*
  (kontaktovat autora příběhu)
18. července 2021
Bolest

Co dál?

Ahoj všem co to budou číst...
Nevím co ze sebou. Nevím kam mám směrovat svůj život...Vždycky nade mnou byla otázka sebevraždy a pevně doufám, že jednou bude schválená eutanázie.
Jsem zdravá, mám práci i kde bydlet a v podstatě si nemůžu na co stěžovat, lidé jsou na tom daleko hůř než já ALE! prostě nevím proč jsem tady, nechápu smysl mojí existence. Ano mám ráda procházky, dobré jídlo, krásy přírody, nakažlivou euforii když se povede něco dobrého. Jen prostě nezapadám do koloběhu tohoto života. Když se rozhlédnu okolo sebe, každý to má tak krásně nalinkované, škola, manžel, děti, práce a užívání stáří...mám neodbytný pocit, že je na vše pozdě a jsem rozpůlená v tom co chci a kterou cestou se vydat. Nejsem příliš sebevědomá, ani si nepřipadám dospělá i když datum narození říká něco jiného. Jako kdybych od narození to vzala za špatný konec a jen se plácám a nežiju, nevím jak...Jen pozoruju okolní svět jak ví, jak na to.
Možná jsem přespříliš zhýčkaná dnešní dobou a rozmazlená k tomu a utápím se v lítosti nad sebou. Nejhorší je, že je mi i tak vše jedno, nebojuju není za co a pro co. Tak závidím všem co si našli smysl života, proč tady být...já ho nevidím, nevidím ho nikde ani ve své existenci.
Posílám všem odvahu a sílu na život.

Henrieta
22. července 2021
Milá slečna, rada by som vám napísala, aby ste si v žiadnom prípade nebrali život (nepomôžete tým ani sebe, ani iným). Život je dar, treba sa radovať z maličkostí a ak máte pocit, že ste tu zbytočná a že život je nanič, radšej vyhľadajte dobrého psychologa, ktorý by vám pomohol. Tiež som tam chodila po smrti mojej mamy. A nejako som to prekonala, musela som. Ženám, ktoré stratili milujúcich manželov by som poradila, aby si spolu písali, navzájom sa podržali alebo osobne stretávali (ak sa dá). Tiež som po smrti svojej mamy brala lieky a chodila som na návštevu k rodinám z maminej strany, porozprávali sme sa o všetkom možnom, dosť mi to pomohlo a tak mi to aj radila psychologička. Prvé mesiace po smrti milovaného človeka sú strašné, ale neprepadajte malomyseľnosti. Myslite na to, že raz sa s nimi stretnete a nech vás to drží nad vodou, pretože každý z nás tam ide. Všetkým prajem veľa síl a hlavne majte veľa dobrých ľudí okolo seba. Henrieta z Bratislavy
kacka
19. července 2021
Mile damy, neni hezke znevazovat neci trapeni. nikomu do hlavy nevidite.kacka
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
19. července 2021
Milá neznámá, nevíte co dál, nevíte co se sebou... ani já nevím co dál. Víte, zemřel mi manžel, před 3 měsíci, a proto nevím, jak dál.
Máte ráda procházky, dobré jídlo, krásy přírody a jste ráda, když se něco dobrého povede. Všichni kolem vás mají vše nalinkované, vzdělání práce, manžel, děti, stáří. Jste zhýčkaná, rozmazlená a litujete se.
Možná by bylo dobré pojmenovat, proč se vlastně litujete. Nevidíte smysl své budoucnosti? Jděte na procházku, dejte si někde dobrou a hodně drahou večeři, kupte si něco nového do bytu. Ale smysl života v tom rozhodně nenajdete, a to mi věřte. Zvedněte zadek a začněte třeba tím, že se rozhlédnete kolem sebe, jistě je někdo, kdo by uvítal vaši pomoc. I kdyby to byl jen váš úsměv, stojí to za to! Jděte někomu ze svého okolí nakoupit, popovídejte si s babičkou od vedle...sakra ženská, vzpamatujte se! Budete tady psát o sebevraždě, fakt dobrý nápad! Já už víc než 3 měsíce nepřemýšlím o ničem jiném, než že tu nechci být. A proč? Protože mi odešel člověk, který dával mému životu smysl, směr, radost. Ale sebevražda? Co kdyby jste se zeptala své matky; vůbec netušíte, co za zrůdnost jste tu napsala! Máte ještě část života před sebou, seberte se a snažte se. I my se snažíme, se smutkem, zoufalstvím a samotou, kterou jsme si nevybrali. Měli jsme život "nalinkovaný" dle vaší terminologie, ale byli jsme šťastní a spokojení. Teď nemáme nic, a není nic, co bychom mohli vrátit zpět.
A já bych moc moc chtěla, aby jste napsala znova... a omluvila se.
Světlana

In reply to by Anonym (neověřeno)

to je jedno
  (kontaktovat autora příběhu)
20. července 2021
Milá Světlano, dovolím si Vám oponovat. Toto je web- stránky určené k tomu aby se člověku alespoň trochu ulevilo, což jste evidentně nepochopila. Pisatel se zde svěřuje se svými nejniternějšími pocity a rozhodně nečeká na vynadaní, či dokonce výzvy k omluvě.
Jakoliv je mi líto co se Vám přihodilo - přijměte upřímnou soustrast. Musím s Vaším příspěvkem nesouhlasit. M. V.

In reply to by Anonym (neověřeno)

kacka
20. července 2021
Dobry den mily M.V., s Vasim komentarem naprosto souhlasim, take se mi nelibi, co pani napsaly. Slecna se nam svěřila se svym trapenim a neni na nas ho jakkoliv posuzovat nebo hodnotit. smutek je stav duse, neni to mate.maticka velicina, kterou je mozne merit. k

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
26. srpna 2021
Nejsme "vyvolení". To, že nám zemřeli naši nejbližší a my se utápíme ve smutku, z nás nedělá "vyvolené", kteří jediní mají právo na zoufalství. Máme to štěstí, že jsme našli tento portál, kde se můžeme svěřovat se svými příběhy. A když sem vstoupí někdo, komu duši (psychiku) zlomilo něco jiného, neměli bychom nad ním ohrnovat nos, poučovat ho, že ON neví, o čem bolest je. Neznáme příběh člověka, který se potřebuje svěřit, nevíme, co všechno za jeho smutkem stojí. A tak je někdy lepší mlčet, než přidat sůl do něčích ran. Bolest a její míra nejsou změřitelné. To by nás tady mohl třeba osočit někdo, kdo například při autonehodě přišel kromě milovaného životního partnera o děti, že nevíme, o čem bolest, zoufalství a duševní strádání jsou. Přece tady nesoutěžíme! Hledáme tu podporu a jsme připraveni ji poskytnout.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
20. července 2021
Rozhodně jsem neměla v úmyslu někomu vynadat. Citovala jsem pouze z příspěvku, a popravdě, je mi smutno z toho ze všeho. Moc mě bolí, když někdo uvažuje o konci života... je potřeba si uvědomit, co případně takovým činem způsobí těm, kdo zůstávají.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
18. července 2021
Nevim jak zacit...napsala jste sve pocity,prozitky,snad i prani a vyjadrila nespokojenost s vasim ja...na techto strankach je nas bohuzel vetsina,ktere jsme smysl zivota ztratily,bohuzel ztratou blizkeho cloveka,ztratou zivotniho partnera,chci tim jen napsat prectete si zpetne par prispevku co prozivaji zeny,jakou bolest,zarmutek ,zoufalstvi neschopnost vratit se bez problemu zpatky do reality...ktere neziji pouze bez smyslu cehokoliv prezivaji v samote a prazdnote....preji vam aby jste svuj smysl zivota nasla mozna uvedomeni si z vasi strany ze vas pocit ,,niceho,,je pouze vase rozhodnuti, my jsme ten fakt musely prijmout bez jakehokoliv naroku na pochopeni a vyrovnani se s tim...

In reply to by Anonym (neověřeno)

mivo
  (kontaktovat autora příběhu)
20. července 2021
Hanny, totéž co jsem napsal k příspěvku paní Světlany, platí z velké části i pro Vás. Místo empatie s pisatelkou, tady řešíte vlastí témata a dáváte doporučení jako fundovaní psychologové, člověk v zoufalství se svěří aby se mu alespoň částečně ulevilo a nepotřebu je číst reakce Vašeho typu. M.V.