Je hrozný to tu číst..zvlášt teď, jsme na tom totiž úplně stejně. Je to něco přes měsíc co nám tatínek odešel, taky na rakovinu:( vůbec si nedokážu představit jaký ty Vánoce budou, vlastně je ani nechci. Všechno teď pro mě ztratilo smysl. Nějak se nám to teď nedaří zvládat já se odstěhovala a obě jsme teď s mamkou samy..vídáme se málo ale víc to nejde, mám novou práci. Vlastně je teď všecko špatně ani jedný z nás ta samota na ničem nepřidává. Já se úplně uzavřela do sebe a nemůžu ani nechci komunikovat s kamarádama z rodnýho města..nejde mi to. Víte pro každýho z nás je náš táta ten nejlepší, ale já a tatínek jsme měli prostě jinej vztah, byla jsem a pořád jsem na něm závislá a vůbec to tu bez něj nezvládám. Už od malička, vlastně až do teď mi všichni říkali jaká jsem tatínkova holčička, jeho mazánek..a teď? Neumim, nechci a nemůžu tu bez něj bejt:(( nevim jak pomoct mámě a ani sobě..celou tu jeho nemoc jsme si procházely s nim a i já (vystudovala jsem zdravotnickou školu)jsem pořád doufala, v tu chvíli jsem vůbec nefungovala jako sestra..samozřejmě, že jsem se o něj starala to byla samozřejmost, ale ohledně myšlení zdravotníka jsem úplně vypla. Našli mu rakovinu v tlustém střevě, operovali ho a on se vrátil domů s tím, že bude jezdit ještě na chemoterapie a podobně..později se to vrátilo, odvezli ho do nemocnice a bylo už to tak hrozně rychlé..Nikdy bych nevěřila tomu, že takhle odejde. Byl tak mladej, ve věku 50 let nás opustil:( Na jednu stranu jsem ráda, že už se netrápí a na druhou? Chtěla bych aspoň chviličku s nim. Jenom chvilku, zase ho držet za ruku a říct mu jak moc ho miluju:( Je to pro mě tak hrozně těžký, je mi 19 a hrozně se stranim, mám teď přece úplně jiný starosti než vrstevníci a přijde mi, že jsem na všechno sama a nic už nemá smysl. Bez mojeho tatínka nejsem nic! Opravdu byl moje všecko a já i dál budu tatínkova holčička, vlastně už napořád. Jediný na co jsem pyšná je, že jsem měla a mám tak skvělýho tátu. Toho nejlepšího, v mym srdci bude napořád. Vim, že musim jít dál, ale nejde to nevim jak na to..začínám bejt dost podrážděná, nevyspalá..kolikrát i nepřiměřeně protivná.O záchvatech breku ani nemluvim.. Vůbec nevim jak se dát do kupy, kvůli mamce, ségře a zbytku rodiny:( vlastně už tu nechci dál bejt:(
