jsou to již 3 roky,comi zemřela maminka,13 let co umřel tatinek ve svých 26 letech jsme zůstala úplně sama.Mám sice hodného manžela a dítě,které miluji,ale jak již tady bylo zminěno.maminku Vám nikdy nic nenahradí,s jejím odchodem jakoby část mého já umřela se mnou.čas prý hojí rány-nevěřím.Stále se z toho nemohu vzpamatovat ,smutek střídá vztek,kolikrát si říkám proč já?vyhýbám se kamarádkám,je to hnusné a sobecké,ale nemohu se snimi stýkat,všechny spokojené,-kdo by nebyl s kompletní rodinou,tak jim závidím.člověk si vůbec neuvědomuje comá dokud to neztratí.Pokud by se někd cítil podobně prosím napište,jen to kdo zažil pochoopí....
