Je mi 26 let a včera mi umřel tatínek, přesně 14 dní po tom co jsme ho s maminkou vezli do nemocnice.Měl rakovinu v konečné fázi, metastáze snad v celém těle..Téměř každý den jsem za ním jezdila, občas jsem brala i dvouletou dcerku, ikdyž tam nebylo moc vhodné prostředí, ale udělalo mu to vždycyk velikou radost, když ji viděl-miloval ji.Nejprve byl v Olomouci a když vedle něj zemřel pacient, tak plakal, že se bojí, že to také nepřežije a já mu musela lhát, že to bude dobrý, že ho dají zase dohromady a vezmem si ho zpátky domů, ale věděla jsem, že se už domů nevrátí..Po týdnu ho převezli do Přerova, každý den u něj někdo byl.Bylo to šíleně těžké ho vidět jak tam leží v bolestech a nemůžete mu nijak pomoct, nemůžete to zastavit, jen přihlížíte jak se vám ztrácí před očima.Někdy jsme jen tak seděli drželi se za ruce a já brečela a brečela..Bylo to nejhorší období v mém životě..Byli jsme tam vždycyk chvíli a on už nás posílal domů - klasická jeho věta po pěti minutách :) Ale my ho stejně neposlechli a byli tam s ním dál, protože vím, že to v duchu chtěl.Až teď si uvědomuji, že už to musel tušit a loučil se se mnou dva dny před smrtí.To bylo poprvé kdy mi dal ruku a řekl : Verunko, zůstaň tu se mnou chviličku.A já mu řekla at se nebojí, že tu jsem pořád a hladila ho..Pak už jsem musela jít.Na druhý den jsem tam jela už kolem oběda, nakrmila ho, uložila, odpoledne tam šla maminka s ostatními příbuznými.Den na to jsme byli domluveni, že ho přijedu oholit, malou jsem dala mámě, že půjdou zatím nakoupit.Byla tam tatínkova maminka a volala, že umírá..Já byla zrovna na cestě asi pět minut od nemocnice a už jsem ho bohužel nestihla..Jen jsem mu zavřela oči a přikryla ho, hladila a plakala a plakala a pořád mu opakovala, že ho mám ráda, určitě mě ještě slyšel.Vím, že jo.Jsem ráda, že neumíral sám, byla s ním jeho maminka-ona ho přivedla na tento svět a ona ho i vyprovodila-její slova.Nevím co si počít s neskutečnou bolestí nad ztrátou, ta beznaděj, nespravedlnost !!!! Přijela jsem domů a dívala se na oblaka a přísahám, že jsem tam viděla jeho obličej, sice jen na chvíli ale byl tam, to vím na 100 %.Večer jsem se dívala na to samé místo, byla čistá obloha a na tom samém místě svítila hvězda a široko daleko nic.Tohle bylo jeho poslední rozloučení.chybí mi neuvěřitelně moc, nedokážu si představit život bez něj.Jště mi to pořádně asi nedochází...
