petra
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Prognóza

tatinek

Dobrý den,je mi 24 a před 14 dny mi zemřel tatínek (44) 2 mesíce od diagnozy (rakovina žaludku) nesl to statečně,stále věřil,že se vrátí do práce nevěděl otom,že umírá.měly jsme ho doma.odešel vklidu a hlavně doma.bolest nikdy nepřejde,ale povídáme si sním jako by byl stale snami a to nám pomáhá.

smutný
  (kontaktovat autora příběhu)
3. října 2017
Taky mám tátu , ale už je už skoro u konce :-( našli mu v 2013 rakovinu , ale mamka ho musela dokopat aby šel do nemocnice , protože táta je tvrdohlavý potom co přijel zjistili rakovina střeva nejdříve nejdříve byl chlap něco přes 120-110kg potom co ležel v nemocnici 80kg a tak to šlo dále , teď leží a má skoro zasebou všechno doktoři řekli že táta pomalu dožívá :-( a to chtěl zase pracovat a udělat ještě tolik věcí , ale bohužel :'( pro 15 letyho kluka je to rána , když si vzpomenu kolik věcí pro mě udělal a chtěl udělat ještě
Dan
29. ledna 2015
Ahoj, je to již 10 měsíců co mi odešel muj milovaný tatinek. Od te doby ziju dal, ale uvnitř sebe jsem ztratil chuť k životu. Přeju si umřít, přeju si , abych mel rakovinu nebo me přijelo auto, proste neco, abych mohl zemřít taky. Jsem věřící, i přesto však nezvladam, ze mi odešel tatinek. Věřím v Boha, v život po smrti, ale nemám žádné znamení, nikdy za mnou tatinek nepřišel. Jen me jednou obejmul ve snu. Bojím se, ze se na me zlobí. Mel jsem se mu věnovat více, nemel jsem se s nim hádat někdy. Mel jsem mu dat vic lásky...mam stovky vyčítek. Tatinek šel vždycky tak pomalu a klidně, s úsměvem na tváři a přeju si, abych to někdy jeste viděl. Abych viděl jak jde naproti me. Jsem Bohu vděčný za to, ze jsem mel takového tatínka, ale nedokážu se smířit s tim, ze neni u me. Nikdy v životě nikomu neublížil, každy ubližoval jemu a on vždy pokorně odešel a míč neřekl. I jeho is lední týdny uvítá byly težké a v nemocnici na nej byli zlý. nechapu nic...proč to tak je...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
  (kontaktovat autora příběhu)
6. února 2016
V květnu lonskeho roku mi taky zemřel tatínek , až teprve ted mi dochází spoustu věcí,že ho neobejmu, nepohladím .....atd Je mi po něm tak smutno že večer mi tečou slzy jako hrášky ..Vždy když se za něj začnu modlit tak se neuvěřitelně uleví ,nejsem blazen jen jsem si nikdy nepřipouštěla jak smrt rodičů bolí

In reply to by Anonym (neověřeno)

Dana
3. listopadu 2016
Otec mi zemřel.Je tomu 3 měsíce.Dostal mrtvičku a ikdyž se s té první dostal,dostala ho za pár týdnů druhá.Bojoval ,byla jsem s ním každý den v nemocnici od rána do večera,nechtěl umřít,měl snahu vše překonat.Neskutečná touha v jeho očích i těle žít dál.Dostal se do stavu kdy nedokázal ani otevřít oči,jen hluboce dýchal a to několik dnů.Vnímal,určitě vnímal,protože když za nim přišla moje dcera,kterou měl nadevše rád,po dlouhých dvou týdnech otevřel oči. Lékaři mi ani mu nedávali šanci,prý je to konec a je to jen otázka času,bohužel v řádu dní.Smířit se s tím nejde,ale když vidíte otce,co jen těžce dýchá,nereaguje na nic,polohujete tělo,začne vám časem být všeho líto.Kvalita života je pryč a jen sobec by si přál,aby to trvalo dlouho, aby tu v takovém stavu zůstal s námi. Vždyť pořád žije!!!!!To že bych ho převezla domů nepřipadalo nikomu rozumné a ani doktoři mi to nedovolili.Byl rád doma a věřím,že i tam by chtěl umřít.Nedokázala jsem usnout,děsila mě představa ,že můj milovaný otec umře v nemocnici sám,nebude tam nikdo, pak jen telefon a bude to tady,umře v cizím prostředí a sám.Přála jsem si,být při tom,člověk přece nemůže odejít z tohoto světa někde sám,bez těch které měl tak rád.A nakonec se to stalo,přišla jsem za nim do nemocnice,těžce dýchal.Personál mi oznámil,že je to s otcem už moc špatné,že neví proč ,ale pořád se nějakým způsoben drží. Když jsem tam přišla ,do 15ti-minut umřel.Otevřel naposledy oči,podíval se na mě a vydechl.Pak jsem si ho jen plachtou zakryla a pak v márnici po dvou dnech před uložením do rakve oblékla do obleku,oholila,omyla a připravila na poslední cestu.Cítila jsem,že to tak dcery musí udělat,prokázat Otci ještě tu poslední službu.Nejsem klidnější ze ztráty Otce,ani po tom všem co jsem pak udělala,jen mě mrzí že,rodina se rozhodla pro kremaci a cítím to tak ,jakoby by umřel dva krát.Moc mi chybí můj milovaný otec.Smrti se nebojím,jen nechci aby umřeli ti co mám nejsladčeji dříve než já....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Natasa
  (kontaktovat autora příběhu)
4. dubna 2017
Mne zemrel muj Tatinek a nedokazu se s tim smirit a ani to snad ani nejde mnel krvaceni do mozku a pak 3 mesice jen lezel s poskozenym mozkem ,Moc mne to mrzi ze odesel Tak hodny clovek ktery mi Moc chybi .Drzte se a vim ze musime nejak zit dal protoze bohuzel vsichni jednou budeme muset odejit

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ajinka
  (kontaktovat autora příběhu)
6. dubna 2018
Před 3 týdny mi zemřel tatínek na těžký zápal plic. Doktorka doufala, ze se vyléčí doma. Teprve ve středu 14.3. mu nebylo ráno dobře, špatně se mu dmychadlo a chtěl jet do nemocnice. Vím, měl spoustu rizikových faktoru kornateni cév, slabé srdíčko, cukrovku a slabé průdušky a teď ještě tohle. Kdyby nepřišel ten mizerný zápal plic, mohl tady být. V srdci mám naprostou prázdnoty. Palců dvakrát až třikrát denně, jinak bych to asi neunesla. Myslím na mého milovaného tatínka každou minutu už od probuzení. Na jeho fotku vůbec nemám sílu se podívat, velmi to bolí. Ani si nechci připustit, ze ho už nikdy neuvidíme. Vlastně tomu stále nemůžu úvěrit, proč pravé my?
Letos v květnu bude mít narozeniny 75 let, stejně je mi mizerné každý den. Chtěl tak moc žít, údelal si znovu rybářský lístek, plánoval, ze pojede do lázni. Moc jsme si rozuměli, dával nám chuť do života. Velice moc to bolí, ani jsme neměli sílu dělat obřad, než ladli jsme to, byly jsme úplně v soku

In reply to by Anonym (neověřeno)

Natasa
  (kontaktovat autora příběhu)
18. února 2017
Mně zemřel Tatínek a moc mi chybí nejde se s tím smířit nejradši bych odešla za ním tam nahoru ,nic mně nebaví .Táta byl moc hodný ,každému pomáhal a dal by i poslední kousek chleba cizímu .Doktoři nepoznali Trombozu včas ,protože ještě k tomu mnel Tata krev v moči tak usoudily že má zřejmě urosepsi /otravu krve močových cest .neudělali mu CT mozku i když mnel příznaky motání hlavy ,nechuť k jidlu a necit v nohách .potom ho z toho stabilizovali a dali na LDN že aby se rozchodil po oslabení a po tě co ho dali na LDN ku tak druhý den,tátu neprobudily mnel krvácení do mozku ,takže ho operovali mozek byl hodně poškozený protože z LDN ho převezli do nemocnice až v 11 h a operovali až v 13.20 ,pak nám zdelily v Liberecký nemocnici kde Tata byl že bude muset být přeložen do nemocnice Jilemnice na ARO že tam mají specializaci na rozdychavani ,ale to nebyla pravda ,bylo tam všechno stejný jak v Liberci a i sestry v Jilemnici se divily že nám tohle řekly ,prostě se táty chtěli zbavit v Liberci když to podelaly ,potom tátu předali do Nemocnice Nymburk odd.chronicar a tam ho nechali pomalu a jistě umřít na prolezeninu a otravu krve a selhání srdce a zemřel nám na Štědrý den 24.12.2016. Je to všechno na prd vidět umírat Tátu a nemohoucnost mu pomoct a teď se s tím máme smířit ?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Pata
26. února 2017
Preji mnoho sil. Ja mam tatinka na LDN.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Daniel
  (kontaktovat autora příběhu)
27. června 2019
Váš příběh mi pomohl, táta mi umřel 30.4.2019 a stále se z toho nemohu vzpamatovat i když mu bylo skoro 77 byl ve formě. Vidím, že máme pocity podobné. Věřím, že dnes je Vám již lépe. Mám dvě děti a potřebují mě. Snažím se to zvládnout. Děkuji
Věra
20. května 2014
Dobrý den,dnes sanita odvezla mého tátu,ikdyž nevlastního do hospicu.Ležel doma na gauči,nohy v teplých ponožkách na zemi,vždycky to byl kus chlapa,ted 50 kilo kostí potažených kůží,rakovina ho změnila k nepoznání.Nikdy jsme si moc nerozuměli,ani jsme se o to nesnažili,ale za tyhle dvě poslední hodiny jsme si stačili říct beze slov vše co jsme nestačili za 40 let.Držela jsem ho za studenou ruku a hladila ji a on mě mačkal,jako by se držel záchraného kruhu. Nedá se to popsat,ale z té chlapské upracované ruky proudila láska a taky bezmoc.Brečím,a vím....tahle chvíle byla jenom naše.Najděte si každý den chvilku na pohlazení a slůvka mám tě ráda,mám tě rád,protože pak už může být pozdě a řeknou vám to jenom oči.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Věra
22. května 2014
Odešel jsi.V klidu,zbavený bolestí,v kruhu svých nejbližších.Nashledanou.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Pata
26. února 2017
Moc pekne napsano. Kazdy den chvilku na pekne slova. Preji hodne sily.
J.
10. ledna 2014
Velmi děkuji za existenci těchto stránek, které jsem pročítala před vánoci 2013, kdy nám umíral táta, taky na rakovinu jícnu/žaludku. V mělnické nemocnici byl sice na nadstandardním pokoji, ten však byl na neurologickém oddělení, Snažili se, ale každá vteřina před novou dávkou morfia byla nesnesitelná jak pro tátu, tak pro nás. Už nejedl, jen pil, byl na umělé výživě a s hadičkou na moč. Chtěl domů, ptal se kdy ho pustí domů. Jeho přítelkyně mu slíbila, že půjde domů a tak jsme začaly konat a tu jsme narazily. Měly jsme domluvenou kontrolu sester z červeného kříže 3x denně, které by měnily kapačky do žíly (morfin předepsal obvoďák a tátovi ho dávala jeho přítelkyně, případně já), jednou denně se měl přijít podívat doktor (také díky těmto stránkám jsme prozkoumaly tunu možností jak tátu dostat z nemocnice a jak se starat, bohužel v okolí nebyl žádný hospic). A tu se ukázalo, že není nikdo, kdo by nám předepsal kapačkovou výživu. Najednou nikdo z doktorů neměl kompetence k tomu, aby ji předepsal mimo nemocnici. Až po tátově smrti jsme se domyslely, že to bylo nejspíš kvůli pojišťovně - výživa je pekelně drahá a nikdo ji asi nechtěl předepisovat umírajícímu. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec ji tátova přítelkyně sehnala načerno a tátu jsme odvezly domů, sestry i doktor fungovali bezvadně. Doma byl táta v klidu, vypadalo to i že má menší bolesti a nemusely jsme dojíždět denně 20 km a střídat se. I ve svém stavu dělal morbidní vtípky. Nechala jsem tyhle stránky o umírání přečíst tátově přítelkyni, která se o něj starala nejvíc jak mohla a dost nám to pomohlo. Táta žil doma ještě asi tři týdny, umřel ve svojí posteli, s přítelkyní a psem po boku. Moc mě mrzí, že jsem s ním nebyla až do konce - týden před tím jsem se vrátila do práce a v ten den dělala sestra státnici, měly jsme v plánu přijet den potom (bydlíme 250 km daleko), už jsme tátu nestihly. Jelikož mi bylo blbý se s ním loučit, když žil (pořád věřil, že dožije aspoň do vánoc) a doufala jsem že to stihnu, tak tu napíšu to, co jsem mu neřekla: Táto, mám tě moc ráda. Děkuji za prostor k vyjádření. J.
Gabina
26. listopadu 2013
Můj tatínek mi umřel,když mi bylo 13 roků ve věku 41let. Umřel nešťastnou náhodou-utonul, když se byl koupat s malýma synovci, a jeden z kluků se začal topit, tak tatínek pohotově jeho vyhodil nad hladinu a sám zůstal pod vodou. Teď po 35 letech po tatínkovi mi umřela moje milovaná maminka ve věku 71 let. Je to hrozně bolavé!!!
Mám sice velikou rodinu- osm dětí, a tři maličké vnoučátka, ale maminku a tatínka mi nenahradí nikdo!!! Je mi po nich moooc smutno!!!
veronika
1. března 2013
taky brecim jak zelva, kdyz to tu procitam. mne umrel tata taky na rakovinu zaludku, mel vyvody a asi to tu nema cenu uplne popisovat, ale bojoval. bohuzel vsak zemrel asi po dvou letech v nemocnici. rodice zili oddelene, mela jsem v te dobe zkousky a skoly plnou hlavu, vubec jsem nevnimala, ze se blizi neco strasneho (uz to vypadalo dobre). taky nam dvema detem nic nerekl, doted nevim, zda mel on sam ty relevantni informace, nebo je mela pouze jeho pritelkyne (mela od nej podepsany vyhradni souhlas, takze ja uz nikdy nezjistim, na co a jak opravdu zemrel). kdyz pisi - a jak - znamena to, ze byl v nemocnici a ja tam nemohla stale byt. on asi chtel jit domu (ja bych ho tam nikdy nenechala, vzala bych ho domu), ale posledni tyden uz nemluvil a to vyhradni pravo mela jeho pritelkyne (posledni tyden = jeho zena). ta svatba byla ze dne na den, ani den predtim a ten den nemel morfium, i kdyz musel mit strasne bolesti.. nepozval nas. nedovedu nic z toho pochopit. nevim, jak se vyrovnat s necim, o cem jsem nevedela - mam vycitky, ze jsem se nezajimala, ale bylo to nakonec strasne rychly, porad rikal, ze mu ty vyvody odelaji a tak a nakonec.. jeste mne tizi, ze mi asi dva dny pred smrti neco rikal, jenze nemel hlas (psat taky uz neslo) a ja nevim, co mi rikal. bylo to hrozny, tou dobou uz jen spal, ale v ten okamzik se vzbudil a uprene se na mne dival a neco mi rikal a ja nevim, co. do snu mi stale neprichazi - uz je to skoro 3 roky. o 5 mesicu driv byl se mnou jeste na pohrbu sveho dedy, o 3 mesice driv mi umrela milovana prababicka a pak.. a posledni vec, co tu napisu - sestra (mne bylo v te dobe 24 let a sestre 21) se na mne asi 3 dny pred jeho odchodem uprimne zadivala a s takovu vaznosti, jakou jsem u ni jeste nezazila se zeptala: "myslis, ze uz to nebude dobry?" dekuji, ze jsem se tu mohla vypsat
Movi
20. prosince 2012
Je hrozný to tu číst..zvlášt teď, jsme na tom totiž úplně stejně. Je to něco přes měsíc co nám tatínek odešel, taky na rakovinu:( vůbec si nedokážu představit jaký ty Vánoce budou, vlastně je ani nechci. Všechno teď pro mě ztratilo smysl. Nějak se nám to teď nedaří zvládat já se odstěhovala a obě jsme teď s mamkou samy..vídáme se málo ale víc to nejde, mám novou práci. Vlastně je teď všecko špatně ani jedný z nás ta samota na ničem nepřidává. Já se úplně uzavřela do sebe a nemůžu ani nechci komunikovat s kamarádama z rodnýho města..nejde mi to. Víte pro každýho z nás je náš táta ten nejlepší, ale já a tatínek jsme měli prostě jinej vztah, byla jsem a pořád jsem na něm závislá a vůbec to tu bez něj nezvládám. Už od malička, vlastně až do teď mi všichni říkali jaká jsem tatínkova holčička, jeho mazánek..a teď? Neumim, nechci a nemůžu tu bez něj bejt:(( nevim jak pomoct mámě a ani sobě..celou tu jeho nemoc jsme si procházely s nim a i já (vystudovala jsem zdravotnickou školu)jsem pořád doufala, v tu chvíli jsem vůbec nefungovala jako sestra..samozřejmě, že jsem se o něj starala to byla samozřejmost, ale ohledně myšlení zdravotníka jsem úplně vypla. Našli mu rakovinu v tlustém střevě, operovali ho a on se vrátil domů s tím, že bude jezdit ještě na chemoterapie a podobně..později se to vrátilo, odvezli ho do nemocnice a bylo už to tak hrozně rychlé..Nikdy bych nevěřila tomu, že takhle odejde. Byl tak mladej, ve věku 50 let nás opustil:( Na jednu stranu jsem ráda, že už se netrápí a na druhou? Chtěla bych aspoň chviličku s nim. Jenom chvilku, zase ho držet za ruku a říct mu jak moc ho miluju:( Je to pro mě tak hrozně těžký, je mi 19 a hrozně se stranim, mám teď přece úplně jiný starosti než vrstevníci a přijde mi, že jsem na všechno sama a nic už nemá smysl. Bez mojeho tatínka nejsem nic! Opravdu byl moje všecko a já i dál budu tatínkova holčička, vlastně už napořád. Jediný na co jsem pyšná je, že jsem měla a mám tak skvělýho tátu. Toho nejlepšího, v mym srdci bude napořád. Vim, že musim jít dál, ale nejde to nevim jak na to..začínám bejt dost podrážděná, nevyspalá..kolikrát i nepřiměřeně protivná.O záchvatech breku ani nemluvim.. Vůbec nevim jak se dát do kupy, kvůli mamce, ségře a zbytku rodiny:( vlastně už tu nechci dál bejt:(
Helena
  (kontaktovat autora příběhu)
18. září 2012
Dobrý večer,čtu si tady příspěvky a musím u toho pořád brečet.Moji babičce před měsícem našli metastáze snad všude.Její 81let a doté doby to byla babička jak z pohádky.Diagnozu nezná,nechceme jí zkazit ty poslední chvíle.Na rakovinu nám umřel i děda,tak by věděla jak to s ní bude.Jen je nám jí moc líto,když jí musíme pořád lhát o tom proč nemůže chodit,a ted i proč už nevidrží ani sedět.S mamkou se o ní staráme doma.Tuší že už asi bude brzi konec,a tak nám říká že to bude dobrý.Vždycky říkala že chce umřít doma,tak jí aspon tohle můžem splnit.Neni to lehký se na ni koukat jak chřadne a strácí sílu,když před měsícem byla ještě čipera.Mamka pořád břečí a nedokáže si představit život bez ní.Já taky ne ale někdo musí být silný a držet rodinu při síle.Jen si říkáme aby neměla žádné bolesti a usla ve spánku.Bude mi moc moc chybět.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivanka
17. října 2012
Milá Heleno,
chápu Vaši bolest, nedávno jsem si tím samým prošla s mou babičkou a tak vím, jak je to těžké a jak moc to bolí. Mám k Vám otázku - vážně si myslíte, že je lepší neříct jí, jak moc špatně na tom je? Myslíte, že nemá právo připravit se na smrt, nebojíte se, že jí tímto komplikujete její odchod? Třeba by chtěla ještě něco zařídit, možná by si o tom chtěla s někým promluvit nebo někomu něco říct...
Věřím tomu, že svou babičku znáte dobře a tak asi víte, co je pro ni nejlepší, to jen, že si to nedokážu představit, sama přece na sobě musí cítit, že se něco děje nejen na sobě, ale i na z vás.
A ještě jedna poslední rada. Jelikož píšete, že Vaše babička má všude metastázy, nemyslíte si, že takto zbytečně trpí bolestí? Pokud prozatím tolik bolesti necítí, je velmi pravděpodobné, že v posledních dnech začne. Nenechte ji trápit se v bolestech! Těmto lidem už nic jiného než morfium nepomáhá, pokud budete trvat na tom, aby zůstala takto, myslím, že jí tím velmi ublížíte.

Mrzí mě Vaše trápení. Má babička zemřela před měsícem a stále to bolí, vím, že ještě dlouho bolet bude. Ale asi už byla potřeba někde jinde, ať se nám to líbí, nebo ne :(
18. února 2012
Dobrý den,

minulý pátek spáchal můj otec sebevraždu. Stále tomu podvědomě nechci věřit, ale už jsem zařídil pohřeb a vše s tím spojené, ještě mě čeká nepříjemné papírování. Nejvíc mě bolí, že jsem ani neměl šanci se s ním rozloučit a že naše vztahy nebyly poslední dobou ideální a také to, že jsme si toho tolik neřekli. Je mi 22 let a otci bylo nedožitých 47. Jsem studentem VŠ a s celou situací se snažím poprat jak jen to jde, ale nic lehkého to není, hlavně proto, že mám spoustu otázek a žádné odpovědi. Jako by toho nebylo málo, tak jsem pár dní po jeho úmrtí udělal hroznou botu, opil se a sedl za volant, samozřejmě jsem přišel o řp a čeká mě tučná pokuta. Měl jsem víc přemýšlet, táta by mi za todle chování dal řádně po tlamě, ale myslím, že všechny životní zkušenosti, ať již ty příjemné či naopak, jsou k něčemu dobré, ikdyž se tak zprvu nemusí zdát a pokud člověk ve svém životě zažije takovou bolest a podaří se mu přes ní dostat, tak ho v životě už nic nezlomí.

In reply to by Anonym (neověřeno)

gábina
26. března 2013
25.1.2012 i můj táta spáchal sebevraždu je to rok a dva měsíce a jsem na tom tak blbě jak v ten osudný den,nemohu se stím vyrovnat,nemohu to pochopit proč,tak jsme se měli rádi,tak měl rád moje děti,týden před smrtí jsem mu oznámila,že čekám další dítě,byl tak š´tastný ,těšil se až bude vozit,nikdy to nepochopím asi to byl zkrat,ale ani ten nechápu,strašně to bolí a nechce to přestat.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Helena
  (kontaktovat autora příběhu)
7. prosince 2015
Ahoj, muj drahy tatinek mi odesel teprve pred tydnem taky se obesil....
Hrozne to boli a ja Nevim Co delat dal meli jsme moc dobry vztah az na tenhle rok porad jsme se hadali kvuly mamince je nemocna (roztrousena skleroza) a tata obcas daval prednost alkoholu a to nas hrozne stvalo taky jsme mu rikali at prestane ale moc se toho nezmnenilo navic ja uz hodne let bydlim v cizine....
Moje maminka ani nevi ze tata uz to neni protoze kdyz tatka se o mamu moc nestaral tak moje rodina si vzala pred par mesici do sve pece.....
Kdyby se dozvedela Co se prave tet deje tak by ji to uricte polozilo.... :'(
Ja vubec Nevim Co delat.....
Hrozne me mrzi ze jsem mu nemohla nejak pomoct mam tet milion vycitek! Vubec to s bratrem nezvladame......... :( vubec Nevim Co Bude dal! Chci aby se nam vratil! Boli to hrozne moc a doufam ze mi odpusti....... :(

In reply to by Anonym (neověřeno)

Andy
  (kontaktovat autora příběhu)
19. února 2022
I můj táta se obesil. Také jsme se poslední dobou hádali a mám výčitky. Měli jsme to těžké. Maminka zemrela na rakovinu před 4 roky a taťka to asi nedával. Snažím se žít dál, mám malé dítě, občas je to ale dost těžké. Už nejsem jako dřív. Hodně mě tohle poznamenalo. Vše mě tak mrzí. Je mi to líto. Rodiče mi moc chybí. :-(
Lukáš Málek
  (kontaktovat autora příběhu)
30. prosince 2010
Dobrý večer,navštívil jsem tyto stránky o umírání v jedné z nejtěžších chvil mojeho života-umírá mi babička,metastáze v tříslech atd.,ještě to můj mozek nebere,že se blíží její konec,neboť mi byla vším,takříkajíc druhou matkou.Za sebou mám bohužel i přímou zkušenost s úmrtím svého dědy,kterého zasáhl před večeří smrtící infarkt s okamžitou zástavou srdce.Děda seděl proti mě a měl již na talíři polévku.Zničehonic se skácel ze židle,myslel jsem nejdřív,že si dělá legraci...,bohužel,veškeré oživovací pokusy byly marné.Bylo krátce před vánocemi roku 1991,silný mráz.O svém blížícím se konci možná věděl.Nyní,po 19 letech,volá děda jsoucí na věčnosti,k sobě moji babičku.Často ho prosím,aby ji tu ještě pár let ponechal.Ona se však pozvolna odebírá do jiného světa,tam,za ním,tam,kde se se svými blízkými určitě jednou setkáme.Nezapomenu na výraz klidu a uspokojení,jaký měl děda ve své tváři.Smrt asi opravdu nebolí, to jen život nese s sebou těžkosti. Přeji všem,kteří jsou nějak účastni umírání blízké osoby,hodně síly,pevné nervy .Budiž nám útěchou,že toto je osud každého člověka a že se jednou se svými milovanými setkáme ,až nastane náš čas odchodu.
anet
2. června 2010
Je mi 25let a v nemocnici umírá můj táta. Strašně to bolí, nevím, jak dál, jak být oporou mamce, když já sama jsem v totálních sračká... Snažím se být před ni silná, ale jak jsem sama, tak nejsem schopna zastavit ten příval slz. Jak fungovat v práci, tvářit se, že se nic neděje, být na všechny příjemná? Nejde to, bolí to. Už mě nikdy neobejme, nepohladí, neřekne, že jsem jeho holčička. Řvu tady jak želva, srdce mi puká bolestí a já nechci žít. Před 3 roky odešla babička, před rokem mi umřel děda a já se s tím dodnes nevyrovnala. Jak mám vstřebat další odchod nejbližší osoby? Kdy do přebolí, jestli vůbec? S ním odešel kus mě.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
7. června 2012
To co jsi napsala, je jako bych četla svá slova V době kdy umíral tvůj milovaný tatínek umíral i můj tatínek. Milovala jsem ho a stále ho miluji, byl to člověk, kterého si budu do smrti vážit za to jaký byl. Jsou to dva roky a příjde mi to jako pár dní. Stále to bolí a bolet bude. Ztratila jsem toho nejúžasnějšího člověka. Věř, že nás naši tatínkové nikdy neopustili a stále jsou nám nablízku. Kdykoliv ti bude tak všelijak mysly na něj a on ti poomůže. Můj tatínek nám zemřel doma po velmi těžké nemoci 7.7.2010
Mondík
19. května 2010
Peti, mně umřel tatínek z ničeho nic včera (48 let). Zemřel z nenadání, nejspíš mu selhalo srdíčko. Je mi 24 let taktéž a nikdy nezapomenu tu beznaděj, kdy jsem čekala s bráškem a maminmkou na zachánku, kdy jej tu přes půl hodiny oživovali. Strašně bych si přála, aby to už bylo vše za námi, ale spíš se bojím, co s námi bude..

In reply to by Anonym (neověřeno)

petra
19. května 2010
Dobrý den,i my mame strach co snami bude,ale musime se porvat,ne nadarmo se říká,že život je boj.Víte sem zdravotní sestra zkušenosti s umíráním mám dost ale jak jde o blízkou osobu nikdo na to není připraven.Jediné co ted mužete udělat je vzpomínat na něho s láskou.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Mondik
19. května 2010
Já hlavně musím fungovat a jít dál.. Už kvůli bráškovi a mamince. Nechci, aby nás to jako rodinu složilo. Chci, aby už toto vše bylo za námi. Měla jsem a mám ho moc ráda, ale život mu to nevrátí..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanka
21. května 2010
Ahoj. 3. května v časných ranních hodinách mi na náhlou srdeční příhodu zemřel tatínek. Bylo mu 68 let. Byl to moc fajn člověk a pro mne hrozně moc znamenal. Stále si přehrávám tu noc, kdy se mu udělalo špatně a já spolu se svoji rodinou se mu snažila zachránit život. ..jeho slova: "Haničko, mně je tak hrozně zle, já umřu"....a já, přesto-že moji pomoc očekával, to nedokázala. Ihned jsem volala záchranku, dokonce ho při vědomí převezli do nemocnice, ale tam za tři hodiny od prvních příznaků zemřel. Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy lékař mně a mému bratrovi oznámil, že tatínek zemřel a já tomu nechtěla uvěřit....hrozně mi chybí...je tady tak prázdno...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Dana
28. května 2010
Už to budou 2 roky, co umřel můj táta na akutní myeloidní leukemii. Během měsíce. Bylo mu 66 let a byl plný života. Většina mladších by mu energii a podnikavost mohla závidět. Lyžoval, byl otužilec, ....A najednu ten, který všem pomáhal, bezmocně ležel. V té době jsem si myslela, že se zblázním, že už nic v životě neudělám. Když umřel a moje maminka se zhroutila a příbuzní akorát radili, zůstalo všechno na mně. Doma jsem uklidňovala maminku, běhala po úřadech, ...Brečet jsem chodila do parku sama.
Věř, že čas je nejlepší doktor. Už ale nikdy nebudeš stejná. Člověku se přeskládají hodnoty. Já na tátu myslím každý den. Představuji si jaké by to bylo, kdyby... Ale už to umím s úsměvem. I když občas pořád brečím.
Přeji hodně síly!
Dana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Šárka
  (kontaktovat autora příběhu)
30. května 2010
Čtu vaše příspěvky ,o odchodu vašich tatínků a je mi smutno,sedím nad klávesnicí a řvu. Tatínek mi odešel letos v únoru.Ráno jsem mu dala pusu, popřála hezký den.On vyprovodil moji holčičku do školy... a pak už nic. ..céva se ucpala a najednou tu nebyl..Tolik roků spolu a teď ta strašná prázdnota ,mám pocit ,že se zblázním.Vyzkoušela jsem snad všechno-knihy ,být sama,být s přáteli,mluvit o něm ,nemluvit o něm,kostel,vykřičet se v prázdném bytě...NIC..NIC NEPOMOHLO. snad čas nám všem pomůže tu bolest překonat.Tolik bych si přála, aby mi přišel do snů,ale ani to se mi nevede...Buďte všichni silní a stateční ,asi opravdu jen ten čas nám pomůže...ráda si nechám poradit jak se se smutkem a bolestí vyrovnat..Šárka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Šárka
  (kontaktovat autora příběhu)
26. listopadu 2022
Ahoj, v březnu mi taky umřel tatínek, z ničeho nic. Ráno manžel vezl našeho syna k našim na hlídání a já pak v 11 přijela pro něj a mamka balila tašku, že je taťkovi špatně a že bude volat záchranku a že leží v posteli, tak říkám, že tam jdu a mluvila jsem na něj a on nic a já ve skrytu duše cítila, že je něco špatně. Zavolali jsme záchranku a já mu dávala první pomoc, pak přes půl hodiny ho oživovali a bohužel nepodařilo se ho oživit. V tu chvíli se nám zhroutil svět. Tak strašně to bolí, moc mi chybí.