Před dvěma měsíci spáchal sebevraždu můj syn. Bylo mu 34 let. Léčil se na psychiatrii, ale evidentně mu nedávali vhodné léky a nepomohli mu. Přišlo to nečekaně jako rána do hlavy. Zvenku pro nás vypadal jeho život jako idyla, ale on to tak necítil. Nikdy jsem si neuměla představit, jakou hrůzu a bolest může máma zažít. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že už nikdy nepřijde, že jeho malé děti definitivně přišly o tátu a jeho žena o manžela. Bolí to tak,strašně, ze se to nedá popsat. Kdybych nebyla trvale pod práškama, tak nevím, jak bych dopadla. Mám hrůzu z toho, jak dlouho tyhle stavy můžu vydržet. Lidi by neměli mluvit o skutečných depresích nebo dalších psychických onemocněních, kdyz o tom nic nevědí. Syn se léčil, celá rodina ho podporovala i kamarádi. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli a dokázali, přesvědčovali ho o naší pomoci i o tom, že jeho "problémy" všichni společně zvládneme.
Komu se tohle nestalo, tak nikdy nepochopí, jaká nezvladatelným hrůza to pro nás je.
