Milá neznámá, nevíte co dál, nevíte co se sebou... ani já nevím co dál. Víte, zemřel mi manžel, před 3 měsíci, a proto nevím, jak dál.
Máte ráda procházky, dobré jídlo, krásy přírody a jste ráda, když se něco dobrého povede. Všichni kolem vás mají vše nalinkované, vzdělání práce, manžel, děti, stáří. Jste zhýčkaná, rozmazlená a litujete se.
Možná by bylo dobré pojmenovat, proč se vlastně litujete. Nevidíte smysl své budoucnosti? Jděte na procházku, dejte si někde dobrou a hodně drahou večeři, kupte si něco nového do bytu. Ale smysl života v tom rozhodně nenajdete, a to mi věřte. Zvedněte zadek a začněte třeba tím, že se rozhlédnete kolem sebe, jistě je někdo, kdo by uvítal vaši pomoc. I kdyby to byl jen váš úsměv, stojí to za to! Jděte někomu ze svého okolí nakoupit, popovídejte si s babičkou od vedle...sakra ženská, vzpamatujte se! Budete tady psát o sebevraždě, fakt dobrý nápad! Já už víc než 3 měsíce nepřemýšlím o ničem jiném, než že tu nechci být. A proč? Protože mi odešel člověk, který dával mému životu smysl, směr, radost. Ale sebevražda? Co kdyby jste se zeptala své matky; vůbec netušíte, co za zrůdnost jste tu napsala! Máte ještě část života před sebou, seberte se a snažte se. I my se snažíme, se smutkem, zoufalstvím a samotou, kterou jsme si nevybrali. Měli jsme život "nalinkovaný" dle vaší terminologie, ale byli jsme šťastní a spokojení. Teď nemáme nic, a není nic, co bychom mohli vrátit zpět.
A já bych moc moc chtěla, aby jste napsala znova... a omluvila se.
Světlana
