příběh

Poslední výlet, aneb výprava na Pleš

Vyprávění o posledním výletu pana R.  

Celý víkend na to musím myslet, že v pondělí máme vyrazit na výlet na Pleš. Je to poslední přání pana R. Zatím však nevím, čím pojedeme (přání pana R. je cestovat jeho milovaným korábem značky Citroen XM, který má pouze univerzální vzorek na kolech, a tedy nemá zimní obutí), kdo všechno se výletu zúčastní (pan R. se nechal slyšet, že by rád jel sám se mnou), jak se vůbec podaří dostat jej po úzkém schodišti dolů a když, tak jak potom nahoru? Nerozmyslí si to do pondělka…?

Ač pan R. nevypadal v pondělí ráno moc dobře, byl rozhodnutý. Jede se na Pleš! Takže jedeme… Jak? To se uvidí…

Nejdříve zkusíme toaletu…, nepovedlo se – nevadí, hlavně, že pojedeme. Námahou pak pana R. rozbolela záda a „plíce“, tak tedy dostal „patáky“(tabletky), něco malého k snědku a potom ještě kávu…

Pan R. seděl v kolečkovém křesle jako pan král, soustředil se na kouření doutníčků a na udržení se v bdělém stavu a jeho paní a já jsme začaly výpravu uskutečňovat. Zatímco já pila s panem R. kávu, měřila tlak, puls a saturaci kyslíkem, ona šla odsněžit auto, takzvané „iksemo“. Můžeme jet citroenem, vždyť počasí je příznivé – ač kolem nasněžíno, silnice jsou nejen sjízdné, ale dokonce suché!

Své původní rozhodnutí, že pojedeme ve dvou, naštěstí pan R. přehodnotil a během příprav svou paní do akce přibral. Posádku máme, cíl máme, avšak k jeho dosažení je třeba rozlousknout několik oříšků. Například jak obsloužit a nastartovat citroen s jeho ruční – nožní brzdou… Tedy, paní ometla vůz a přišla nahoru sbalit věci, které s sebou budeme potřebovat. Já se naopak vydala k vozu, abych ho nachystala, nastartovala a rozmrazila. Vždy, když jsem nevěděla, zavolala jsem mobilem paní, ta mi předala pána a ten mi radil. Nakonec jsem dokázala nastartovat, seznámila se s ruční – nožní brzdou a vyklouzala jsem s autem ze zasněženého parkovacího místa na suchou silnici. Další problém: paní by měla dnes dělat výplaty. Když ji pán požádal o účast na akci Pleš, okamžitě zvedla telefon a krátkým hovorem se šéfem domluvila, že vše zvládne nazítří, čímž rozlouskla další oříšek. A další: kterak dostat ochrnutého pana R. dolů po úzkém, strmém, točitém schodišti z druhého do prvního patra a pak dál do přízemí? Pan R. byl tedy stažen na zem do peřin a přitáhnut po dlažbě ke schodišti. Napřed jsme do mezipatra snesly vozík a věci s sebou a pak se pustily – pustili i s pánem – společně do akce. Přes pyžamo jsme natáhli tlusté tepláky, které tlumily nárazy a bránily vzniku šrámů. Jedna z nás jistila nohy, druhá záda… A jedem! Nohy jdou dva schody napřed, zajistit a sesednout zadkem o schod níž. Nohy o schod níž a zadek přisunout, nohy a zadek… Trochu se pletla ochrnutá ruka, zato ta zdravá pomáhala. Šťastně jsme přistáli v patře, upravili shrnuté nohavice, přioblékli bundo-košili. Vozík jsme snesli do přízemí a vydali se na druhou etapu. Ta šla díky rovnému schodišti hladce. Na posledním schodu jsme dali čůrací pauzu a pak přesedli ze schodiště na vozík. Vyzkoušeli jsme několikery boty a skončili v sandálech, protože se oteklé nohy do jiných nevešly. A na hlavu nezapomenout čepičku od dcery! Ještě donosit zbylé věci a naše svršky a můžem…

Nakládáme nejdřív pana R. Skulil se naležato naštorc přes přední sedačky a ztratil čepici. Vzápětí jsme to napravili – skrčit nohy a strčit do auta, přitáhnout tělo a opřít se. Sláva! A ještě čepičku… Když během nakládání nastartuji, aby se to hřálo, pan R. vypadá šťastně. Zvuk motoru mu asi zní jako rajská hudba.

Jak se otevírá kufr? Ták, naložit vozík, všechny věci, všechny pasažéry a pojedem! Pozor, svítí kontrolka – asi otevřené dveře? Zkoušíme… a ne – je to otevřený motor. To když jsme hledali, kde se otevírá kufr, omylem jsme otevřeli motor. Všechny dveře zavřené, nesvítí žádná kontrolka, můžeme! Ještě než vyjedeme, připoutávám se a mám snahu připoutat i pana R. Ten však odmítá. Paní říká, že vždycky jezdil bez pásů, tak ani teď se asi poutat nebude.

Je mrazivý a jasný den, minus 10 stupňů, slunce svítí, nebe jako vymetené, zasněžená krajina, suchá silnice… no úžasné! „Doutníčky, nevíš kde mám doutníčky?“ Paní podává a zapaluje, kořeněný dým prostoupil kabinu auta. „Přeci jenom, mohla bys mě připoutat? Padám.“ A opravdu, pan R. se mírně kácí a levá ruka mu padá mezi sedadlo a řadící páku. Tak, všechno je v pořádku. „Šťastnej jak blecha,“ tetelí se pan R., a nejen on. Domlouváme trasu: „Pojedeme zadem, to je moje oblíbená cesta a chtěl bych si ji naposledy projet.“ Tak ještě zajedeme pro benzín a pak už frčíme z Ruzyně směrem na Ořech a Radotín.

Slunce kouzlí v zasněžené a namrzlé krajině, vše se stříbroleskle třpytí. Auto je pohodlné, vytopené a voní tabákem. Chvíli dostávám pokyny a rady k opatrné jízdě, ale pak svým řízením pana R. přesvědčím, že není třeba se bát, a on se plně věnuje prožívání příjemné cesty. Sjíždíme serpentinami do Radotína: „Tady musíme zastavit, mají tu výborné taliány!“ Zastavuji na zastávce autobusu a paní přebíhá přes silnici do krámku. „Ještě nedovezli uzeniny, je pondělí.“ Škoda, ale nevadí. Jedeme dál. Radotínem, přes Lahovický most a pak směrem na Mníšek pod Brdy.

U Mníšku sjíždíme z dálnice. I malé silnice jsou téměř suché, jen místy s ledovými ostrůvky. Projíždíme malebnou krajinou, kde se střídají lesy se zasněženými pláněmi, silnice se kroutí, zdoláváme kopce a zase pak spadáváme do údolí. Stromy a keře kolem cesty jsou zdobené námrazou a vše se kouzelně třpytí a jiskří v odpoledním slunci. Co chvíli někomu z posádky vyklouzne jen tiché: „no, to je nádhera“.

V Nové Vsi pod Pleší odbočujeme do lesa a kopcem serpentinami stoupáme k léčebně na Pleši. Brána je otevřená, tak vjíždíme. Tady jsem měla také trochu „oříškový pocit“. S paní doktorkou jsme domlouvali, že by si na pana R. udělala chvíli čas. Nešlo o léčbu, spíše by tak čistě lidsky s ním promluvila. Tento oříšek rozlouskl sám pan R., který se rozhodl nevystupovat z auta a paní doktorku z Pleše vlastně vůbec vidět nepotřeboval.

Projeli jsme areálem, mezi stromy zastavili tak, aby na nás svítilo sluníčko. „Tak holky, tady se vyfotíme,“ řekl pan R. a zapálil si doutníček. Paní mu nalila do kalíšku čaj z termosky a pak jsme seděli, mžourali proti sluníčku a vychutnávali si Pleš. Přitom jsme se fotili.

Myslím, že jsme všichni tři zažívali pocit štěstí, aspoň panu R. to jiskřilo v očích. „Ještě se podíváme kousek směrem k ozařovně, je tam takové jezírko…“, přeje si pan R. Jenže cesta je zasněžená a s kopce, tak si dál netroufám. Vyfotíme se tedy ještě před zámečkem a chvíli se pokocháme. „Já si tu tenkrát uvědomil, jak to může bejt hrozný a jak já to mám vlastně dobrý… že můžu bejt doma…“ Pomalu vycouváme a zvolna pak projíždíme areálem léčebny k závoře, která je tentokrát zavřená. Chvíli to trvá, ale nakonec se otevře a my jedeme dál, teď do Knína. Mají tam totiž dobrou kávu a výborné zákusky.

Projíždíme kopcovitou krajinou, slunce je o něco níž a kouzlí zvláštní odstíny světla na obloze. V Novém Kníně vyjíždíme nahoru ke kostelu na náměstí. Zastavíme na parkovišti v řadě aut. Na náměstí je živo, autobusy přivážejí děti ze školy a některé dospělé z práce. Sen o zákuscích se rozplynul, neboť je pondělí, a tedy je cukrárna zavřená. Nevadí. Paní R. vykouzlí buchty od Odkolka, trochu čaje z termosky a pak si dáme ještě kávu, tu nám uvaří v hotelu na náměstí. Máme hrnečky bez podšálků, cukru a mléka, kolik kdo potřebuje, mají legrační značku „MAJ CAFE“. Sedíme v autě na parkovišti na náměstí, máme nastartováno, aby nám nebyla zima, a pijeme kávu. Sluníčko svítí a z otevřených okýnek auta se nám dýmá… Klid, spokojenost, pohodička…. je potřeba to zdokumentovat, tak fotíme.

Domlouváme další trasu, teď přes Dobříš do Borotic, kde se podíváme na domeček syna a zajedeme pak do vesnice Drevníky, kde v hospodě výborně vaří. Máme s sebou kastrůlky, tak můžeme vzít jídlo s sebou a v klidu pak vychutnat doma. Káva dopita, jedem!

Pan R. je už unavený, chvílemi se ptá, kam že to jedem, a občas hlásí, že jsme přejeli správnou odbočku. Paní však naviguje bezchybně, takže další dokumentační foto pořizujeme v Boroticích u kostela. Za ním je krásný starý domeček – a to je on! Synův.

Teď pokračujeme do Drevníků, kde bychom se najedli nebo si vzali do kastrůlků lahodné pokrmy s sebou domů. Je poklidné pozdní odpoledne, slunce se sklání k obzoru, odlesk slunce ve sněhu má nádech do oranžové a růžové. Sjíždíme s kopce do Drevníků, vesnička nevypadá moc velká, zato hospoda je docela velká. Bohužel, je taky docela zavřená, jak jinak – protože je pondělí. Nevadí, stavíme se v hospodě v Ruzyni nebo někde cestou. Jedeme zase zpět, ještě si prohlédneme borotický domek z druhé strany a pokračujeme směrem na Prahu. Kolem silnice posedávají na stromech draví ptáci, slunce zapadá a dělá tajemně krásné obrazy, nad nimiž se tají dech.

Najeli jsme na dálnici. „Šťastnej jak blecha,“ nechává se slyšet, dnes již po několikáté, pan R., který poklimbává. Vždy, když se probere, nechá si zapálit doutníček. Slunce zapadlo a nebe je teď růžové.

Nabízím zpáteční cestu přes město, avšak pan R. nechce: „Město mi nic neříká, radši mám tu svoji cestu…“. Tak se vracíme tudy, kudy jsme jeli ráno. Nebe se mění, dostává tyrkysový odstín. Nálada je poklidná, trochu unavená a smutná, což obecně k návratům patří… (zvláště pak, jedná-li se o poslední výlet…). V hospodě ve staré Ruzyni zjišťujeme, co dobrého mají na jídelním lístku. Nic z toho pana R. nenadchne, tak jedeme domů, že si něco uděláme sami.

Zastavíme před domem a pustíme se do louskání posledního oříšku, tedy, jakpak se dostat zpět nahoru po oněch speciálních schodech. Paní R. vyběhne, zkusí jedny sousedy, druhé sousedy – a už se vrací se dvěma chlapíky. Pan R. típne doutník, přesedne s dopomocí z auta do vozíku a jedem. Po rovném schodišti do patra to jde hladce, pozpátku na vozíku. Tady rozložíme na zem deku, pana R. do ní přesadíme, jeden cíp deky vedeme panu R. v podpaží, ostatní volně. Za cípy deky se podaří vyvléct pana R. zpátky nahoru „do věže“, a tak rozlousknout poslední oříšek. Tak jsme doma! Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…

Pan R je hrozně unavený, jíst zatím nic nechce, jen kávu a doutníček, samozřejmě. Objevuje se mu dvojité vidění, dostane tedy léky. Ještě přijde pan Ríša a přinese jakési rozvodné krabice související s rozvodem elektřiny v domě. To je věc, která se stává prvořadým úkolem – „udělat tu elektriku“. Pan Ríša slibuje, že přijde zítra nebo koncem týdne a že tu elektriku zvládnou. Večer se, tuším, montují ještě krabice.

Druhý den musí být paní R. v práci a o pana R. pečuje jeho sestra. Dopoledne přišel pan Ríša a udělal téměř celou práci ohledně té elektřiny. Pan R. je hodně unavený a slabý. Sedí v křesle a kouří, ale láme se v pase – bradu až na kolena, přičemž mu spadne levá ruka vždy až na zem. Stále znovu se ptá, jak je to s tou elektrikou, chvílemi mu dělá problém si zapálit. Poklimbává. Dáme si spolu kávu a výborný zákusek od sestry. Pan R. nemá sílu donést lžičku k ústům a nevydrží sedět, aniž by se zlomil v pase. Šlehačku a krém má po obličeji. Zákusek sní s chutí celý, avšak potřebuje pomoct.

Ve středu je pan R. velice unavený, nemá moc chuť k jídlu, špatně se mu polyká a těžce dýchá. Ptá se na elektřinu a je znovu a znovu uklidňován, že je to hotové a nemusí si s tím dělat starosti. Usíná a láme se v pase. Nedokáže si sám zapálit doutník, což s láskou dělají jeho paní nebo sestra. Nechá si dát lék proti bolesti, aby ho nebolela hlava. Těší se na večer, kdy mu mají přivézt elektrickou polohovací postel a koncentrátor kyslíku.

Ve čtvrtek zůstává pan R. na lůžku. Téměř nejde vzbudit, nemůže polykat. Nekouří. Velmi těžce dýchá. Po vyšetření paní doktorka naordinuje léky proti bolesti a podáme mu kyslík. Je klidný, bolesti ustoupily. Jsou u něho sestra i paní. Odpoledne pak v 17 hodin a 19 minut umře.

Když pak v noci odvážela pana R. pohřební služba, museli použít vak a nosítka, aby ho po úzkém točitém schodišti snesli dolů. Zátěž musela být dole, tak ho nesli hlavou napřed. „To je celej on, vždycky šel do všeho po hlavě, celej život…,“ řekla k tomu pak jeho paní.

Jeden z mnoha příběhů, jako ho zaznamenala Anna Krutská, sestřička Domácího hospice Cesta domů, pondělí v lednu 2006. Zveřejněno se souhlasem paní R.**

Autor příběhu:
Redakce Umírání.cz