. v jednom kuse strašně plakal a pořád me prosil že už to nemůže vydržet .. cítila jsem strašnou bezmoc srdce mi při pohledu na něj pukalo žalem .. jeden den když už to bylo opravdu moc špatný jsme mu zavolali sanitku která ho odvezla do nemocnice , jenže za par hodin volal že chce jít domu a že podepsal reverz..( z duvodu ze na nej sestrička bylo zla) a mel pravdu kdyz jsem pro nej vecer do nemocnice přijela sestra na me začala řvat tak jsem se s ni jeste pohadala a dedu si odvezla domu jenze druhy den to s jeho zdravotnim stavem bylo už opravdu hodne moc spatny nebyl 9dni na velke a sla z nej jen krev tak jsem letela do nemocnice aby ho přijali zpet ze potrebuje pomoc,ale tam mi pani doktorka zdelila naprosto v klidu ze mi uz nepomuze kdyz podepsal reverz,tak jsem zavolala zachranku a odvezdli ho sice do stejne nemocnice ale na jine oddeleni kde byl velmi spokojeny. V nemocnici nám zdělili že děda má v celém těle rakovinu a ze uz mu nikdo nepomůže,takže jsme našli hospic kde ted děda leží a velmi se mu tam líbí.Nejhorší natom je že se ptám proč on ?? nechci o něj přijít,nedokážu si představit že až za pár mesíců odejde už ho nikdy neuvidim ..... tak moc mi bude chybět .... ostatní říkají že mam čas nato se připravit nato až to přijde ale mám moc velký strach , nevím jestli to zvladnu Je mi 21 let a nikdy v životě mě nenapadlo že ho tohle potká .. vždicky jsem si říkala že tady prostě bude dlouho .. mám strach z toho co bude dál .. od te doby co je deda takhle nemocny lituju každý den že jsem na něj nemela vice času moc toho lituju pořád jsem jen spechala .. kvuli praci jsem nemela cas .. a ted ? ted za kazdou minutu co jsem s nim dekuju bohu ..citim velkou bezmoc,udelala bych cokoliv nasvětě aby vše bylo jako dřív,jenže to už se nestane ... :-(
kikis
15. ledna 2015
jsou to již 3 roky,comi zemřela maminka,13 let co umřel tatinek ve svých 26 letech jsme zůstala úplně sama.Mám sice hodného manžela a dítě,které miluji,ale jak již tady bylo zminěno.maminku Vám nikdy nic nenahradí,s jejím odchodem jakoby část mého já umřela se mnou.čas prý hojí rány-nevěřím.Stále se z toho nemohu vzpamatovat ,smutek střídá vztek,kolikrát si říkám proč já?vyhýbám se kamarádkám,je to hnusné a sobecké,ale nemohu se snimi stýkat,všechny spokojené,-kdo by nebyl s kompletní rodinou,tak jim závidím.člověk si vůbec neuvědomuje comá dokud to neztratí.Pokud by se někd cítil podobně prosím napište,jen to kdo zažil pochoopí....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Rennie
16. ledna 2015
Ahojky, úplně Tě chápu, jsem na tom stejně. Je mi o pár let více (32 let). Také mám přítele a dítě. Zažívám stejné pocity jako ty, tatínek mi zemřel před pár dny, maminka před devíti lety na rakovinu. Pokud bys chtěla kamarádku, která zažila to, co ty, napiš na email: rennie.fm@seznam.cz. Možná nám to oběma pomůže trochu s tou bolestí lehčeji žít.....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lída
17. ledna 2015
Ahoj, jsem na tom úplně stejně jako ty. Maminka mi umřela před rokem na rakovinu a těžko se s tím vyrovnávám. Byla moje všechno, spolu s mýma dětma. S ní umřela půlka mě. Já se tedy nikomu nevyhýbám, mám super kamarákdy, některé také nemají maminy,takže ví o čem mluvím, ale je pravda,že zavídím těm,které ty maminy mají. Je mi líto mých dětí, protože přišly o skvělou babičku,kterou zažily jen pár let. Pořád na ní myslím. Taťku naštěstí ještě mám,ale mamka je mamka, nic a nikdo jí nemůže nahradit.Opravdu na to nejsi sama,ale co by nám pomohlo, to nevím.

In reply to by Anonym (neověřeno)

sim
22. ledna 2015
jsou to necelé 3 měsíce, co mi umřela moje milovaná maminka a letos tomu bude 22 let, co mi umřel otec.
Mně je 39, nejsem už nejmladší, přesto mám pocit, že jsem dost mladá na to, abych už neměla rodiče.
Maminka mi chybí strašně, každá zmínka o mamince v práci od kolegů, kteří ji mají, mě zabolí.
Vím, že mamince je teď líp, už ji nic nebolí, netrpí, ale přesto...
Vzpomínám na společně strávené chvíle, vyčítám si, že jsem se jí měla věnovat víc, že jsem jí měla pomoct, aby mohla žít dál. Byla dlouhá léta vážně nemocná a její poslední měsíce byly plné utrpení a přesto, že jsem se na její odchod duševně připravovala, když přišel, zaskočil mě a zastihl nepřipravenou.
Každý den vídám v představách její tělo zesláblé nemocí a vidím její prosebné, smutné oči a slyším, jak se mě ptá, jestli neumře. Lhala jsem a utěšovala, že se to spraví, přesto, že jsem věděla, že tomu tak nebude...
Mám Tě moc ráda, maminko a doufám, že snad existuje posmrtný život a jednou až přijde můj čas, se zase potkáme.

In reply to by Anonym (neověřeno)

R.
25. ledna 2015
Ahojky, úplně Tě chápu, prošla jsem si tím také, nemám už bohužel rodiče a strašně mi chybí. Je mi 32 let. Potřebovala bych si s někým o tom promluvit, kdo zažil to samé. Kdybys chtěla, ozvi se prosím, můj email: rennie.fm@seznam.cz

In reply to by Anonym (neověřeno)

ludva
18. února 2015
V pondělí jsme se rozloučili s mojí milovanou maminkou, dlouho bojovala s rakovinou 13 let,obrovská bojovnice, nikdy si na nic nestěžovala,byla vyjímečná!!! Poslední měsíc nám ale odcházela před očima... Byla moje druhé Já, bolestí mi puká srdce! Milovala moje děti,upřímně nejvíce mou dceru,byl to její andílek a ona je ted naším!!! Každý den se utápím v slzách a bez prášků,bych nefungovala vůbec. Nesnáším věty jako, už je jí líp,musíš být silná apod.

In reply to by Anonym (neověřeno)

jana
  (kontaktovat autora příběhu)
2. února 2017
Taky je mi 39. Před měsícem mi umřela maminka a já se s tím nedovedu vůbec nějak poprat, nebo to přijmout. Mám malé děti a manžela, všichni mě podporují, ale já se jen utápím v žalu a výčitkách, že jsem na mámu byla poslední roky hodně ostrá.... Milovaly jsme se velmi, byla jsem jedináček .... Ale v dospělosti jsem se chtěla osamostatnit (nikdy se mi to, jak vidím, nepovedlo) a moje snaha se "trhnout" se projevovala jako totální odpor ..... Teď mám pocit, že se bez ní zblázním, vyčítám si "ztracené" roky hloupými žabomyšími válkami. To mě i trápí nejvíc. že jsme mohly být v pohodě, ale ani jedna jsme se pak už moc nesnažily.... až když byla smrt blízko , jsme si vše odpustily a přijmuly se, ale pro mě to bylo pozdě- výčitky mám beztak. a k tomu neskonalý smutek a stesk. Nechci se litovat, i si nadávám, abych minulost zakopala, ale nejde mi to...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanka
22. února 2017
Je to přesně jako z mého života. Maminka mi odešla před 4 týdny, poslední 3 týdny ležela v umělém spánku na ARU a já pořád věřila, že se probudí. Jsem také jedináček a celý život jsme bydleli v jednom velkém domě. Také jsem měla někdy pocit, že snad nikdy nedospěju. Ale tohle dospívání v téměř 40 letech je hodně drsné - strašné výkyvy nálad, neschopnost usnout, výčitky, co jsem měla udělat a neudělala a naopak. Mám rodinu - hodného manžela a dcery (16 a 5). Tu pětiletou to sebralo tak, že se nám už měsíc pokakává a hodně často mluví o babičce. Navenek to vypadá, že je jakoby smířená, že na nás babička kouká z nebe a chrání nás, ale je vidět jak ji to vnitřně trápí. Moc mě mrzí naše neshody a to, že některé věci člověk nestačil urovnat a vysvětlit. Snad to ví a vidí...

In reply to by Anonym (neověřeno)

patrik
12. července 2015
Dneska ráno mi umřel tatínek při autonehodě, protože řídil opilý řidič. Jak jsem se to dozvěděl šel jsem od lidí a padl jsem na kolena a rozbušilo se mi strašně srdce. Potom jsem byl mimo a potom to přišlo ta bolest, hrozná bolest, která nešla vydržet, musel jsem na všechno zapomnět a lehnout si - povedlo se. Jenomže po chvíli jsem vstal a zas to přišlo a myslím že to ještě bude dlouho, ale člověk se s tím musí smířit nebo z toho zblázní.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
12. července 2015
Patriku,
je to hrozné, možná se ani nesmíříš, ale zvykneš si. Bude to ale dlouhé, bolestivé a náročné. Držím palce, buď statečný.

In reply to by Anonym (neověřeno)

lucie kaletova
  (kontaktovat autora příběhu)
3. prosince 2015
dobry den.naprosto vam rozumim co citite.jen to mesic co mi umrel tatinek,je mi 27let a jsem v 7.mesici tehotenstvi.cekam syna,vnuka ktereho si tatinek moc pral.tesil se uz z vnucky a tak dalsi potomek co ma prijit mu delal radost.stale si rikam,ze je to jen sen z ktereho se probudim a tatinek tu bude.manzel,rodina me drzi,ale bojim se,ze ta bolest a kazdodenni plac nikdy neprejde,ze se s tim nelze smirit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Mmm
1. října 2016
Já Vám rozumím, bohužel Vám nedokáži pomoci. Zažil jsem něco podobného a popravdě sám nevím, jak to bude dál. Mrzí mě to hrozně moc. Máte ale důvod žít pro Vaše děti, ty vás potřebují a mají vás rády.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
  (kontaktovat autora příběhu)
11. července 2018
Zdravím, Váš příspěvek je sice staršího data, ale asi bych potřebovala někoho, jako jste Vy na nějakou diskuzi. Je mi 21 let, bydlela jsem s mamkou sama, zemřela před měsícem a já, já jsem mimo. Nevím, co dělat, co budu bez ní dělat... Všichni okolo mě mají někoho z té své "pokrevní" rodiny, já zůstala sama..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Květa
  (kontaktovat autora příběhu)
30. července 2018
Milá Jano , zemřela mi dcera na jaře , 26 let,moc s Vámi cítím , ta bolest nejde slovy popsat .Vaší maminky je mi moc líto ale největší bolest zůstává tady nám na zemi .Někdy to nejde vydržet ale musíme se snažit , aby na nás naše blízké duše byly pyšné a necítily zármutek i za tu naši bolest nad nimi . Mě pomáhají příběhy maminek na Dlouhé cestě, nejste v tom sama ,budete -li mít zájem, ozvěte se .Hodně síly

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana L.
  (kontaktovat autora příběhu)
16. listopadu 2018
Zdravím Janu a musím napsat, že píše zcela to co cítím já sama.
V květnu mi odešla maminka. Je mi 45 let, nemám svoji rodinu, poslední 4 léta jsem se starala o maminku neb byla upoutána na lůžko. Celé ty roky jsem se snažila vyrovnat s každodenním pohledem na to jak se zdravotní stav zhoršuje, celou tu dobu to trápilo jak před usnutím, tak zrána, kdy po otevření očí, člověk nechce věřit realitě, že se stav již nezlepší a nezbývá než přihlížet jak se situace zhoršuje, zdravotní stav jak je každým dnem jiný a jinak náročný. Celou tu dobu jsem viděla vrstevníky se svými rodiči a já již 10 let bez tatínka a maminka ve velmi těžkém stavu. Kde brát sílu na každý den jež příjde a je náročný nejen fyzicky tak psychicky. Situace byla težká ale horší je, že až skončí pečování příjde to nejhorší - smrt. A co pak. Bála jsem se tohoto bodu a teď jej prožívám a je to mnohem horší než jsem se bála, že to bude.
Odešla a s jejím odchodem se neskutečně změnil i můj život. Sama rodinu nemám, ani přítele ani manžela, připadá mi že nemám nikoho. Byla člověk, kterému jsem mohla říct vše, a teď je neskutečné prázdno. Je děsivé, že to prázdno se nedá ničím zaplnit. Mám kolem sebe přátele, je jich velmi poskrovnu, jsem za ně ráda, ale není nikdo, kdo by byl stejně jako já sám. Sourozenci i přátelé mají své rodiny, tety- strýcové mají své děti a já se cítím osamoceně. Snažím se komunikovat s lidmi, ale i když s nimi hovořím, vevnitř mě trápí to, že nepřicházejí reakce a odpovědi, jež jsem zažívala od maměnky. Stále ji ve světě hledám.
Kdyby byl někdo na tom tak jak já a měl chuť komunikovat a ozvat se, budu ráda...víc očí víc vidí a více lidí více názorů, třeba najdem cestu či způsob jak z toho vybruslit.
Budu ráda i za jakoukoli radu.
Eliška
23. prosince 2014
Je to asi měsíc, co babičku odvezli do nemocnice (zastavilo se jí srdce, kvůli kolabzu mozku) je mi 14 let (na konci února 15 )a zítra jsou vánoce... Nevím jak se s tím vyrovnám, na tuhle stranku jsem narazila omylem, ale doufám, že mi dáte radu jak to všechno zvládnout.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
23. prosince 2014
Milá Eliško,
každá rada drahá, ale věřím, že to zvládneš. Ber to tak, že se na tebe babička dívá, já tomu věřím. Určitě chce, aby sis Vánoce co možná nejvíce užila. Přeju hodně sil.
Veronika
11. prosince 2014
Před deseti lety mi umel taťka a pořád se s tím nedokážu smířit hrozně mi chybí.. Možná i vzhledem k tomu že nemám úplně fungující rodinu... Mamka o něm vůbec nemluví a mě to hrozně mrzí protože moje jediné vzpomínky na něho jsou jak mě učil plavat a jak ho odvážela sanita..:/ Měl velice silnou alergii na vosy... Hrozně mi chybí a bojím se že když už je tomu tak dlouho že to nepřebolí.. Ale nejhorší je že jsem řekla mamce když ho odváželi že se už nevrátí a všichni kdo tam byli u nás zrovna říkali že se vrátí at nebrečím........ :/ Do nemocnice ě za ním ani nepustili...Byl to ten nejskvělejší člověk v mém životě a můj veliký vzor... jak se s tím mám smířit?? :/
Sandra
29. října 2014
Včera večer odešla z tohoto světa moje milovaná babička, vychovala mě i mé sourozence. Zemřela náhle, během 5 dnů prodělala 2 mozkové mrtvice...teď si vyčítám, že jsem s ní netrávila více času, je mi 28let, pracuji a ještě studuji a kolikrát jsem od babičky odcházela třeba po půl hodině, donesla jí jídlo a spěchala jinam...já myslela, že si jí nastěhuji po Vánocích k sobě a že budeme spolu...neumím se s mířit s tím, že se tak nestane...již v mých 14 letech mě opustil děda, mám již jen sourozence.
Josef
9. září 2014
Ahoj,
můj problém je trochu odlišný od většiny z vás ale má toho velice moc společného. Jde o to že mám dva kamarády (bráchové), který mají nemoc, která jim krátí život (Mukopolysacharidóza). Mám k nim silnější city než ke komu jinému. Ale bojím se situace až přijde jejich čas a to cca. 7 let. S těmito kamarády trávím spoustu času, pomáhám jim ale bojim se jak to ustojím. Vím že mnohem hůř na tom bude jejich rodina ale mě to také trápí, protože je považuji tak trochu jako bráchy. Nevíte jak mám řešit tuto situaci? Dost často mám tvrdý chvíle kdy si i zabulim že je tohle čeká a dost se tím trápím protože na to furt myslím. Přemýšlím nad tím co bude pak.
Veronika
16. března 2012
Je mi 26 let a včera mi umřel tatínek, přesně 14 dní po tom co jsme ho s maminkou vezli do nemocnice.Měl rakovinu v konečné fázi, metastáze snad v celém těle..Téměř každý den jsem za ním jezdila, občas jsem brala i dvouletou dcerku, ikdyž tam nebylo moc vhodné prostředí, ale udělalo mu to vždycyk velikou radost, když ji viděl-miloval ji.Nejprve byl v Olomouci a když vedle něj zemřel pacient, tak plakal, že se bojí, že to také nepřežije a já mu musela lhát, že to bude dobrý, že ho dají zase dohromady a vezmem si ho zpátky domů, ale věděla jsem, že se už domů nevrátí..Po týdnu ho převezli do Přerova, každý den u něj někdo byl.Bylo to šíleně těžké ho vidět jak tam leží v bolestech a nemůžete mu nijak pomoct, nemůžete to zastavit, jen přihlížíte jak se vám ztrácí před očima.Někdy jsme jen tak seděli drželi se za ruce a já brečela a brečela..Bylo to nejhorší období v mém životě..Byli jsme tam vždycyk chvíli a on už nás posílal domů - klasická jeho věta po pěti minutách :) Ale my ho stejně neposlechli a byli tam s ním dál, protože vím, že to v duchu chtěl.Až teď si uvědomuji, že už to musel tušit a loučil se se mnou dva dny před smrtí.To bylo poprvé kdy mi dal ruku a řekl : Verunko, zůstaň tu se mnou chviličku.A já mu řekla at se nebojí, že tu jsem pořád a hladila ho..Pak už jsem musela jít.Na druhý den jsem tam jela už kolem oběda, nakrmila ho, uložila, odpoledne tam šla maminka s ostatními příbuznými.Den na to jsme byli domluveni, že ho přijedu oholit, malou jsem dala mámě, že půjdou zatím nakoupit.Byla tam tatínkova maminka a volala, že umírá..Já byla zrovna na cestě asi pět minut od nemocnice a už jsem ho bohužel nestihla..Jen jsem mu zavřela oči a přikryla ho, hladila a plakala a plakala a pořád mu opakovala, že ho mám ráda, určitě mě ještě slyšel.Vím, že jo.Jsem ráda, že neumíral sám, byla s ním jeho maminka-ona ho přivedla na tento svět a ona ho i vyprovodila-její slova.Nevím co si počít s neskutečnou bolestí nad ztrátou, ta beznaděj, nespravedlnost !!!! Přijela jsem domů a dívala se na oblaka a přísahám, že jsem tam viděla jeho obličej, sice jen na chvíli ale byl tam, to vím na 100 %.Večer jsem se dívala na to samé místo, byla čistá obloha a na tom samém místě svítila hvězda a široko daleko nic.Tohle bylo jeho poslední rozloučení.chybí mi neuvěřitelně moc, nedokážu si představit život bez něj.Jště mi to pořádně asi nedochází...
Bohuna
14. ledna 2012
Stále to tak bolí.....12.1. 2012 by měl narozky, právě dneska to je v sobotu 14.1.2012 by jsme pro něj přichystali oslavu 74 narozenin. Bohužel se tak nestalo, není tu.....od rána brečím a vzpomínám na předcházející oslavy, měl to tak rád, sešli jsme se celá rodina, navařilo se a napeklo.......zemřel 4.5.2011 nečekaně, náhle. Dostala ho slinivka, stále chodil po dokterech, aby měl vše v pořádku, operaci srdce kterou prodělal v listopadu 2010 taky zvladl...Stále se cítím vinna za to co se stalo. Zřejmně první záchvat měl 5.4.2011, brácha ho odvezl do nemocnice, kde se dozvěděl, že to vypadá na infarkt. Usoudili tak asi podle toho že je po operaci srdce, píchli mu nějakou injekci, po které bolest ustoupila, takže když jsem za ním přišla, abych zjistila co se děje, korzoval po chodbě, byl naprosto v pohodě a že už je to dobrý a že si ho tam chtějí nechat na vyšetření, ale že nechce, že podepsal reverz a že čeká na zprávu a jde domů. Říkala jsem mu ,, tati to není dobrý nápad", ale vedl si svoji a tak jsem zařídila odvoz, přijel manžel a jeli jsme domů.
V průběhu dalších 17 dnů kdy byl doma u nás v rodině proběhly dvě oslavy narozenin ( píšu to jen pro to že si myslím že to má souvislost s jeho stavem v jakém byl přivezen do nemocnice podruhé ), moc mu chutnalo na nic si nestěžoval. V pátek 22.4.2011 se mu opět udělalo špatně a rychlovka ho převezla do nemocnice, kde po dvouhodinovém vyšetření mi lékař řekl, že se jedná o akutní zánět slinivky a že je to velice vážný stav. Vůbec jsem nevěděla o co se jedná, až pak na internetu jsem zjistila jak moc je to vážné a jaký vliv na to mohlo mít těch několik dnů kdy se nijak neomezoval v jídle... Chodili jsme za ním každý den v naději, že to bude lepší, až později jsme si uvědomovali, že se chodíme dívat na to jak umírá. Stále tomu nemůžu uvěřit, byl vždy takový optimista, dobrý člověk......v poslední roce svého života se staral o mamku, která se po dlouhodobém pobytu v nemocnici už nepostavila na nohy, je ležící a moc si tatínka vážím za to že si jí vzal domů a nedal ji do nějakého ústavu. Rozhodli jsme se tak spolu, že to nějak zvládnem a ted jsem na to zůstala s bráchou sama. Hlavně mamka je sama a nemá chut žít, táta jí moc chybí jako nám všem a nevíme jak to zvládnout. Připadá mi že čím déle to je, tím horší to je......Asi to nikdy nepřebolí.......
Monika
24. července 2011
Ahoj, je mi 23 let. Az do nedavna jsem zila pohodovym zivotem. Mela jsem skvelou fungujici rodinu. Mama, ta nejuzasnejsi a nejlepsi kamaradka, nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako ji. Tata, suproveja muj braska-mentalne postizeny, totalne zavisly na mame. Vlastne vsechno v nasi rodine bylo zavisle na mame. Je to presne 47 dni, kdy mame diagnostikovali rakovinu zaludku v posledni, nejhorsi fazi.....a je to presne 10 dni, co umrela...bylo ji 45 let. Rok chodila po doktorech...ale delali z ni blazna, ze pry v takovem veku nemuze mit vredy...ha a ono ne vredy, ale nador.A ja se ptam? Co ted? Co dal? Mam svuj zivot...studuju skolu...ale musim se ted vratit k rodine. Potrebuji me. Tata - je to smutne, ale neumi si pomalu ani namazat chleba, vyprat, nic. Bez mamky je uplne ztracenej, bracha ani nemluvim...ja jsem uplne v pr*****. Nevim co dal. Jak se s tim smirit? Vyrovnat? TAK STRASNE MOC TO BOLI...A JA NEMAM KOMU SE VYPLAKAT. Neni tu mama, ktera by utesila....:'(:'(:'( pomozte prosim.

In reply to by Anonym (neověřeno)

I.
25. července 2011
Ahoj,
mě je 18, čtu tvůj příspěvek a mám dost podobné pocity... Je to asi měsíc a půl co nám umřel taťka, po 2 letech zápasu s rakovinou :( Cítím se hrozně zamotaně a nevím jak z toho ven... sama jsem teď byla 8 měsíců nemocná s chronickou únavou a už moc nemám síly, ztratila jsem teď dost kamarádů a často si připadám, že tomu nikdo nerozumí. Když budeš chtít, klidně mi napiš na mail! Budu ráda, když si navzájem sdělíme, co prožíváme, a může to pomoct oběma. Přeju ti hodně síly!

In reply to by Anonym (neověřeno)

I.
25. července 2011
mail: zlinacek@seznam.cz

In reply to by Anonym (neověřeno)

Magda
31. července 2011
Ahojky,
já vím, že je to pro Tebe hodně moc a moc těžký a taky bych Ti nejraději poslala plno síly. ale
můj táta taky umřel před 2 lety na rakovinu žaludku, zjistili mu to v červnu a v 21.12 zemřel :-( Taky to bylo strašně moc rychlý :-(
A tenhle týden moje nejmilovanější babička (78 let) na světě. Ve čtvrtek byla ještě u nás a trošku jí bolelo břicho, koupila si kapky a říkala, že si půjde lehnout domů, že se chce být v klidu sama. Tak jsem jí v pátek ráno volala několikrát a vůbec to nebrala, mám ještě dvě malá dcerky, tak jsem ještě musela počkat, až příjde brácha je na chvíli pohlídat, nasedla jsem do taxíku a myslela jsem, že když odemknu bude babička sedět na křesle nebo že ještě spí, ale přišla jsem do obýváku a babička tam pololežela na gauči s pootevřenýma očima, tak jsem si myslela, že kouká, tam jsem na ní promluvila a babička nic, tak jsem na ní šáhla a byla celá ledová a mrtvá, v tu chvíli jsem zařvala na celej barákkkk,néé to snad néééé.Kdyby za mnou nepřišli babiččiny sousedi, tak jsem se tam asi vedle babičky složila taky.Protože takový šok jsem opravdu nečekala.Babička byla vitální do poslední chvíle, chodila nakupovat a hrála si s pravnoučátky. Nevím vůbec jak z toho ven, pořád vidím babičku před sebou, jak tam leží mrtvá :-( Ještěnevím jak to vysvětlit 4-leté dceři, která babičku taky moc milovala a každou chvilku přišla babička k nám i dneska ráno se ptala, kdy babička příjde, tak jsem jí řekla, že jí není dobře :-( Smrt našeho táty nesla dcerka ve dvou letech taky hrozně, protože s ní byl denodenně Mám toho v srdci taky hodně mooooc a moc to bolí :-(

In reply to by Anonym (neověřeno)

veronika
20. dubna 2014
jemi velice lito že ti otežla maminka jedo velice težke se sdim virovnad prodože soucitim sdepu vim jakedoje mi umřela sestra přet dvouma rokami mužu ti řic že jedo promje dežke doded sem se sdim nevirovnala depe držim palce musiž sdudovad určide pi pila nadepe hrta maminka dak se moc drž jetine včim di mužu pomoci musiž hodne mluvid spřadeli do daki hodne pomaha drse sachipi se momoc omlouvam sem dislekdije
AAlokina
21. července 2011
Je mi 27 let a před týdnem mi náhle, nečekaně umřel 20 letý bráška. Vůbec nevím,, co mám dělat, strašně to bolí. A říkám si, že bych chtěla ať mi je už aspoň 60 a umřu taky.
petra
16. února 2011
přečetla jsem si všechny příspěvky a je strašné kolik věcí se děje. se všemi soucítím... za pár dní to bude měsíc co mi umřel hodně blízký přítel, den před pohřbem by slavil 25. narozeniny, bohužel sebevražda:-( tím hůř, že sme s tím nemohli nic dělat, že se nemohl léčit, že to všecko dopředu tak strašně naplánoval, jen aby sme nic nepoznali a přitom věděl, že nás vidí naposled, ale nikdo z nás sme o tom neměl ani tušení. je strašný číst dopis na rozloučenou, který zanechal rodině, nejlepšímu kamarádovi a mně!tolik bych mu toho chtěla říct, naposled ho vidět, obejmout, políbit!strašně mě to bolí a nevím jak se s tím vyrovnat!!sem bez něj tak strašně sama, chtěla bych za ním, hrozně moc!

In reply to by Anonym (neověřeno)

marta
17. února 2011
Ahoj, sebevražda je těžká věc pro ty, co tu zůstanou. Kdysi jsme jedno léto pomohli (zatím snad..) s kamarády jedné holce, co si to naplánovala - naštěstí to řekla (což byla asi poslední prosba o pomoc) a pak se nedlouho potom zabil kluk, o kterým jsme to nevěděli a to léto byl skvělý, veselý atd. Jediné, co si myslím, že jde. Je odpustit mu to a vzpomínat na ty dobrý věci.
Je to těžký, ale co jiného se dá dělat?
Sebevraždy prý často vyvolávají další sebevraždy a to je snad ještě horší. Myslím, že je třeba zůstat tady a žít i za ně, když to oni vzdali. Myslím na tebe. Ten šok je vždycky hrozný...

In reply to by Anonym (neověřeno)

petra
21. února 2011
ahojky, děkuju moc za odepsání a podporující mail!! jsem ráda, že se dají takové věci s někým sdílet, soucítit s nimi a že se o tom dá hodně mluvit a komunikovat se všemi na internetu. mám střídavý období kdy dobrý, nemyslím na to a pak chvíle kdy to na mě všechno znovu přijde a dolehne a to je pak strašný:-( snad tohle období brzy skončí.. mockrát děkuji!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Kikina
  (kontaktovat autora příběhu)
10. března 2019
Zdravím, je to 4,5 roku co se mi oběsila sestra, bylo jí tehdy 22 let. Měla těžkou životní situaci, psala jsem jí, že jí pomůžu, ale ona mi řekla abych se o její problémy nestarala, že si je vyřeší sama. To byla poslední slova,která jsem od ní slyšela. Pak už mi volala mamka s tou tragickou zprávou.Když jsem se to dozveděla, myslela jsem, že to nepřežiju. Taková prázdnota jaká mě zasáhla se nedá slovy popsat.
4,5 roku bojuju se smířením toho, že už tu nikdy nebude se mnou (s námi)...Někdy je to dobré, některé dny jsou těžké, ale bojuju.
Bláhově jsem si myslela, že jsem to zdárně "vybojovala". Bohužel opak je pravdou. Dnes se mojí sestřenici narodila holčička, které dala stejné jméno jako měla moje sestra.
Když jsem tu zprávu viděla, nejdřív jsem byla v šoku (Jak to mohli udělat? Jak mohli dát takové jméno?) pak mnou prostupovala zlost(Proč vzali mé neteři (po sestře tu zůstala krásná holčička,které je 7let) to "právo" pojmenovat si své dítě po mamince jako první od té události.Prý se sestřenice ptala mamky jestli to nevadí,že té holčičce dají takové jméno, ta jim ze slušnosti řekla:"Že to nevadí.", protože stejně jako já,chápe, že mají naprosté právo dát jméno jaké chtějí.Ale mohli být trochu empatičtější. Proč se ptali jenom mojí mámy, oni si myslí, že trpí jen ona?), tato zlost pak přešla v úzkost a pláč. Připadám si jako by mi někdo do otevřené rány nasypal sůl. Zase to všechno bolí, zase cítím tu prázdnotu...
Jsem opět zase na začátku své cesty s vyrovnáním se se ztrátou a věcmi jak sou.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Nelly
  (kontaktovat autora příběhu)
5. října 2011
Řeším to samé sebevraždu. To slovo se mi tak protivý, protože, se mě dotýká. Je to už skoro dva měsíce, co to má drahá sestřička vyřešila sebevraždou bylo jí teprv 26. a já se s tím fakt nedokážu smířit, všichni mi říkaj, že me obdivují jak to zvládám, že vypadám vyrovnaně. NEJSEM, ale nepotřebuju dělat před někým hysterické výlevy a hroutit se, brečím o samotě, trpím tiše, ale to neznamená, že trpím míň! tak moc mi chybí...:( a přiznám se, že žít dál není lehké mamce sem zbyla už jen já, nechci jí víc zklamat. Než moje sestra umřela ptala se jí, ty chceš? umřít? Ona ne blázníš...! A nakonec si to udělala!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Honza
16. ledna 2012
To mi připomíná můj příběh. 4a půl roku jsem žil se svou přítelkyní, její sestra zemřela ve svých 22 letech za nejasných okolností pádem z okna. Rodiče z toho museli být úplně mimo.
Dnes jsou to 2 měsíce co si má přítelkyně vzala život skokem z okna, dole jsem ji našel já..10 let po své sestře. Jak se cítí rodiče? Jak se cítím já, když do mě vkládali naděje? Kdy to všechno přestane bolet?

In reply to by Anonym (neověřeno)

...
11. března 2011
:-( to je strašně těžký, z pohledu osoby, která je na "druhé straně" - on to tak chtěl, tak proč mu v tom bránit? tohle je věc, kterou si člověk promyslí a představa, že by mi v tom někdo zabránil je opravdu hrozná ...

In reply to by Anonym (neověřeno)

step
17. července 2013
Je tezke se vyrovnat se sebevraždou ME Vyskočil ze 3 patra nemocnice tatínek když jsem ho byl navštívit do tedka jsem zvladal vše bez prášku ale občas mívám navaly úzkosti přijde mi ze jsem porad v šoku myslím ze mi to porad nedochází úplné na plno v
31 letech se mi hroutí Svet a nejhorší je ze s tímhle člověku nikdo a nic nepomůže...možná vira

In reply to by Anonym (neověřeno)

step
17. července 2013
Je tezke se vyrovnat se sebevraždou ME Vyskočil ze 3 patra nemocnice tatínek když jsem ho byl navštívit do tedka jsem zvladal vše bez prášku ale občas mívám navaly úzkosti přijde mi ze jsem porad v šoku myslím ze mi to porad nedochází úplné na plno v
31 letech se mi hroutí Svet a nejhorší je ze s tímhle člověku nikdo a nic nepomůže...možná vira