Tento článek je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Pomáhat lidem, kteří to potřebují , část II.

Pokračování článku Pomáhat lidem, kteří to potřebují o lidech, kteří se rozhodli stát dobrovolníky Cesty domů.

Jarka Kučmášová léta dělala novinářku. Nyní je už v důchodu, ale svým oblíbeným tématům, jako je zdravý životní styl a duševní rovnováha, se věnuje s pořád stejným zápalem. V současnosti jí nejvíce zaměstnává její oblíbená jóga, kterou lektoruje. Dříve chodila na noc pomáhat do dětského domova a měla také cukrárnu pro mentálně postižené. K Cestě domů se dostala tak, že sledovala, co se kde děje v neziskovkách, až narazila na inzerát shánějící dobrovolníky do rodin, které doma pečují o své blízké. Nejčastěji pomáhá v rodinách v noci a pečující si ji nemohou vynachválit, s citem zvládá nejrůznější krizové a těžké situace v rodině.

„První, co mi došlo, bylo, jak jsou všichni ti rodinní pečující neuvěřitelní lidé. Je to od nich všech veliká odvaha. Některé rodiny jsou velké, střídají se a také si to snáž finančně zorganizují, ale někteří takové štěstí nemají a přesto to zvládají. Zažila jsem rodinu, která se starala o mladého člověka s onkologickým onemocněním. Jeho paní s malým dítětem musela chodit do práce, tudíž si ho vzala domů jeho máma a jeho manželka docházela každý den po práci, takže to společně vyřešili. Fascinuje mě, jak ti lidé vždycky nějaké řešení, bez ohledu na překážky, najdou. Hodně lidí se o blízkého rozhodne starat doma, netuše o Cestě domů. Když ti lidé pak zjistí, že taková možnost pomoci existuje, je pro ně obrovská úleva, že budou mít někoho, kdo jim pomůže, kdo nad nimi bude držet ochrannou ruku. Vždycky rodinám říkám, že generačně nastolí nový způsob umírání. Jejich děti je už nedají umřít do nemocnice. Až na to přijde, budou také moci umřít ve své posteli. Zažila jsem, že lidé ke konci už nechtějí vnoučata k dědečkovi nebo babičce pouštět. Je to samozřejmě každého věc, ale když se mě zeptají, řeknu jim: pouštějte, dítě to má vidět. Ten model totiž dětem a vnoučatům už zůstane.“

Proč zrovna já?

Podle Jarky je umírání pevně spjaté s dobou, ve které právě žijeme. „Dříve se žilo cyklicky, se všemožnými rituály. Přijímání, křtiny, vojna, cokoliv takového. Většina rituálů nám z života vymizela. Když člověk došel na vrchol života, tak se v přírodních národech stal šamanem nebo náčelníkem a věděl, že pak už přijde jenom smrt. Dnes se lidé často tváří, jako kdyby smrt neexistovala a netýkala se jich.“

Jeden ze základů dobrovolnické práce je umět naslouchat

Rozdíly jsou i mezi tím, jak k nastalé situaci přistupují muži a ženy. „Z mých zkušeností mám dojem, že hůře umírání snášejí muži. My ženy máme výhodu v tom, že rodíme. Když jdete na první porod, nevíte, jaké to bude, bojíte se, každý vám něco vykládá a hlavně – nemůžete si to rozmyslet. Je to vlastně úplně to samé, co umírání. Ženy na to tedy mají jistou generálku, možná proto to lépe snášejí. U mužů vnímám větší strach, větší křivdu ´proč zrovna já?´. Připadá mi, že se i o něco hůře smiřují s bezmocí, kdy už si třeba nemohou sami dojít na záchod. Je to složité, v některých rodinách jsou navíc i různé staré nedořešené spory. Pro všechny je velmi důležité zemřít smířený. Ve většině rodin se to naštěstí podaří. Krásně se všechno vyříká a odpustí.“

Se smrtí blízkého člověka vyvstávají nové problémy, než které rodina musela řešit doposud. Naslouchat obavám a pokoušet se je zmírňovat, jsou situace, které každý dobrovolník dobře zná. „Několikrát se mi stalo, že mi lidé plakali a nevěděli, co vlastně budou dělat, až jejich partner zemře. Svým způsobem je totiž to starání se naplňovalo. Měli nějakou činnost, pořád museli něco dělat. Během péče se asi nejvíce potýkají s únavou a potřebují od toho na chvíli utéct. Také si často potřebují o své situaci s někým popovídat. Je skvělé, že zrovna s tím jim jako dobrovolnice mohu pomoci. Jsou věci, které se snáže říkají nám, než třeba jejich dětem nebo dalším rodinným příslušníkům. Často se potřebují otevřít právě se svými obavami z budoucnosti. Často jde také o věci, které dřív mohli probírat se svým partnerem. Jeden ze základů dobrovolnické práce je umět naslouchat.“

Na ničem nelpět

„Obdivuji lidi, kteří dělají v dobročinném krámku Cesty domů. Na to já bych dobrá nebyla“, říká mi během našeho povídání Jarka Kučmášová. Do jednoho z Dobročinných obchodů Cesty domů (v Bubenské ulici na Praze 7, ten druhý je na Praze 6 v Bělohorské) jsem se zašel podívat a nestačil jsem se divit, kolik lidí do něj i během tak slunného odpoledne zavítá. Kromě knížek, diářů, pohlednic, origami a dalších věcí z nakladatelství Cesty domů, se v něm prodává nespočet všemožných věcí – od vinylů, knížek, oblečení, domácích potřeb až po všelijaké kouzelné předměty, u kterých musíte dumat, k čemu přesně slouží.

Obchod funguje tak, že do něj lidé sami nosí věci, u kterých mají pocit, že by je ještě mohl využít někdo jiný. Na nezájem lidí si Tereza Špinková, vedoucí Dobročinného obchodu Cesty domů, nemůže stěžovat. Do obchodu se prý ani všechno nevejde. I tady pracují dobrovolníci. Někteří z nich absolvovali dobrovolnický kurz a docházejí i za pacienty. Jiní pomáhají tak, že podle svých možností v krámku jednou či vícekrát týdně několik hodin prodávají a povídají si s příchozími. Obchody totiž slouží i jako informační bod a místo, kde se lidé mohou „nepřímo“ seznámit s existencí Cesty domů. Často se stává i to, že když se nakupující dozví, čemu se Cesta domů věnuje, sami se začnou svěřovat se svými příběhy a zkušenostmi se smrtí svých blízkých.

Dobrovolníci se pak během roku účastní i akcí jako je třeba Dyzajn market nebo Knihex. To, že lidé do obchodu Cesty domů nosí v hojném počtu věci, které už nepotřebují, ale někdo jiný by je mohl využít, hezky koresponduje s myšlenkou, kterou si nedávno Jarka uvědomila: „Člověk vlastně nic nepotřebuje a neměl by na ničem lpět. Nic si s sebou nevezmeme, ani ten život nám vlastně nepatří, my ho jenom spravujeme. Jde o to být dobrý správce svého života.“

Nejkrizovější věci mě baví nejvíc

Klára Trefná studuje psychologii a pracuje pro Centrum paliativní péče, na Lince důvěry a v nakladatelství Cesty domů. Jako dobrovolnice Cesty domů chodila do rodin pět let. Dnes patří mezi dobrovolníky, kteří lektorují a podílejí se na propagaci Cesty domů a hospicové péče na veřejnosti během nejrůznějších akcí. Možnosti dobrovolnictví jsou opravdu různé. Lidé pomáhají v internetové poradně Cesty domů, v administrativě, někdo se nabídne, že vypomůže s převezením a složením polohovací postele do rodin, další zorganizuje třeba benefiční představení. Stejně různorodé jsou i motivace dobrovolníků. Například Klára se hlásila na psychologii a k přijímacím zkouškám potřebovala mít nějakou praxi.

Lidé se občas podivují, že tohle někdo dělá ve svém volném čase a nic za to nechce

„Byla jsem dobrovolníkem na různých místech, ale hospic mě zaujal nejvíce, takže jsem u toho zůstala a věnuji se tomu nejvíce i na kariérní dráze. Už od začátku to ale nebylo jen o tom, abych měla praxi. Chtěla jsem získat zkušenosti a otestovat, co všechno zvládnu. Hledala jsem ty náročnější věci, protože mi přišlo, že s tím nemám problém. Pořád to mám tak, že ty nejkrizovější věci mě baví nejvíc. Lidé se občas podivují, že tohle někdo dělá ve svém volném čase a nic za to nechce, ale pak pochopí, že my to bereme spíše jako něco, co dostáváme od nich. Oni nás pouštějí do té vzácné chvíle, kdy pečují doma o umírajícího. Když to probíhá hezky, je hrozně fajn u toho být.“

Klára vzpomíná na jednu paní, která měla potíže s dýcháním. „Dělám výcvik v relaxačních technikách, kde s lidmi děláme také imaginace. Dělala jsem je i s touhle paní a zafungovalo to. Pomáhalo jí, když povídala o tom, jak byla v Tatrách. Po nějaké době už ale byla unavená a nemohla už tolik mluvit, tak jsem vzala průvodce a četla jí z něj. Prováděla jsem jí po Tatrách, ona si představovala, kde tam co je a jak tam je. Byla z toho nadšená, dokonce mi i popisovala příběh, jak šla po horách a co všechno viděla. Ocitla se v té představě, realita kolem ní zmizela a dýchalo se jí úplně krásně“, popisuje Klára moment, který jen potvrzuje, že v ideálním případě něco získávají všichni. Umírající, jeho rodina i dobrovolníci.

Autor/ka článku:
Jakub Peřina