Vám všem tady. Když čtu tyhle články všechno to bolí ještě víc. Včera mi zemřela babička. Celá rodina už pár měsíců její smrt tiše očekávala, ale nikdo jsme si neuměli představit, že to jednou skutečně přijde. Bylo jí už 87, skoro nevnímala okolí. Pro mě je ale příšerná představa, že zemřela sama. Bydlíme 150 kilometrů od ní. Poslední měsíce měla u sebe jen svého syna a dceru, kteří se neustále hádali, kdo se o ní má starat a jak. Když si to zpětně uvědomím, je mi strašně. Svoje poslední dny ztrávila takovýmhle způsobem a já nic neudělala. Její jediná vnučka byla tak daleko od ní a dostatečně se nesnažila, aby jí ulehčila. Od včerejšího rána sedím, nekomunikuju (tohle jsou moje první slova), brečím, nemyslím. Kéž by se teď život zastavil a všichni jsme dostali dost času se s tím vyrovnat. Zítra už musím mezi lidi, ale netuším, co mezi nimi budu dělat. Přála bych si mít tu moc a vymazat si všechno z hlavy, ze srdce. Všem tu bolest utišit. Nedokázala jsem to u babičky a trpím příšerným pocitem viny. Obdivuji lidi, kteří se s tim umí vypořádat, ať už jakýmkoliv způsobem. Připadám si sama. A přitom mam vlastní rodinu. Ale s babičkou odešla část mého života. Při těch vzpomínkách skoro nevidím a nemůžu dýchat. Potřebovala bych čas, ale žádný není. Uvědomuji si, že každý den může kdokoliv další z mého okolí zemřít. Maminka, táta, děti. Neznáme dne ani hodiny. Proto by se k sobě měli lidé chovat hezky stále. Příšerně to bolí, když víte, že jste něco nestihli a už to nejde vrátit. Ten člověk zemřel s vědomím, že tam nejste. Třeba jste mu dostatečně nevyjádřili, jak ho máte rádi. Jste ochotni ho ztratit, aniž by to věděl? Mě tahle zjevná a pochopitelná pravda nedošla. S tím, že odešla bych se možná žít naučila. Ale s tím, že odešla sama, bez mé přítomnosti, bez toho, že věděla, jak jí mam ráda, s tím se smířit nedokážu.
