Tento článek z médií je součástí seriálu Bolest a její léčba

To bolí

Historička Joanna Bourkeová napsala knihu o dějinách bolesti, která je přehlídkou obrovského utrpení našich předků. Přinášíme jeji recenzi od Martina M. Šimečky z redakce časopisu Respekt.

Seržant britské armády Thomas Jackson byl v roce 1814 ve Španělsku zraněn do nohy a museli mu ji uříznout nad kotníkem. Dostal pár hltů vína, které mu nechutnalo, pak mu felčar řízl do masa nožem „jako od ševce“, kroužil jím kolem kosti a „krev hezky tekla“, vzpomíná Jackson. To byl ještě zmužilý a díval se na felčara, jak bere do ruky sekyru a zatíná. Jenže sekyra se v kosti vzpříčila jako když „zůstane trčet v mokrém dřevu,“ a než byla noha konečně bez kotníku, prožil seržant Jackson půl hodiny v agonii nepopsatelné bolesti.

Tento muž napsal vzpomínky na utrpení své a svých druhů, kteří „šíleli od bolesti“ a umírali vedle něj v polním špitále jako mouchy, často víc na bolest než na zranění samotná. Jeho memoáry ale vyšly až v roce 1847, rok poté, co byla poprvé v dějinách při operacích zavedena anestezie pomocí chloroformu nebo éteru.

Selhání jazyka

Dějiny lidstva mají různé mezníky, ale objev anestezie a léků proti bolesti lze považovat za takový, jímž končí jedna éra a začíná úplně jiná. Přinejmenším takový dojem má čtenář z knihy oxfordské historičky Joanny Bourkeové Příběh bolesti (The Story of Pain), jež vyšla anglicky v létě roku 2014. Ve srovnání s našimi předky bolest z našich životů prakticky vymizela, protože moderní věda ji dokáže dokonale tlumit. Společné zůstalo jen jedno: přestože už dnes známe dokonce i „centrum bolesti“ v mozku, stále pořádně nevíme, co bolest vlastně je.

Každá bytost prožívá utrpení jedinečným způsobem. Bolest „může zabíjet, neboť ochromí nervový systém,“ jak napsal v 19. století britský lékař Peter Latham, který celý svůj dlouhý život (86 let) věnoval svým pacientům. „Nesnesitelná bolest je něco, co nelze popsat a také si ji nelze zpětně představit,“ napsala v roce 1840 socioložka Harriet Martineauová. V tom je kromě jiného problém ukrutné bolesti: lidská bytost je s ní osamocena a marně se pokouší sdělit jiným, co přesně cítí. Bourkeová sesbírala obrovské množství záznamů napříč staletími, které jsou přehlídkou nesmírného utrpení našich předků.

Lidé se ve snaze sdělit své utrpení uchylovali k metaforám odrážejícím jejich kulturní a dobové zkušenosti. Jistý Japonec popsal migrénu jako „dupajícího medvěda v hlavě,“ Indové trpící rakovinou mluvili o „bodajícím škorpionu“. Jiní popisovali bolest jako smečku krys hryzajících v břiše, jako rozžhavené železo pronikající tělem, jako trhání masa kleštěmi, ač nikdy nebyli kousnuti krysou, popáleni železem a nikdo jim nikdy maso kleštěmi netrhal. Byl to však jediný způsob, jak popsat nepopsatelné.

Život našich předků před vynálezem analgetik lze vnímat jako jakousi nekonečnou epidemii bolesti, jíž neušel prakticky nikdo. V 18. století se v Británii pětkrát znásobila spotřeba cukru, přičemž zubní kartáčky se prakticky nepoužívaly. Dětem se kazily zuby tak, že podle tehdejších záznamů sedm procent mladých mužů nemohlo nastoupit vojenskou službu kvůli „zkaženému chrupu a nedostatku zubů“. Rozsah utrpení tehdejší mládeže si můžeme jen domýšlet.

Boží vůle

Není proto divu, že lidé přičítali zdánlivě nesmyslně kruté bolesti vyšší smysl.

Joseph Townend neměl podle našich měřítek dobrý život. Narodil se v roce 1806, jako tříletému klukovi se mu vznítila noční košile od ohně v chatrči a byl na umření. Přežil za cenu nesmírného utrpení, kdy mu ruka od ramene – jak byla bez kůže – až po loket přirostla k tělu, od sedmi let pak pracoval v textilní fabrice, kde mu v osmnácti stroj zlámal zápěstí. Podstoupil operaci v nemocnici pro chudé a doktor se rozhodl mu také oddělit ruku přirostlou k tělu. Samozřejmě bez anestezie. Bolest byla nepopsatelná a Townend, potácející se na hranici života „děkoval Všemohoucímu,“ že mu ukázal cestu. Bolest totiž chápal jako projev nejen tělesné, ale také duchovní krize. Když jako zázrakem přežil, stal se misionářem a odjel do Austrálie.

Jeho příběh ilustruje tehdejší chápání bolesti jako trestu za naše hříchy a také jako projevu Boží vůle. „Aby všichni trpící a také svědci jejich utrpení ztichli a poznali, že on je Bůh,“ popsal v roce 1871, jaký smysl má bolest, reverend George Martin ve svém kázání, v němž odkazoval k tehdejšímu onemocnění prince velšského břišním tyfem. Jistý John Brown, který trpěl strašnými bolestmi poté, co jej srazil kůň, si v roce 1777 zapsal: „Pomoz mi, Bože, ať můžu díky svému neštěstí nahlédnout nesamozřejmost zdraví a být Ti oddán ještě více!“ A reverend William de la Flechere to v roce 1791 vyjádřil zcela jasně: „Bezesné noci a neustálá bolest zubů mi znemožnily dělat cokoli, kromě modlení se ke kříži nade mnou v naději v zlepšení tohoto světa nebo příštího.“

Bourkeová nashromáždila ve své knize nesčetně takových citátů a píše, že i kvůli hlubokému přesvědčení o Božím původu bolesti anestezie nenastoupila již dříve. Je krutou ironií, že v úvodu zmiňovaný seržant Jackson a jeho druhové nemuseli tak strašlivě trpět, neboť v roce 1814 byl už dávno k dispozici rajský plyn a byly známy jeho účinky. Jenže k Jacksonově smůle byly v době jeho mládí bolest a utrpení ještě stále chápány jako cosi, co nás provází životem z Boží vůle, jíž se nesmíme vzpírat. Kromě toho bylo uspání při operaci považováno za nesmírně riskantní i z jiného důvodu: pacient by mohl zemřít v bezvědomí, bez doteku s Bohem – a skončil by v pekle.

Nerovnost v bolesti

Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale naši předci byli s bolestí natolik srostlí, že se jí odmítali vzdát. Musela přijít až polovina 19. století s érou romantismu, která díky důrazu na jednotlivce vznesla nárok na „demokratickou distribuci štěstí“ a zmírnění utrpení.

Přesto trvalo ještě dlouho, než lidstvo přijalo dar prášků anestezie. Slavný americký generál Thomas J. Jackson (jen jmenovec zmíněného seržanta) byl v roce 1863 smrtelně zraněn v boji, ale při amputaci paže odmítl chloroform se slovy: „Nelíbí se mi představa vstoupit do věčnosti v takovém stavu.“

Ani dnes nelze říct, že všichni si užívají stejných práv na život bez bolesti. Míra utrpení lidí v Africe je kvůli nedostatku drahých léků nesrovnatelná s kvalitou života na Západě. Rozsáhlé průzkumy v USA ukazují, že i tam jsou v nevýhodě různé skupiny: lékaři často podceňují bolest dětí, starých lidí a žen, kterým dávají prokazatelně méně analgetik než mužům středního věku. Nemluvě o menšinách s jinou barvou kůže, což je pozůstatek předsudků bílé civilizace, že například černoši jsou odolnější vůči bolesti.

A soudě podle statistik, zdánlivě se moc nezměnilo: navzdory miliardám dolarů, které každoročně utrácíme za analgetika, zhruba 40 procent Američanů a Evropanů tvrdí, že trpí chronickými bolestmi, a toto číslo roste. Na migrénu si stěžuje 15 procent obyvatel Západu. Zážitek těchto bolestí je samozřejmě nesrovnatelný s tím, co prožívali naši předci. Na druhé straně je však bolest tajuplná tím, že jde o navýsost osobní zkušenost a že ji nelze změřit.

Díky magnetické rezonanci dnes však alespoň víme, kde je v našem mozku „centrum bolesti,“ a víme ještě další znepokojivou věc: neuroložka Naomi Eisenbergerová odhalila, že toto centrum se aktivuje stejným způsobem jak při fyzickém, tak i psychickém utrpení. „Obvykle rozlišujeme mezi emocionální a fyzickou bolestí, ale neměli bychom to dělat,“ píše Bourkeová. Vzhledem k tomu, jakou rychlostí přibývá depresí a onemocnění duše, možná budou naši potomci za dvě stě let se stejným zděšením pohlížet na naše utrpení, jako my na utrpení našich předků.

Autor: Martin M. Šimečka, Respekt

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz