článek

Vdovou?

Můj manžel se nedávno zúčastnil semináře, v jehož rámci si měl vypracovat docela podrobný plán toho, co by si přál, aby se s ním dělo, až bude umírat. Jaký by chtěl mít pohřeb, rakev a podobně. Když jsem jeho plán četla, došlo mi, že ho možná skutečně jednou budu muset použít… že možná jednou budu vdovou. A začala jsem přemýšlet. Kdo je to vlastně vdova? Jaký život vede? Mám nějakou ve svém okolí?

Když jsem byla malá, znala jsem z pohádek chudou vdovu, která jednou žila byla a měla jednoho, dva nebo tři syny, anebo několik dcer. Některé z jejích dětí se potom stalo králem či královnou, našlo poklad nebo jinak uspělo a vzalo starou matku k sobě.

Na gymnáziu jsem zjistila, že literatura je také plná mladých a podnikavých vdov, které jsou krásné a chytré, ale obvykle také chudé, takže se snaží znovu provdat nebo alespoň provdat své ještě mladší dcery. I tady jsem už ale narazila na typ vdovy, o kterém jsem se potom učila v dějepise. Totiž na ženu, která smrtí svého manžela poprvé získá finanční samostatnost a právo rozhodovat o svém životě. Nepotřebuje už souhlas otce či bratra, ani za ni nerozhoduje manžel. Tyto ženy potom někdy zakládaly umělecké salóny, angažovaly se v politice nebo třeba převzaly a vedly manželův podnik.

Kdysi mne zaujalo, že můj oblíbený romanopisec a psychoterapeut Irvin Yalome v knížce Máma a smysl života dochází k závěru, že čím lepší vztah spolu partneři (ale třeba i rodiče a děti) mají, tím snáze, dříve a lépe se po smrti jednoho z nich dokáže ten druhý vrátit do života, zpracovat svůj žal a nedovolit mu úplně jej ovládnout. To sice zní velmi logicky, ale je to zcela v protikladu k představám založeným na příběhu Romea a Julie a dalších základních kamenech naší kultury, které pojednávají o lásce.

Jaká vdova bych asi byla já nebo ženy v mém okolí? Záleží to na tom, v jakém věku žena ovdoví? To jsou ovšem teoretické a velmi abstraktní úvahy. Co se skutečně děje, když ženě muž umře? Co o tom vůbec vím?

Státem stanovená doba uvolnění z práce při úmrtí partnera je pouhé dva dny

Vzpomněla jsem si na Rok vdovy I. a II., články v týdeníku Respekt, v nichž paní Zuzana Pokorná popisuje džungli administrativních úkonů, byrokratické i ekonomické povinnosti i finanční nejistotu, se kterými se potýkala v prvním a druhém roce po manželově smrti. Vypráví také o citových a duševních stavech, jak je prožívala ona i její dcery a jak se s nimi snažily vypořádat. Pamatuji si, že mne tehdy zaskočilo, kolik věcí musela paní Pokorná v krátké době řešit a s jakou lhostejností a nezájmem se setkávala. Jak málo jí vycházeli vstříc. Byla jsem tehdy v šoku, že má člověk tak málo času na to, aby mohl někde v klidu truchlit, řešit pohřeb a vzpamatovávat se ze ztráty blízké osoby. Státem stanovená doba uvolnění z práce při úmrtí partnera je pouhé dva dny. A ještě jeden den na pohřeb. Na svatbu dostane člověk dny dva. Po porodu má otec dítěte nárok na týdenní volno…

Když jsem po narození svých dětí pročítala mateřské blogy, narazila jsem na Veroniku Hurdovou, která na blogu Krkavčí matka píše o tom, jak se jí žilo, když jí zemřel manžel a ona byla právě těhotná s třetím dítětem, jak to zvládala a zvládá po jeho smrti. Vydala o tom také knížku Moje milá smrti, o které píše: „Chci vrátit smrt zpátky do našich životů, protože věřím, že díky ní může každý z nás žít mnohem naplněnější a naplňující život plný lásky, vědomé přítomnosti a pochopení sebe samých“.

V nakladatelství Cesty domů vyšla vloni Knížka pro vdovy na prvních pět let Kristiny Meekhof, která ovdověla v třiatřiceti letech a od té doby pomáhá ženám, které se dostanou do stejné situace. Pracuje jako psychoterapeutka a věnuje se především vdovství, vdovám a jejich způsobu života po tom, co jim zemře partner. Knížku napsala společně se svým kamarádem psychologem Jamesem Windellem, který se přátelil i s jejím manželem. Jejich společný text přistupuje k tématu velmi otevřeně a přetéká praktickými radami. Autoři také v rámci přípravy knihy hovořili se stovkami ovdovělých žen různého věku, které v textu hojně citují. V úvodní kapitole Jak přežít první měsíc se píše o pocitu šoku, nezvladatelných návalech emocí i o ryze praktických věcech a technických požadavcích, které toto období přináší. V této kapitole jsou i zcela konkrétní rady, komu přesně co říci, co v jakém pořadí udělat a co se pokusit odložit na později. Další kapitoly se stejně podrobně, konkrétně a s velkým pochopením věnují ekonomickým, právním a pracovním oblastem, zabývají se vztahem s ostatními členy rodiny a výchovou dětí po smrti otce, v dalších se pak probírá například situace, kdy zemře partner, s nímž je žena rozvedená, komunikace s přáteli a v neposlední řadě i stavy mysli a těla, které můžou ovdovělou ženu překvapit, vyděsit, nebo se za ně může stydět. Poslední kapitolou je Herní plán, kde jsou po týdnech uvedena krátká zadání na první měsíc – co má ovdovělá žena zařídit, na co se má zaměřit na sobě osobně, jak si stanovit úkoly – pro sebe i pro případné pomocníky – a jak rozplánovat čas i finance. V téže kapitole jsou také přehledné tabulky, které lze v dané situaci přímo využít. Najdete tu i dodatek k české verzi (vypracovala jej Cesta domů), kde je rozpis všeho, co a na jakém úřadu je v prvních týdnech potřeba zařídit, a seznam dokumentů, jež k tomu člověk potřebuje. Knížka pro vdovy je příručkou, po jejímž přečtení získáte velmi konkrétní představu, jaký život taková vdova vede, čím se zabývá a co se vlastně stane, když ženě zemře partner. Desítky autentických výpovědí vdov, jimiž je text doplněn, vytvářejí o vdovství velmi plastickou představu. Je neuvěřitelné, že takovou knížku někdo napsal až v roce 2015

U kávy a zákusků se sešlo osmnáct lidí, aby ve třech skupinách mluvili o smrti a umírání

Mé přemítání o vyrovnávání se se smrtí partnera pokračovalo i při mé prázdninové cestě do kanadského Ontaria. Tam mi nedávno ovdovělá babička mé přítelkyně z dětství přinesla článek z místních novin, kde se psalo o prvním setkání nově založeného Death Café. Tato žena se ho osobně zúčastnila a popisovala mi, jak se u kávy a zákusků sešlo osmnáct lidí, aby ve třech skupinách mluvili o smrti a umírání. Hovor nebyl nijak řízený, šlo hlavně o to, vytvořit bezpečné prostředí, kde lidé mohou o smrti mluvit, aniž by se je někdo snažil umlčet nebo odvést od tématu, jak se v naší společnosti často stává – a to i čerstvým pozůstalým. Manžel paní Sally zemřel teprve nedávno a kontakt s dalšími lidmi ve stejné situaci pro ni byl velice důležitý. Takových Death Café existuje už zhruba šest tisíc a jejich cílem je umožnit lidem přemýšlet a mluvit spolu o umírání a smrti. O smrti jejich blízkých i o jejich vlastní smrti.

Co tedy můžou ženy (pravděpodobné budoucí vdovy) dělat, aby šok ze smrti manžela a jeho následky nebyly tak zdrcující? Rozhodně přečíst si Knížku pro vdovy. Mnohé z toho, co se v ní píše, se dá řešit nebo se na to připravit v době, kdy ještě nikdo neumírá. Přemýšlet a mluvit o smrti a umírání. S partnerem i s ostatními blízkými. Přistupovat s pochopením a ochotou k ovdovělým ve svém okolí. A samozřejmě žít dobrý život. Nenechávat věci nevyřčené, nedokončené, odsunuté do neurčita. Každý den může být náš poslední. Nebo našeho partnera. Snad se nám podaří přijmout i smrt našeho nejmilejšího jako nutnou součást života, ať už ho změní jakýmkoli způsobem.

Autor/ka článku:
Magdalena Pehalová