Tento příběh je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Mít tak čas vymyslet epitaf v jambickém pentametru

Základní estetická poučka praví, že autor při tvorbě literárního díla musí dosáhnout estetické distance, že musí nejdříve počkat, až prvotní emoce pomine a přetaví se v racionální útvar. Přičemž čím je téma osobnější, tím je nastolování této distance těžší. Co si budeme povídat, dosáhnout estetické distance při líčení úmrtí v rodině, může být i pro pokročilého autora oříšek, a co teprve pro mě.

Ve svém středně dlouhém životě jsem se smrtí setkala již několikrát. Většinou jsem byla, ať už dobrovolně, či nedobrovolně, distancovaná až až. Kupodivu tato fyzická i mentální vzdálenost nevedla k odpovídajícímu nadhledu emocionálnímu, naopak s sebou přinášela noční můry o příbuzných, kteří měli být mrtví, ale nebyli, nebo neměli být, ale byli. Absence rituálů, případně moje nepřítomnost na nich, vedly k nejistotě o tom, kdo tu ještě je, a kdo už ne. Chybějící rozloučení udržovalo duchy zemřelých v mojí přítomnosti v podobě neodpuštěných křivd, nenapsaných dopisů, nevyslovených vět. Nicméně smrt a pomyšlení na ni rozhodně nebylo běžnou součástí mého života. Měla jsem, jak se říká, svých problémů dost.

Tak třeba moje máma. Když umřel brácha, v podstatě se zbláznila, což je pochopitelné. Jenže místo aby, jak je dnes zaplaťpánbůh běžné, vyhledala pomoc terapeuta či psychiatra, vyhledala pomoc astrologů, léčitelů, vesmírných lidí, teosofistů a konečně i malého náboženského hnutí v Rusku. Musím říct, že horlivost, s níž se pustila do studia tajných nauk, jež se pak snažila aplikovat na rodinný život a mojí pubertu, mi byl jemně řečeno vzdálený. Ve skutečnosti jsme na sebe několik let buď mlčely, nebo křičely, což harmonické představě domova příliš neprospělo. Když zjitřené emoce a hormony opadly, ani jedna z nás nebyla tam, kde by jí ta druhá chtěla mít, a ačkoli jsme spolu jakžtakž vycházely (zejména pak, když jsem se odstěhovala), vřelý vztah matky s dcerou byste u nás hledali marně. Všechno se samozřejmě změnilo v okamžiku, kdy výhružky: „Stejně vám tady brzo umřu!“ dostaly reálný charakter. Když k tomu došlo, proměnila se moje mamka z tvrdohlavého skopce v mírného beránka. A já z drzé a lehkomyslné (pozor, ač se to nezdá, tak v době Matyáše Brauna to byl ještě hřích!) obludy v zodpovědnou a pečující dceru. Jasně, tak lehké to nebylo, ale nakonec k tomu došlo. Mohlo by se to stát, i kdyby moje mamka neumřela doma?

Když mámě rakovinu našli, bylo už na operaci pozdě

Když se ukázalo, že někde spolu se zápalem plic chytla i rychle postupující rakovinu, byla jsem zrovna druhým týdnem na stáži v Gruzii. Rozhodování, jestli se mám vrátit pomalu a nechat to prozatím na mladší ségře (dosud o ní nebyla řeč, ale mám ji), nebo rychle, abych o něco zásadního nepřišla, mě naštěstí zbavil neopatrný řidič minibusu, který mě ve chvíli největší bezradnosti na prašné gruzínské ulici přejel, čímž to za mě vyřešil. Když mámě rakovinu našli, bylo už na operaci pozdě. Chemoterapii, která by jí mírně prodloužila život v bolestech a připravila ji o vlasy, obočí a chuť k jídlu, odmítla. Přestože se tvářila, že je se smrtí smířená, neboť k ní celým svým duchovním sebevzděláváním směřovala, vrhla se horlivostí sobě vlastní na alternativní způsoby boje s nádorem, koktejly z červené řepy počínaje a prostředky na čištění bazénů konče (obojí užívala perorálně).

Když jsem se po své vlastní operaci a s rukou v ortéze vrátila, abych vystřídala ségru, byla na tom máma ještě celkem dobře, takže ani mě, ani jí to, že umírá, nedocházelo. Měli jsme štěstí i vtom, že jsem sice studovala vysokou školu, ale kvůli plánované stáži v Gruzii, jsem do ní půl roku vůbec nemusela chodit a nemusela jsem tak řešit praktické záležitosti jako jsou neschopenky nebo prošvihnuté semináře (ale kvůli zlomené ruce ani příspěvky na péči). Máma nejdřív potřebovala pomoct jenom s nákupem, vynést odpadky, zajít na poštu, do lékárny, protože čtyři patra bez výtahu začaly být brzo nad možnosti zmenšujících se plic. Jenže nemoc postupovala rychle a během měsíce se ukázalo, že bude praktičtější, když se i s přítelem přestěhujeme k ní.

Smíření se

S tím, že to umírání už je opravdu aktuální, nakonec přišla máma. Dýchalo se jí čím dál tím hůř a poslala mě za doktorkou, jestli by s tím teda nešlo něco dělat. Nešlo, řekla. Myslela jsem, že to vaše matka pochopila, dodala. No, ukázalo se, že nepochopila (ano, mluví se o tom pořád, ale komunikace lékařů s pacienty potřebuje vážně, vážně vylepšit), ale teď už nám to došlo. Mamka začala řešit, co uděláme s jejím tělem. Co s jejím telefonem, kreditní kartou, bankovním účtem. Co s návštěvou, která má přijet v prosinci z Ruska a kterou měla provázet po Praze. Nechtěla jsem to s ní řešit, přišlo mi to zbytečně přízemní a praktické. Neboj, říkala jsem jí, ono se to nějak vyřeší samo. Klidně se na to vykašli. Jenže když se odpoutala od přízemních věcí, přihlásily se strachy mnohem horší.

Co když se udusím? Co když po smrti nic není? Co když tam něco je? Co když jsem to s vámi všechno zkazila? Proč jsem nechala Sašu odjet? Proč jste mě nenechali za Sašu truchlit? Proč jsem odehnala tátu? Proč jsi nejela nikdy se mnou? Na tohle už jsme se vykašlat nemohly a tak jsme musely mluvit. Spolu. Žádné křičení, ani mlčení, protože ani na jedno už nebyl čas. Musely a mohly jsme mluvit jako dva lidé, kteří se, aspoň z jedné strany, znají celý život. To dobou už jsem sice dávno věděla, že moji rodiče jsou taky jenom lidi, ale hodiny rozhovorů, které jsme s mámou vedly jako rovná s rovnou o věcech, kterých jsme se dosud bály dotknout, abychom nevychýlily už tak dost křehkou rovnováhu mezi námi dvěma, přidaly k této znalosti taky osobní zkušenost, o níž jsem do té doby nevěděla, že mi chybí.

Chtěli jsme být spolu doma

Ačkoli odkrývání skrytých bolů bylo mnohdy nepříjemné a vyčerpávající (kupodivu se zdálo, že spíš pro mě), bylo také očistné a při zpětném pohledu se mi zdá téměř idylické. Jenže pak se máma nastydla, což v kombinaci s už tak mizerným dýcháním, znamenalo nemocnici. Zavolala jsem ségře, ať přijede a že je to blbé. Přijela, když byla mamka v nemocnici necelý týden, a hned zjistila něco, co nás, kteří jsme se kolem ní motali poslední dva měsíce, do té chvíle vůbec nenapadlo. Mámě už v nemocnici vlastně nemůžou pomoct. Není s čím. Sice jí kyslíkem pomáhají, aby se nedusila, ale v podstatě ji tam nechávají umřít. A to my přece nechceme, aby umřela v nemocnici, že ne? Ne, chtěli jsme být spolu doma, ale to už je to opravdu tady? Vyjednat domácí péči bylo v nemocnici překvapivě složité, zato s pečovatelskými službami pak překvapivě jednoduché. Hygienické pomůcky i kondenzátor kyslíku se daly domluvit ze dne na den. Zajištění nemocniční lékařky, která by sestrám z pečovatelského domu dodávala předpisy na morfium, trvalo o den déle. Mamka přijela sanitkou domů a dva sympatičtí saniťáci jí v podstatě vynesli až do čtvrtého patra. Ségra se zdržela ještě tři dny a pak se musela vrátit domů.

Zůstali jsme s ní já, můj kluk a můj pendlující táta, mamky bývalý manžel. Máma s námi nejdřív hodně mluvila a objednávala si různé věci. Pak mluvila čím dál míň, přestala jíst a byla čím dál míň vzhůru. Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo celé poklidné a mírumilovné. Bylo těsně před Vánoci a já jsem si nedovedla představit, že bychom tam přes svátky zůstaly spolu samy. Měla jsem nervy na dranc a nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím, než se sesypu, ne kvůli péči, která nebyla zdaleka tak vyčerpávající, jak by si člověk pomyslel (a to jsem pořád v podstatě nehýbala pravou rukou), ale kvůli rozporuplným pocitům, kvůli strachu a úlevě, hrdosti a bezmocnosti a kvůli spoustě dalších, které jsem neznala, nebo rozhodně ne takhle najednou. Mámino srdce se nakonec zastavilo ve chvíli, kdy to nikdo nečekal. Po necelých dvou týdnech, co byla s námi doma, po týdnu, kdy jsem nevystrčila nos, jsem se už nutně potřebovala aspoň projít a vyrazila jsem nakoupit. Nebyla jsem pryč déle než dvacet minut, doma zůstal jenom můj kluk. A ona si umřela zrovna v těch dvaceti minutách, když tam byl jenom on. Možná, že to tak udělala schválně, že se mnou, vyděšenou, vyčerpanou a smutnou dcerou za zády jí to prostě nešlo. Že jí připadalo, že s ním to zvládne líp. A zvládla to. A já díky ní nakonec taky.

Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo celé poklidné a mírumilovné

To, co následovalo, trochu kalí všeobecně pokojný dojem, který ve mně tato zkušenost zanechala. Moc dobře vím, že jsem se málo ptala, a i kdybych se zeptat chtěla, možná bych ani dnes nevěděla jak. Sestřičky z pečovatelské služby nám řekly, že když by se mámě hodně přitížilo, nebo zkolabovala, máme volat záchranku. Nezeptala jsem se: „To myslíte, až bude umírat?“ Scénář umírání totiž zněl, že mamka umře poklidně ve spánku. Jenže to bylo právě naopak. Mamka si chtěla sednout, pak vstát a sednout si do křesla a pak jít zase zpátky do postele, jenže tenhle sportovní výkon už její utahané tělo prostě nezvládlo a „zkolabovala“. Záchranáři na telefonu přiměli mého přítele, přes ujištění, že mamka byla v posledním stádiu rakoviny, k oživování do příjezdu sanitky. Protože jsem mezitím přišla a v těch horečných minutách mu to rozmluvila, museli jsme následně záchranářům vysvětlovat, proč neoživujeme.

Po půl hodině kritického zkoumání dobrozdání z nemocnice, vypisování a podepisování hromady papírů, nám záchranáři náš postup s přimhouřenýma očima schválili. A zeptali se, jestli máme domluvenou pohřební službu. Neměli jsme, což byla další chyba, které jsme se dopustili snahou nemyslet „tak brzo“ na nejhorší. Někam zavolali, odjeli a za hodinu už u nás zvonili dva pohřebáci s černým pytlem a spoustou dalších lejster. Lidé uvěznění v kolotoči povinností každodenního života by si možná pochvalovali, jak to pěkně šlape, a i tenkrát mi připadalo, že je dobré mít to co nejrychleji za sebou (a nejspíš těch papírů nebylo zase tolik, kolik si jich teď vybavuju). Akorát, že dneska mám pocit, že to bylo příliš rychlé, příliš byrokratické, málo uctivé, prostě špatně. Trochu mě konejší přesvědčení, že v tu chvíli už to bylo mámě nejspíš fakt jedno a jediný, kdo se s tím musí vyrovnávat, jsme my.

Většina lidí chce umřít rychle a náhle tak, aby to moc nebolelo a aby o tom dopředu nemusela moc přemýšlet. Přejeme si nezatěžovat své blízké, ať už během umírání, tak i po něm. Na pohřeb se vykašlete, říkáme. Jenom mě spalte a někam vysypte, mě už to bude stejně jedno. Přitom největší spoušť mezi živými napáchá smrt náhlá a nečekaná. Jsem vděčná svojí mamce, že umírala se mnou. Že jsme si stihly říct, jak jsme si ublížily a jak si to odpouštíme. Že mi stihla říct, že je na mě pyšná a že se jí líbí, jak beru život s lehkostí (ve skutečnosti řekla: „…že ty takaja do větru…“, její čeština už nebyla nejlepší, ale všichni víme, jak to myslela). A že já jsem jí stihla poděkovat za všechny ty výchovné kiksy, díky kterým se ze mě snad stal člověk.

Autor příběhu:
Anna Tučková

Anna Tučková

výzkumná pracovnice

Vystudovala sociologii na FSV UK a bakalářský program Český jazyk a literatura na FF UK. Pracuje jako výzkumná pracovnice v Centru paliativní péče, ve své výzkumné práci se věnuje pochopení toho, jak pacienti se závažným onemocněním rozumí své prognóze. Jako externí lektorka vyučuje sociologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.