před osmi měsíci mje 83 letá babička, která byla jako věchýtek, a skoro nemohla chodit, kvůli zádům, si vzala židli, dojela výtahem do druhého patra, otevřela si okno a skočila. Chápu tvůj pocit, chceš ho obejmout, říct mám tě ráda, nedělej mi to, zůstaň, chci abys umřela v teplý posteli a bez bolesti a chci tě u toho držet za ruku, aby jsi věděla že tě mám ráda,ne vykrvácet na blbým betoně. Sebevražda je kurva sviňa, ale pro ty co zůstanou... do dnes nevím proč? Co se jí honilo hlavou, nebyla vážně nemocná, nesloužili jí nohy a páteř, ale jinak tady ještě mohla být, azítra by jí bylo 84. Nevím jak zítra vstanu a přežiju ten den, jak to přežít bez toho abych jí zavolala a zazpívala do telefonu, poslala přání a víkendu za ní přijela s kytkou a dárkem, ona by mi řekla že moc pracuju a že musím zpátky domů a nepracovat tolik...jenže jak žít dál když vím že tohle už nikdy neuslyším, nechytnu jí az ruku neobejmu její maličké hubené tělíčko, už nikdy jí nenazvednu padající brýle z nosu a nikdy jí už neřeknu jak jí mám ráda! Když čtu všechny přízpěvky, tak brečím,protože vím jak se cítíte, cítím se naprosto stejně... HROZNĚS NEPŘECHÁZÍ TO, POŘÁD JE TO VE MNĚ!
In reply to přečetla jsem si všechny by Anonym (neověřeno)