Je vhodné sdělovat pacientům s nevyléčitelnou chorobou prognózu?

Odpověď na dotaz ze dne 30. července 2009 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, chtěla bych se dotázat, zdali je běžné sdělovat pacientovi kolik času mu zbývá. Mám babičku, které diagnostikovali rakovinu. Diagnózu určili lékaři teprve po operaci babičky, na magnetické rezonanci nenašli nic. V nemocnici po operaci ji sdělili, že ji čekají max. 2-3 měsíce, na onkologii, kam zašla s nálezem, pak 2-3 týdny, a to po-té co konstatovali, že pro její pokročilý věk jí léčbu nedoporučují. Babička přijala svou nemoc, ale díky "termínu smrti", který ji lékaři dali, je na tom velice špatně psychicky a to jak ona , tak i celá naše rodina. Myslím, že to, kdy člověk odejde, nemůže nikdo vědět, že je to individuální, proč tedy lidi v pokročilém věku takto deprimovat ? Děkuji za odpověď.
Katka
Ptáte se, zda je v pořádku sdělovat pacientům s nevyléčitelnou chorobou, kolik času jim ještě zbývá, jak dlouho budou ještě mezi námi. Píšete, že babička s pokročilým nádorovým onemocněním a s ní i celá Vaše rodina jste deprimovaní termínem, který jí lékaři „určili“ .

Milá Katko,

sdělování prognózy by jistě mělo být pečlivě zváženo. Lékař by se měl vyptat, co si sám nemocný o své nemoci myslí, co všechno již ví, ale také, co si vědět přeje. Někdo dá přednost jasné diagnóze a co nejpřesnějšímu odhadu prognózy do budoucna, jiný toho raději mnoho vědět nechce. A my bychom měli respektovat obojí a podle toho volit, co a jak nemocnému sdělíme. I tak je ale třeba vědět, že odhady jsou opravdu jen odhady a vycházejí ze statistik a ze zkušeností lékařů s podobnými diagnózami. Rozdíly mezi konkrétními pacienty mohou být ve skutečnosti neuvěřitelně velké. Faktorů, které nakonec určují skutečnou prognózu, je hodně, prakticky je nelze všechny pojmou a zdaleka ne všem dostatečně rozumíme.

Jak sama píšete, mělo by být takové sdělení vysoce individuální. U nás je spíše zvykem být opatrnější. Dlouho bylo pacientům právo na informaci o diagnóze a prognóze odpíráno a nejen lékaři, ale i sami pacienti si jen pozvolna zvykají na otevřenější způsob komunikace. Například v USA je takové sdělení samozřejmostí a je nemocnými většinou vyžadováno. Znovu ale zdůrazňuji, že lékař či jiný zdravotnický pracovník by měl vědět, co si konkrétní pacient přeje znát a co již ne, a samozřejmě by měl informace podávat způsobem pro pacienta srozumitelným a přijatelným.

Co to znamená, když píšete, že je na tom babička špatně psychicky – pláče? Zlobí se? Mlčí? Dozví-li se člověk nepříjemnou zprávu, zvláště o svém zdravotním stavu a možné krátké prognóze, je obvyklé, že prochází různými náladami, psychickými stavy – hodně se tomuto tématu věnovala lékařka Kübler-Rossová a popsala dokonce fáze vyrovnávání se s takovou situací (jednotlivé fáze a stručné vysvětlení k nim najdete i na tomto portálu).

Podobným procesem vyrovnávání prochází také blízcí nemocného, možná se v některé z popsaných fází poznáte i Vy. Je dobře, že nezůstáváte nečinná,  ale hledáte odpověď na svou otázku. Říkám si, že se možná i zlobíte na lékaře za jejich „termín smrti“. Ať už vyslovili jakékoliv prognózy, přeji Vám, abyste nezůstali jen u zloby nebo bezmoci nad vysloveným soudem, ale  abyste spolu s babičkou i celou Vaší rodinou hledali, co se i v takovéto situaci dá udělat, prožít nebo sdělit. Možná to budou drobnosti, ohlédnutí se, setkání nebo třeba splnění nějakého přání či snaha o naplnění každého jednotlivého dne. Nabízím Vám též přečíst si text, který se jmenuje Poslední týdny a dny, i když, a také právě proto, že nikdy nikdo nevíme, kolik týdnů a dnů ještě máme před sebou.

Přeji Vám, aby se Vám podařilo společně s babičkou najít klid a smíření a poslední týdny prožít tak, aby Vám zůstaly vzpomínky na to krásné, co jste spolu prožili.

S pozdravem,

MUDr. Irena Závadová