Maminka je dle lékařů v konečném stádiu onemocnění, jak s ní mám mluvit a podpořit jí?

Odpověď na dotaz ze dne 17. prosince 2010 zobrazit původní dotaz
Moje maminka má nádorové onemocnění krvetvorby a v momentálně je na interním oddělení PL Dobřany, ale to z toho důvodu, že můj syn(její vnuk)tam pracuje a bylo to lepší řešení, než LDN. Podstupuje transfuze krve jednou za 3-4 dny a byla jsem informována, že je v konečném stadiu onemocnění. Občas již příliš nevnímá, někdy však je psych. fit a je si vědoma celé situace. Já jen často nevím, zvlášť v období nadch.svátků, jak s ní mluvit, abych jí podpořila a nějak pomohla. Prosím o radu!
Zuzana Fryčková
Píšete o své mamince, která je vážně nemocná a Vy si nejste jista, jak s ní máte mluvit.

Vážená paní Zuzko,

je pravda, že většina lidí nemá zkušenost být nablízku umírajícímu člověku a nedokáže tak brát takovou situaci jako sice emočně těžkou, ale zároveň naprosto přirozenou. Taková ta situace skutečně je, i když leckdy můžeme mít pocit, že na takovou chvíli nejsme vybaveni. Stejně jako jsme se uměli narodit, umíme i zemřít. Zkuste důvěřovat tomu, že maminka bude umět takovou cestu zvládnout.

Vy jí můžete jen být nablízku, být připravena mluvit o tom, o čem by maminka mluvit chtěla. Právě proto, že to je přirozený proces, je nejlepší zůstat v takové situaci autenticky a pravdivě. Zároveň je zbytečné, abyste se nějak úkolovala a připravovala a vymýšlela, co všechno by asi tak maminka mohla chtít – zkuste být s ní, ptát se jí, vycházet z toho, s čím ona sama přijde.

Určitě je důležité – pokud jsou mezi Vámi nebo ve Vaší společné minulosti nějaké nevyřčené, konfliktní staré situace, zkusit je dořešit, odpustit, vyčistit prostor. Nic by nemělo zůstat jako tabu, které se člověk snaží popřít tím, že se mu vyhýbá. Neznamená to často nic sáhodlouhého a analytického, stačí jen pár vět, vyjádřit porozumění lásku, smíření, odpuštění, poděkování.

Umírající člověk se pomalu odpoutává z tohoto světa, tolik už ho nezajímají zprávy a události kolem něj, často si přeje už kolem sebe jen své blízké. Obrací se dovnitř nebo někam do daleka, někdy se ohlíží za svým životem, někdo jen sám pro sebe, jiný to rád sdílí s druhými. Můžeme být jen blízko tomu, co umírající prožívá, nabídnout svou spoluúčast, zajímat se o to, jak se možná postupně jeho pohled na situace a souvislosti může měnit. Důležité je respektovat jeho potřeby –  někdy má umírající menší potřebu mluvit, než jsme třeba i byli zvyklí. Pak je třeba to respektovat a být jen vedle něho v tichosti.

Dá se říct, že užitečné a pomáhající je pro ty, co jsou nablízku, být co nejvíc jen pro tu konkrétní chvíli, v každém přítomném okamžiku. Pro přítomný okamžik máme sílu a snášíme jej lehčeji, než když přemýšlíme nad nejistou budoucností. Když člověk doprovází umírajícího, může se dostat i sám na hranice svých vlastních sil. Většinou ale zjistí, že má víc sil, než si představoval, přesto je to pro něho těžké – právě proto i doprovázející potřebuje podporu – ať už praktickou, nebo účast někoho, s kým můžeme o svých prožitcích, strachu, bezmoci, lítosti a nejistotě mluvit.

Milá paní Zuzko, zkuste důvěřovat jak své mamince, tak i sobě – že jste obě vybaveny tuto Vaši obtížnou, ale přirozenou situaci zvládnout a projít jí společně až do konce.

S úctou

Ilona Peňásová