Ztráta spojuje pozůstalé víc než její způsob

Odkud přišla myšlenka založit Klub Podvečer?

Myslím, že Klub začal stejně jako mnohé další naše služby – a vznikla tak vlastně i samotná Cesta domů – vynořila se potřeba a my jsme na ni reagovali. Uvědomili jsme si, že hospicová péče není jenom péče o nemocné a pečující, ale také o pozůstalé. V té době jsme nebyli schopni nabízet individuální péči o pozůstalé, ale věděli jsme, že pozůstalým může pomoci i sdílení ve svépomocné skupině. Jako „svépomocnou skupinu“ jsme to ovšem nemohli nazvat, tou dobou byli mezi veřejností známí snad jen Anonymní alkoholici. Jako vhodný název nám přišlo „čaj o páté“, symbolem byl hrníček s puntíky.

Vy jste ale v té době zvali veřejnost do Cesty domů na řadu pravidelných programů.

Celé jsme to koncipovali šířeji, jako tři typy Podvečera, aby si každý našel, co mu vyhovuje. Skoro každý týden se konalo nějaké setkání: odborné přednášky, na které jsme jako hosty zvali lékaře, filozofy a další odborníky mezi našimi známými. To bylo takové nejvíc „nízkoprahové“, lidé přišli do Cesty domů na přednášku se zajímavým člověkem a po skončení jsme si ještě chvilku povídali. Další týden bylo na programu tvoření, vyrábění nebo malování. A třetí týden se scházela svépomocná skupina.

Vybavuji si fotky prostor Cesty domů v Bubenské ulici zaplněné účastníky přednášek nebo tvoření. Jakou návštěvnost měla setkání pro pozůstalé?

Lidí chodilo málo, vždy tak dva až tři. Ale povídalo se pokaždé hodně, takže nám to dávalo smysl. S jinými hospicovými službami, třeba Hospicovým hnutím Vysočina, jsme se podporovali v tom, že musíme tuto službu držet – protože vždycky přijdou ti, kteří ji potřebují. Pak mě jednou napadlo, že pět hodin je pro lidi moc pozdě. Je už večer a chtějí být doma, dívat se na svůj seriál nebo už je tma a bojí se jít domů a vidět, že okno u nich už nesvítí, protože tam nikdo jiný není. Zkusili jsme dát začátek na čtvrtou hodinu a lidé opravdu začali chodit. I v některých jiných hospicích se inspirovali a byli překvapeni, že to funguje.

A v 16 hodin se začíná dodnes. Změnilo se něco na pojetí setkání?

Posledních několik let setkání vede kolega Oldřich Hanibal. Vždy jsme drželi pravidelnost jednou za měsíc. Jak se Cesta domů stěhovala, měnila se místa konání, vždy jsme se snažili, aby v místnosti bylo dost místa, dost vzduchu. A vždy chystáme malé pohoštění. Mnohokrát jsme od účastníků slyšeli, že jim nikdo jiný kávu neudělá. Občas i oni sami nosili nějaké sladkosti.

Není cílem, aby lidé chodili do Klubu Podvečer, ale aby z něj mohli vykročit dál.

Setkání jsi mnoho let vedla. Utkvěli ti nějací účastníci v paměti?

Jeden rok se náhodou sešly čtyři paní a všechny měly vztah k hudbě, muži některých z nich za života hráli v orchestrech. Tak se po setkáních, kde si povídaly, plakaly nebo se smály, nakonec domluvily, že spolu začnou chodit na koncerty. Měli jsme i dva lidi, kteří se na setkáních seznámili a vzali se.

Je hezké, když setkání umožní ještě něco dalšího. Vlastně jde o to, aby se lidé skrze sdílení postavili na vlastní nohy a uměli se radovat a žít dál, i když jim někdo zemřel. Není cílem, aby lidé chodili do Klubu Podvečer, ale aby z něj mohli vykročit dál, občerstveni a posíleni. A s uklidňujícím pocitem, že to, co prožívají, je normální, že na tom není nic divného.

Komu jsou setkání otevřená?

Pravidelně zveme pozůstalé po pacientech, o které Cesta domů pečovala, a to dva měsíce po úmrtí. Vyčetli jsme to v zahraniční literatuře a ukazuje se, že je to dobré načasování, i z osobní zkušenosti vím, že dřív by bylo moc brzy.

Původně byl Klub Podvečer zamýšlen jen pro pozůstalé po lidech, o které jsme se s Cestou domů starali. Měli jsme obavy, že když přijde někdo „zvenku“, komu blízký zemřel tragicky nebo v nemocnici, nebude to fungovat. Pak jednou někdo takový přišel, našel si nás a nezeptal se – a ukázalo se, že to dává smysl. Samotná ztráta spojuje daleko víc než způsob ztráty. Mladá žena, jejíž snoubenec zemřel při autonehodě, najde společnou řeč s paní, která se dva roky starala o svého manžela a on pak v klidu umřel doma. I když je to úplně rozdílná situace – nebo to vypadá jako rozdílná situace – úmrtí je nějak spojující. V tom sdílení, co dělá jeden, co dělá druhý, se můžou potkat.

Takže jsme setkání otevřeli pro veřejnost a funguje to. Trochu složité je to jen tehdy, když přijde někdo příliš brzy po úmrtí. Skupina to unese, ale je to náročnější. Jinak jsou to večery plné všech možných emocí, je tam smutek, strach, vztek, radost, humor, všechno.

Co bys Klubu Podvečer přála do dalších let?

Aby byl, aby žil svým životem. V posledních letech jsme začali pořádat specializované setkání pro rodiče, kterým zemřely děti, to má myslím velký význam. Mezitím jsme se snažili uspořádat setkání určené pro muže, protože nám přišlo, že na běžná setkání chodí jenom ženy. Nikdo tehdy nepřišel, ale od té doby začali muži chodit na běžná setkání. Nevím, čím to je, snad už ta samotná myšlenka něco vyvolala. Jsme rádi, že tomu tak je.