Jak se s tím vyrovnat?

Ahoj je mi 13 let a nechci se delit jenom chci soucítit s tímto člověkem.dnes 18 unora 2018 22:00 mi zemřela babička. Byla to jako tvoje babička užásná žena duvod proč zemřela je, že moc kouřila. Jenom chci tímto soucitit s tebou.

Ahoj já mám tátu s rakovinou, žiju s ním sama a máme tu ještě babičku ale jinak jsme samy před něakou dobou jsem se to dozvěděla. Utekla jsem a při útěku jsem potkala svého kamaráda on je dospělí, byla jsem na dně myslela jsem si že už se nevzpamatuju ale on mě za 5 minut uklidnil, myslela jsem že už budu v pohodě ale ne den co den tajně brečím a příjdu si slabá stačí mi jen myšlenka že už tu nebude že už ho neuvidím a jdu k zemi ale po něaké té chvilce mi bylo trochu líp a další šok sestra taky roztroušená skleróza byla jsem v hajzlu ne nedá se na to připravit nikdy!! Ale i tak nemusíš být nutně na dně rozjeď se hudba tužka do ruky papír a kresli kresli co cítíš buď v krebách žij tam to co cítíš a tady ve světě buď silná a kdykoli tě někdo srazí na zem vstaň a kresli nenech se tím srazit!!

Je to přesně 50 dní co mého přítele zabil na dálnici nepozorný řidič. Bylo mu 51 let. Je to přesně 50 dní co hledám pomoc kdekoliv, jak se s tak obrovskou bolestí vyrovnat. Největší zoufalství je v tom, že pomoc není. Tu bolest si musíte odžít.

Je to 2 a pul mesice, co me zemrel tatka na rakovinu a nemohu stale premoct bolest,kterou citim z jeho ztraty. Moje rodina dela jakoby se nic nestalo,kdyz zacnu mluvit o smrti,ze to nebudou jiz resit a pitvat se v tom. Moc by me pomohlo si ale o tom s nekym promluvit,o pocitech, o bolesti. Budu rada,kdyz me nekdo se stejnym problemem napise.

Před dvěma měsíci spáchal sebevraždu můj syn. Bylo mu 34 let. Léčil se na psychiatrii, ale evidentně mu nedávali vhodné léky a nepomohli mu. Přišlo to nečekaně jako rána do hlavy. Zvenku pro nás vypadal jeho život jako idyla, ale on to tak necítil. Nikdy jsem si neuměla představit, jakou hrůzu a bolest může máma zažít. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že už nikdy nepřijde, že jeho malé děti definitivně přišly o tátu a jeho žena o manžela. Bolí to tak,strašně, ze se to nedá popsat. Kdybych nebyla trvale pod práškama, tak nevím, jak bych dopadla. Mám hrůzu z toho, jak dlouho tyhle stavy můžu vydržet. Lidi by neměli mluvit o skutečných depresích nebo dalších psychických onemocněních, kdyz o tom nic nevědí. Syn se léčil, celá rodina ho podporovala i kamarádi. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli a dokázali, přesvědčovali ho o naší pomoci i o tom, že jeho "problémy" všichni společně zvládneme. Komu se tohle nestalo, tak nikdy nepochopí, jaká nezvladatelným hrůza to pro nás je.

jeto pár měsíců co dědu začali pobolívat záda ,nejdřív jsem tomu něják nekladla velký důraz.Jenže se to všechno postupně začalo zhoršovat a jednoho dne se už nemohl ani pohnout .. v jednom kuse strašně plakal a pořád me prosil že už to nemůže vydržet .. cítila jsem strašnou bezmoc srdce mi při pohledu na něj pukalo žalem .. jeden den když už to bylo opravdu moc špatný jsme mu zavolali sanitku která ho odvezla do nemocnice , jenže za par hodin volal že chce jít domu a že podepsal reverz..( z duvodu ze na nej sestrička bylo zla) a mel pravdu kdyz jsem pro nej vecer do nemocnice přijela sestra na me začala řvat tak jsem se s ni jeste pohadala a dedu si odvezla domu jenze druhy den to s jeho zdravotnim stavem bylo už opravdu hodne moc spatny nebyl 9dni na velke a sla z nej jen krev tak jsem letela do nemocnice aby ho přijali zpet ze potrebuje pomoc,ale tam mi pani doktorka zdelila naprosto v klidu ze mi uz nepomuze kdyz podepsal reverz,tak jsem zavolala zachranku a odvezdli ho sice do stejne nemocnice ale na jine oddeleni kde byl velmi spokojeny. V nemocnici nám zdělili že děda má v celém těle rakovinu a ze uz mu nikdo nepomůže,takže jsme našli hospic kde ted děda leží a velmi se mu tam líbí.Nejhorší natom je že se ptám proč on ?? nechci o něj přijít,nedokážu si představit že až za pár mesíců odejde už ho nikdy neuvidim ..... tak moc mi bude chybět .... ostatní říkají že mam čas nato se připravit nato až to přijde ale mám moc velký strach , nevím jestli to zvladnu Je mi 21 let a nikdy v životě mě nenapadlo že ho tohle potká .. vždicky jsem si říkala že tady prostě bude dlouho .. mám strach z toho co bude dál .. od te doby co je deda takhle nemocny lituju každý den že jsem na něj nemela vice času moc toho lituju pořád jsem jen spechala .. kvuli praci jsem nemela cas .. a ted ? ted za kazdou minutu co jsem s nim dekuju bohu ..citim velkou bezmoc,udelala bych cokoliv nasvětě aby vše bylo jako dřív,jenže to už se nestane ... :-(

jsou to již 3 roky,comi zemřela maminka,13 let co umřel tatinek ve svých 26 letech jsme zůstala úplně sama.Mám sice hodného manžela a dítě,které miluji,ale jak již tady bylo zminěno.maminku Vám nikdy nic nenahradí,s jejím odchodem jakoby část mého já umřela se mnou.čas prý hojí rány-nevěřím.Stále se z toho nemohu vzpamatovat ,smutek střídá vztek,kolikrát si říkám proč já?vyhýbám se kamarádkám,je to hnusné a sobecké,ale nemohu se snimi stýkat,všechny spokojené,-kdo by nebyl s kompletní rodinou,tak jim závidím.člověk si vůbec neuvědomuje comá dokud to neztratí.Pokud by se někd cítil podobně prosím napište,jen to kdo zažil pochoopí....

Je to asi měsíc, co babičku odvezli do nemocnice (zastavilo se jí srdce, kvůli kolabzu mozku) je mi 14 let (na konci února 15 )a zítra jsou vánoce... Nevím jak se s tím vyrovnám, na tuhle stranku jsem narazila omylem, ale doufám, že mi dáte radu jak to všechno zvládnout.

Před deseti lety mi umel taťka a pořád se s tím nedokážu smířit hrozně mi chybí.. Možná i vzhledem k tomu že nemám úplně fungující rodinu... Mamka o něm vůbec nemluví a mě to hrozně mrzí protože moje jediné vzpomínky na něho jsou jak mě učil plavat a jak ho odvážela sanita..:/ Měl velice silnou alergii na vosy... Hrozně mi chybí a bojím se že když už je tomu tak dlouho že to nepřebolí.. Ale nejhorší je že jsem řekla mamce když ho odváželi že se už nevrátí a všichni kdo tam byli u nás zrovna říkali že se vrátí at nebrečím........ :/ Do nemocnice ě za ním ani nepustili...Byl to ten nejskvělejší člověk v mém životě a můj veliký vzor... jak se s tím mám smířit?? :/

Včera večer odešla z tohoto světa moje milovaná babička, vychovala mě i mé sourozence. Zemřela náhle, během 5 dnů prodělala 2 mozkové mrtvice...teď si vyčítám, že jsem s ní netrávila více času, je mi 28let, pracuji a ještě studuji a kolikrát jsem od babičky odcházela třeba po půl hodině, donesla jí jídlo a spěchala jinam...já myslela, že si jí nastěhuji po Vánocích k sobě a že budeme spolu...neumím se s mířit s tím, že se tak nestane...již v mých 14 letech mě opustil děda, mám již jen sourozence.

Ahoj, můj problém je trochu odlišný od většiny z vás ale má toho velice moc společného. Jde o to že mám dva kamarády (bráchové), který mají nemoc, která jim krátí život (Mukopolysacharidóza). Mám k nim silnější city než ke komu jinému. Ale bojím se situace až přijde jejich čas a to cca. 7 let. S těmito kamarády trávím spoustu času, pomáhám jim ale bojim se jak to ustojím. Vím že mnohem hůř na tom bude jejich rodina ale mě to také trápí, protože je považuji tak trochu jako bráchy. Nevíte jak mám řešit tuto situaci? Dost často mám tvrdý chvíle kdy si i zabulim že je tohle čeká a dost se tím trápím protože na to furt myslím. Přemýšlím nad tím co bude pak.

Je mi 26 let a včera mi umřel tatínek, přesně 14 dní po tom co jsme ho s maminkou vezli do nemocnice.Měl rakovinu v konečné fázi, metastáze snad v celém těle..Téměř každý den jsem za ním jezdila, občas jsem brala i dvouletou dcerku, ikdyž tam nebylo moc vhodné prostředí, ale udělalo mu to vždycyk velikou radost, když ji viděl-miloval ji.Nejprve byl v Olomouci a když vedle něj zemřel pacient, tak plakal, že se bojí, že to také nepřežije a já mu musela lhát, že to bude dobrý, že ho dají zase dohromady a vezmem si ho zpátky domů, ale věděla jsem, že se už domů nevrátí..Po týdnu ho převezli do Přerova, každý den u něj někdo byl.Bylo to šíleně těžké ho vidět jak tam leží v bolestech a nemůžete mu nijak pomoct, nemůžete to zastavit, jen přihlížíte jak se vám ztrácí před očima.Někdy jsme jen tak seděli drželi se za ruce a já brečela a brečela..Bylo to nejhorší období v mém životě..Byli jsme tam vždycyk chvíli a on už nás posílal domů - klasická jeho věta po pěti minutách :) Ale my ho stejně neposlechli a byli tam s ním dál, protože vím, že to v duchu chtěl.Až teď si uvědomuji, že už to musel tušit a loučil se se mnou dva dny před smrtí.To bylo poprvé kdy mi dal ruku a řekl : Verunko, zůstaň tu se mnou chviličku.A já mu řekla at se nebojí, že tu jsem pořád a hladila ho..Pak už jsem musela jít.Na druhý den jsem tam jela už kolem oběda, nakrmila ho, uložila, odpoledne tam šla maminka s ostatními příbuznými.Den na to jsme byli domluveni, že ho přijedu oholit, malou jsem dala mámě, že půjdou zatím nakoupit.Byla tam tatínkova maminka a volala, že umírá..Já byla zrovna na cestě asi pět minut od nemocnice a už jsem ho bohužel nestihla..Jen jsem mu zavřela oči a přikryla ho, hladila a plakala a plakala a pořád mu opakovala, že ho mám ráda, určitě mě ještě slyšel.Vím, že jo.Jsem ráda, že neumíral sám, byla s ním jeho maminka-ona ho přivedla na tento svět a ona ho i vyprovodila-její slova.Nevím co si počít s neskutečnou bolestí nad ztrátou, ta beznaděj, nespravedlnost !!!! Přijela jsem domů a dívala se na oblaka a přísahám, že jsem tam viděla jeho obličej, sice jen na chvíli ale byl tam, to vím na 100 %.Večer jsem se dívala na to samé místo, byla čistá obloha a na tom samém místě svítila hvězda a široko daleko nic.Tohle bylo jeho poslední rozloučení.chybí mi neuvěřitelně moc, nedokážu si představit život bez něj.Jště mi to pořádně asi nedochází...

Stále to tak bolí.....12.1. 2012 by měl narozky, právě dneska to je v sobotu 14.1.2012 by jsme pro něj přichystali oslavu 74 narozenin. Bohužel se tak nestalo, není tu.....od rána brečím a vzpomínám na předcházející oslavy, měl to tak rád, sešli jsme se celá rodina, navařilo se a napeklo.......zemřel 4.5.2011 nečekaně, náhle. Dostala ho slinivka, stále chodil po dokterech, aby měl vše v pořádku, operaci srdce kterou prodělal v listopadu 2010 taky zvladl...Stále se cítím vinna za to co se stalo. Zřejmně první záchvat měl 5.4.2011, brácha ho odvezl do nemocnice, kde se dozvěděl, že to vypadá na infarkt. Usoudili tak asi podle toho že je po operaci srdce, píchli mu nějakou injekci, po které bolest ustoupila, takže když jsem za ním přišla, abych zjistila co se děje, korzoval po chodbě, byl naprosto v pohodě a že už je to dobrý a že si ho tam chtějí nechat na vyšetření, ale že nechce, že podepsal reverz a že čeká na zprávu a jde domů. Říkala jsem mu ,, tati to není dobrý nápad", ale vedl si svoji a tak jsem zařídila odvoz, přijel manžel a jeli jsme domů. V průběhu dalších 17 dnů kdy byl doma u nás v rodině proběhly dvě oslavy narozenin ( píšu to jen pro to že si myslím že to má souvislost s jeho stavem v jakém byl přivezen do nemocnice podruhé ), moc mu chutnalo na nic si nestěžoval. V pátek 22.4.2011 se mu opět udělalo špatně a rychlovka ho převezla do nemocnice, kde po dvouhodinovém vyšetření mi lékař řekl, že se jedná o akutní zánět slinivky a že je to velice vážný stav. Vůbec jsem nevěděla o co se jedná, až pak na internetu jsem zjistila jak moc je to vážné a jaký vliv na to mohlo mít těch několik dnů kdy se nijak neomezoval v jídle... Chodili jsme za ním každý den v naději, že to bude lepší, až později jsme si uvědomovali, že se chodíme dívat na to jak umírá. Stále tomu nemůžu uvěřit, byl vždy takový optimista, dobrý člověk......v poslední roce svého života se staral o mamku, která se po dlouhodobém pobytu v nemocnici už nepostavila na nohy, je ležící a moc si tatínka vážím za to že si jí vzal domů a nedal ji do nějakého ústavu. Rozhodli jsme se tak spolu, že to nějak zvládnem a ted jsem na to zůstala s bráchou sama. Hlavně mamka je sama a nemá chut žít, táta jí moc chybí jako nám všem a nevíme jak to zvládnout. Připadá mi že čím déle to je, tím horší to je......Asi to nikdy nepřebolí.......

Ahoj, je mi 23 let. Az do nedavna jsem zila pohodovym zivotem. Mela jsem skvelou fungujici rodinu. Mama, ta nejuzasnejsi a nejlepsi kamaradka, nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako ji. Tata, suproveja muj braska-mentalne postizeny, totalne zavisly na mame. Vlastne vsechno v nasi rodine bylo zavisle na mame. Je to presne 47 dni, kdy mame diagnostikovali rakovinu zaludku v posledni, nejhorsi fazi.....a je to presne 10 dni, co umrela...bylo ji 45 let. Rok chodila po doktorech...ale delali z ni blazna, ze pry v takovem veku nemuze mit vredy...ha a ono ne vredy, ale nador.A ja se ptam? Co ted? Co dal? Mam svuj zivot...studuju skolu...ale musim se ted vratit k rodine. Potrebuji me. Tata - je to smutne, ale neumi si pomalu ani namazat chleba, vyprat, nic. Bez mamky je uplne ztracenej, bracha ani nemluvim...ja jsem uplne v pr*****. Nevim co dal. Jak se s tim smirit? Vyrovnat? TAK STRASNE MOC TO BOLI...A JA NEMAM KOMU SE VYPLAKAT. Neni tu mama, ktera by utesila....:'(:'(:'( pomozte prosim.

Je mi 27 let a před týdnem mi náhle, nečekaně umřel 20 letý bráška. Vůbec nevím,, co mám dělat, strašně to bolí. A říkám si, že bych chtěla ať mi je už aspoň 60 a umřu taky.

přečetla jsem si všechny příspěvky a je strašné kolik věcí se děje. se všemi soucítím... za pár dní to bude měsíc co mi umřel hodně blízký přítel, den před pohřbem by slavil 25. narozeniny, bohužel sebevražda:-( tím hůř, že sme s tím nemohli nic dělat, že se nemohl léčit, že to všecko dopředu tak strašně naplánoval, jen aby sme nic nepoznali a přitom věděl, že nás vidí naposled, ale nikdo z nás sme o tom neměl ani tušení. je strašný číst dopis na rozloučenou, který zanechal rodině, nejlepšímu kamarádovi a mně!tolik bych mu toho chtěla říct, naposled ho vidět, obejmout, políbit!strašně mě to bolí a nevím jak se s tím vyrovnat!!sem bez něj tak strašně sama, chtěla bych za ním, hrozně moc!

Ahoj Také mi nedávno někdo umřel, strašně to bolelo a nedokázala jsem pochopit proč se to stalo, i ted mě to pořád trápí, ale už je to o trošku lepší. Hodně mi pomohli knížky od Neal D. Walsche a Raymond Moodyo, možná že pomůžou v těchle těžkých chvílích i vám. Tady na ně posílám download linky: http://uloz.to/689229/raymond-a-moody-zivot-po-zivote-svk-.pdf http://uloz.to/4189915/hovory-s-bohem.zip

Jsou to 2.měsíce co odešel můj taťka.A mě strašně moc chybí,den ode dne je můj smutek silnější.Ráda bych si vybavila ty krásné vzpomínky,zážitky...nejde to.Honí se mě hlavou jen ta bezmoc,beznaděj...a hlavně pohled na milovaného člověka,který odchází.Slyším ten chrapot,poslední vydechnutí...vidím to bezvládné tělo,které bojuje.Jsem strašně ráda,že při odchodu jsem byla u něj,držela ho za ruku....ale jak to zvládnout teď?Jak tyto okamžiky posunout do pozadí a vzpomínat nato krásné co jsem s taťkem prožila. Při zjištění tvrdé reality-diagnozy jsem na minutu nezaváhala,že bych se o tatínka nepostarala.Hospic jsem brala,jako úplně krajní možnost...věděla jsem,že dnes už jsou možnosti na vysoké úrovni a tak domácí péče nebude problém.Naštěstí je internet,poradny atd...kde člověk opravdu najde hodně užitečných rad...lidských rad.Dnes po 2měsích od úmrtí si nejsem opravdu jistá,jestli bych to udělala znovu.....udělala bych vše,aby taťka netrpěl,neměl bolesti,ale vidět ho umírat...to asi ne.Nedokážu se s tím vyrovnat.

Je to 2 mesice co mi umrela pritelkyne Janka ve veku 28 let na leukemii, clovek ktery mi byl zarovnen nejlepsim kamaradem..rozumel jsem si s ni jako s nikym jinym na tomto svete, nepotkal jsem nikoho tak optimisticky smyslejiciho i kdyz vedela ze na tom neni dobre bojovala, bojovala do posledni minuty sveho zivota nez odesla, do posledni chvilky verila ze zvitezi - tak moc jsme chteli byt spolu. Ptam se stejne jako ostatni, jak se s tim vyrovnat? Jak muze bejt svet tak kruty? Protoze se bolest ve me za tu dobu skoro nezmirnila, ptam se jak dlouho to muze trvat nez zase dostanu chut do zivota? Precetl jsem si par pribehu, kteri tu lide napsali..nekteri se s tim nedokazi vyrovnat ani po nekolika letech. Vasi pratele a znami Vas podporuji ale nedokazi pochopit tu silnout bolest dokud neprojdou necim podobnym. Na tomto svete jsme relativne kratce, bolest se ztraty je o to vetsi jak moc pro Vas dany clovek znamenal - ale je jasne, ze by si nepral aby jsme vedli zbytek zivota v hlubokem zarmutku. Zivot neni spravedlivy, karty ma rozdane kazdy jinak. Je to jenom kratka hra, divadelko a mi jsme loutky kteri hraji - to jak dobre zahraji nezalezi na tom jak dlouho tady jsme, ale kolik toho dokazeme. Janka mela obrovskou chut do zivota, dokazala se radovat z kazde malickosti - myslela optimisticky a racionalne, to ji pomahalo vesele zit s jejim tezkym udelem, bojovat, dustojne odejit z tohoto sveta a vnest smysl nam dalsim, kteri maji jeste sanci neco dokazat. Bojovala tak, ze jsem veril ze to dokaze a zvitezi! Dokazala mi ukazat smer jakym se dal vydat, je to tak tezke ji tu fyzicky nemit, netesit se spolu, nemit tu moznost si popovidat, uz je tu jen ticho...a jeji myslenky, chut do zivota, usmevy. Lidi, zeny muzi, kluci, holky, dedove, babicky..dokud zijete, radujte se z malickosti a usmejte se i kdyz to neni lehke - racionalne a optimisticky! Budu rad kdyz mi napisete, mam pocit ze v tuhle chvili memu smutku nikdo nerozumi. Vitek

milá M., tahle diskuse je přesně pro to, aby lidé mohli psát o tom, o čem píšeš i ty. O smutku, o bolesti, o ztrátě, o samotě. Chápu tvůj strach, že už není. Toho se asi bojíme všichni. Já osobně jsem přesvědčená, že spravedlnost je. A kvůli tomu, že tento svět tady a teď spravedlivý moc není, tak věřím, že ta spravedlnost bude po smrti. Nějak... mě to drží, i když nemůžu "vědět" jak to bude, tak mám v tomhle jaksi nějak, nevím jak, jisto. Ať už věříme nebo nevěříme čemukoliv, ať ve smrti vidíme konec nebo změnu, nebo dokonce šanci na něco lepšího, určitě je hodně možností, jak to krásné z Tvého kamaráda urdžet "živé" tady. Ty víš, jaký byl, co si myslel, co měl rád. Zkus to na jeho památku v sobě nějak mít. Je to těžký a zní to jako fráze, ale není. Říkají to i lidé, kteří prošli velkým zármutkem. A žijí. Žijí kvůli tomu, jací byli ti, které milovali, kteří milovali je. A drží se tak navzájem naživu. Myšlenky mrtvého drží naživu toho, kdo zůstal, a živý drží ve svém životě živou památku na zemřelého. držím palce, máš před sebou život, který může být krásný, krásný tak, jak by si to on přál...

Váhala jsem, zda vás mám ještě obtěžovat, ale nedalo mi to, potřebuju slyšet názor ještě někoho dalšího. Za pár dní to budou tři měsíce, co zemřel můj spolužák, teprve 16-ti letý kluk, kterého všichni milovali. Byl to bavič třídy, nikdy se kvůli ničemu netrápil, všechno bral s nadhledem. Vždycky, když jsem měla špatnou náladu, napsala jsem mu, rozebrali jsme všechno a on dokázal říct taková slova, až jsem se někdy začala stydět za to, jakými malichernostmi se zabývám. Říkal, že stejně všichni skončíme stejně, že nestojí za to, se trápit. Jenomže já to teď nedokážu. Byl to zprvu normálně pěkný den o prázdninách, když mi moje spolužačka volala, co se stalo. Od té doby, jako bych se zastavila. Nedokázala jsem to pochopit, nedokázala jsem tomu uvěřit, ale ve chvíli projevu, který jsem měla na pohřbu mi to došlo. Začala škola, on nepřicházel. Víte, stále sundávám židli, aby si měl kam sednout, vždy počítám s ním, snažím si jen říkat: je na dovoleny, je na dovoleny!.. zdá se mi, že většina třídy se s tím dokázala vyrovnat, jenže já ne. Nechápu ten paradox, že odešel nejhodnější a nejšťastnější člověk, ktereho jsem znala. Každý mi říká, že by nechtěl, abych byla smutná a trápila se. Já vím, že nechtěl, ale on by tady chtěl být s námi. Nebyla to žádná autonehoda, nic podobného. Selhalo mu srdce. Strašně se bojím, že ho už nikdy neuvidím, strašně se bojím, že je tam sám. strašně se bojím, že NENÍ. Když teď stávám na hřbitově a brečím, říkám si, že bych to taky nejraději zabalila a šla za ním.. Strašně moc bych chtěla tu skutečnost, že už tady není (respektive jen fyzicky), že spolu nebudeme sedět ani se smát, že spolu nebudeme maturovat, alespoň částečně přijmout. Ale nevím jak..

Ahoj Pavlíno, vrátila jsem se z Floridy, v pátek to bude rok co muž zemřel, plácám se v tom dost, slzy nejdou často zastavit, pořád moc chybí, ptám se proč on, nikdy nikomu neublížil, lidi ho měli moc rádi, pokud budeš chtít, ozvi se na muj mail ZdenkaKoll@seznam.cz budu moc ráda, ty pocity máme stejné. ahoj. zdenka

I ten můj bojoval jak lev a rakovina vyhrála... každý den se ptám, jak dál... Bolí to. Ale já nechci, aby to bolet přestalo... bojím se, že by to znamenalo, že jsem zapomněla... Zdenko, prošla jste si peklem, znám to. Ale nevzdejte to. Musíte světu vyprávět, jaký po něm chodil bezvadný chlap

Narazila jsem na tyto stránky a věřte jsou smutné, jako je smutno nám a ani já po 10 měsících nemohu se srovnat se smrtí mého muže, odešel v 56 letech, bojoval jak lev, rakovina to vyhrála, 6 let bojoval a prohrál, jak dál? Stále se to vrací, mám 3 hodné děti, snažím se cestovat, nyní jedu na Floridu k jeho rodině, ale věřte nemám žádné nadšení, je mně líto, že není se mnou, že mne třeba nebude čekat na letišti a pod. Jak už dál, nic mě netěší, snažím se před dětmi být jiná, ale když jsem sama, je to celé jinak, moc, moc to bolí, a já zatím to pomyslné světélko na konci tunelu nevidím. Stále si za něj doma zapaluji svíčku, je tu tak se mnou. Hrob není vidět pro kytky, ale jak dál?

Hezký večer Mirko, právě jsem četla vaši reakci na ztrátu mé maminky. Já jsem tím, že ztráta dítětě je menší nebo větší, nechtěla nikoho urazit. Jen to že já sama děti ještě nemám byla pro mě č.1 samozřejmě maminka a pokud jsem to měla možnost konzultovat s lidmi, kteří už maminku nemají, ti také tvrdí, že nejhorší a nejbolestnější je loučení s maminkou. Aspon pro mě je a nic horšího už mě potkat nemůže. To je ale subjektivní a velice individuální pocit každého jedince. Hodně sil Jana

Vždycky si říkám, jak hořké osudy tu jsou... Vracím se na tyhle stránky, protože i mě potkala velká ztráta a nikdo ji nemůže pochopit. Snad jen tady cítím určité porozumění. Pro paní Janu tím nejdražším v životě byla její maminka a ona o ní přišla. Ano, moc dobře jí rozumím. Bolí to a kdyby se člověk mohl zadlužit do konce života nebo kdyby měl jít na kraj světa pěšky s vědomím, že mu to vrátí milovanou osobu, neváhal by ani vteřinu. Sama děti nemám, ale myslím si, že ztratit dítě je nepředstavitelná bolest. I kdybyste dětí měla sto, každé bude jiné, ale láska k nim by měla být stejná. Snad právě proto byste měla obejmout starší dcerku a Adámka. Možná právě kus Michalky se vám vrátil v Adámkovi. Michalku potkáte ve snech a snad jako já z těch snů budete mít dobrý pocit. Protože právě tam se vaše duše setkala s ní. V jedné písni se zpívá: "Nejednou chceš svůj balon, ztracenej je v dětsví nebi... Všechny věci, co´s měl rád, na tebe tam tiše čekaj. Až se tvůj čas naplní, letíš proudem roků zpátky. Někde najdeš svůj balón, nech ho zatím - ať si lítá..." Tak se držte. Všichni to musíme zvládnout. Přeji hodně sil vám všem...

Je mi velice líto obou paní Jan, smrt toho, koho nejvíce milujeme je opravdu velmi, velmi bolestná. Zjistila jsem to na vlastní kůži, vím, co je to projít si peklem. Reaguji na slova paní Jany, které zemřela maminka. Píše, že když zemře matce dítě, má možnost mít druhé, a tak zmírnit bolest. Ani neví, jak moc se plete. Je to 2 roky a 3 měsíce co nám zemřela Michalka. Donutila jsem se žít jen proto, že nám zůstala starší dcerka. Narodil se nám před rokem Adámek - je to naše štěstíčko, ale ani v nejmenším nedokázal zmírnit tu strašlivou bolest, kterou v sobě neustále cítím. Moje Miška mi chybí každý den, každičký den na ni myslím, každičký večer si s ní povídám a modlím se, abych se za ní dostala a mohla ji znovu obejmout. Nikdo a nic tu bolest nedokáže zmírnit. Smrt maminky je hrozná, bolestivá a já vám přeji moc, moc sil zvládat žít bez ní. Vím jak je to těžké. Život už není život, ale každodenní boj.

Jani, nevím, zda jste se na tyto stránky dostala náhodou nebo zda je sledujete pravidelně. Nicméně Vám velmi děkuji za Vaši odpověd na můj příspěvek z 20.7.08. Z Vašich slov je cítit, že jste ve své bolesti silná a umíte se s tím, co Vás potkalo určitě lépe vyrovnat než já. 5.8. by bývala měla maminka narozeniny a zatímco bychom je spolu slavily, mohla jsem jí jen položit kytičku k fotografii a zapálit svíčku. Je to pro mě stále skoro stejně zničující a kdo říká, že to chce čas asi pořádně neví, o čem mluví nebo je to už opravdu dlouho, co někoho ztratil. Ztráta maminky je to nejhorší, co může být v životě. Samozřejmě, že ztráta dítěte je strašná, ale pokud máme ještě určitý věk, můžeme mít ještě další dítě a ztrátu toho, které jsme ztratili tím tak částečně zmírnit. Vím, nikoho nemůžeme nahradit, ale možnost mít další dítě je za jistých okolností reálná, ale maminku už NIKDY MÍT NEMUŽEME. Tím nechci V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ snižovat či znevažovat Vaši ztrátu. Také nevím, zda jste zůstala po ztrátě dítěte a maminky úplně sama jako já, myslím tím bez příbuzných či zda máte manžela a další členy rodiny. Vím, je to hodně osobní téma psát takovéto věci do diskuzního portálu, ale ve věcech ztráty nejbližšího člověka jdou mnohdy takovéto úvahy stranou. Je to strašná bezmocnost a mám pocit, že kdo něco podobného nezažil na vlastní kůži, nemůže to ač by se sebevíc snažil v životě pochopit. Každý se s takovou ztrátou vyrovnává jinak, někdo o tom potřebuje hovořit, jiný svou bolest nosí v sobě. Já patřím mezi tu první skupinu a to mě také vedlo k tomu, abych navštívila tuto diskuzi a snažila jsem se tam najít někoho, kdo prožil obdobnou ztrátu jako já a bude mi tudíž rozumět, alespoň trochu v tom, co prožívám a jaké to pro člověka v takovéto situaci je. Jani přeji Vám z celého svého srdce mnoho životních úspěchů a sil a ať se Vám vše daří a pokud by jste si našla čas a měla chuť napsat mi opět pár řádek ať už na tento diskuzní portál či na můj e mail. Budu velmi ráda a potěší mě to v mé situaci. Můj e mail je: jana.hamik@seznam.cz Mějte v rámci možností hezké léto Jani. Zdraví Jana

Milá Jano, mně ve 22 letech také zemřela maminka na rakovinu a před měsícem otec horolezec se zabil, jsem na tom podobně jako ty, je mi 35, jsem skoro sama, skoro, jelikož se sestrou si nerozumím, prosím, napiš mi Eva (eelleeoonnoorraa@seznam.cz)

Ahoj milá martino, je to už dlouho, co jsi sem psala, pochopila jsem, že jsi ze Slaného, já také a nedávno mi zemřel také otec, prosím, napiš mi ahoj Eva (eelleeoonnoorraa@seznam.cz)

Milá Jano chápu vás, zemřela vám maminka a vy teď nevíte jak dál. Ani děti ani rodina vám ji nenahradí, ale musíte bojovat životem dál. Zemřelo mi dítě i maminka. Pro vás je velmi velká bolest ztráta maminky. Chápu to. Opravdu tu vaší bolest chápu. Pro mě je smrt maminky velmi bolestná, ale bolest, když máma přijde o dítě je zničující. Člověk ztratí budoucnost a přesto musí jít i tak dál. Přeji vám hodně síly. Musíme bojovat pro ty co nás opustili, ale i pro živé co jsou tady a nedělat bolest těm co jsou tu s námi.

JE MI 38 LET A PŘED 3 MĚSÍCI MI NáHLE ZEMŘELA MAMINKA. Naprosto se s tím neumím vyrovnat. Každý v mém okolí má tatínka, sourozence, strýce, tetu atd. Ale já jsem s ní ztratila všechno. Jsem už úplně sama a nemám nikoho. Stále si kladu otázku. Kde se stala chyba a kdo co opomenul. Jsem si jista, že ještě nebyl její čas, aby odešla, ani ona sama nic podle mě netušila, to by si ještě 1,5h před tím, než ji našla sousedka v bezvědomí nenechala nakoupit jídlo. Moc mi chybí a stále to nemůžu pochopit, proč mi tak náhle odešla. Byly jsme jako jedno tělo, tak moc jsme si rozuměly, nechci žít bez ní, už nikdy nebudu nikoho tak milovat jako ji a ani žádné děti, manžel a nic mi ji nenahradí to vím zcela jistě. Maminka je maminka. S tím se nelze vyrovnat a už vůbec né se smířit a žít dál, smát se a dělat, jako kdyby bylo vše jako dříve.

Milá Hanko, narazila jste na téma, kdy je bolest ze ztráty o to větší, když po smrti dotyčného shledáme ve svém jednání nějaké rezervy, že jsme mohli udělat daleko víc, například proto, aby náš blízký nezemřel sám. Já jsem v posledních čtyřech letech zažila dvě velké ztráty, jsem s tím lépe smířená, protože vím, že nebyli sami a že jsme pro ně jako rodina udělali všechno, co jsme mohli, měli hezký život a dokázali jsme jim zajistit relativně důstojné umírání v kruhu nejbližších.

Vám všem tady. Když čtu tyhle články všechno to bolí ještě víc. Včera mi zemřela babička. Celá rodina už pár měsíců její smrt tiše očekávala, ale nikdo jsme si neuměli představit, že to jednou skutečně přijde. Bylo jí už 87, skoro nevnímala okolí. Pro mě je ale příšerná představa, že zemřela sama. Bydlíme 150 kilometrů od ní. Poslední měsíce měla u sebe jen svého syna a dceru, kteří se neustále hádali, kdo se o ní má starat a jak. Když si to zpětně uvědomím, je mi strašně. Svoje poslední dny ztrávila takovýmhle způsobem a já nic neudělala. Její jediná vnučka byla tak daleko od ní a dostatečně se nesnažila, aby jí ulehčila. Od včerejšího rána sedím, nekomunikuju (tohle jsou moje první slova), brečím, nemyslím. Kéž by se teď život zastavil a všichni jsme dostali dost času se s tím vyrovnat. Zítra už musím mezi lidi, ale netuším, co mezi nimi budu dělat. Přála bych si mít tu moc a vymazat si všechno z hlavy, ze srdce. Všem tu bolest utišit. Nedokázala jsem to u babičky a trpím příšerným pocitem viny. Obdivuji lidi, kteří se s tim umí vypořádat, ať už jakýmkoliv způsobem. Připadám si sama. A přitom mam vlastní rodinu. Ale s babičkou odešla část mého života. Při těch vzpomínkách skoro nevidím a nemůžu dýchat. Potřebovala bych čas, ale žádný není. Uvědomuji si, že každý den může kdokoliv další z mého okolí zemřít. Maminka, táta, děti. Neznáme dne ani hodiny. Proto by se k sobě měli lidé chovat hezky stále. Příšerně to bolí, když víte, že jste něco nestihli a už to nejde vrátit. Ten člověk zemřel s vědomím, že tam nejste. Třeba jste mu dostatečně nevyjádřili, jak ho máte rádi. Jste ochotni ho ztratit, aniž by to věděl? Mě tahle zjevná a pochopitelná pravda nedošla. S tím, že odešla bych se možná žít naučila. Ale s tím, že odešla sama, bez mé přítomnosti, bez toho, že věděla, jak jí mam ráda, s tím se smířit nedokážu.

Pani Marcelo, buh nejspise neni (to male B je tam umyslne), jinak by nemohl dopustit, aby ma matka, kterou v jejich triceti letech uvrhl do slepoty, nyni ve svych padesati letech umirala na nemoc zvanou CHOPN. Ma maminka se dusi za ziva, pomalicku umira jiz nekolik let. Nyni jiz ctyri dny bojuje na ARU a sance, ktere mi lekari davaji jsou mizive. I kdyz mi je tricet a jsem muz, nevim jak se s takovou ztratou vyrovnam. Ona mela vzdy jen mne a ja ji ted nemohu nijak pomoci, nijak. Kazdy den musim poslouchat z ust maminky, ze umre a ze se dusi. Dopustil by to ten vychvalovany a dobrotivy buh?? Je snad takovy sadista???

Čtu tyto řádky plné bolesti a je mi strašlivě smutno. Ptám se, proč i mě Bůh opustil, proč mě zavrhl? Nebo má se mnou jiné plány, když na jednoho člověka naložil tolik bolesti? V roce 1968 měla naše rodina autonehodu. Při ní zemřela má maminka/32let/, můj tatínek/36let/, má sestra/13let/. Mě bylo v té době 6let a jako jediná jsem přežila. Vychovala mě rodina mého strýce. V roce 1983 jsem se provdala za nejhodnějšího muže na světě. Byl to poctivý, obětavý člověk a táta, měl nesmírně milou povahu a ryzí charakter. Ze své lásky jsme se netěšili dlouho. Přechodil chřipku a v roce 1986 ve svých 26letech zemřel. Bylo mi 25let a měla jsem 2letého syna Martina, kterému právě v den pohřbu jeho tatínka byli 2roky. Myslela jsem, že zemřu žalem a bolestí, tolik jsem ho milovala a tolik to bolelo. A když píšu tyto řádky, uvědomuji si, že to nepřebolelo vlastně nikdy. Ale tím tragédie v mé rodině zdaleka nekončily. V roce 2002 zemřela má postižená 15letá dcera Zuzanka. V červnu 2005 zemřel můj bývalý druh. Sice jsme spolu již delší dobu nežili, ale když vážně onemocněl, 4 roky jsem se o něj obětavě starala. Měl zhoubný nádor ledviny. 4 roky jsme bojovali, ale nemoc vítězila nad naším úsilím. Střídala se ve mě bezmoc a beznaděj, obrovský vztek na osud, protože už nemůžu nic změnit.Tolik jsem si přála, aby mu Bůh dal ještě pár let, nabízela jsem Bohu ať si vezme mých 10let a dá je jemu, aby tu ještě mohl být pro svou dceru. Zemřel 15.6.2005 v nedožitých 48letech. Jeho smrt mě velmi zasáhla a velmi mě to trápí dodnes. Nedávno jsem však měla sen. Můj bývalý druh jde proti mě, je zdravý, usmívá se a říká mi, ať se na něj nezlobím, že neumřel, že to jen předstíral. Já věřím, že mi tím chtěl říci, ať už se netrápím, že už ho nic nebolí a že už je mu dobře. V době jeho smrti bylo naší dceři 15let a nikdy se z této tragédie nevzpamatovala. Propukla u ní naplno nemoc zvaná mentální anorexie a já málem přišla i o ni. Ale podařilo se nám to překonat,v současné době je její stav stabilizovaný a můžeme opět trochu žít. I když vzpomínky tolik bolí. Pořád si říkám, proč jsem musela prožít v životě tolik bolesti, proč ji Bůh tolik naložil na má bedra. Vždyť jsem se k němu modlila a prosila ho, aby mi nebral mé blízké, ale nikdy mě nevyslyšel. Myslím na své blízké, kteří mě opustili a vzpomínám na ně každý den. Věřím, že se s nimi jednoho dne opět shledám. Zatím na mě hledí z fotek, na kterých se usmívají. Každý den zapaluji svíčku a v myšlenkách si připomínám ty nejkrásnější chvíle,které jsem s nimi prožila. A každý den se s tím snažím vyrovnat. Někdy se to daří, ale většinou se i po těch letech trápím a nemohu a nechci zapomenout. A tak myslím na Vás všechny, kteří jste museli prožít to co já, projít tou strašnou bolestí, která Vám rve srdce, tak, že se Vám zdá, že to nelze vydržet. Přeji Vám hodně sil, bojujte a žijte. Anebo se o to alespoň snažte, tak jako já. Pokud se někdo bude chtít ozvat a napsat, budu moc ráda. Marcela. Můj email je Zahrada1962@seznam.cz

Milá Mirko, psala jsem vám na email, ale asi vám moje zprávy nechodí, pokud chcete udělejte jiný email a ozvěte se. Myslím na vás.

Jestli se dá někdy dokonale vyrovnat se smrtí blízkého, toť otázka. Vím, o co se jedná, protože rakovina plic mi předčasně ze života sebrala mého strýce, který žil v Německu (měl jsem to štěstí, že jsem ho poprvé v životě, on totiž moc do Čech nejezdil, viděl asi půl roku před smrtí, kdy natom byl relativně ještě dobře) a minulý rok, přesně 28.6. mi v Roudnici nad Labem zemřela má teta. Je to rána, která se nikdy zcela nezacelí, byla totiž sestra mé babičky, a tak ní vzpomínám v dobrém (v mých myšlenkách stále žije) a pravidelně za ní chodím na hřbitov. Protože sám pracuji jako ošetřovatel v hospici vím, jak pro některé z nás, je proces smíření se se smrtí blízkého, "během na dlouhou trať". Nemusí to přebolet, ale dá se s tím žít. Co je hlavní, je snažit se zcela se smutku nepoddat a vnímat radosti, které jsou nám životem nabízeny, byť by se jednalo o nepatrné maličkosti. Vždyť každé ráno, kterého se ve zdraví dožijeme, lze považovat za zázrak, hodný oslavování. Bolest ze ztráty mých blízkých třeba nikdy nezmizí, ale je menší, už proto, že se aspoň netrápí, a na tom "druhém břehu" je jim dobře.

Milá Martino, vím moc dobře co teď prožíváš, jak moc velkou bolest cítíš. Máš pocit, že tě to rozerve na kusy, že už nikdy nebude líp, že ta bolest je nekonečná. Ráda bych Ti řekla, že bude líp, ale stejně jako ty ani já tomu zatím nevěřím. Před 8 měsíci mě zemřela dceruška Michalka. Jela s dědou lyžovat a už se mi nevrátila. Při těžké autonehodě zemřela. Měla jen 11 let. Byla moje sluníčko, můj život. Osud je nespravelivý, mám pocit, že umírají jen dobří lidé. Martinko, přeji tobě i celé tvé rodině moc a moc sil, to je to jediné, co teď potřebujete. Myslím na Vás. Mirka

Ve středu mi umřel tatínek. Naboural do něj kamion...můj otec jel po své straně všechno, ale ten kamionák měl nejspíš mikrospánek...a vlítl do protisměru a naboural do mého tatínka...byl na místě mrtvej....já bez něj nemůžu žít..bylo mu jen 40 let...bylo to sluníčko rodiny tak proč právě on?? bože....je to strašný tak moc to bolí... Udělal by pro mě a moji sestru první ..poslední..ale já už pro něj nic udělat nemohu... Jak se s tím vyrovnat? Dyž zemřel nevinný, mladý, hodný, chytrý, seriozní ..spolehlivý otec a manžel..který jel jen do Slaného a za čtvrt hodiny by byl doma?? Proč sme nemohli strávit vánoce jako každý rok...??PROČ??

Smířit se s tím nedá nikdy, ale prý se s tím dá naučit žít... Je úplně jedno, jesli odešel starý nebo mladý člověk, když to byl Váš nejbližší. Nezáleží na tom, jestli umíral pomalu v nemocech nebo umřel náhle a tragicky, když jste ho milovali nadevše. Vždycky si říkám, že to je prostě Osud a že by se třeba později stalo něco horšího... Soucítím s každým z Vás tady na stránkách... Máte můj neskonalý obdiv a já se doslova klaním před Vaší sílou a odvahou, kterou každý nový den nacházíte, protože musíte...

Na Vaši otázku, bohužel, neexistuje jednoduchá odpověď. Ztratit milovaného člověka, protrpět společně s ním všechnu jeho bolest i strach ze smrti a umírání, každý den jeho nemoci od začátku až do konce, dodávat mu naději a optimismus, pomáhat ze všech svých sil, i když sama už vlastně žádné nemáte ... a přitom se pořád snažit vyrovnat s vlastní bezmocí, beznadějí, s děsivým vědomím, že přes všechnu svou snahu a nekonečnou lásku už nemůžete vůbec nijak pomoci, nic změnit ... na to se opravdu nelze připravit a ani zapomenout ... Lze se s tím (pomalu, postupně a velice těžce) snad "jen" vyrovnat a smířit - prostě přijmout nezměnitelné. Ale, ačkoliv se o to sama již delší dobu (zatím ovšem ne příliš úspěšně) snažím, vůbec nedokáži odhadnout, jak dlouho ještě bude trvat, než vzpomínky přestanou bolet a já se dokáži zase smát. Před dvěma lety jsem společně se svou maminkou prožívala totéž, co sama jistě znáte - prvotní hrůzu z diagnózy, společné odhodlání s nemocí bojovat, občasné střípky naděje ve zlepšení, následované spoustou špatných zpráv, stupňující se bolesti, strach z umírání, a nakonec i její (nikoli však mé!) závěrečné smíření se se smrtí - od začátku jejího onemocnění až do posledních společně strávených dní v hospici. Jsem neskutečná vděčná za to, že jsem po celou dobu maminčiny nemoci mohla být s ní a mohla ji na této cestě bez návratu alespoň doprovázet - snad jsem tak mamince alespoň trošku vše ulehčila, když jsem pro ni už jinak nemohla nic jiného udělat. Přeji Vám hodně sil na cestě za vzpomínkami, které nebolí! Zdeňka