Psychologické aspekty paliativní péče u dětí a dospívajících

ČlánekPhDr. Gražina Kokešová Kleinová

Setkání se smrtí je vždy bolestné. Smrt dítěte či dospívajícího je vzhledem k své předčasnosti – nenaplněnosti života zesnulé osoby – navíc vnímána jako nespravedlivá, nepochopitelná a nepřijatelná. Rodiče, kteří přežili své děti, často říkají, že se se smrtí svého dítěte nikdy nesmíří, nikdy ji nepřijmou, jen se s ní musí naučit žít.

Psychologické aspekty paliativní péče u dětí a dospívajících

Následující zamyšlení nad psychologickými aspekty paliativní péče u dětí a dospívajících se zabývá zjednodušenou analýzou mezní životní situace, pojmenováním některých principů s respektem k jedinečnosti a neopakovatelnosti každého jednotlivého úmrtí a reakcí nejbližších pozůstalých na ně.

V současné době dochází ve vyspělých státech k úmrtí v dětském věku mnohem méně často, než tomu bylo dříve. Díky této pozitivní změně má ale současná společnost jako celek výrazně méně zkušeností s provázením umírajících dětí a truchlících rodin. Rodiče dítěte v paliativní péči jsou často vystaveni stresu z určitého vyloučení ze společnosti – sousedé se jim vyhýbají, ve školce, kam nadále vodí zdravé dítě, se nikdo na druhého sourozence, který tam dříve také chodil, neptá. Když dítě zemře, je situace stejná nebo i horší. Např. někteří sousedé přecházejí na druhý chodník, aby nemuseli řešit situaci, co pozůstalým říci. Lidé v místě bydliště o úmrtí dítěte vědí, ale v poštovní schránce najdou truchlící rodiče pouze dvě kondolence. Toto chování má zdroj ve vlastním strachu – nevím, jak mám reagovat, co se ode mne čeká, co je vhodné, a tak raději dělám, že se nic nestalo, a přímému setkání se vyhýbám. Truchlící mohou nevhodné chování svých sousedů pochopit racionálně, ale to neznamená, že pro ně nepředstavuje další zátěž v rovině emoční.

Mluvit o tom, že i v naší současné společnosti nadále umírají děti a dospívající, je prvním krokem k tomu, aby se jim mohlo v rámci možností umírat lépe

Účast a společné sdílení

Jak odlišnou zkušenost jsem získala při návštěvě kamarádky v Kanadě. Ve čtvrti, kde žije její rodina, byl u každého domu jeden strom obvázán růžovou mašlí. Zeptala jsem se, co to znamená. Odpověděla mi, že v jejich čtvrti nedávno zemřela třináctiletá dívka. Její spolužačky poté hodily do schránky všem lidem ve čtvrti růžovou mašli s informací, že jejím uvázáním kolem stromu mohou vyjádřit rodině svou soustrast. Smrt dívky všemi otřásla, ale nestala se tajemstvím, o kterém si lidé šeptají za zavřenými dveřmi. Stala se do jisté míry společně sdílenou bolestnou událostí. I lidé, kteří nebyli s rodinou blízkými přáteli, mohli vyjádřit svoji účast. Když se potkali na ulici, tak si mohli pohlédnout do očí a zeptat se, jak se jim daří – jak se jim opravdu po úmrtí jejich dítěte daří. Mluvit o tom, že i v naší současné společnosti nadále umírají děti a dospívající, je prvním krokem k tomu, aby se jim mohlo v rámci možností umírat lépe a jejich blízkým poté o trošinku lépe žít.

Každý – zvláště dítě či dospívající – by měl mít možnost zemřít důstojně v přítomnosti nejbližších, ať už doma nebo v nemocnici. Nejprve jsou uvedeny důvody pro paliativní péči v domácím prostředí. Z pohledu dětí a dospívajících je to obvykle velmi jednoduché – zkrátka jsou rádi doma. Většina pacientů, i když je za péči lékařů, zdravotních sester a dalších odborníků v nemocnici vděčná, se stejně těší, až bude propuštěna domů. Děti raději stonají ve své posteli, obklopené svými hračkami, v bytě, kde toho tolik prožily, kde je cítit vůně jejich rodiny, kde mají předměty svou minulost, kde se zcela přirozeně vyskytují sourozenci, další příbuzní a snad i kamarádi.

Péče o vážně nemocné dítě v domácím prostředí přináší mnoho pozitivního i ostatním členům rodiny. Především není rodina rozdělena. Všichni se každý den potkávají, sdílí spolu nejen obavy o zdravotní stav nemocného dítěte, ale i drobné příhody z každodenního života ostatních. Matka, která obvykle doprovází nemocné dítě během hospitalizace, není omezena v kontaktu s ostatními dětmi. Otec není vyloučen z péče o nemocné dítě. Sourozenci nejsou odkázáni pouze na čas návštěv v přítomnosti dospělých, ale mohou mít nadále spontánní kontakt se svým bratrem či sestrou – přijít za ním sami do pokoje, kdy a na jak dlouho chtějí.

Výhody domácího prostředí

Možnost pečovat o těžce nemocné dítě a být u něj ve chvíli smrti je pro řadu rodičů přáním, touhou až základní potřebou. Toto je v domácím prostředí možné. V nemocnici jsou rodiče konfrontováni s omezením jejich přítomnosti v souvislosti s provozním řádem pracoviště. Např. rodiče vážně nemocného batolete byli informování, že lze v nejbližších hodinách očekávat jeho úmrtí. Poté byli požádáni, aby se domluvili, který z nich s dítětem přes noc zůstane, protože nebylo možné, aby na oddělení JIP zůstali oba. Rodiče se tak dostali do téměř neřešitelné situace. Konfrontováni s blížící se smrtí svého jediného dítěte, měl jeden z nich v tuto chvíli odejít a opustit nejen svoje dítě, ale v mimořádně obtížné situaci i svého partnera. Paliativní péče včetně umírání v domácím prostředí umožňuje bez omezení přítomnost nejen obou rodičů, ale i sourozenců, blízkých příbuzných, u dospívajících i jejich partnerů. Např. sedmnáctiletý mladík možná bude preferovat, aby ho držela za ruku spíše jeho přítelkyně než maminka.

Aktivní péče o umírajícího člena rodiny mívá pozitivní vliv na následující průběh truchlení u pozůstalých. Vědomí, že jsem udělal, co bylo v mých silách, je nenahraditelné. Aktivní zapojení do péče má významně pozitivní vliv nejen u dospělých – ať už v roli rodičů, prarodičů apod., ale i u dětí a dospívajících v pozici sourozenců, případně blízkých kamarádů. I velmi malé děti mohou být do péče o nemocného sourozence aktivně zapojeny – např. mohou pomáhat s převlékáním povlečení, pouštět na CD písničky, podávat hračky, připravovat jídlo.

Paliativní péče v domácím prostředí je možná jen při velmi úzké a dobré spolupráci mezi lékařem zajišťujícím péči doma s lékaři ve zdravotnickém zařízení. U dětí a dospívajících dochází mnohem častěji než u dospělých, resp. starších pacientů v paliativní péči, k opakovaným hospitalizacím a následným propuštěním do domácího ošetřování. Zdravotní stav dětí a dospívajících bývá obtížněji předvídatelný. Rodiče potřebují po celou dobu cítit oporu v paliativním týmu docházejícím domů i odbornících, kteří podle situace zajistí odpovídající péči v nemocnici. Odborníků, kteří se ve větší či menší míře podílejí podle potřeb konkrétní rodiny na paliativní péči o dítě či dospívajícího, je celá řada.

(Pokračování článku vyjde příští týden)

Sdílet článek

Rozvoj a redesign portálu Umírání.cz proběhl za podpory Nadačního fondu UNIQA v Nadaci Pontis

  • Nadační fond Uniqa
  • Nadácia Pontis
Newsletter

Odebírejte novinky z organizace Cesta domů

Odebíráním souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Cesta domů je nezisková organizace, která od roku 2001 poskytuje v nepřetržitém provozu odbornou multidisciplinární péči lidem na konci života.

© Cesta domů, 2026. Obsah webu je chráněn autorským právem. Bez předchozího souhlasu není možné texty, fotografie ani další obsah dále šířit či komerčně využívat.

Cesta domů, z.ú.,
Heleny Kočvarové 1,
140 00 Praha 4
  • IČO: 265 28 843
  • DIČ: CZ 26528843