Mami, je čas na pampersky

Jednou v noci zazvonil Jarmile Honslové telefon. „Umřel táta,“ ozvalo se na druhém konci linky. „Byla jsem v šoku a mrzelo mě, že jsem u něho nebyla, že jsem se s ním nerozloučila,“ vypráví v jedné pražské kavárně a její smutné vzpomínky kontrastují s uvolněnou atmosférou slunečného nedělního odpoledne. Zhluboka se nadechne, upije minerálky a pokračuje: „Moje maminka byla jedinečná. Asi jako každá máma. Když mi lékaři sdělili, že má rakovinu slinivky a zemře nejpozději do tří měsíců, došlo mi, že nechci její poslední dny propásnout tak, jak se mi to stalo u mého otce, protože všechno, co s ní v tom krátkém období spolubytí zažiji, bude naposled — pohlazení, úsměv, dotek ruky… Se sestrou jsme se rozhodly, že ji vezmeme umřít domů. Chtěly jsme, aby odešla obklopená těmi, kteří ji mají rádi.“

Nutno podotknout, že katalyzátorem Jarmilina rozhodnutí vzít si maminku z nemocnice domů bylo zklamání nad tím, jak s ní zacházeli v nemocnici. Ne po medicínské, ale po lidské stránce. „Strašně mi vadilo, jak zdravotní sestry jednají se starými lidmi. To jejich babi a dědo! To, že je člověk starý, přece neznamená, že nemá jméno, že ztratil identitu. Vždyť ti dědečkové a babičky jsou mnohdy frajeři a frajerky, kteří v životě něco významného dokázali. Jen je holt zradilo tělo,“ rozčiluje se.

„Umírací“ mejdan? Kdepak

Jarmila nechala rodinné podnikání ve Švýcarsku na manželovi a její sestra Eva si vzala dovolenou na dobu neurčitou. Smrtelně nemocnou maminku dopravily do jejího domku v Řevnicích, koupily polohovací postel a byly připravené splnit každé její přání.

„Představovaly jsme si to tak, že spolu budeme koukat na televizi, bavit se o příjemných věcech, vyvařovat skvělá jídla, až ta maminka tak nějak pomalu a klidně odejde. Řekly jsme si, že abychom to všechno psychicky vydržely, budeme hrát divadlo, že má jen těžký zánět. Chtěly jsme jí co nejvíc zpříjemnit poslední dny, vlastně jsme plánovaly z toho udělat takový ,umírací mejdan‘,“ říká.
Všechno bylo jinak.

Sestry rychle zjistily, že to žádný mejdan nebude. Že mít doma člověka na prahu smrti klade enormní nároky na všechny zúčastněné. Dost možná, že kdyby byly poučenější a věděly, „jak na to“, vyvarovaly by se některých sporných rozhodnutí.

Například toho o milosrdné lži. Jarmila je přesvědčená, že maminka by krutou pravdu neunesla, ale většina odborníků by s ní nesouhlasila. Podle lékařky z Hospice Anežky České v Červeném Kostelci může být sdělení pravdivé diagnózy, při zachování jisté naděje, startovním můstkem k velkým věcem: odpuštění, smíření, poděkování a důstojnému rozloučení. Pokud si obě strany — pacient i příbuzní -přestanou lhát, bývá to pro všechny velká úleva. V případě, že to neudělají, jsou ti, co pacienta opatrují, pod extrémním psychickým tlakem: nesmějí se prořeknout. Navíc postupem času sám umírající vycítí, že se blíží konec. Obelhávání, jakkoli dobře bylo míněno, může nakonec chápat jako zradu.

Jarmila s Evou však kolem matky vystavěly ochranitelskou hradbu. Požádaly příbuzné a známé, aby dělali „jakoby nic“. Jenže udržet uměle optimistický postoj bylo náročnější, než si původně představovaly. „Maminka každé ráno cvičila svoji sestavu cviků. Tedy dokud byla zdravá. Ale najednou to nešlo. Ze dne na den. Když jsem ji viděla, jak se snaží a jak je zklamaná, že ji tělo neposlouchá, musela jsem utéct do kuchyně a tam jsem brečela. Z ložnice slyším, jak volá, neboj, já to zvládnu, zítra už to bude lepší. Nemohla jsem jí říct, mami, netrap se, ty už to nikdy nezacvičíš. Za pár dní tady nebudeš,“ vybavuje si Jarmila chvíle, které ji zaskočily.

„Odcházela nám před očima. Mozek fungoval, ale tělo ne. Člověk, který byl pro mě autoritou, kterého jsem milovala, byl najednou v roli malého děcka, o které jsem se musela postarat. Ale tak, aby to necítil jako ponížení. Jak to uděláte? Jak se chovat k blízkému, který neudrží skleničku, který si nedojde na toaletu? Jak řeknete, mami, je čas na pampersky? Měla jsem v hlavě spoustu otázek, a odpovědi na ně jsem nacházela jen velmi těžko,“ povzdechne si a pokračuje: „ Nedávno jsem si koupila budíka. Nic složitého. Byl k němu přiložen návod na použití. Ke každé banální věci nebo životní situaci existuje manuál. Ale když se člověk rozhodne nechat nejbližšího umřít doma, nemá žádný návod, jen dobrou vůli a lásku.“

Proto se Jarmila rozhodla, že napíše manuál — tahák, jak na to. „Jak překonat smutek a bolest, vám neřeknu, ale je možné poradit, jak plná má být sklenička, aby ji udržel člověk s třesoucí se rukou, jak upevnit láhev s výživou, aby byla v požadované výšce (nám velmi dobře posloužil thonetovský věšák) nebo jak pomoci vstát z postele člověku, kterého bolí prostě všechno (nastavíte mu předloktí a on se přitáhne).“

Dala bych mamince jointa

Jarmila Honslová má svůj manuál zatím jen v hlavě, ale slibuje, že jakmile bude mít čas, sepíše své rady ve formě brožurky.

Na otázku, kdy jí bylo nejhůř, odpoví bez váhání: „Nejhůř nám bylo v den, kdy mamince nastaly obrovské bolesti. Křičela, a my nevěděly, co s tím. Potřebovaly jsme pro ni morfium, ale naneštěstí to bylo zrovna v den, kdy byla vyhlášena stávka lékařů, a lékařka, která maminku ošetřovala, nebyla v ordinaci. Trvalo nám necelou hodinu, než jsme morfium sehnaly. Na ten křik do smrti nezapomenu a upřímně říkám, že kdyby byla maminka kuřačka a já měla cigaretu s marihuanou, tak jí toho jointa prostě dám.“

Sestry se u matčina lůžka střídaly až do naprostého vyčerpání. Psychicky byly na dně. Ostatně pocit vyhoření je popisován jako jeden z nejběžnějších stavů příbuzných pečujících o umírajícího. „Ztrácely jsme sílu. Abychom zvládly všechny ty nezbytné úkony, musely jsme si vždycky večer otevřít víno. Později jsme si dělaly střik už ráno. Pomohlo nám to uvolnit se, aby ten smutek, který člověk zadržoval, šel ven,“ vypráví Jarmila a oči se jí zalévají slzami.

Čtyřtýdenní „umírací mejdan“ se nezadržitelně chýlil ke konci.

22. září 2007, sedm minut před sedmou ráno, Jarmilina matka zemřela. Bylo jí sedmasedmdesát let. Těsně před smrtí volala svou maminku. „Vím, že se strašně bála, že zůstane v ten poslední okamžik sama, a jsem nesmírně šťastná, že sama nebyla.“

V odborné literatuře se píše, že rozloučení se zemřelým pomocí omytí a připravení těla do rakve je zásadní moment, který zakončuje citový vztah, který jsme ke svému blízkému měli. Jarmila to potvrzuje. „Dopřály jsme si poslední rozloučení. Poslední chvíle ve třech. Trochu jsme si popovídaly, vybraly oblečení a připily na poslední cestu. Tu její,“ říká Jarmila a přes uslzené oči se jí najednou ústa roztáhnou do širokého úsměvu. Je to poprvé za celou dobu, co spolu hovoříme: „Netušily jsme, jak obtížné je obléknout mrtvého člověka. Rvaly jsme na maminku její oblíbený černý svetr, už jsme to měly skoro hotové a najednou ségra říká, hele, měly bychom jí dát podprsenku. A já na to, že na podprsenku se vykašleme, protože by ji zbytečně škrtila,“ líčí tragikomickou situaci.

Dnes, když přijede do maminčina domu v Řevnicích, zapálí svíčku, podívá se na její fotografii a zeptá se jí, jak se má. A jak to tam nahoře vypadá. „Někdy než usnu, jí říkám, mami, pověz mi, jestli je něco po smrti, jestli se uvidíme… Věřím tomu, že ano. Já dokonce cítím, že je stále se mnou. A dodnes mám v mobilu její číslo,“ tvrdí.

Na otázku, zda nelituje toho, že si vzala umírající matku domů, odpovídá jedním dechem: „Absolutně ne. Udělala bych to znovu.“

Selhali jsme

Bratři Robert a Petr (příjmení nechtějí zveřejnit) si mysleli, že na to mají. Svoji maminku nechtěli nechat umřít v nemocnici. „Střídali jsme se u ní doma po týdnu. Ale bylo to náročné, protože oba chodíme ještě do práce. Jenže maminka začala ztrácet rovnováhu a několikrát v bytě upadla. Nedošla ani k telefonu, našel jsem ji až druhý den, dehydratovanou, v bolestech,“ vypráví Robert. Po vyléčení zlomeniny kyčle se už paní Marta domů nevrátila. Synové nechtěli riskovat, že v době, kdy u ní zrovna nejsou, znovu upadne, a odvezli ji do léčebny dlouhodobě nemocných. Chodili za ní na návštěvu, nosili jí dobroty. Jenže ona je nejedla. Neměla sílu zvednout talíř, nechtělo se jí žít. Za dva roky byl z paní Marty jen stín. Nemluvila, nejedla, jen plakala. Pořád říkala, že chce jít domů. Do svého bytu. „Umřela ve spánku, na celkové selhání organismu. Jinými slovy na vyhladovění. Musím přiznat, že pro všechny to bylo vysvobození, i když jsme se s bráchou nemohli zbavit pocitu, že jsme selhali,“ přiznává Robert.

Bankovní úřednice Petra nedávno pochovala tatínka. Umíral v takových bolestech, že se to nedalo vydržet. „Nejhorší bylo, že mu to ještě stoprocentně pálilo, ale fyzicky byl troska. Nemohl už ovládat vůbec nic, ani přijímání potravy, ani vyměšování. Vypadal jako živá mrtvola. Vnoučata se ho bála a příbuzní se o něho starali jen s největším sebezapřením,“ vypráví Petra. „Když jsem viděla, jak mě očima prosí, abych mu pomohla a ukončila jeho utrpení, říkala jsem si, že kdybych byla charakter, podržela bych mu polštář na obličeji tak dlouho, až by dodýchal. Samozřejmě jsem to neudělala a on nakonec zemřel v nemocnici,“ říká rezignovaně.

Smrt schovaná za plentu

Každý rok zemře v České republice sto tisíc lidí. Více než tři čtvrtiny z nich umírají o samotě. „Ještě před nějakými sto lety bylo běžné umírat doma a mít v ten čas kolem sebe manžela či manželku, děti. Většina lidí věděla, jak lidé před smrtí vypadají a jak se změní po ní. Smrt nebyla neznámé strašidlo,“ vysvětluje Martina Špinková, ředitelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů, a dodává: „Ve druhé polovině dvacátého století jsme začali smrt schovávat za plentu, za dveře ústavů. Většina příbuzných se totiž bojí být svým křehkým umírajícím nablízku. Velkou roli v tom hraje strach z neznámého.“ Umírání milované bytosti nemá s elegantním koncem filmového hrdiny nic společného. Proto by měli lidé, kteří se chtějí o svého blízkého postarat doma, pečlivě uvážit, zda na to mají — fyzicky, psychicky i ekonomicky. Budou muset počítat s tím, že starost o umírajícího jim zcela naruší zaběhnutý životní styl. Budou se muset se smířit s tím, že pacient bude slabý, skleslý a mrzutý. Může mít nesplnitelná přání nebo klást vinu za svůj stav právě těm, kteří o něho s největším vypětím pečují. Bude mít strach a každým dnem v něm bude zbývat méně z toho člověka, kým byl, když byl zdravý.

Jste schopni to všechno unést? Pokud ano, odměnou za přestálé utrpení vám může být nečekaný pocit uspokojení, a dokonce svého druhu radosti.

„Celá tahle zkušenost mi otevřela úplně nový pohled na život,“ říká dnes Jarmila Honslová. „Uvědomila jsem si, že rubáš kapsy nemá a že nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme. Proto užívám každého dne a nic nelámu přes koleno.“

Odbornou pomoc při doprovázení svých blízkých najdete na www.umirani.cz, www.hospice.cz, www.cestadomu.cz nebo www.umenidoprovazet.cz