Lenka
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Truchlení

Jak se s tím vyrovnat?

Je to už druhý měsíc, co mi zemřela babička, a já se z toho pořád ještě nemůžu vzpamatovat. Byla to užasná žena, kterou měl každy rád, ale já ovšem nejvíce! Umřela na rakovinu, a já se pořád ptám, proč právě ona? Onemocněla před 4 měsíci, a já jsem celou dobu byla s ní, nejhorší bylo vidět člověka, jak se trápí a neumět mu pomoc! Celé noci jsem proplakala, jak jsem jí viděla, jak se kroutí v bolestech! I když spousta lidi si myslí, že se dá na smrt připravit, není to pravda! Tak se sama sebe ptám, kdy to přestane bolet?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Stazka
18. října 2011
před osmi měsíci mje 83 letá babička, která byla jako věchýtek, a skoro nemohla chodit, kvůli zádům, si vzala židli, dojela výtahem do druhého patra, otevřela si okno a skočila. Chápu tvůj pocit, chceš ho obejmout, říct mám tě ráda, nedělej mi to, zůstaň, chci abys umřela v teplý posteli a bez bolesti a chci tě u toho držet za ruku, aby jsi věděla že tě mám ráda,ne vykrvácet na blbým betoně. Sebevražda je kurva sviňa, ale pro ty co zůstanou... do dnes nevím proč? Co se jí honilo hlavou, nebyla vážně nemocná, nesloužili jí nohy a páteř, ale jinak tady ještě mohla být, azítra by jí bylo 84. Nevím jak zítra vstanu a přežiju ten den, jak to přežít bez toho abych jí zavolala a zazpívala do telefonu, poslala přání a víkendu za ní přijela s kytkou a dárkem, ona by mi řekla že moc pracuju a že musím zpátky domů a nepracovat tolik...jenže jak žít dál když vím že tohle už nikdy neuslyším, nechytnu jí az ruku neobejmu její maličké hubené tělíčko, už nikdy jí nenazvednu padající brýle z nosu a nikdy jí už neřeknu jak jí mám ráda! Když čtu všechny přízpěvky, tak brečím,protože vím jak se cítíte, cítím se naprosto stejně... HROZNĚS NEPŘECHÁZÍ TO, POŘÁD JE TO VE MNĚ!
Alisa
4. září 2010
Ahoj
Také mi nedávno někdo umřel, strašně to bolelo a nedokázala jsem pochopit proč se to stalo, i ted mě to pořád trápí, ale už je to o trošku lepší. Hodně mi pomohli knížky od Neal D. Walsche a Raymond Moodyo, možná že pomůžou v těchle těžkých chvílích i vám. Tady na ně posílám download linky:

http://uloz.to/689229/raymond-a-moody-zivot-po-zivote-svk-.pdf

http://uloz.to/4189915/hovory-s-bohem.zip
RADKA
28. srpna 2010
Jsou to 2.měsíce co odešel můj taťka.A mě strašně moc chybí,den ode dne je můj smutek silnější.Ráda bych si vybavila ty krásné vzpomínky,zážitky...nejde to.Honí se mě hlavou jen ta bezmoc,beznaděj...a hlavně pohled na milovaného člověka,který odchází.Slyším ten chrapot,poslední vydechnutí...vidím to bezvládné tělo,které bojuje.Jsem strašně ráda,že při odchodu jsem byla u něj,držela ho za ruku....ale jak to zvládnout teď?Jak tyto okamžiky posunout do pozadí a vzpomínat nato krásné co jsem s taťkem prožila.
Při zjištění tvrdé reality-diagnozy jsem na minutu nezaváhala,že bych se o tatínka nepostarala.Hospic jsem brala,jako úplně krajní možnost...věděla jsem,že dnes už jsou možnosti na vysoké úrovni a tak domácí péče nebude problém.Naštěstí je internet,poradny atd...kde člověk opravdu najde hodně užitečných rad...lidských rad.Dnes po 2měsích od úmrtí si nejsem opravdu jistá,jestli bych to udělala znovu.....udělala bych vše,aby taťka netrpěl,neměl bolesti,ale vidět ho umírat...to asi ne.Nedokážu se s tím vyrovnat.

In reply to by Anonym (neověřeno)

sonča
9. listopadu 2010
radka, je to hrozná bolesť, viem. Moj tato zomrel na ARE v nemocnici, pripojený na hadičky, plúcna ventilácia a tak. Celé 2 týždne ho kvôli bolestiam pritlmovali, nás vnímal, slabučko otváral oči a slabučko nám prikyvoval. Ale keď sme tam boli v ten posledný štvrtok, už nás vôbec nevnímal, nereagoval ani na dotyk, ani na slová, nič, a na druhý deň doobeda mi volali, že zomrel. A ja teraz viem, čo sme vtedy nevedeli, že v ten štvrtok sme videli nášho tata umierať. Ja som ho tam hladkala ako vždy , spinkaj tati, snívaj o nás, nebojkaj sa, .... V piatok to bude presne 8 týždňov, čo zomrel môj tato, a tá hrozná bolesť, že som ho videla zomierať, sa ani vypovedať nedá, môj tato.... Stále som na práškoch, ale nič mi to nepomáha, dala by som si aj ruku odťať, za jediný jeho dotyk..... tak sa drž, radka.
Vitek
  (kontaktovat autora příběhu)
28. května 2010
Je to 2 mesice co mi umrela pritelkyne Janka ve veku 28 let na leukemii, clovek ktery mi byl zarovnen nejlepsim kamaradem..rozumel jsem si s ni jako s nikym jinym na tomto svete, nepotkal jsem nikoho tak optimisticky smyslejiciho i kdyz vedela ze na tom neni dobre bojovala, bojovala do posledni minuty sveho zivota nez odesla, do posledni chvilky verila ze zvitezi - tak moc jsme chteli byt spolu. Ptam se stejne jako ostatni, jak se s tim vyrovnat? Jak muze bejt svet tak kruty? Protoze se bolest ve me za tu dobu skoro nezmirnila, ptam se jak dlouho to muze trvat nez zase dostanu chut do zivota? Precetl jsem si par pribehu, kteri tu lide napsali..nekteri se s tim nedokazi vyrovnat ani po nekolika letech. Vasi pratele a znami Vas podporuji ale nedokazi pochopit tu silnout bolest dokud neprojdou necim podobnym. Na tomto svete jsme relativne kratce, bolest se ztraty je o to vetsi jak moc pro Vas dany clovek znamenal - ale je jasne, ze by si nepral aby jsme vedli zbytek zivota v hlubokem zarmutku. Zivot neni spravedlivy, karty ma rozdane kazdy jinak. Je to jenom kratka hra, divadelko a mi jsme loutky kteri hraji - to jak dobre zahraji nezalezi na tom jak dlouho tady jsme, ale kolik toho dokazeme. Janka mela obrovskou chut do zivota, dokazala se radovat z kazde malickosti - myslela optimisticky a racionalne, to ji pomahalo vesele zit s jejim tezkym udelem, bojovat, dustojne odejit z tohoto sveta a vnest smysl nam dalsim, kteri maji jeste sanci neco dokazat. Bojovala tak, ze jsem veril ze to dokaze a zvitezi! Dokazala mi ukazat smer jakym se dal vydat, je to tak tezke ji tu fyzicky nemit, netesit se spolu, nemit tu moznost si popovidat, uz je tu jen ticho...a jeji myslenky, chut do zivota, usmevy. Lidi, zeny muzi, kluci, holky, dedove, babicky..dokud zijete, radujte se z malickosti a usmejte se i kdyz to neni lehke - racionalne a optimisticky! Budu rad kdyz mi napisete, mam pocit ze v tuhle chvili memu smutku nikdo nerozumi.

Vitek

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majka
10. července 2010
přišla o 23letého syna, který byl od narození postižený, dusil se při porodu, ale byl bystrý, vnímavý a krásný a i když jsem se každým dnem připravovala na jeho smrt, když přišla, zaskočila mne...... najednou během chvíle tiše odešel a já se s tím těžko vyrovnávala, a pak jsem začala na tom hledat všechno, co bylo pozitivního, to, že na tomto světě měl tak těžký život, že i když jsem se ho s jeho sourozenci snažila mu ulehčit, život to nebyl, a tak tam na nás čeká v nebi a už netrpí bolestmi, pro můj život byl láskou, krásou, která můj život obohatila a zůstane stále v mé duši. Marie

In reply to by Anonym (neověřeno)

dáša
23. srpna 2010
milý vítku moc dobře rozumím tvému smutku nevím jestli ještě chodíš na tyto stránky a nebo jestli si četl můj příběh ale věř mi že vím jak se cítíš myslím že ti rozumí všichni kdo sem chodí a ani nevím jak se stím vyrovnat možná jenom malá rada bůh se dívá na tento svět a z tvého článku chápu jakou cestou tě vedla tvoje přítelkyně věř tomu že se setkáte v nebi já věřím že se tam setkám se svým synem i když tady na zemi je to hrozná bolest a je to pro nás moc těžké

In reply to by Anonym (neověřeno)

mára
23. dubna 2011
Vítku, já ti neumím poradit, co s tím, ale tvůj smutek úplně chápu... Jsou to čtyři dny, co mi umřela moje Terezka, úplně nečekaně, v šestadvaceti. Byla mi vším, ani po šesti letech, co jsme byli spolu, jsem někdy skoro nevěřil, jak si dva lidé mohou ve všem rozumět... Měla toho ještě tolik před sebou... Řeknu ti jen jedno, to, co jsem v posledních dnech četl a slyšel snad tisíckrát: drž se, chlape. Ona už se prochází po krásnějších loukách... (mě to teda nepomáhá)... mára

In reply to by Anonym (neověřeno)

jindrich
  (kontaktovat autora příběhu)
24. září 2016
Vím co citis presne před 3 měsíci mi zemřela přítelkyně bylo ji 25 let nasel jsem ji mrtvou doma umrela když kojila nasi dcerku Elišku a ja byl v praci ta bolest je obrovská vím co citis drž se nepomůže nic ver mi bojuj jako ja
taky m.
21. října 2008
milá M., tahle diskuse je přesně pro to, aby lidé mohli psát o tom, o čem píšeš i ty. O smutku, o bolesti, o ztrátě, o samotě.
Chápu tvůj strach, že už není. Toho se asi bojíme všichni. Já osobně jsem přesvědčená, že spravedlnost je. A kvůli tomu, že tento svět tady a teď spravedlivý moc není, tak věřím, že ta spravedlnost bude po smrti. Nějak... mě to drží, i když nemůžu "vědět" jak to bude, tak mám v tomhle jaksi nějak, nevím jak, jisto.

Ať už věříme nebo nevěříme čemukoliv, ať ve smrti vidíme konec nebo změnu, nebo dokonce šanci na něco lepšího, určitě je hodně možností, jak to krásné z Tvého kamaráda urdžet "živé" tady. Ty víš, jaký byl, co si myslel, co měl rád. Zkus to na jeho památku v sobě nějak mít. Je to těžký a zní to jako fráze, ale není. Říkají to i lidé, kteří prošli velkým zármutkem. A žijí. Žijí kvůli tomu, jací byli ti, které milovali, kteří milovali je. A drží se tak navzájem naživu. Myšlenky mrtvého drží naživu toho, kdo zůstal, a živý drží ve svém životě živou památku na zemřelého.

držím palce, máš před sebou život, který může být krásný, krásný tak, jak by si to on přál...
M.
18. října 2008
Váhala jsem, zda vás mám ještě obtěžovat, ale nedalo mi to, potřebuju slyšet názor ještě někoho dalšího.
Za pár dní to budou tři měsíce, co zemřel můj spolužák, teprve 16-ti letý kluk, kterého všichni milovali. Byl to bavič třídy, nikdy se kvůli ničemu netrápil, všechno bral s nadhledem. Vždycky, když jsem měla špatnou náladu, napsala jsem mu, rozebrali jsme všechno a on dokázal říct taková slova, až jsem se někdy začala stydět za to, jakými malichernostmi se zabývám. Říkal, že stejně všichni skončíme stejně, že nestojí za to, se trápit. Jenomže já to teď nedokážu. Byl to zprvu normálně pěkný den o prázdninách, když mi moje spolužačka volala, co se stalo. Od té doby, jako bych se zastavila. Nedokázala jsem to pochopit, nedokázala jsem tomu uvěřit, ale ve chvíli projevu, který jsem měla na pohřbu mi to došlo. Začala škola, on nepřicházel. Víte, stále sundávám židli, aby si měl kam sednout, vždy počítám s ním, snažím si jen říkat: je na dovoleny, je na dovoleny!.. zdá se mi, že většina třídy se s tím dokázala vyrovnat, jenže já ne. Nechápu ten paradox, že odešel nejhodnější a nejšťastnější člověk, ktereho jsem znala. Každý mi říká, že by nechtěl, abych byla smutná a trápila se. Já vím, že nechtěl, ale on by tady chtěl být s námi. Nebyla to žádná autonehoda, nic podobného. Selhalo mu srdce. Strašně se bojím, že ho už nikdy neuvidím, strašně se bojím, že je tam sám. strašně se bojím, že NENÍ.
Když teď stávám na hřbitově a brečím, říkám si, že bych to taky nejraději zabalila a šla za ním..
Strašně moc bych chtěla tu skutečnost, že už tady není (respektive jen fyzicky), že spolu nebudeme sedět ani se smát, že spolu nebudeme maturovat, alespoň částečně přijmout. Ale nevím jak..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jířa
24. listopadu 2010
Umřela mi kamarádka. Ve 30 letech. Byla mou svědkyní na svatbě, znala mé děti.. a najendou není. Stejně jako děti mých blízkých kamarádek, stejně jako moji blízcí, kteří mi byli oázou. Jediné čím se utěšuju a čemu celým srdcem věřím, je to, že na nás budou jednou čekat u brány do Nebe a já budu moct znovu říct, jak strašně moc jim děkuju za to že tady na Zemi patřili ke mě. Dokud na ně tady myslíme, jsou s náma. Občas mám pocit, že je cítím. Jakoby mě konejšili ve chvílích smutku. To, že nikde nejsou.. tomu nevěřím.
Drž se. Bolest se otupí . Mysli na kamaráda a vyplač se. Slzy čistí a odnáší bolest pryč
zdenka
15. října 2008
Ahoj Pavlíno, vrátila jsem se z Floridy, v pátek to bude rok co muž zemřel, plácám se v tom dost, slzy nejdou často zastavit, pořád moc chybí, ptám se proč on, nikdy nikomu neublížil, lidi ho měli moc rádi, pokud budeš chtít, ozvi se na muj mail ZdenkaKoll@seznam.cz
budu moc ráda, ty pocity máme stejné. ahoj. zdenka
Pavlína
25. září 2008
I ten můj bojoval jak lev a rakovina vyhrála... každý den se ptám, jak dál... Bolí to. Ale já nechci, aby to bolet přestalo... bojím se, že by to znamenalo, že jsem zapomněla...

Zdenko, prošla jste si peklem, znám to. Ale nevzdejte to. Musíte světu vyprávět, jaký po něm chodil bezvadný chlap
zdenka
9. září 2008
Narazila jsem na tyto stránky a věřte jsou smutné, jako je smutno nám a ani já po 10 měsících nemohu se srovnat se smrtí mého muže, odešel v 56 letech, bojoval jak lev, rakovina to vyhrála, 6 let bojoval a prohrál, jak dál? Stále se to vrací, mám 3 hodné děti, snažím se cestovat, nyní jedu na Floridu k jeho rodině, ale věřte nemám žádné nadšení, je mně líto, že není se mnou, že mne třeba nebude čekat na letišti a pod. Jak už dál, nic mě netěší, snažím se před dětmi být jiná, ale když jsem sama, je to celé jinak, moc, moc to bolí, a já zatím to pomyslné světélko na konci tunelu nevidím. Stále si za něj doma zapaluji svíčku, je tu tak se mnou. Hrob není vidět pro kytky, ale jak dál?

In reply to by Anonym (neověřeno)

jarmila
20. září 2014
4.zari 2014 jsem ztratila manzela umrel na rakovinu plic.byli jsme spolu pres 20let spolu porad kazdy den ,zustalo po nem prazdno a ticho,ted prvni dny po jeho smrti jsem zacala chodit do prace a kdyz jsem jela z prace nakoupit zjistila jsem ze to nedokazu,nedokazala jsem nakoupit prisla jsem domu a plakala ,bolelo to strasne moc mi chybi ale vim ze se to snad zlepsi a budu schopna casem uvarit nakoupit jen nevim jak a kdy ta bolest ustane ,nemam zadny cil ani motivaci ziji den ze dne je mi 56let a v hlave mate jak to bude semnou az budu nemocna ja se o manzela starala az do posledni chvile ,zustala jsem snim az do konce jeho zivota,prerusila jsem na chvily praci na ocr ..osetrovani vim ze uz nikdy nebudu nikoho tolik milovat jako sveho muze,ale bojim se ze se nenaucim uz bez nej zit,bojim se co bude dal...nevim

In reply to by Anonym (neověřeno)

Anna
20. září 2014
Dobrý den paní Jarmilo,nejprve Vám chci vyjádřit moji hlubokou soustrast.Mně můj manžel odešel 8.,září to bylo 2 a půl roku a můžu Vám říct,že ta bolest je pořád hrozná.Byli jsme spolu přes 40 let - pořád spolu a poslední roky už jako důchodci.Dosud jsem se s jeho odchodem nesmířila a nikdy už asi nesmířím.Jen se s tím nějak učím žít - jde to těžko.Jarmilko přeju Vám hodně sil,abyste alespoň trochu zvládla žít bez milovaného člověka.Je dobře,že chodíte do práce,přece jen musíte se soustředit v práci na něco jiného,než pořád doma s myšlenkama -proč se to muselo stát.Hodně síly.

In reply to by Anonym (neověřeno)

radka
21. září 2014
prisla jsem o milovaneho manzela take pred 1O mesici bylo mu 57let byl cely muj zivot brali jsme se v mych 16 letech chodili jsme spolu od mych 13let byl muj jediny milovany a navzdy jen on na cely zivot mame dva dospele syny a tatka nam moc chybi vsude ho vidim citim ho a nevim jak zbytek zivota budu zit vzpominam a vzpominam uplne me vas clanek oslovil a chapu vas a citim s vami ani nevite jak vim jak vam je preji hodne sily a bolest at se trochu zmirni ja beru antidepresiva a pomohli me ale nikdy nezapomenu na krasny zivot ktery uz nikdy nebude jak s mou laskou
jana
27. srpna 2008
Hezký večer Mirko, právě jsem četla vaši reakci na ztrátu mé maminky. Já jsem tím, že ztráta dítětě je menší nebo větší, nechtěla nikoho urazit. Jen to že já sama děti ještě nemám byla pro mě č.1 samozřejmě maminka a pokud jsem to měla možnost konzultovat s lidmi, kteří už maminku nemají, ti také tvrdí, že nejhorší a nejbolestnější je loučení s maminkou. Aspon pro mě je a nic horšího už mě potkat nemůže. To je ale subjektivní a velice individuální pocit každého jedince. Hodně sil Jana
Míla
26. srpna 2008
Vždycky si říkám, jak hořké osudy tu jsou... Vracím se na tyhle stránky, protože i mě potkala velká ztráta a nikdo ji nemůže pochopit. Snad jen tady cítím určité porozumění.

Pro paní Janu tím nejdražším v životě byla její maminka a ona o ní přišla. Ano, moc dobře jí rozumím. Bolí to a kdyby se člověk mohl zadlužit do konce života nebo kdyby měl jít na kraj světa pěšky s vědomím, že mu to vrátí milovanou osobu, neváhal by ani vteřinu.

Sama děti nemám, ale myslím si, že ztratit dítě je nepředstavitelná bolest. I kdybyste dětí měla sto, každé bude jiné, ale láska k nim by měla být stejná. Snad právě proto byste měla obejmout starší dcerku a Adámka. Možná právě kus Michalky se vám vrátil v Adámkovi. Michalku potkáte ve snech a snad jako já z těch snů budete mít dobrý pocit. Protože právě tam se vaše duše setkala s ní.

V jedné písni se zpívá: "Nejednou chceš svůj balon, ztracenej je v dětsví nebi... Všechny věci, co´s měl rád, na tebe tam tiše čekaj. Až se tvůj čas naplní, letíš proudem roků zpátky. Někde najdeš svůj balón, nech ho zatím - ať si lítá..."

Tak se držte. Všichni to musíme zvládnout. Přeji hodně sil vám všem...
Mirka
22. srpna 2008
Je mi velice líto obou paní Jan, smrt toho, koho nejvíce milujeme je opravdu velmi, velmi bolestná. Zjistila jsem to na vlastní kůži, vím, co je to projít si peklem. Reaguji na slova paní Jany, které zemřela maminka. Píše, že když zemře matce dítě, má možnost mít druhé, a tak zmírnit bolest. Ani neví, jak moc se plete. Je to 2 roky a 3 měsíce co nám zemřela Michalka. Donutila jsem se žít jen proto, že nám zůstala starší dcerka. Narodil se nám před rokem Adámek - je to naše štěstíčko, ale ani v nejmenším nedokázal zmírnit tu strašlivou bolest, kterou v sobě neustále cítím. Moje Miška mi chybí každý den, každičký den na ni myslím, každičký večer si s ní povídám a modlím se, abych se za ní dostala a mohla ji znovu obejmout. Nikdo a nic tu bolest nedokáže zmírnit. Smrt maminky je hrozná, bolestivá a já vám přeji moc, moc sil zvládat žít bez ní. Vím jak je to těžké.
Život už není život, ale každodenní boj.
jana
13. srpna 2008
Jani, nevím, zda jste se na tyto stránky dostala náhodou nebo zda je sledujete pravidelně. Nicméně Vám velmi děkuji za Vaši odpověd na můj příspěvek z 20.7.08. Z Vašich slov je cítit, že jste ve své bolesti silná a umíte se s tím, co Vás potkalo určitě lépe vyrovnat než já. 5.8. by bývala měla maminka narozeniny a zatímco bychom je spolu slavily, mohla jsem jí jen položit kytičku k fotografii a zapálit svíčku. Je to pro mě stále skoro stejně zničující a kdo říká, že to chce čas asi pořádně neví, o čem mluví nebo je to už opravdu dlouho, co někoho ztratil. Ztráta maminky je to nejhorší, co může být v životě. Samozřejmě, že ztráta dítěte je strašná, ale pokud máme ještě určitý věk, můžeme mít ještě další dítě a ztrátu toho, které jsme ztratili tím tak částečně zmírnit. Vím, nikoho nemůžeme nahradit, ale možnost mít další dítě je za jistých okolností reálná, ale maminku už NIKDY MÍT NEMUŽEME. Tím nechci V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ snižovat či znevažovat Vaši ztrátu. Také nevím, zda jste zůstala po ztrátě dítěte a maminky úplně sama jako já, myslím tím bez příbuzných či zda máte manžela a další členy rodiny.
Vím, je to hodně osobní téma psát takovéto věci do diskuzního portálu, ale ve věcech ztráty nejbližšího člověka jdou mnohdy takovéto úvahy stranou. Je to strašná bezmocnost a mám pocit, že kdo něco podobného nezažil na vlastní kůži, nemůže to ač by se sebevíc snažil v životě pochopit. Každý se s takovou ztrátou vyrovnává jinak, někdo o tom potřebuje hovořit, jiný svou bolest nosí v sobě. Já patřím mezi tu první skupinu a to mě také vedlo k tomu, abych navštívila tuto diskuzi a snažila jsem se tam najít někoho, kdo prožil obdobnou ztrátu jako já a bude mi tudíž rozumět, alespoň trochu v tom, co prožívám a jaké to pro člověka v takovéto situaci je. Jani přeji Vám z celého svého srdce mnoho životních úspěchů a sil a ať se Vám vše daří a pokud by jste si našla čas a měla chuť napsat mi opět pár řádek ať už na tento diskuzní portál či na můj e mail. Budu velmi ráda a potěší mě to v mé situaci. Můj e mail je: jana.hamik@seznam.cz Mějte v rámci možností hezké léto Jani. Zdraví Jana
Eva Patrovská
11. srpna 2008
Milá Jano, mně ve 22 letech také zemřela maminka na rakovinu a před měsícem otec horolezec se zabil, jsem na tom podobně jako ty, je mi 35, jsem skoro sama, skoro, jelikož se sestrou si nerozumím, prosím, napiš mi Eva
(eelleeoonnoorraa@seznam.cz)

In reply to by Anonym (neověřeno)

noemi
16. května 2010
V PÁTEK 14.5.2010 MI ZEMŘELA MAMINKA.MĚLA RAKOVINU.TEN POSLEDNÍ MĚSÍC BYL PRO VŠECHNY UTRPENÍ.PŘÁLA JSEM SI AT TO SKONČÍ.TOLIK MĚ BOLELO NA NÍ KOUKAT JAK TRPÍ.HROZNĚ JSEM JÍ MILOVALA.MYSLELA JSEM SI,ŽE KDYŽ TO PŘÍDE,ŽE BUDU CÍTIT ÚLEVU,ŽE JÍ NIC NEBOLÍ.ÚLEVA TO ,ALE NENI.JE TO HROZNÁ BOLEST.NEDOKÁŽI SI PŘEDSTAVIT,ŽE JÍ UŽ NEUVIDIM,NEOBEJMU,NEPOLÍBIM.MÁM SVÉ DVĚ DĚTI,A VIM ŽE TO MUSIM ZVLÁDNOUT,KVŮLI NIM.ZATIM,ALE NEVIM JAK.CHTĚLA BYCH JEN VĚDĚT.KDY TA BOLEST ODEJDE?JEŠTĚ POHŘEB,JA TO MÁM ZVLÁDNOT?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marie
1. ledna 2011
Moje maminka má rakovinu,nevím, jak dlouho bude žít,trpí, co bude dál, bolí to čekání, ale jsem šťastná,že ji vidím,cítím,ale ona trpí a já jsem sobec, chci,t je tu i v bolesti co nejdéle,...jsem slaboch
Eva Patrovská
11. srpna 2008
Ahoj milá martino, je to už dlouho, co jsi sem psala, pochopila jsem, že jsi ze Slaného, já také a nedávno mi zemřel také otec, prosím, napiš mi ahoj Eva
(eelleeoonnoorraa@seznam.cz)
Jana
22. července 2008
Milá Jano chápu vás, zemřela vám maminka a vy teď nevíte jak dál. Ani děti ani rodina vám ji nenahradí, ale musíte bojovat životem dál. Zemřelo mi dítě i maminka. Pro vás je velmi velká bolest ztráta maminky. Chápu to. Opravdu tu vaší bolest chápu. Pro mě je smrt maminky velmi bolestná, ale bolest, když máma přijde o dítě je zničující. Člověk ztratí budoucnost a přesto musí jít i tak dál. Přeji vám hodně síly. Musíme bojovat pro ty co nás opustili, ale i pro živé co jsou tady a nedělat bolest těm co jsou tu s námi.
jana
20. července 2008
JE MI 38 LET A PŘED 3 MĚSÍCI MI NáHLE ZEMŘELA MAMINKA. Naprosto se s tím neumím vyrovnat. Každý v mém okolí má tatínka, sourozence, strýce, tetu atd. Ale já jsem s ní ztratila všechno. Jsem už úplně sama a nemám nikoho. Stále si kladu otázku. Kde se stala chyba a kdo co opomenul. Jsem si jista, že ještě nebyl její čas, aby odešla, ani ona sama nic podle mě netušila, to by si ještě 1,5h před tím, než ji našla sousedka v bezvědomí nenechala nakoupit jídlo. Moc mi chybí a stále to nemůžu pochopit, proč mi tak náhle odešla. Byly jsme jako jedno tělo, tak moc jsme si rozuměly, nechci žít bez ní, už nikdy nebudu nikoho tak milovat jako ji a ani žádné děti, manžel a nic mi ji nenahradí to vím zcela jistě. Maminka je maminka. S tím se nelze vyrovnat a už vůbec né se smířit a žít dál, smát se a dělat, jako kdyby bylo vše jako dříve.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petra
9. září 2013
Milá Jano. Je mi taktéž 38 let a nyní také téměř před 3 měsíci mi náhle zemřela maminka. Tu moji srazil nepozorný řidič, maminka neměla ani tu nejmenší vinu. Byla to rána z čistého nebe ... nebo spíš pekla. a to prožívám od té doby já. Chápu o čem píšeš, chápu co cítíš. Nelze to pochopit, vyrovnat se s tím. Stále mě napadá otázka proč ona, hodná milující maminka a babička, kterou jsme tady všichni potřebovali. No, kdybys měla chuť, ozvi se mi: pvlasakova@seznam.cz
Kristýna
15. února 2008
Milá Hanko, narazila jste na téma, kdy je bolest ze ztráty o to větší, když po smrti dotyčného shledáme ve svém jednání nějaké rezervy, že jsme mohli udělat daleko víc, například proto, aby náš blízký nezemřel sám. Já jsem v posledních čtyřech letech zažila dvě velké ztráty, jsem s tím lépe smířená, protože vím, že nebyli sami a že jsme pro ně jako rodina udělali všechno, co jsme mohli, měli hezký život a dokázali jsme jim zajistit relativně důstojné umírání v kruhu nejbližších.
Hanka
20. ledna 2008
Vám všem tady. Když čtu tyhle články všechno to bolí ještě víc. Včera mi zemřela babička. Celá rodina už pár měsíců její smrt tiše očekávala, ale nikdo jsme si neuměli představit, že to jednou skutečně přijde. Bylo jí už 87, skoro nevnímala okolí. Pro mě je ale příšerná představa, že zemřela sama. Bydlíme 150 kilometrů od ní. Poslední měsíce měla u sebe jen svého syna a dceru, kteří se neustále hádali, kdo se o ní má starat a jak. Když si to zpětně uvědomím, je mi strašně. Svoje poslední dny ztrávila takovýmhle způsobem a já nic neudělala. Její jediná vnučka byla tak daleko od ní a dostatečně se nesnažila, aby jí ulehčila. Od včerejšího rána sedím, nekomunikuju (tohle jsou moje první slova), brečím, nemyslím. Kéž by se teď život zastavil a všichni jsme dostali dost času se s tím vyrovnat. Zítra už musím mezi lidi, ale netuším, co mezi nimi budu dělat. Přála bych si mít tu moc a vymazat si všechno z hlavy, ze srdce. Všem tu bolest utišit. Nedokázala jsem to u babičky a trpím příšerným pocitem viny. Obdivuji lidi, kteří se s tim umí vypořádat, ať už jakýmkoliv způsobem. Připadám si sama. A přitom mam vlastní rodinu. Ale s babičkou odešla část mého života. Při těch vzpomínkách skoro nevidím a nemůžu dýchat. Potřebovala bych čas, ale žádný není. Uvědomuji si, že každý den může kdokoliv další z mého okolí zemřít. Maminka, táta, děti. Neznáme dne ani hodiny. Proto by se k sobě měli lidé chovat hezky stále. Příšerně to bolí, když víte, že jste něco nestihli a už to nejde vrátit. Ten člověk zemřel s vědomím, že tam nejste. Třeba jste mu dostatečně nevyjádřili, jak ho máte rádi. Jste ochotni ho ztratit, aniž by to věděl? Mě tahle zjevná a pochopitelná pravda nedošla. S tím, že odešla bych se možná žít naučila. Ale s tím, že odešla sama, bez mé přítomnosti, bez toho, že věděla, jak jí mam ráda, s tím se smířit nedokážu.
Martin
16. ledna 2008
Pani Marcelo, buh nejspise neni (to male B je tam umyslne), jinak by nemohl dopustit, aby ma matka, kterou v jejich triceti letech uvrhl do slepoty, nyni ve svych padesati letech umirala na nemoc zvanou CHOPN. Ma maminka se dusi za ziva, pomalicku umira jiz nekolik let. Nyni jiz ctyri dny bojuje na ARU a sance, ktere mi lekari davaji jsou mizive. I kdyz mi je tricet a jsem muz, nevim jak se s takovou ztratou vyrovnam. Ona mela vzdy jen mne a ja ji ted nemohu nijak pomoci, nijak. Kazdy den musim poslouchat z ust maminky, ze umre a ze se dusi. Dopustil by to ten vychvalovany a dobrotivy buh?? Je snad takovy sadista???
Marcela
15. března 2007
Čtu tyto řádky plné bolesti a je mi strašlivě smutno. Ptám se, proč i mě Bůh opustil, proč mě zavrhl? Nebo má se mnou jiné plány, když na jednoho člověka naložil tolik bolesti? V roce 1968 měla naše rodina autonehodu. Při ní zemřela má maminka/32let/, můj tatínek/36let/, má sestra/13let/. Mě bylo v té době 6let a jako jediná jsem přežila. Vychovala mě rodina mého strýce. V roce 1983 jsem se provdala za nejhodnějšího muže na světě. Byl to poctivý, obětavý člověk a táta, měl nesmírně milou povahu a ryzí charakter. Ze své lásky jsme se netěšili dlouho. Přechodil chřipku a v roce 1986 ve svých 26letech zemřel. Bylo mi 25let a měla jsem 2letého syna Martina, kterému právě v den pohřbu jeho tatínka byli 2roky. Myslela jsem, že zemřu žalem a bolestí, tolik jsem ho milovala a tolik to bolelo. A když píšu tyto řádky, uvědomuji si, že to nepřebolelo vlastně nikdy. Ale tím tragédie v mé rodině zdaleka nekončily. V roce 2002 zemřela má postižená 15letá dcera Zuzanka. V červnu 2005 zemřel můj bývalý druh. Sice jsme spolu již delší dobu nežili, ale když vážně onemocněl, 4 roky jsem se o něj obětavě starala. Měl zhoubný nádor ledviny. 4 roky jsme bojovali, ale nemoc vítězila nad naším úsilím. Střídala se ve mě bezmoc a beznaděj, obrovský vztek na osud, protože už nemůžu nic změnit.Tolik jsem si přála, aby mu Bůh dal ještě pár let, nabízela jsem Bohu ať si vezme mých 10let a dá je jemu, aby tu ještě mohl být pro svou dceru. Zemřel 15.6.2005 v nedožitých 48letech. Jeho smrt mě velmi zasáhla a velmi mě to trápí dodnes. Nedávno jsem však měla sen. Můj bývalý druh jde proti mě, je zdravý, usmívá se a říká mi, ať se na něj nezlobím, že neumřel, že to jen předstíral. Já věřím, že mi tím chtěl říci, ať už se netrápím, že už ho nic nebolí a že už je mu dobře. V době jeho smrti bylo naší dceři 15let a nikdy se z této tragédie nevzpamatovala. Propukla u ní naplno nemoc zvaná mentální anorexie a já málem přišla i o ni. Ale podařilo se nám to překonat,v současné době je její stav stabilizovaný a můžeme opět trochu žít. I když vzpomínky tolik bolí. Pořád si říkám, proč jsem musela prožít v životě tolik bolesti, proč ji Bůh tolik naložil na má bedra. Vždyť jsem se k němu modlila a prosila ho, aby mi nebral mé blízké, ale nikdy mě nevyslyšel. Myslím na své blízké, kteří mě opustili a vzpomínám na ně každý den. Věřím, že se s nimi jednoho dne opět shledám. Zatím na mě hledí z fotek, na kterých se usmívají. Každý den zapaluji svíčku a v myšlenkách si připomínám ty nejkrásnější chvíle,které jsem s nimi prožila. A každý den se s tím snažím vyrovnat. Někdy se to daří, ale většinou se i po těch letech trápím a nemohu a nechci zapomenout. A tak myslím na Vás všechny, kteří jste museli prožít to co já, projít tou strašnou bolestí, která Vám rve srdce, tak, že se Vám zdá, že to nelze vydržet. Přeji Vám hodně sil, bojujte a žijte. Anebo se o to alespoň snažte, tak jako já. Pokud se někdo bude chtít ozvat a napsat, budu moc ráda. Marcela. Můj email je Zahrada1962@seznam.cz
Mirka
14. března 2007
Milá Mirko, psala jsem vám na email, ale asi vám moje zprávy nechodí, pokud chcete udělejte jiný email a ozvěte se. Myslím na vás.
Jiří Novák
16. ledna 2007
Jestli se dá někdy dokonale vyrovnat se smrtí blízkého, toť otázka. Vím, o co se jedná, protože rakovina plic mi předčasně ze života sebrala mého strýce, který žil v Německu (měl jsem to štěstí, že jsem ho poprvé v životě, on totiž moc do Čech nejezdil, viděl asi půl roku před smrtí, kdy natom byl relativně ještě dobře) a minulý rok, přesně 28.6. mi v Roudnici nad Labem zemřela má teta. Je to rána, která se nikdy zcela nezacelí, byla totiž sestra mé babičky, a tak ní vzpomínám v dobrém (v mých myšlenkách stále žije) a pravidelně za ní chodím na hřbitov. Protože sám pracuji jako ošetřovatel v hospici vím, jak pro některé z nás, je proces smíření se se smrtí blízkého, "během na dlouhou trať". Nemusí to přebolet, ale dá se s tím žít. Co je hlavní, je snažit se zcela se smutku nepoddat a vnímat radosti, které jsou nám životem nabízeny, byť by se jednalo o nepatrné maličkosti. Vždyť každé ráno, kterého se ve zdraví dožijeme, lze považovat za zázrak, hodný oslavování. Bolest ze ztráty mých blízkých třeba nikdy nezmizí, ale je menší, už proto, že se aspoň netrápí, a na tom "druhém břehu" je jim dobře.
Mirka
10. ledna 2007
Milá Martino, vím moc dobře co teď prožíváš, jak moc velkou bolest cítíš. Máš pocit, že tě to rozerve na kusy, že už nikdy nebude líp, že ta bolest je nekonečná.
Ráda bych Ti řekla, že bude líp, ale stejně jako ty ani já tomu zatím nevěřím. Před 8 měsíci mě zemřela dceruška Michalka. Jela s dědou lyžovat a už se mi nevrátila. Při těžké autonehodě zemřela. Měla jen 11 let. Byla moje sluníčko, můj život. Osud je nespravelivý, mám pocit, že umírají jen dobří lidé. Martinko, přeji tobě i celé tvé rodině moc a moc sil, to je to jediné, co teď potřebujete. Myslím na Vás. Mirka
Martina
27. prosince 2006
Ve středu mi umřel tatínek. Naboural do něj kamion...můj otec jel po své straně všechno, ale ten kamionák měl nejspíš mikrospánek...a vlítl do protisměru a naboural do mého tatínka...byl na místě mrtvej....já bez něj nemůžu žít..bylo mu jen 40 let...bylo to sluníčko rodiny tak proč právě on?? bože....je to strašný tak moc to bolí... Udělal by pro mě a moji sestru první ..poslední..ale já už pro něj nic udělat nemohu... Jak se s tím vyrovnat? Dyž zemřel nevinný, mladý, hodný, chytrý, seriozní ..spolehlivý otec a manžel..který jel jen do Slaného a za čtvrt hodiny by byl doma?? Proč sme nemohli strávit vánoce jako každý rok...??PROČ??

In reply to by Anonym (neověřeno)

Mmm
1. října 2016
Protože život je nespravedlivá svině. Zkuste nějak dál žít, pro sestru, pro Vaše budoucí děti. Pro matku.... Je to strašné.
Míla
16. ledna 2006
Smířit se s tím nedá nikdy, ale prý se s tím dá naučit žít...

Je úplně jedno, jesli odešel starý nebo mladý člověk, když to byl Váš nejbližší. Nezáleží na tom, jestli umíral pomalu v nemocech nebo umřel náhle a tragicky, když jste ho milovali nadevše. Vždycky si říkám, že to je prostě Osud a že by se třeba později stalo něco horšího...

Soucítím s každým z Vás tady na stránkách... Máte můj neskonalý obdiv a já se doslova klaním před Vaší sílou a odvahou, kterou každý nový den nacházíte, protože musíte...
Zdeňka
13. ledna 2006
Na Vaši otázku, bohužel, neexistuje jednoduchá odpověď. Ztratit milovaného člověka, protrpět společně s ním všechnu jeho bolest i strach ze smrti a umírání, každý den jeho nemoci od začátku až do konce, dodávat mu naději a optimismus, pomáhat ze všech svých sil, i když sama už vlastně žádné nemáte ... a přitom se pořád snažit vyrovnat s vlastní bezmocí, beznadějí, s děsivým vědomím, že přes všechnu svou snahu a nekonečnou lásku už nemůžete vůbec nijak pomoci, nic změnit ... na to se opravdu nelze připravit a ani zapomenout ...

Lze se s tím (pomalu, postupně a velice těžce) snad "jen" vyrovnat a smířit - prostě přijmout nezměnitelné. Ale, ačkoliv se o to sama již delší dobu (zatím ovšem ne příliš úspěšně) snažím, vůbec nedokáži odhadnout, jak dlouho ještě bude trvat, než vzpomínky přestanou bolet a já se dokáži zase smát.

Před dvěma lety jsem společně se svou maminkou prožívala totéž, co sama jistě znáte - prvotní hrůzu z diagnózy, společné odhodlání s nemocí bojovat, občasné střípky naděje ve zlepšení, následované spoustou špatných zpráv, stupňující se bolesti, strach z umírání, a nakonec i její (nikoli však mé!) závěrečné smíření se se smrtí - od začátku jejího onemocnění až do posledních společně strávených dní v hospici. Jsem neskutečná vděčná za to, že jsem po celou dobu maminčiny nemoci mohla být s ní a mohla ji na této cestě bez návratu alespoň doprovázet - snad jsem tak mamince alespoň trošku vše ulehčila, když jsem pro ni už jinak nemohla nic jiného udělat.
Přeji Vám hodně sil na cestě za vzpomínkami, které nebolí! Zdeňka