minulý pátek spáchal můj otec sebevraždu. Stále tomu podvědomě nechci věřit, ale už jsem zařídil pohřeb a vše s tím spojené, ještě mě čeká nepříjemné papírování. Nejvíc mě bolí, že jsem ani neměl šanci se s ním rozloučit a že naše vztahy nebyly poslední dobou ideální a také to, že jsme si toho tolik neřekli. Je mi 22 let a otci bylo nedožitých 47. Jsem studentem VŠ a s celou situací se snažím poprat jak jen to jde, ale nic lehkého to není, hlavně proto, že mám spoustu otázek a žádné odpovědi. Jako by toho nebylo málo, tak jsem pár dní po jeho úmrtí udělal hroznou botu, opil se a sedl za volant, samozřejmě jsem přišel o řp a čeká mě tučná pokuta. Měl jsem víc přemýšlet, táta by mi za todle chování dal řádně po tlamě, ale myslím, že všechny životní zkušenosti, ať již ty příjemné či naopak, jsou k něčemu dobré, ikdyž se tak zprvu nemusí zdát a pokud člověk ve svém životě zažije takovou bolest a podaří se mu přes ní dostat, tak ho v životě už nic nezlomí.
