článek

Podpůrná publikace pro pozůstalé, nebo sdílení dobré praxe pro terapeuty?

Nakladatelsví Host vydalo český překlad bestselleru Cesty zármutku britské autorky Julie Samuel, jejímž záměrem bylo vytvořit průvodce pro pozůstalé a jejich blízké. Autorka pracuje s pozůstalými již přes 20 let, jako jedna z prvních se začala věnovat pomoci pozůstalým dětem, založila organizaci Child Bereavement.

Kniha Cesty zármutku obsahuje unikátní sbírku kazuistik z terapeutické praxe doplněnou jednoduše popsanou teorií týkající se průběhu truchlení a podpory pozůstalých. Samotné kazuistiky jsou řazeny do kapitol podle vztahu klienta k zemřelému. Čtenář má jedinečnou příležitost se postupně seznámit se třemi pozůstalými, kteří se vyrovnávají se ztrátou partnera, s dalšími třemi, jimž zemřel rodič, sourozenec nebo dítě, a také s příběhy klientů, kteří čelili vlastní smrti z důvodu nevyléčitelné nemoci. Každá kapitola je doplněna o úvahy autorky, ve kterých se prolínají její pocity, zkušenosti, ale také psychologické teorie relevantní k danému tématu. Například v úvahách ke kapitole věnované rodičům po ztrátě dítěte se zmiňuje o výzkumech rizik pro pozůstalé rodiče, o statistikách, kolik dětí zemře před, při a po porodu, a také informuje o posttraumatickému růstu.

Truchlení

Úvodní teorie relativně stručně a výstižně shrnuje základní znaky a formy zármutku a způsoby podpory pozůstalých. Například vysvětluje, že truchlení je náročná práce, kterou nemůžeme odpracovat sami, že je třeba mít někoho, o koho se můžeme opřít. Dále popisuje truchlení jako proces individuální – každý na něj potřebuje jinak dlouhý čas a každý se v jeho průběhu chová jinak. Zdůrazňuje také důležitost prožití zármutku, tedy nikoli vyhýbání se mu. Co však v úvodní teorii působí jako nedokončené, je výčet pocitů, které pozůstalý může prožívat. Autorka píše: „Jde o neustálý koloběh emocí, kdy se zmítáme mezi agonií a novou vůlí k životu. Stesk, slzy, touha a starost o člověka, který zemřel, se mísí s našimi každodenními povinnostmi, prací, nadějí v budoucnost a potřebou si od zármutku alespoň na chvíli odpočinout.“ Jako by v první části knihy chyběly ostatní prožitky, které často bývají součástí truchlení a zármutku, např. vztek, obviňování sebe a druhých, uzavřenost do sebe, strach, snaha vyhýbat se lidem, místům a věcem spojeným se zemřelým, osamělost a vyhledávání blízkosti zemřelého atd. Překvapující je, že autorka pak v klientských příbězích tyto typy prožívání detailně popisuje i interpretuje. Závěrečná teoretická kapitola byla psaná pro blízké pozůstalého – rodinu, přátele a kolegy. Julia Samuel v ní citlivě učí taktu a empatii v tom, jak se chovat k blízkému, který ztrátou prochází, jak nabízet pomoc a přitom nevytvářet nátlak. Velmi užitečná, stručně a výstižně zpracovaná kapitola.

Čtení příběhů může pozůstalému pomoci identifikovat se s klienty, kteří prožili podobnou ztrátu.

V průběhu čtení knihy mi postupně docházelo, jak těžký cíl si autorka vytyčila. Napsat průvodce pro pozůstalé formou popisu klientských příběhů se zdá být geniální, ale zároveň rizikové. Už jen to, že kazuistiky bývají spíše prezentovány za účelem výcviku terapeutů, ale obvykle nejsou užívány s cílem podpořit klienta. Autorka předpokládá, že pozůstalí se často ve své situaci cítí osamělí, ptají se sami sebe, jestli je jejich reakce normální, a nemají s kým sdílet své pocity a myšlenky. Čtení příbehů může pozůstalému pomoci se identifikovat s klienty, kteří prožili podobnou ztrátu. Možná čtenář zjistí, že prožívá svou situaci podobně jako někdo z klientů představených v knize. Možná že se podobně chovají jeho blízcí a skrze text jim může lépe pozorumět. Kniha představuje rozmanitou škálu reakcí na ztrátu, většinu z nich normalizuje z pozice odborníka, současně se však nebojí edukovat čtenáře, kdy vyhledat odbornou pomoc.

Příběhy klientů

Popis každého z klientů autorky s sebou nese téma, které se u člověka v zármutku může objevit, ať už je to pocit viny za to, že blízký zemřel a pozůstalý ne, nebo snaha vyhnout se truchlení třeba pomocí práce nebo alkoholu. V textu jsou témata jakoby vyskládána na pozadí příběhu klienta, což může zprvu působit nestrukturovaně. Autorka zpravidla shrne příběh úmrtí, co se stalo, komu a za jakých okolností a následuje výčet zajímavých událostí v průběhu terapie, někdy bohužel bez časového a dalšího kontextu. Na čtenáře, zvyklého číst podobnou literaturu například z pera Irvina D. Yaloma, může text působit trochu neuspořádaně, možná až chaoticky, současně však povrchně s důrazem na jednotlivosti. Na druhou stranu, autorka si pravděpodobně nekladla za cíl představit nám případ každého klienta do hloubky, ale spíše zdůraznit určité znaky truchlení v daných situacích a nastínit práci s nimi. Přemýšlím, zda by pro pozůstalého, který knihu čte, nebylo jednodušší, kdyby byla specifika každého klienta popsána i explicitně, ať už na začátku, nebo v úvahách na konci každé kapitoly. Takhle může text působit nedokončeně, jako neuzavřený tvar.

V psaní, vyprávění nebo v jiném způsobu ztvárnění příběhu se může skrývat cesta k úlevě.

Kromě příběhů klientů jsou v knize prezentovány také osobní reflexe terapeutky. Některé se opírají o odborné informace, teorii, která může být i pro pozůstalého podpůrná a vysvětlující. Přínos druhého typu reflexe je diskutabilní, bývá jen upřímným vyjádřením pocitů nebo myšlenek, které terapeutka o klientovi nebo jeho situaci měla, např. „Stephen byl vysoký muž s pořádným bříškem… Málem ani nevylezl ke mně do schodů“, „Která část věty večer nepracuji jí není jasná? … Její dotazy mě popuzovaly, jelikož jsem nabyla dojmu, že na mě tlačí, aby zjistila, kde leží moje hranice“. V některých poznámkách vyjadřuje pochybnosti o vlastní stabilitě, síle nebo kompetentnosti, což z pozice „kolegyně“ vnímám jako nástin sympatické reflexe vlastních hranic, avšak z pozice pozůstalé spíše jako znejisťující. Jako bych nevěděla, zda můj příběh terapeut vydrží. Píše například: „Cítila jsem nutkání utéct před hrozbou ukrytou za jeho slovy, před strašným obrazem toho, jak vidí svou dceru umírat, jakou bolestí trpí. Musela jsem si připomenout, že mám dýchat a zůstat v klidu.“

Učebnice, nebo podpůrná publikace?

Pokud vnímáme čtenáře-pozůstalého jako člověka, který možná bude zvažovat vyhledání odborné podpory, je na místě klást si otázku, zda upřímné reflexe klientů nebo vlastní kompetence zvládat příběh klienta jsou pozůstalému k něčemu užitečné. Z mého pohledu vnímám podobná prohlášení jako možnou další překážku v cestě pozůstalého za odbornou konzultací, jako možný zdroj obav typu „Co si o mě bude terapeut myslet?“, „Zvládne můj příběh, mám mu svěřovat i ty největší obavy, mám mu říkat to, za co se stydím?“ Pokud by kniha byla určená odborné veřejnosti, potom by dávalo smysl zaměřit se na podobné pocity a úvahy detailněji, i s tím, jaké mechanismy terapeutka v procesu využívá k jejich zvládnutí, zkrátka jak s nimi pracuje. Bohužel v textu nenajdeme žádnou zmínku o tom, že záměr knihy byl výukový. Text tak trošku těžkopádně balancuje na hranici mezi podpůrnou publikací a „učebnicí“ s příklady dobré praxe pro terapeuty.

Přes všechny kritické výtky, které k textu mám, mi kniha mnohé dala a ráda bych poděkovala její autorce za sdílení vlastních zkušeností a za její záměr. Knihu lze doporučit zejména pozůstalým, kteří vyhledávají příběhy druhých s podobným prožitkem ztráty. Autorka sama by možná potvrdila, že se v příbězích skrývá moudrost a částečně i potvrzení jejích vlastních otázek. V psaní, vyprávění nebo v jiném způsobu ztvárnění příběhu se zase může skrývat cesta k úlevě.

Autor/ka článku:
Mgr. Veronika Drnková

Mgr. Veronika Drnková

sociální pracovnice

Vystudovala magisterský program jednooborové psychologie na FF UK v Praze. Absolvovala komplexní výcvik v krizové intervenci, je certifikovaným Poradcem pro pozůstalé. Získala certifikaci Level 2 v terapii komplikovaného zármutku v Center for Complicated Grief při Columbia University v New Yorku. Od května 2016 pracuje v Poradně Cesty domů, od května 2017 ji vede.