redakce
7. září 2015
Doprovázení

Péče o rodiče

Zkušenosti, příběhy, starosti, vzpomínky aneb vše, co se váže k péči o nemocné a umírající rodiče.

Jitka
  (kontaktovat autora příběhu)
11. července 2019
Čtu tady spousty zdrcujicich pribehu a rada bych se podelila o ten svuj.. Jsem rada, ze jsou mezi nami lide, kteri pecuji o sve nejblizsi.Oni za to preci nemuzou, nedokyslicenost mozku, pridruzene nemoce,leky.To vse pusobi na psychicky a celkovy zdravotni stav. Mam maminku, co je cca 7 let,, lezak,,.. Je to tezke, straram se nejen o ni, o domacnost otce o zahradu, o svuj byt a o spousty zvirat. Jsem na vse sama, pritele jsem mela tyrana a nechapajiciho, vycital misto pomoci. Psychicka i fyzicka narocnost na vsech,, frontach,,. Nebudu do detailu popisovat maminciny diagnozy(lelikoz je to jako poradny nakup v tesku). Mela mozkove mrtvice, ma zatrofovanou cevu v mozku, artelosklerozu aoty, nyni nova diagnoza :demence smiseneho typu se zmatenosti. Obcas je psychicky tak, jindy zas onak. Ale i pres to, ze je mi 30 let (nasi me meli pozde), jsem s mamkou den co den.. Bez prestani.. Sama uz nezvadam ani svuj byt, jen abych byla s ni.. Taham ji ven na zahradu, aby byla spokojena.. Mluvim s ni, rikam ji novinky a snazim se, co to jen jde.. Aby neupadala na mysli, tak fyzicky. Myslim, ze mamu ma clovek jednu, stejne tak otce a nezaslouzi si podminky ktere jsou v nemocnicich (viz xxxxxx zkusenosti). Ona me prebalova, starala se kdyz jsem byla mama, zila jen pro rodinu.. Otec furt nekde lital. Co bych byla za cloveka, kdybych ji nevenovala kus svyho zivota i na ukor vseho. Prosim i kdyz je to velmi velmi narocny.. Starejte se o ty co milujete, muze prijit den, kdy hodne veci budete litovat. Chci aby byla moje maminka stastna.. Stejne jako jsem byla ja, kdyz me vychovala.Vsem co prozivaji to co ja, zivot je zkouska co Vas posili..Budte trpelivy a hlavne davejte lasku. Dekuji za precteni. Chapu Vas co se starate a hodne sil a pozitivniho mysleni.
Magdalenka
9. června 2015
Dobrý den, potřebuji sdílet svůj příběh, protože potřebuji podporu. Budu ráda za všechny rady a povzbuzení. Je mi 22 let a snažíme se tatínkovi připravit důstojný konec života. Máme doma tatínka, kterému v březnu 2014 diagnostikovali útvar na mozku. Co dva týdny jsme tátu vozili do nemocnice na operaci, vždy nám ho vrátili zpět, že má přijít zase jindy. Nakonec ho hospitalizovali, po biopsii vyloučili operaci s tím, že se jedná o nejzhoubnější nádor - glioblastom IV. Prý má 6 až 12 měsíců života. V té době táta křičel v bolestech, nádor rostll a doktoři se nestarali. Mysleli jsme si, že už mu nezbývá příliš času. Naštěstí jsme nasadili silnější prášky a táta se zlepšil - nikdy už ale nebyl jako dřív.Tátova dlouholetá přítelkyně se od něj distancovala s tím, že vždy chtěl být s námi dětmi, tak ať si nás užije. Vánoce chtěl strávit s ní, ale po dvou hodinách mi zoufalý volal, ať ho odvezu domů, že prý se ona bojí, že jí výkaly znečistí byt (tátův stav byl tehdy naprosto stabilní a sám si vždy došel na záchod, byl schopný i opravovat počítače)! Není ani možné říct, jak dospělého člověka tímto chováním ponížila. Ale nový notebook ji pod stromeček koupit mohl, to ano. Od té doby (6 měsíců) u nás na návštěvě nebyla a musím říct, že jsem její chování neřešila, ale poslední dny mě její hyenismus budí ze spaní a třesu se vzteky. Nějak se s tím poslední dny nemůžu srovnat. Táta byl dobrý sponzor, když ji bral na dovolené, ale když je zle, tak mu ani nezavolá! Nyní se tátova situace zhoršila. V březnu 2015 byla ukončena onkologická péče, tzn. čekání na smrt. Už moc nechodí, někdy vnímá lépe, někdy méňě. Včera dostal epileptický záchvat, měla jsem obrovský strach a zavolala sanitku. Saniťáci byli příjemní, celá jsem se třásla a plakala a skoro nemohla mluvit. Když jsem volala do nemocnice, doktor mi řekl, že tátu pošle zpátky domů, protože mají na oddělení plno a stejně s tátou nemůže nic dělat. Vrátili nám ho hladového v počůraných trenkách a s receptem na diazepam, aniž by nám kdokoliv vysvětlil, jak se diazepam aplikuje a co s tátou vlastně dělali. Celou noc nespal, protože ho asi nadopovali nějakýma práškama, aby ho mohli "v pořádku" poslat domů. Ve zprávě se píše, že je orientován v čase a místě, což je blbost, protože táta neví, jaký je měsíc, natož den! Jsem ráda, že ho máme zase doma a chci se o něj dále starat. Mám obavy z okamžiku, kdy umře, ale četla jsem některé zprávy o tom, jak je to vlastně smírčí okamžik. Rozhodně nechci, aby umíral sám zmatený v nemocnici, to by bylo i pro mě strašné. Ale zároveň se bojím a nemůžu spát. Kontaktovala jsem místní hospic, přijela doktorka a vše vysvětlila (jak používat diazepam, proč táta nechodí), tátu skutečně vyšetřila. Celkově jsem zklamaná z nemocnice, z jejich postupu a nekomunikace. Nevím, jak se smířit s chováním tátovy "přítelkyně". Teď se bojím, protože se jeho stav bude zhoršovat a to čekání na odchod a snaha dát mu co nejvíce péče a lásky je vyčerpávající.
Irena Tesařová
29. října 2013
Vyžádala jsem si průběžný záznam o vykázané péči.Výkon,který tam je vykázaný,se dělá- jak jsem si vyčetla na nettu, v narkoze.Dokonce jej matce dělali,když v nemocnici vůbec nebyla.Tak nevím,asi za ní jeli do DD,tam ji dali narkozu a udělali výkon na pokoji.V DD Modrý kámen si naúčtovali necelých 7000kč za rehabilitaci,přičemž s klienty necvičí, sama soc.pracovnice to přiznala. Takže tam je cca 100 lidíx 7000kč- kolik tedy naúčtují pojišťovně jen tak za nic?
Člověku je z toho zle.A pak když těm lidem opravdu něco je,nikdo je neléčí,nejsou peníze.Na mě poslali doktora z nemocnice,jezdil sem šmírovat,sousedi si na mě stěžovali,pan doktor se pochlubil.Zvedl se mi žaludek- z těch lidí ne- ty mám na háku,ale doktor-
k tomuhle se propůjčil a když tam mámu měl,tak se na ni vykašlal.Je to hnus.Proč nepomohl,když už tady byl?On dobře věděl proč.Musela jsem na mámu křičet,nevnímala mě nebo to alespoˇtak vypadalo,když jsem chtěla ,aby jedla ,tleskala jsem - dost silně,kolikrát jsem si přerazila žilky na prstech- pěkně to bolelo,jinak jsem její pozornost neupoutala,na hlas nereagovala.12 let mojí práce bylo během chvíle péče personálem v DD v háji.
Přeju všem,aby si zkusili to samé ,ne ze zlomyslnosti,ale proto,aby věděli,jaké to je,když bojujete s větrnými mlýny zvané České zdravotnictví.
Mohla bych psát ještě dlouiho,ale nemám sílu.Matka nebyla psychicky silná,ale kořínek měla.Kdyby ji včas a správně léčili,mohla tady ještě být.Jenže oni nechtěli.
Irena Tesařová
  (kontaktovat autora příběhu)
27. října 2013
Také jsem se starala o mámu 12 let.Vr.2012 jsem si chtěla oddáchnout a tak jsem ji dala do místní LDN.S mámou jsem ještě řešila už za jejího pobytu v LDN dioptrie,stále totiž LDN nevěděla ,jestli si mámu budou moci vzít na několik dní a tak jsem si samozřejmě řešila svoje záležitost.Paní Z Optiky mi půjčovala sklíčka a já běhala sem a tam a zkoušela jsem mámě brýle a co přečte, ta trucovala,nechtěla se mnou spolupracovat,tak jsem ji samozřejmě vynadala.Vyjednala jsem ji na podzim operaci očí, byla bych tam s ní,protože se tam nemá o bezmocné kdo starat,takže bych s ní spala na pokoji,starala se o ni platila bych 1000kč za den, Což mi nevadilo,hlavně,že by máma dobře viděla.Když máma přišla zpět domů,pochlubila se,že ji sestry řekly,že to nemá doma jednoduchý a litovali ji,jaký je chudák.Já povídám - po deseti dnech jsi byla tak dehydratovaná,že ti museli dát kapačky,stolek s pitím daleko,ani si na něj nedostala,nohu ti odřeli do krve a doma to nemáš jednoduchý?Prý nemá a -- dej mě pryč,nemáš mě ráda ,chceš se mě zbavit atd.Nepomohlo nic po dobrým ani po zlým.Povídám jí - a zajímá Tě,co bud es emnou? Že už nenajdu práci,protože jsem stará?Ona na to - však ty se postaráš.Zapomněla,že chtěla,abych se o ni starala,když dostala mrtvici,zůstala jsem doma,přestala chodit do práce,učila ji znovu jíst,pít,česat se,zuby čistit,protože ona podle ní,byla hrozně nemocná a prokrista pána- co to po mně chceš.Vytáhla jsem ji hrobníkovi z lopaty a za to všechno jsem se dočkala takovéhle odplaty.Nedala jinak a tak si říkám- dobře,dám ji tedy do DD,třeba to tam bude mít lepšía když chce ode mne pryč,nebudu ji nutit svoji pomoc.No- za tři měsíce pobytu v DD byla na smrtelné posteli,měla další mrtvici,s kterou se doktoři vůbec neobtěžovali léčit,- víme,že zdravotnictví je tam kde je,v DD nedostávala pít,tím pádem odmítala jídlo,byla podvyživená,vždy jela do nemocnice dehydratovaná a naprosto nekomunikující.Z DD jsem ji po třech měsících vzala domů,ale neměla jsem to dělat.Už bylo pozdě,sice se mi povedlo ji tady ještě udržet dalších 8 měsíců,ale za strašných okolností.Nemohla vůbec jíst,byla živa z jogurtú a z nutridrinků,někdy snědla trochu polévky,Hamé výživa ji nechutnala,ale ona nemohla ani kousek chleba,udusila by se.Když jsem si vzala mámu zpět domů z toho DD a zjistila jsem přístup lékařů v nemocnici a obvodní lékařky,přeskočilo mi v hlavě.,měla jsem chuť zabít všechny kolem sebe i sebe samou.Nezájem,neochota,lži.
Hrůza a děs.Prosila jsem lékaře,že matka svoji potřebu neupije,vlastně ani skoro nejí,ať mi dají sondy domů.Prý - joooopaní Tesařová to nejde,prý to není jednoduché..A 14 před smrtí mi to nabízeli,prý vědí,že jsem za mámu vždycky bojovala a bla bla..Já už jsem ale nevěřila řečem,že máma stále naříká,protože mě vydírá,nechtěla jsem ji už
trápit.Tak ji odvezli do LDN 80km daleko,prý blíž není místo,kde po podání 3 dávek dolsinu upadla do komatu a po dalších dávkách dolsinu za dva dny umřela.

In reply to by Anonym (neověřeno)

eva
  (kontaktovat autora příběhu)
20. června 2017
Milá Ireno, potřebovala jsem najít něco, co by mi pomohlo v současné situaci (pečuju o mámu s rakovinou slinivky) a našla Váš příspěvek z roku 2013.
Moc se omlouvám, že Vám tuhle zkušenost připomínám, jen mám potřebu napsat, že mi Váš článek pomohl, nepřipadám si v tom tak sama.
Myslím kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit.
Mějte se hezky a mo přeju, aby v životě už jste nemusela nic podobného řešit. Eva

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jarmila
  (kontaktovat autora příběhu)
29. srpna 2018
Když to čtu, mrazí mě v zádech. Začala jsem se starat o maminku před dvěma měsíci. Museli jsme ji přestěhovat k nám do města, aby nebyla 220 km daleko. Je jí 86 let. Téměř nevidí, nedá se to léčit. Táta umřel před osmi měsíci. Mamka je hrozně negativní, nadává na vše a všechny. Nic jí není dost dobré. Fakt se snažím ale úplně cítím, jak ty negativní emoce nasávám do sebe, neumím se bránit. Mám strach jak to bude dál. Ale nemůžu ji opustit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

irena
15. ledna 2021
Vracím se sem po letech. Jak jsem psala, matka zemřela v LDN,kam jsem ji pro příšerné fyzické a psychické vyčerpání dala.Byla jsem na konci, už jsem ji víc dát nemohla. Matka zemřela a já jsem skončila za 3 měsíce v blázinci.Dávala jsem si vinu,že jsem to nezvládla.Ovšem to by museli být drvoštěpové lidi .Prostě pro ně člověk starý 87 let- je zbytečný.
Petra
  (kontaktovat autora příběhu)
11. října 2012
Zdravím,
od mája tohto roku chodím na tieto stránky takmer každý deň. Touto cestou ďakujem, že sa dokážem cez to všetko preniesť.
Moja mamka je už skoro 12-tym rokom ležiacim, nehovoriacim,plienkovaným pacientom, ktorý nemal nádej dožiť sa ani jedného mesiaca.
Všetko začalo v 1984, keď jej bola diagnostikovaná rakovina mozgu, nádor bol nezhubný, ale už vtedy nedávali žiadne šance na prežitie.
Našťastie chemo, ožarovanie a jej sila a odhodlanie žiť jej pomohlo a nádor sa už nevrátil.
V 89-tom i cez nesúhlas lekára, že si tak môže viac ublížiť, som sa narodila ja, tiež som bola odsúdená na zánik, na konci 6 mesiaca, obtočená pupočnou šnúrou okolo krku, narodená zadkom,vykĺbené nohy, no proste žiadna šanca, aby moja mamka mohla konečne mať vytúžené šťastie.
Možno to bolo silou lásky mojej mamky, možno osudom, možno Bohom, kto vie, ale všetko dobre dopadlo.
Ďalších 11 rokov môjho detstva bolo fajn, občasné zdravotné problémy mamky, ale nič vážneho.
Až 13.4.2001 (piatok 13teho, odvtedy mám z tohto dňa paniku) sa všetko pekné obrátilo v nočnú moru.
Nikto nevie prečo a ako, nebola to typická mozgová príhoda, nobol to rýchly proces, alebo niečo, čo by tomu mohlo zabrániť včas. Behom 2 týždňov sa stav pomaly zhoršoval, až sme skončili v 3-mesačnej kóme a keď sa prebrala lekári vraveli o zázraku, avšak postih bol tak rozsiahly že mamka mala taký mesiac života pred sebou. Do toho prišli počas tých ďalších 11 rokov rôzne ďalšie zdravotné komplikácie, ďalšie mozgové krvácania, atrofia svalstva, narastajúca agresivita, strata zraku, najhoršie na tom bola a je pamäť....
V aprily tohto roku po operacii pri vymene PEG-U nastala otrava krvi, ďašie krvácanie do hlavy, epileptické záchvaty, vlastne na obe strany ochrnutie, žiadne reakcie z jej strany. Lekár vravel, že to skončí, ani sa nanazdáme, nech na ňu nelipneme. (O mojej averzii na slovenské zdravotníctvo saradšej nevyjadrujem....)
Z JIS-ky ju preložili na ODCH našťastie do inej nemocnice, kde ju vďaka rehabilitácií a mojich návštev (podľa starých rodičov)dali ako tak do stavu, v akom bola pred tou operáciou. Pani primárka nám tiež nedávala veľké nádeje a na všetky jej zlepšenia reagovala, že to sú len reflexy. Teraz síce chvíľu posedí,už drží hlávku, dokáže ako tak hýbať rukami aj nohamy, pekne sa snaží artikulovať a tak bojujeme stále....
Naozaj sa teším z každého jej pokroku, ale vedieť, že raz sa zobudíme a ona tu nebude, ma ničí ešte viac, ako samotná starostlivosť o ňu. My máme to šťastie, že moji starí rodičia sú stále s nami a tak pomáhajú, skôr by som povedala, že ja pomáham im, ako oni nám... Moja mamka, ale aj starí rodičia s ich problémamy, sú každý z nich človek, s veľkým Č, mamka je proste bojovník, hrdina a mama.
Najnovšie máme pred sebou necelý rok, či to je naozaj pravda, uvidíme....
Každopádne prajem všetkým rodinám a bojujúcim pacientom tiež veľa síl a pohody! Nejako sa to všetko zvládne... MUSÍ! :)
Držím všetkým palce!!!!
ak by som vedela pomôcť pomôžem, hoc len ako psychická opora.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petra
  (kontaktovat autora příběhu)
11. října 2012
p.s. osobne si myslím,že ak naši milovaní raz odídu, tak to nie je, že by prehrali alebo vzdali svoj boj.
Ja mamke vždy vravím, že svoj boj dávno VYHRALA.... :)
Prajem vám všetkým veľa síl, nervov a aj slniečka, do tých "menej šťastnejších" dní!
Hana.Vlcková
  (kontaktovat autora příběhu)
26. září 2012
Vážený pane,
při čtení Vašeho příspěvku mi vyvstává obraz mých problémů s rodiči, naprosto Vás chápu, člověk chce pomoci a není mu to umožněno, staří lidé jsou sobečtí a nechápou , že požadavky na hygienu jsou dnes jiné. Mně sobeckost mých starých rodičů, zejména otce doslova zničila život a nenalézám východisko. Držím vám palce, at´to vše zvládnete-
Irena
18. října 2011
Já se starám o bezmocnou mámu 10 let.Je mi 55 roků a už mě to přestává bavit.10 let jsem zavřená doma, pomalu se bojím jet autobusem.Chci ji dát do ůstavu,ale
samozřejmě jako každý, stále to zvažuju.Já tady jsem taky jen jednou,co z toho života mám? Máma mě přežije,je na tom po zdravotní stránce lepší než já,bude tady ještě dalších 10 let a já,jsem ráda,že vylezu ráno z postele.Sakra v- 21 století a není pořádná péče,kontroly
stíhají kdejakého číšníka,jestli dal dobrou míru a co zdravotní sestry? Práci odfláknou,ležící mají během pár dnů díry do zadku , o dalším nemluvím.Jistě to všichni známe.Ach jo,to je život.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana Nováková
  (kontaktovat autora příběhu)
7. března 2012
Dobrý den, nevím jak moc je ještě tato diskuze aktuální, ale rozhodně bych vám chtěla vyjádřit svoji podporu.
Já se starám 6 let o otce, kterému je 85, předtím 2 roky s maminkou, která měla rakovinu.
Byť je otec soběstačný, péče oněj mě drtí. Vzít si totiž do své domácnosti svého rodiče přináší mnoho problémů - s partnerem, odlišnými zvyky, nároky seniora (tohle maminka nikdy nevařila), nutnost se přizpůsobit jeho zvykům - (oběd je v 1 hodinu). Pokud budete chtít, napište mi.
Podle svých zkušeností si myslím, že bezmocného rodiče je lepší dát do dobrého zařízení. Ať to zní jak chce. Kritizovat může ten, kdo to nezažil. Radši soustředím své síly, abych to mohla financovat. Srdečně zdravím a držím palce. J.N.
Milana
22. října 2009
Já se starám o 87 let starou matku, chodím do práce a ještě mám navíc úklid. Neumím jí dát do ústavu, mně je necelých 50, ale starost je peklem. Matka je tyran, obsadila celý náš byt a tam vládne. Když není něco po jejím, tak se rozpláče a končíto sovy "Už aby si mi panbuh vzal, anebo JÁ už tady dlouho nebudu". Je po operaci kyčle a trpí bolestmi zad - vše ostatní po důkladném vyšetření OK. Starám se starám, ale sama cítím, že mi matka přežije, jsem psychicky na dně. Není to fakt jedoduché, přemýšlím o návštěvě psychiatra -pro sebe. Praktický lékař mi dává lexaurin, ale nic moc to nepomáhá.Takže všem pečujícím vzdávám hold a obdiv. M.K.
heidi
4. července 2009
třetím rokem ,je schizofrenik a k tomu se přidala stařecká demence,takže někdy to je na pokraji sil.
Už dva roky jen leží,poslední dobou už moc nemluví a když,tak křičí a mluví s mrtvými.
Minulý týden ji selhalo srdíčko a odvezla ji záchranka.Chodila jsem tam každý den,protože když jsem přišla druhý den odpoledne,cítila jsem že je potřeba ji přebalit a tak jsem přišla na to,že má dekubit a to dost veliký,šokovalo mě to tak,že už na ni nesměli sáhnout a tak jsem chodila 3x denně a dělala jsem vlastně to co doma. Za celé dva roky co leží neměla dekubit,na to jsem opravdu dávala veliký pozor,protože jestli mám něco řádně nastudovaného tak jsou to právě proleženiny.A není to opravdu nic hezkého a určitě to dost bolí.Bohužel teď po pobytu v nemocnici jsou to díry až na kost.
Já jen doufám,že už mamka nebude muset do nemocnice,přitom tam mají suprové podklady,jenže ty vyndali až když jsem je zkritizovala a poslední den ,než měla jít domů,tak jí chtěli dát antidekubitní podložku..to opravdu brzy:-/
Požádala jsem o pomoc Arniku,která k nám denně jezdí a ošetřuje ty hrozné rány.Asi bych to sama nezvládala.
Odešla jsem z práce abych s ní mohla být,protože jinak by skončila někde v ústavu a už by tady dávno nebyla.
Nejsmutnější však na celé věci je to,že jsem ztratila sourozence a to jen z toho důvodu,že chtěli vědět,za co utratím mamčiny peníze.
Na to abych se starala sama o mamku,na to jsem byla dobrá,oni se starat nemohli.Já musela odejít od rodiny a z práce a ještě k tomu jim skládat účty.Dnes už je to dobré ale hrozně to bolelo.sestra tu už dva roky nebyla,mamace ani k svátku či k narozeninám nepopřeje,nezeptá se po zdraví....
Když jsem řekla bratrovi ,že musím koupit antidekubitní podložku tak na to řekl,že to nemá cenu....to přece není normální?? Jak se mám v takové chvíli zachovat??Přejít takovou poznámku ??
Jsem tu 24 hodin denně a asi se to na mě podepsalo a některé výroky nejsem schopna pobrat.
Anna Zemanová
27. dubna 2009
Starala som sa o nevládneho otca 5 rokov. S pribúdajucimi rokmi sa jeho zdravotný stav zhoršoval. Už to budú dva roky, čo zomrel. Ale keby tu vedľa mňa stál, tak by som celému svetu vykričala, že som veľmi pyšná to, čo pre mňa urobil a povedala by som mu prosté ĎAKUJEM.
Zina
18. října 2008
RÁDA BYCH VŠEM, KDO TADY UVEŘEJŇUJÍ SVÉ PŘÍSPĚVKY PODĚKOVALA. JE TO PRO MĚ OBROVSKÁ PSYCHICKÁ VZPRUHA. Před dvěma lety jsem si vzala k sobě domů svou matku. Již nebylo možné přihlížet, že žije jako .... s prominutím.... bezdomovec. Její snaha být co nejdéle soběstačná (mamka je po mrtvici na levou stranu ochrnutá, má silnou artrózu kolen a kyčlí, cukrovku, vysoký tlak, anginu pectoris) vzala za své. Žila v pečovatelském domě, ale prádlo a jídlo jsme jí zajišťovali s bratrem. Do okamžiku, kdy spadla a 12 hodin trvalo, než byla pomočená a pokálená nalezena. To byla poslední kapka a během 4 dnů jsem si mamku nastěhovala k sobě. Při pádu si naštěstí!! nic neudělala, ale psychicky byla úplně na dně. Tehdy jsem si myslela, že to vzdala a umírá. Dokázala několik týdnu jen koukat do stropu. A dneska?? Čte, kouká na televizi, luští křížovky.... aby podle vlastních slov neumřela úplně blbá. Nikdy mi nedělala žádné problémy. Když má výhrady nebo se jí něco nelíbí, tak se do sebe uzavře a mlčí. Pro mě je to signál najít něco, co by ji zase zvedlo náladu a zbytečně situaci nehrotit. Velice si cením na své mámě, že ani jediným slovem mi nikdy nedala najevo svoji nevoli. Už asi rok je úplný ležák a měla by asi plné právo mě občas sekýrovat. Snažím se chodit ještě do práce. Je to hektické a místy dost zoufalé, ale mám strach, že kdybych zůstala doma s mámou, že po její smrti bych nemusela najít práci. Přece jenom se mi blíží padesátka.
A přesně podle toho co jsem tu četla, tak krmení, výkaly, zvratky a jiné chuťovky
... nejsou to nejhorší, co Vás při starostech o starouška čeká. Naše zdravotnictví je bitva s větrnými mlýny a děkuji bohu, že ovládám počítač a internet mě víc, než baví. Nikde jinde se nic nedovíte a zapomeňte na to, že Vám někdo poradí. Podle zkušeností, co jsem slyšela, tak každý využívá svých známých. Např. při zajišťování postele jsem požádala svou známou o zapůjčení z domova důchodců. Ředitelka DD byla tak úžasná, že za 50,- Kč mi ji prodala. Sice je to ta stará verze, ale je. Toaletní křeslo jsme si koupili, plíny jsem kupovala, než mě jednou magistra v lékarně už měla asi dost a zeptala se mě, proč nepožádám obvodního lékaře o poukázku? Vůbec jsem netušila, že to jde. Doktor nic neřekl .Nechtěl nebo nevěděl je asi stejně šílený jako jeho reakce, když jsem mamku chtěla u něho registrovat. Protože jsem si ji sama stěhovala z jiného obvodu, tak doktor ji nechtěl.... doslova nechtěl dalšího nevýnosnýho pacienta. To jsem opravdu slyšela na vlastní uši. Zachránilo mě jen to, že jsem měla nervy na pochodu a regulérně jsem se mu tam rozplakala. Mámu zaregistroval, ale návštěvu doma provedl až po roce... asi aby viděl, jak opravdu vypadá. Hospitalizace v nemocnici?? Hrůza a děs. Vždy jsem za mámou chodila každý den. Abych ji omyla a vyčistila zubní protézu a hodinu plkala o ničem, jen aby měla lepší náladu. Každý návrat domů byl strašný. Máma se regulérně podělávala.... chudák, zvracela a psychicky.... raději nemluvit. Už to znám, je to standart... neboj mami, vždycky jsme se ze všeho vykřesali, chvilku to potrvá, ale půjde to. A opravdu to zatím jde. Kdyby to bylo tak, jak je to dnes.... můžu jen říci... díky bohu. U starých lidí je problém, že pokrok k lepšímu většinou žádný nezažijete. Tělo je staré a spousta orgánů už neplní tu fuknci, jak by asi mělo. A přesto... když uvařím něco dobrého a vidím, jak mamka mlaská a s potěšením se láduje, tak mi to stačí. Doufám, že jsme první vlaštovky, které se snaží bojovat se systémem péče u nás. Že ti co budou po nás, to budou mít snad lepší. Problém není v penězích, ale v lidech. A nejen bílé pláště by si měli uvědomit, že tam, co jsou naši rodiče, budeme i my.
Jsem vděčná, že mohu se svou mámou být. I když... zcela upřímně.... někdy mám chuť skočit z balkónu. To je asi ta odvrácená strana. Proto mě velice tyto stránky potěšily a hodně povzbudily. Všem co to čtete přeji pevné zdraví a nervy. Zina

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jarmila
  (kontaktovat autora příběhu)
29. srpna 2018
Nevím na kolik je tato diskuze ještě aktuální, ale Děkuju !!!! Vám za Váš příspěvek. Vidím, že to není jen náš problém.
Ina
7. srpna 2008
Polohuju, krmím, přebaluju, rehabilituji.... Jsem s ní doma, pečuji o ni, jak nejlépe umím a jsem šťastná za každý den, který s ní ještě mohu strávit. Z nemocnice jsem ji vzala v tzv. bdělém komatu, kdy s ní nebylo téměř možno navázat kontakt. Problém byl, že nemohla polykat. Dnes už zase mluví, dobře jí a je v dobré psychické kondici. Když vstoupím do dveří, vítá mě úsměvem. Nemá ani jednu proleženinu, ačkoliv se nemůže sama pohnout, jen omezeně rukama. Dny, které spolu trávíme, jsou přes všechnu dřinu a omezení, radostné. Za to patří dík i mé rodině, hlavně manželovi.
Syn
2. prosince 2007
Děkuji za vyjádřenou podporu. Matka zemřela v polovině tohoto roku na mozkovou příhodu. Poslední dobou se u ní výrazně projevovala alzheimerova choroba. Otec je nyní zcela nepohyblivý (trvale ležící), nemluví, velmi špatně slyší a téměř nevidí. Jako rodina žijeme konečně společně a tak vše zvládáme. "Portál umírání" mi dost pomohl. Děkuji tedy i jeho tvůrcům a spolupracovníkům. Je ostatně důvod být vděčný i řadě jiných lidí (včetně některých lékařů)...
Dcera
29. listopadu 2006
mate chut jim obema ublizit? Uz si predstavujete tu ulevu, kdyby matce konecne v ocich problesklo aspon nejake poznani?
Jste statecny a odvazny, hrozne se Vam ulevi, az umrou, teste se.
Michal Vevera
26. září 2006
Velice obdivuji a ctím Váš přístup a odvahu. Držím Vám palce!
Marta Hanáková
22. června 2006
Musím říci, že před Vámi smekám klobouk za to, co pro své rodiče děláte. Je to obdivuhodné, ve Vašem případě pak fascinující. Vy a Vaše paní jste lidé, o kterých by se mělo v médiích hovořit, protože takových je mezi námi už málo. Smekám před Vámi a držím Vám palce, ať vše zvládnete tak, abyste byl sám se sebou spokojený, protože pocit, že se mohu podívjat sám sobě do očí je pro život velice důležitý.
Ještě jednou hodně síli a Božího poženání. Marta.
Táňa
29. března 2006
Vaše řádky jsem četla několikrát, a i teď se ostýchám reagovat, protože nějak nemám slov. Je to moje první reakce na kohokoliv přes internet, ale pokusila jsem se bariéru překonat, abych Vám mohla vyjádřit obdiv, jak samozřejmě a pravidelně konáte tolik nepopulárních věcí v rámci pocitu zodpovědnosti a křesťanské "povinnosti", jak Vy tuto obětavost nazýváte. Myslím, že i Vy i Vaše žena jste velmi odvážní a stateční dospělí lidé a řekla bych, že to, co pro své rodiče děláte je právě spíše vzácností. Jste pro mě poučením a já sama bych se se stejným pocitem zodpovědnosti a křesťanské povinnosti chtěla postarat o své rodiče. Děkuji.
Syn
21. března 2006
Již několik let pečuji "na plný úvaze" o své starší rodiče, kteří zatím nejsou zcela bezmocní, přece je však nutné se jim neustále věnovat. Zejména otec (postižený několika mozkovými příhodami a potížemi s prostatou) se pohybuje jen s velkým úsilím s chodítkem, špatně komunikuje, bez pomoci se neoblékne a je nutné pomáhat mu při konání potřeby a osobní hygieně, což se děje i několikrát denně. Matka je na tom, přes (snad konečně zahojený) bércový vřed, křečové žíly a občasné pomočování, fyzicky lépe a je soběstačnější, mívá však poruchy myšlení a v důsledku nedokrvení mozku také sklon ke ztrátě vědomí. Bydlíme na venkově v podmínkách, které s trochou nadsázky označuji jako "boj o holé přežití" (jsou potíže se vším, nač si vzpomenete). K dokreslení situace je nutné zmínit, že manželka s dětmi žije ve vzdáleném městě, neboť bytové podmínky zatím neumožňují, abychom se sestěhovali. Syn studuje na vysoké škole, dcera (vyžadující v učení zvýšenou péči) navštěvuje odborné učiliště. Žena je v invalidním důchodu a navíc postižena dalším úrazem. Sama by potřebovala, aby se jí někdo věnoval, přesto pracuje ze všech sil a stará se o vše, jak jen může (její zdravotní stav se ovšem zlepšuje). Ačkoliv přímo nestrádáme, přece musíme zvažovat i ty nejmenší finanční výdaje.
V péči o rodiče není největší potíží neustálý boj s močí, výkaly a další nečistotou, ani nutnost udržet domácnost v chodu (topení na tuhá paliva, úklid, údržba vážně chátrajícího objektu), ale vztahy a chování. A to je také důvod, proč píšu tyto řádky.
K rodičům mě nepoutá nějak výrazná citová vazba; můj vztah k nim je rezervovaný. Spíš jde jen o pocit zodpovědnosti a křesťanskou "povinnost". Rodiče byli po celý život hněviví, sebestřední a bezohlední; matka vždy byla učebnicovou manipulátorkou (nejrůznějšími způsoby tyranizovala a vydírala své nejbližší). Rodina mého dětství byla plná napětí, hrozeb, posměchu, výčitek a hysterických scén. Velmi mně prospělo, když jsem se v patnácti letech osamostatnil a opustil domácnost (kontakty jsem ovšem udržoval stále).
Se značnou nevolí rodičů se střetla manželka (kterou matka nepřijala dosud, ačkoliv jsem ženatý bezmála třicet let a naše manželství je klidné a láskyplné). Celá léta byla vystavena útokům, pomluvám a šikanám (nevyhnutelně zraňujících i mne) a jen její trpělivost a nepochopitelná ochota stále začínat znovu, bránily definitivní roztržce s rodiči. Matčinou motivací snad mohla být žárlivost, avšak i v tomto případě chování rodičů jen zapadalo do kontextu jejich životního stylu.
Některé projevy rodičů jsou až kuriózní. Matka např. vybírá odpadky (igelitové sáčky, kelímky od másla či jogurtu, plast z bonboniéry...) z koše, jde s nimi ven a tam je pohazuje po zahradě, do blízkého potoka nebo zastrkuje pod keře. Mohlo by se zdát, že jde o stařeckou demenci. Ona si však podobně počínala i v mladším věku, jen to "maskovala" jakoby smysluplnými aktivitami (např. zahrádkařením). Pozemek tak připomínal smetiště a trvalo dva roky, než jsem o volných chvílích následky odstranil. Podivně si počíná mnohdy i po použití toalety (na malou stranu chodí převážně "na kbelík", stojící u postele), kterou "splachuje" různým odpadem (močí ze kbelíku) nebo pomocí mopu z nádoby na vytírání podlahy. Dalším jejím charakteristickým projevem je "přemísťování", tj. vytváření shonu, hluku a snad dojmu jakési pracovitosti neustálým přenášením věcí (nádobí, hrnců, šatstva apod.) z místa na místo. Předměty přemísťuje tak intenzivně, že ztrácí přehled a tak vzápětí může vyvíjet další činnost: nekonečné hledání někam přemístěných nebo zastrčených věcí. Také schovává jídlo (od sladkostí až po obyčejný suchý nebo i namazaný chléb), které ukrývá mezi prádlo, do zásuvek nebo do postele. Když je to odhaleno, brání se, že musí jídlo schovávat před otcem, aby vše nesnědl. Všechny tyto sklony se projevovaly ode dávna, jen bývaly opatrnější (ne tak nápadné).
Hovořit s matkou je velmi obtížné a upozornit ji na nějakou chybu nebo opomenutí je zhola nemožné. Následkem by bylo zapírání, překrucování skutečností, obviňování všech ostatních (zejména otce) nebo řeč "já o voze, ty o koze", což by mohlo skončit nezvladatelnou konfrontací. Jakýkoliv rozhovor se může kdykoliv zvrtnout ve výčitky nebo útok; nevinná otázka na běžnou záležitost, dobře míněná (nebo nijak nemíněná) poznámka mohou mít dalekosáhlé dopady v podobě bouřlivé, vášnivé a nikam nevedoucí debaty. Nestačí však zdrženlivost či mlčenlivost přítomných. Je nutné trpělivě čelit neustálým matčiným provokacím v podobě "rad", výčitek, obviňování či mentorování nebo naopak trucování, hekání, sténání a předstírání nedefinovaných zdravotních potíží. Také tyto projevy jsou starého data, u nich však lze s povděkem konstatovat, že s věkem poněkud ochabují.
Otec situaci doplňuje o netrpělivost, paličatost a zlobu, často doprovázené křikem (v poslední době už spíš nesrozumitelným). Také u něho nejde o nic nového. S narůstající bezmocností se však stále více mírní, neboť si uvědomuje, že je odkázán na pomoc druhých (což otevřeně přiznává). Často s úžasem shledávám, že jsou oba vlastně nešťastní a zlí zároveň. Nejsem odborník, mám však dojem, že narážím (zejména u matky) na psychopatické poruchy osobnosti a nedospělost a nevyzrálost (přes poměrně vysoký věk). Uvedený výčet potíží není zdaleka úplný, uvedl jsem jen to, nač jsem si právě vzpomněl. Naznačené vlastnosti a charakterové vady stářím poněkud otupěly a pro slabost tělesnou i duševní ztratily na intenzitě a údernosti. Také my druzí jsme s věkem leccos pochopili a mnohému se naučili, takže dovedeme zmíněným tlakům dost dobře vzdorovat. Vyžaduje to ovšem neustálou obezřetnost a odolnost, což je vysilující, takže čas od času k nějaké konfrontaci přece jen dochází.
Nebylo úmyslem, abych si ztěžoval, nebo dokonce očekával nějakou pomoc, či konkrétní radu. Dobře vím, že jediným schůdným řešením je prostě vydržet a bojovat. Situace ostatně není pouze černá, dostává se mi i mnoha radostí. Chtěl jsem jen poukázat na těžkosti, o kterých se nemluví příliš často, které však nebudou vzácností (jak jsem se tu a tam doslechl).

In reply to by Anonym (neověřeno)

marie
  (kontaktovat autora příběhu)
23. ledna 2018
Znadravím všechny kdo pečují o své blízké,ale ve většině případů ,alespoň dle vašich ,čtu jak dramatické,zdrcující atd. chvíle prožíváte.
Jsem zdravotní sestra,pracovala jsem na LDN,kde jsou většinou lidé málo a nebo vůbec schopni se o sebe postarat.Byla to práce velmi náročná,ale krásná.mnohdy mé kolegině projevovali vůči pacientům agresy,nezájem,a tím se vlastně sami sebe ochuzovaly o vnímání a naslouchání těchto lidiček.Já mám to velké štěstí,že mám lidi ráda a zejména staré lidi ti jsou pro mě rozečtenou ,napínavou knihou.
Nyní k péči v domácím prostředí.Během mého zaměstnání jsem poznala mnoho staroušků až jednoho dne se stal velký zlom,a to v tom,že jedna pacientka,ležící delší dobu na LDN mě chytila za ruku a svěřila se mi s velkým trápením.Měla dům,dala ho dceři s tím,že se jednou o ní postará atd.,klasický obrázek některých dětí.Nyní to zkrátim,tuto pani jsem si po domácích úpravách vzala do svého domu a tam dožila 2.5 roku.Při příchodu do mé rodiny,nemohla číst,téměř chodit a 14 h denně musela mít kyslíkový přístroj.Operace zákalu,pozvolná rehab. no a po pů roce-křížovky,pletení a postupně do zahrady a starost o kuřátky-ty jsem kvůli ní pořídila.Když pani do mé rodiny přišla ,to jen pro štouraly,ktří si myslí,že peníze dělají divy,měla 6300Kč důchod a kromě osobního oblečení nemajetná. Jak to fungovalo,určité zásady,a to své i její soukromí a hlavně nedělat ze stáří nemoc.
Neni třeba si nechat vysávat energii,je-li to možné dávat malé úkoly at jsou staroušci členy a né jen ležící diagnoza.V součastné době pečuji již o 4 človíčka,ale v Německu tak klídek a držte se,ale né na úkor svého vyčerpání to pak nemá ten tížený efekt ani pro vás,ale ani pro toho opečovávaného.