Umřela mi kamarádka. Ve 30 letech. Byla mou svědkyní na svatbě, znala mé děti.. a najendou není. Stejně jako děti mých blízkých kamarádek, stejně jako moji blízcí, kteří mi byli oázou. Jediné čím se utěšuju a čemu celým srdcem věřím, je to, že na nás budou jednou čekat u brány do Nebe a já budu moct znovu říct, jak strašně moc jim děkuju za to že tady na Zemi patřili ke mě. Dokud na ně tady myslíme, jsou s náma. Občas mám pocit, že je cítím. Jakoby mě konejšili ve chvílích smutku. To, že nikde nejsou.. tomu nevěřím.
Drž se. Bolest se otupí . Mysli na kamaráda a vyplač se. Slzy čistí a odnáší bolest pryč
In reply to Váhala jsem, zda vás mám by Anonym (neověřeno)