Tento článek z médií je součástí seriálu Děti a smrt

Z nebe se stalo příliš dobré místo

Shelley Gilbert, zakladatelka organizace Grief Encounter (Setkání se zármutkem), zasvětila život tomu, že dětem říká pravdu o umírání a naslouchá zase jim, když vyprávějí, jak jim bylo, když jim někdo zemřel.

Shelley Gilbert

Shelley Gilbert se narodila starším rodičům, kteří si mysleli, že děti už mít nemůžou. Vypráví, že ji zbožňovali a mysleli si, že její narození je zázrak. Hormonální změny vyvolané těhotenstvím však u maminky vyvolaly rakovinu prsu v době, kdy se o rakovině vůbec nemluvilo. Zemřela, když byly Shelley čtyři. Mluvit s osiřelým děvčátkem o jeho ztrátě nikoho ani nenapadlo. „Zemřela, ale mně to nikdo neřekl,” vypráví dnes Shelley. „V té době šlo hlavně o to uchránit děti před zármutkem a dospělí si ve své moudrosti mysleli, že když mi nic neřeknou, pomůžou mi tím. Ze všeho, co se týkalo posledního rozloučení, jsem byla vyloučena.”

Rodina šikovné švadleny a obchodníka s koberci bydlela v Londýně. Po matčině smrti žili Shelley s otcem skoro stejně jako předtím, jen jim pomáhala hospodyně a o víkendu tetičky. Tyhle dny strávené v širší rodině se ukázaly být velice důležité. „Potíže nastaly, když umřel táta,” vypráví dál paní Gilbert.
Když jí bylo devět, zkolaboval její otec v pokoji. Zemřel na infarkt. Malá Shelley se tedy stala sirotkem ve světě, který s ní odmítal mluvit o smutku nebo o smrti, která obrátila její svět vzhůru nohama. Paní Gilbert říká, že trauma z toho, že byla sirotou, kolem níž vzniklo „mlčenlivé spiknutí“, zformovala celý její další život.

„Někdo přišel k nám domů a rychle mne odvedl k tetě,“ vzpomíná na otcovu smrt. „Odstřihli mne od všeho, co se smrtí a s umíráním souviselo. Nikdo mi nic neřekl. Teprve, když už jsem byla u tety několik týdnů a pořád jsem se dožadovala, že chci tátovi zavolat a mluvit s ním, řekli mi to. Každý to věděl dřív než já.“

Paní Gilbert zasvětila život tomu, že dětem říká pravdu o umírání a naslouchá zase jim, když vyprávějí, jak jim bylo, když jim někdo zemřel. Založila organizaci Setkání se zármutkem (Grief Encounter), kam můžou pro radu i podporu přijít děti, které přišly o rodiče nebo sourozence. Jedním z cílů paní Gilbert je, aby se dnešní děti, kterým někdo blízký zemře, necítily jako ona. Potřebují být uznány za hlavní truchlící a ostatní musejí jejich smutek a ztrátu uznat. Shelley Gilbert vypráví, že když vyrůstala, znala jen dvě slova, která označovala, jak se člověk může cítit: vesele, nebo smutně. Nic mezi tím.

Paní Gilbert nemá skoro žádné vzpomínky na smrt svojí maminky, ale když zemřel tatínek, čekalo ji vytržení ze všeho, co znala. Myslela si naivně, že se vrátí k sobě domů, ale místo toho zůstala se sestrou svého otce, tetou Belle a strýčkem Natem. Přijali ji za vlastní a získala tak rovnou tři bratry. „Bez nich bych byla dnes někým úplně jiným a vlastně jsem u nich měla docela bezpečné a šťastné dětství. Ale nikdo neuznal, že v mém životě se stalo něco zlého. V dětství jsem zažívala hodně bolesti,” dodává.

Teta se strýcem se snažili malou Shelley uchránit utrpení, a proto zpřetrhali všechno, co ji poutalo k jejímu dřívějšímu životu, jako by tím mohli vymazat celou tu náročnou oblast, která se týkala ztráty rodičů. „Přes noc jsem přišla o domov, školu, kamarády a identitu. Vím, jak blízko k okraji se dítě po smrti blízkého může dostat,“ pokračuje paní Gilbert. „Měla jsem hodně veselou osobnost, takové falešné já, svoji masku. V noci jsem ale často plakala. Připadala jsem si hodně izolovaná.“

Tento příběh se odehrál v šedesátých letech, ale paní Gilbert říká, že zjemňování a vylepšování smrti ve jménu ochrany dětí je stále velmi časté. Lidé používají falešně útěšné věty jako „Máma je v nebi”, „Pořád se na tebe dívá a stará se o tebe” nebo „Bůh si bere dobré lidi k sobě”. Paní Gilbert tvrdí, že s takovou útěchou se nedá vyrůstat: „Vy totiž chcete, aby byla máma s vámi. Potřebujete vědět, že nesedí na obláčku – to už víte ve velmi útlém věku. Chcete, aby někdo prostě uznal, že není doma a nečeká na vás s večeří.”

Paní Gilbert se setkala s dvojčaty, kterým zemřela sestra a maminka jim řekla, že je teď v nebi. Jednou matka dvojčata koupala ve vaně, otočila se pro ručníky, a když se obrátila zpátky, viděla, jak se jedno dvojče snaží utopit to druhé. Děti jí řekly, že v nebi je krásně a že jedno z nich tam chce jít navštívit mrtvou sestřičku. „Z nebe se stalo příliš dobré místo; takové příběhy jsou nebezpečné,” vysvětluje Shelley Gilbert.
Ona sama nepřepadla „přes okraj“, jak tomu říká. V nové milující rodině v severním Londýně se měla dobře a i ve škole se jí dařilo. Dostala se na vysokou, vdala se a porodila čtyři děti. Teprve když se stala psychoterapeutkou, začaly její vlastní zkušenosti utvářet její práci.

V roce 2003 napsala paní Gilbert knihu s názvem Setkání se zármutkem, která měla pomáhat dětem, kterým někdo blízký zemřel, a těm, kdo se o ně starají. Kniha se přes noc stala bestsellerem a autorku zaplavily žádosti o další rady a podporu. V roce 2004 založila svou dobročinnou společnost. Teď v ní pracuje třicet poradců, kteří každý rok osobně pomůžou ve sto dvaceti rodinách. Společnost pořádá workshopy, jednorázová setkání a různé zábavné aktivity, aby se děti, které přišly o blízkého člena rodiny, spolu setkaly. Pracovníci společnosti také navštěvují školy a pomáhají dětem přímo tam.

Hlubší část truchlení totiž neprobíhá v týdnech kolem pohřbu, ale v měsících a letech po něm.

Na každých devětadvacet dětí mezi pěti a šestnácti lety připadá jedno, kterému zemřel rodič nebo sourozenec. Pravděpodobně v každé britské škole najdete nějaké takové dítě. A právě ve škole si nejdříve někdo všimne, že se dítě chová zvláštně, což bývá znamením, že se se ztrátou nezvládá vyrovnat. Paní Gilbert by si přála, aby ve školách probíhaly tréninky, kde by se učitelé naučili citlivě s dětmi po takovéto ztrátě jednat. Hlubší část truchlení totiž neprobíhá v týdnech kolem pohřbu, ale v měsících a letech po něm.
„Lidé umějí být velice nápomocní na začátku, když se celý svět zastaví a je potřeba pomoci. My se snažíme bojovat s mýtem, že starší děti se se smrtí snadno vyrovnávají. Tady jde o bolest, která není vidět.” Paní Gilbert se snaží zajistit, aby děti měly možnost truchlit v čase a svoji ztrátu zpracovat, přijmout to, co se stalo, i hluboko v sobě. Její snahou je najít rovnováhu mezi tím nadále milovat zemřelého rodiče či sourozence – a tím jít dál a znovu mít radost ze života: „Člověk musí žít dál, a ne uvíznout v minulosti. Například, když maminka zemře, měl by si tatínek najít novou ženu. Ale říkáme tomu nová normalita, ve které je místo i pro mrtvou maminku.“

Číst materiály shromážděné společností Setkání se zármutkem je náročné. Jsou to básně a kresby dětí, které byly zasaženy smrtí v bezprostřední rodině. Když člověk vidí děti, jak se vypořádávají s nahodilou krutostí života, je to podivně dojemné. Paní Gilbert ale pohledem neuhýbá. „Pojmout bolest dětí je velmi těžké, ale právě to děláme velmi dobře. Jsme ochotni je doprovázet na temná místa.“
Cítím, že z její otevřenosti ohledně truchlení bychom se všichni mohli učit. Každý z nás přece jednoho dne rodiče ztratí. Ano, přijít o starého rodiče je smutné, říká terapeutka, ale přijít o rodiče v dětství je tragédie. Je potřeba uznat, jak tragické to je.

text vyšel v britském deníku The Guardian

přeložila Magdalena Pehalová

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz