Otec umírá na rakovinu, nevíme, jak mu poslední chvíli zpříjemnit, co od nás očekává. O své nemoci a smrti nechci mluvit a jen mlčí. Jak mu můžeme pomoci?

Dobrý den, Katko,

vážím si Vašeho dopisu, v kterém velmi otevřeně hovoříte o tom, co se děje ve Vaší rodině. Oceňuji, že jste se rozhodla nebýt se svými prožitky sama a svěřit se někomu dalšímu. Mezi řádky cítím obětavou a velmi náročnou péči o nemocného, Vaši bezmoc, únavu, touhu zpříjemnit tátovi konec života, úzkost a nejistotu, kterou tváří v tvář smrti zažívá snad každá rodina.

Nejprve chci ocenit Vaši statečnost a obětavost, s kterou se o tátu staráte. Pečovat o takto nemocného člověka je velmi vyčerpávající. Ošetřovat ho, dávkovat mu léky, jednat s lékaři, snášet jeho nepohodu a být svědkem zhoršení stavu, halucinací, to všechno s vidinou, že se už neuzdraví – to vyžaduje velkou statečnost a sílu ducha. Tím vším pro tátu děláte velmi mnoho a moc si toho vážím.

Vnímám také, že byste mu ráda pomohla ještě víc. Zkuste popřemýšlet, v čem byste mu chtěla nejvíc pomoci. Přála byste si ho uzdravit? Pomoct mu připravit se na smrt? Přála byste jemu i Vám všem, aby prožil dobrý konec života? Možná i něco dalšího… Tato přání jsou velmi lidská; každý, kdo byl nablízku vážně nemocnému, si často přeje něco podobného. Tyto věci nedokážeme zařídit, a to v nás vyvolává silný pocit bezmoci. Není snadné tuto bezmoc unést.  

Dovolím si podívat se na věc z opačné strany – jakou pomoc by si otec přál od Vás? Přál by si s Vámi sdílet své úzkosti a nejistotu? Nebo s nimi chce zůstat sám? Možná byste si o tom mohli společně promluvit – o Vaší touze pomoct mu a o tom, jak on se na věci dívá a co od Vás očekává. Z toho, co píšete, nedokážu posoudit, zda otec může mluvit a je možné se s ním dorozumět běžnou řečí – pokud ne, zkuste využít posunky, stisky ruky, můžete nahlas přemýšlet za něj a hledat v jeho náznacích, kam by chtěl v rozhovoru pokračovat… Věřím, že Vaše vynalézavost najde způsoby, jak se s ním dorozumět, případně se můžete inspirovat pomůckami alternativní komunikace .

Někdy se stává, že smrtelně nemocný člověk odmítá slyšet pravdu o nemoci a potřebuje ještě nějaký čas věřit tomu, že to není tak vážné. Nemá smysl mu tuto jeho „pravdu“ vymlouvat. Každý má jiné tempo a jiný způsob, jakým se vyrovnává se svou nemocí – bývá dobré respektovat jeho cestu. Zároveň má smysl snažit se naplno prožít čas, který Vám společně ještě zbývá. Z Vašeho dopisu mám dojem, že o to usilujete. Chci Vás tedy jen povzbudit. Někdy je užitečná i zdánlivá drobnost – pohlazení, oblíbená písnička, povídka, úsměv, příjemná vůně apod. Věřím, že najdete cesty, jak Vám spolu může být aspoň trochu dobře, třeba Vám v tom hledání může pomoci text Poslední týdny a dny, který je součástí tohoto portálu.

Chci Vás také povzbudit, abyste nezapomínala sama na sebe a na své potřeby. Jak jsem již psala, péče Vás stojí hodně sil – věnujte se i obnově Vašich zdrojů. Najděte si každý den alespoň chvilku, kdy „vypnete“ a strávíte ji způsobem, který je Vám příjemný a z kterého načerpáte do pomyslné studnice Vaší energie. V dopise jste zmínila, že Vám také pomůže se vypovídat – obracejte se na své přátele a známé, pište deník nebo zkoušejte další cesty, jak ze sebe shodit tíži a doplnit síly.

Milá Katko, držím Vám palce a přeji, abyste Vy i Vaši blízcí našli vnitřní sílu a pokoj. * Petra Hálková*